Blázinec v Konoze III.: Peníze

Vítám vás u již třetího čtení. Zatímco minulé dva díly byly věnovány ninjům Konohy, dnes vás, mí drazí budoucí kolegové, seznámím s ninjou třídy S.
Ještě než začneme, představím vám svého ... ehm, rádce. Jde o summona páva. K čemu mi kdy byl? Sama nevím, jeho specialitou je zasahování do mých sezení, neustálé brebentění a dohánění mé maličkosti k šílenství. Jmenuje se Li Po a jak jistě poznáte, se svým jmenovcem nemá absolutně nic společného.

Jednoho poklidného prosincového večera jsem procházela staré spisy, když tu zazvonil telefon. Po chvíli šustění, škrábání a prskání se ozval "tajemný" hlas.
"Poslal jsem vám dárek," mužský baryton se v posledním slově změnil v dosti specifický smích.
"Čím jsem si vaši přízeň zasloužila? A kdo že to volá?" statické "praskání" elektřiny ustalo.
"K...a dej sem ten sáček! Aaah, ničím. Já si zasloužím chvilku volna! Neotevírejte za žádnou cenu klec! Sbohem!" a zase ten smích. Čekala jsem, že mi prozradí více, nestalo se tak. Telefon byl hluchý. Položila jsem sluchátko a napjatě čekala na posla. Dorazil o zhruba dva dny později. Balík úctyhodných rozměrů měl prý dorazit už v ten večer, kdy mi jeho zaslání bylo oznámeno, nestalo se tak. Někdo prý odmítl zaplatit Expres.
Pomalu jsem balík otevřela. Uvnitř byl spoutaný ninja v kleci. Opravdu, tohle mi chybělo.
Zvědavě jsem pomocí ultra techniky "prodloužené smetákové ruky" odlepila zakrvavenou lepící pásku z ninjovy pusy.
"Dobrý den, vy budete ten dárek..."
"Dárek? Já toho blba přetrhnu! Opravdu! Nic mi není, nic jsem mu neudělal! Že já ho neprodal! Vzal mi peněženku! Vzal mi mrtvolu! Vzal mi i porcelán po babičce!"
"Uklidněte se, prosím. Zkusíme to znovu. Jak se jmenujete?"
"Dej mi "pade", řeknu ti jméno."
Tak moment, tenhle dárek vypadá, že bude velmi drahý. Prostudovala jsem odesílatele. Něco tam skutečně bylo napsáno, bohužel krvavý nápis někdo setřel. Pak jsem si všimla obálky. Nenápadně jsem ji otevřela a zkameněla. Tolik peněz!
"Hej, moment! Moje peníze! MOJE! Dej mi je!" rozčilovat se uvězněný "dárek".
A mě to začalo docházet.
"Dobrá, dám ti tvé peníze, když se mnou budeš komunikovat. Platí?"
"Ty mi dáš moje peníze, když s tebou budu mluvit? Dost ne fér, nemyslíš?" díval se na mne podezíravě. Musím přiznat, že i mě to přišlo ne fér, ale mám-li se s "prezentem" obtěžovat, musím být tvrdá.
"Ano. Někdo si dal tolik práce, aby tě ke mě dostal, že tě odsud nemohu pustit jen tak. Jestliže se mnou komunikovat odmítneš, prostě tě pošlu jinam a bez peněz!"
Mám pocit, že dotyčný na chvíli omdlel. Mezitím, co jsem čekala na odpověď ozval se zamnou obávaný zvuk. Tiché puf, růžový dým a zmatené ťapkání ptačích nožiček.
"Peníze jsou lepší než chudoba, přinejmenším z finančních důvodů,“ ozvalo se nakřáplým hlasem stvoření, jež mělo být mým summonem.
"Li Po! Teď ne, vypadni! Mám tu práci! Co to máš na hlavě?"
Páv rozprostřel svá majestátní ocasní pera a mrkl na mne zpoza solidně tlustých skel kulatých brýlí.
"Víš, dítě, moudrost je obsáhlá kapitola života lidí, stejně tak jako zvířat. Cítil jsem potřebu tu svou zdůraznit."
"Vypadáš směšně. Pro tebe, nejsem žádné dítě! K čertu, nejsem dítě pro nikoho."
Myslím, že by má pracovna snesla vycpaného páva. Co myslíte?
