manga_preview
Boruto TBV 07

Pád 03

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola III – Tma

Hodiny na stěně ukazovaly půl devátou. Tsunade si nepřála nic víc než jeden poklidný večer. Dokončila by práci určenou pro ten den, štěkla na Shizune, ať ji přestane otravovat s dalšími dokumenty, popadla ji za zápěstí a odtáhla do nejbližšího baru, kde by se spolu zpily do němoty. Tsunade by byla veselá a uvolněná a zapomněla by aspoň na okamžik na otravnou radu, otravné klany a otravné podřízené. Vyschlo jí v hrdle, sotva na to pomyslela, a jen stěží se zarazila dřív, než si řekla Shizune o novou láhev.

Chudák holka před ní vypadala, že by potřebovala pořádného panáka.

Vlhký, dusivý vzduch chutnal po ozonu. Tsunade se ovívala listem papíru pozorujíc dívku a její tělesnou stráž. Hinata se krčila na židli, tvář skrytou za clonou černých vlasů. Celá se třásla. Muž vedle ní – Tsunade si nevybavovala jméno – stál za ní nehnutě a tiše jako socha. Tsunade čekala, dokud dívka nespustí.

„Někdo unesl mou sestru.“

Tsunade se zostra nadechla. Do haj*lu.

„Jak k tomu došlo?“

Hinata vzhlédla. Z bledého obličeje se vytratily poslední zbytky barvy. „Ráno vyrazila ven. Měla se vrátit do večeře, ale nepřišla. Pak jsme nalezli jednu její botu pohozenou v křoví nedaleko východní brány. Sledovali jsme její stopu s pomocí Inuzuků až k řece Nakano.“ Zavřela oči. „Jestli únosci cestují člunem, tak touhle dobou mohou být kdekoli.“

„Kdy se to stalo?“

„Uběhlo šest hodin od chvíle, co se Hanabi-sama pohádala s jednou ze svých spolužaček a opustila cvičiště,“ promluvil konečně muž. „Vyslechl jsem všechny děti, se kterými toho dne trávila čas. Žádné z nich netuší, kam Hanabi-sama odešla, a nikoho z nich nenapadlo nám dát vědět.“

„Jenom vyběhla do lesa nejbližší branou.“ Dívčin třesoucí se hlas vyskočil o oktávu výš. „Jak to, že ji nikdo neviděl? Proč nikdo nezaslechl, jak křičí o pomoc? Měly tam být přeci hlídky, hokage-sama!“

„Házet vinu na ty idioty nám teď nijak nepomůže, ale slibuji vám, že jejich hlavy dostanu na talíři.“ Tsunade si sevřela kořen nosu. „Máte nějaké podezření, kdo to mohl udělat?“

„Kdokoli. Kumo. Tsuchi. Oto. Nukeninové,“ řekl muž. „Na černém trhu za byakugan zaplatí nesmírnou sumu.“

„A za plodnou čistokrevnou Hyuugu zaplatí ještě víc... Ztrácíme čas, zatímco tu mluvíme!“

Nemýlila se. Tsunade vstala z křesla a přešla k oknu. Zvažovala dokola – s obrazem dvanáctileté dívky vrytým do mysli – koho poslat.

„Váš tým.“

„Rozumím. Půjdeme.“

„Hinato-sama, přece nesmíte-“

„Já musím, Ko. Znám pravidla, ale musím!

„Tsunade-sama, přece ji nepošlete na takovou misi. Jestliže se jí něco stane-“

„Omlouvám se, Hyuugo, ale můžu ji poslat a taky ji pošlu. Tým osm patří mezi naše nejlepší stopaře – a v této chvíli jsou nejkvalifikovanější v celé vesnici.“

„Tak mi aspoň dovolte jít s ní! Je mou povinností vás chránit, Hinato-sama. Nenechám vás jít pryč samotnou, kde vás mohou zajmout, zabít nebo hůř.“

„Nevíme, kdo za tím stojí a co zamýšlí,“ řekla Tsunade. „Posílat další Hyuugy by bylo jako servírovat jim další pár byakuganu na stříbrném podnose. Z toho, co jsem zatím pochopila o vaší prokleté pečeti, tak ta zabraňuje odcizení byakuganu z mrtvé osoby. Nezamezí jim to vydloubnout vám oči zaživa. Tvá přítomnost by tedy misi paradoxně ohrozila. A pokud se domníváš, že bych poslala Hinatu bez jakékoli ochrany, pak jsi větší hlupák, než jsem myslela.“

Tsunade pohlédla na dívku. Za plodnou čistokrevnou Hyuugu zaplatí ještě víc.

Hanabi bylo sotva dvanáct, ale i mladší dívky porodily zdravé děti s velkýma, vševidoucíma očima. A pokud živá Hanabi nesla větší cenu než mrtvá Hanabi, potom ji možná stihnou zachránit. Přesto se Tsunade v duchu ošívala při myšlence, jak někdo to děvče znásilňuje – což hrozilo komukoli, kdo se přišel na svět s kekkei genkai, a Hinata si to jistě uvědomovala. Tsunade nepotřebovala zdůraznit, že ji může potkat stejný osud jako její sestru.

„Jdi se přichystat na cestu. Do půl hodiny se sejdeš se zbytkem skupiny u východní brány.“

* * *

Shino si posunul brýle na nose. Zaposlouchal se do zpěvu cikád a bzukotu komárů. Lesem křičeli ptáci. Černé siluety keřů se rýsovaly proti rychle tmavnoucímu nebi. Tenten si upravila popruh ruksaku. Mračila se. Kiba a Akamaru se přiřítili z lesa.

„Nic dalšího jsme nenašli,“ hlásil Kiba už z dálky. „Co tvoji brouci?“

„Stopy po použití čakry, ale o co přesně se jedná, to řekne Hinata, až dorazí. Podle reakce kikaichuu soudím, že jsou šest hodin staré.“

„Kde jsou vůbec ostatní? Ještě nepřišli?“

Tenten potřásla hlavou.

„Zatraceně.“ Kiba se posadil do trávy. „Co toho pitomečka vůbec napadlo...“

„Pamatuješ si na toho bezzubého chlápka, jak si u mě kupoval ty jehlice?“ ozvala se Tenten. „Všiml sis, jak ji očumoval?“

„Snad nechceš říct-“

„V registračce měl napsáno, že pochází ze Skryté Vodopádové.“

„Ale Nakano teče na jihozápad, ne na sever.“ Kibovi svitlo. „Falešný doklad.“

„Může a nemusí být,“ řekl Shino. „Jen hlupák by zamířil přímo do vlastní vesnice a riskoval přitom odhalení a následně válku s Konohou.“

„Nebyla by tohle dost amatérská chyba?“

„Netvrdím, že za únosem stojí Vodopádová, Tenten-san.“

Kiba zavětřil. „Už jdou.“

První se objevila Hinata. Shino ji ještě nikdy neviděl tak bledou. Kiba už už otevíral ústa, že něco řekne, ale Tenten ho zpražila pohledem, ať sklapne. Přispěchala k ní, vzala ji kolem ramen a stiskla. Shino netušil, odkdy si byly dívky tak blízké, ale v té chvíli Hinata potřebovala každou útěchu.

„Najdeme ji. Neboj.“

Hinata jenom přikývla.

Brzy se zpoza brány vynořil zbytek týmu. Jako velitele jim přiřadila hokage Uzuki Yuugao. Jakýsi Yamanaka Santa, jak se muž představil, měl sloužit jako spojení s vesnicí pro případ, že by narazili na větší problém. Kitsuchi jim zajistí lékařské ošetření. Rozumný výběr, usoudil Shino.

Hinata spolu s Yamanakou sledovala jemné otisky čakry v okolí, které tu někdo zanechal. Denně tu procházely stovky ninjů a po každém z nich tu zůstalo něco z jeho esence, vysvětloval Yamanaka, což ztěžovalo čtení. Shino si to představoval jako rozčeřenou hladinu s olejovou skvrnou, kdy se duhové odlesky každou vlnkou trhají.

„Někdo tu použil genjutsu,“ zamumlala Hinata. „Třetí nebo čtvrtá úroveň.“

Žádný z konožských ninjů by se nehalil iluzí tak blízko vesnice. Nepotřeboval by to.

Yamanaka potvrdil totéž.

Yuugao si nechala popsat nalezené stopy, než vyštěkla povel k pochodu. V čele šli Kiba a Akamaru. Pes se ploužil s čenichem přitisknutým k zemi. Hinata za nimi s vystouplými žílami kolem očí. Uprostřed kráčel medik, po stranách Shino a Tenten. Procesí uzavíral Yamanaka.

Shino vyslal několik brouků napřed. Kikaichuu rozpřáhli křídla a s tichým bzukotem opustili jeho dlaň. Rozlétli se do všech stran. Obrátil pozornost k velitelce Yuugao, jak šeptem rozmlouvala s Hinatou. Shino zachytil z jejich rozhovoru jen několik útržků – „angažovanost“, „emocionální nevyrovnanost“ a nakonec „ohrožení mise“. Viděl, jak Hinata zrudla, ale nijak se neohradila. Jen přidala do kroku. Shino uvažoval, jestli si Yuugao uvědomuje, do koho tu ryje. Utrousit slovíčko sem či tam a Yuugao se může rozloučit s kariérou.

Ne, že by se mýlila. Hinata vypadala, že se každou chvíli sesype.

Příliš rychle se setmělo. Ve stínu stromů sotva rozeznal obrysy svých druhů. Hinata si razila cestu neměnným tempem. Nepotřebovala světlo, aby viděla.

Sledovali Hanabin pach, jako ten den už poněkolikáté, vedoucí k malé vesničce ležící u vody. Slyšeli řeku, rákos šustil ve slabém větru a smrdělo to tu rybinou. Na návsi stálo pár pouličních svítilen s loučemi, ale ty pokrýval nános komárů a můr. Pod jednou z nich seděl na bobku hlídač s nabitou kuší na klíně.