Než stačil Li Po cokoli odpovědět, probral se z bdělého kómatu ninja v kleci.
"Souhlasím, za každou odpověď mi dáš část peněz. Jakmile ti dojdou, dáš mi všechny svoje peníze a todle kuře taky."
"Své peníze ti nedám, kuře dám zadarmo. Domluveni?"
"Naprosto."
Spokojeně jsem se usadila do křesla a začala.
"Takže, tvé jméno?"
"Kakuzu." Jak jsme se domluvili, podala jsem mu do klece určitý obnos peněz. Dávala jsem si pozor. Technika "prodloužené smetákové ruky" získala novou verzi. K násadě smetáku jsem přivázala lopatku na smetí a pomocí ní ninjovi sypala peníze. Jsem na sebe opravdu pyšná.
"Dobrá, Kakuzu. Asi víš, kdo jsem?"
"Ne." Výborně, naprosto zbytečná odpověď. Představila jsem se a pokračovala.
"To, co máš na sobě je plášť Akatsuki, jsi členem této organizace?"
"Ano."
Li Po se usadil na křesle. Co chvíli jsem jej periferním viděním zahlídla, jak potměšile kouká zpoza těch příšerných brýlí. Samotná jeho přítomnost ve mě vyvolávala vlny vzteku, ty brýle dorážely.
„Není dobré zasvětit muže do módy, protože jim pak chybí peníze pro ženy,“ prohlásil pták.
Zkusím to jinak, ignorací. Obrátila jsem se ke Kakuzu.
"Co si myslíš, že je úděl tvého života, Kakuzu?"
"Peníze. Jenom ty jsou trvalá hodnota."
"Peníze nás nedělají šťastnými, umožňují nám však být nešťastnými poměrně příjemným způsobem," komentoval Li Po dále mé sezení.
"To kuře se mi začíná líbit."
"Jsem ráda, že si rozumíte. Můžete spolu filozofovat o trvalých hodnotách. Teď mi prozraď, proč tě sem chlap s podivným smíchem poslal."
"Chlap s podivným hlasem se jmenuje Hidan a je mým partnerem. Je to blázen. Měl by tu sedět místo mne! Prodám ho. To je jasné. Místo něho se mnou bude chodit kuře. Za mluvící kuře se dá zkásnout taky hromada peněz. Prodám ho na orgány? Ano, hihi. Orgány! Kůži na kajak, zbytek do masokombinátu. Nebo ho prostě prodám některé z vesnic! Já, já budu boháč! Proč mne to nikdy nenapadlo?!"
"Kakuzu, zadrž. Myslím, že peníze stavíš na moc vysokou pozici životních hodnot."
"Prdlajs babo!" řval na mě se skelným odleskem v očích.
"Prodám i tu klec! Prodám bosse! Ten půjde prodat na šestkrát! Ty bláho, prodám všechny Peiny do cirkusu! Prodám Sasoriho a tu jeho bandu loutek, prodám Deidara do nevěstince! Otevřu si první restauraci s modrým sushi na světě! Pak ji prodám taky!"
"Uklidni se, prosím."
"Prodám tudle léčebnu, prodám všechny hadry, celý náš úkryt! Rozprodám se na orgány! Nechám si jedno srdce, pro jistotu. Jestliže existuje nějaká možnost umělého srdce, prodám všechny! Hele, babo, myslíš že potřebuji dvě nohy?"
"Potřebuješ dvě nohy..."
"Nepotřebuji! Prodám nohy! Prodám vlastní ruce!"
"Jak se budeš pohybovat?"
"Ale kušuj. Neviděla jsi nikdy housenky?"
"Kakuzu, nemáš to v hlavě v pořádku."
"Hlava? Prodám půl mozku!" ani nevím jak to udělal - klec vypadala bytelně. Nevydržela ječícího Kakuzu, běhajícího v kruzích. Rozpadla se. Kakuzu mi sebral všechny peníze, fotku přítele, půl vybavení pracovny, napůl rozbitý stůl, kaktusy od maminky a vyrazil ze dveří.
To jediné, čeho jsem se chtěla zbavit, totiž summona, si nevzal. Li Po hrdinně vzal do zaječích.
"Co tě nezabije poprvé, to se tě pokusí zabít znovu," znělo mi stále v uších, když jsem opouštěla vybílenou pracovnu. Mířím do první hospody, kterou najdu. Prozatím se mějte.