„Stát!“ zařval, sotva si jich, nijak se neskrývajících, všiml. „Co tu chcete?“ Výhružně zamával kuší. Shina napadlo, že by se chlap do někoho trefil jen čirou náhodou. Nacházel se příliš blízko světlu, které ho muselo oslňovat. Žádný ninja by takovou chybu neudělal.

„Jsme shinobi z Konohy.“ Yuugao poklepala na svou čelenku. „Můžete odložit tu kuši.“ Když se tak stalo, pokračovala. „Kde je tu loděnice?“

„Není trochu pozdě na plavení se řekou?“ podivil se hlídač. „Je to tamhleten barák, ale bacha, Mamoru už nejspíš chrápe.“

„Tenten, Aburame, jděte pro něj. Inuzuko, Hyuugo, zkontrolujte molo.“

Jak přikázala, tak udělali. Dvojice zamířila k vetchému domku se zatemněnými okny stojícímu nejblíž u řeky, zatímco Hinata s Kibou se vydali ke břehu. Tenten se zašklebila, když poslal kikaichuu škvírou dovnitř na výzvědy. Možná byl Shino paranoidní, ale dokud dýchal, neviděl v tom žádný problém.

„Čistý?“ šeptla, když se hmyz ve stejném počtu vrátil.

Přikývl.

Zaklepala. Když nikdo neodpovídal, zabouchala pořádně, div nevyrazila dveře. Cvakla západka, zavrzaly panty a naskytl se jim pohled na zarostlého, zvětralým saké páchnoucího muže věkem dost přes padesát. Lampion zavěšený nad vchodem mu vrhal do ošklivého obličeje nepěkné stíny.

„Co chcete?“ Zívl. A pak si uvědomil, kdo ho vlastně vyrušil od poklidného večerního chlastu. „Hele, s váma z Konohy žádný problém nemám! Zákony dodržuju a nikoho na hůl neberu, takže odprejskněte.“

„Jdete s námi,“ řekla Tenten nevzrušeně.

„Táhněte do háje!“ Chtěl zabouchnout, ale Shino stačil vrazit mezi dveře a rám nohu.

„To nebyla žádost,“ vysvětlil. Chlap zamrkal. Shino si o sobě nemyslel, že by působil nějak výhružně, ale spoustě lidí imponovala jeho výška a hlas.

„Hned, hned...“ zamumlal muž. Přehodil si přes ramena haori, obul sandále. „Co se vlastně děje? Nic jsem neprovedl! Lidi od vás se tu motali celej večír, ale já za nic nemůžu!“ Vyšel ven. Shino kráčel po mužově boku. Kikaichuu v těle zneklidněli.

Hinata přibíhala od mola. Něco tam nejspíš našli

„Tenhle tu byl!“ ukázal Mamoru prstem na Kibu. „A vyptával se. Vyklopil jsem mu všechno, tak otravujte jeho a ne mě!“

„Ten nic neví,“ řekl znechuceně Kiba. „Ztrácíme s ním čas.“

„Nebuď drzej, ty cucáku!“

Hinata se zaryla očima do muže. Ten se ošil. Pohledu na napnutý byakugan lidi obvykle znervózňoval.

„Vaše čakra v hlavě neproudí tak, jak má.“

„He?“

„Zase genjutsu?“ zeptala se Tenten.

„Vypadá to tak.“

„Hej? Co je se mnou?“ Muž začal panikařit.

„Klid, jenom vám nějaký hajzlík pocuchal paměť,“ řekl Kiba a odtáhl ho za loket k Yuugao.

Ta mu položila několik otázek. Kdo si od něj koupil loď. Kolik jich bylo. Jak vypadali. Mamoru si vybavil jenom skupinku miko z nedaleké svatyně, rodinu s dětmi a partu mladíků, která tu kotvila.

„Zajímavé. Říkáte, že je pod genjutsu, Hyuugo-san? Ah-ha. Dostaň z něj celý dnešek, Yamanako.“

Než se Mamoru stačil ohradit, stál u něj Yamanaka s omluvným výrazem a znepokojivě jiskřící rukou. Přiložil dlaň na mužovo čelo. Shino zaujatě pozoroval, jak se Santovi zvrátily oči v důlcích, až byla vidět pouze bělma, a chvěl se pod náporem sálající čakry. Kikaichuu divoce bzučeli křídly, až Shina celého naplnila mdlá a přesto řezavá bolest. Procedura trvala dlouho. Yamanakovi se spustila z nosu krev. Kikaichuu se ztišili, až když Santa skončil.

„Bylo jich sedm. Všichni muži nad dvacet let. Mezi nimi se nacházel i ten bezzubý, o kterém se zmínila Tenten-san. Nesli s sebou velký pytel. Tvrdili, že v něm mají ulovenou srnu.“ Yamanaka si setřel prstem krev z nosu a z brady a otřel ho do kalhot. „Do paměti mu zasahoval ten nejmladší. Vzhledem k tomu, kolika vrstvami iluzí jsem se musel prodrat, máme co dělat s uživatelem genjutsu na úrovni srovnatelné s Yuuhi-san.“ Promnul si spánky. „Podle postavení slunce mohlo být tak pět odpoledne, ale nespoléhal bych se na to.“

„Docela se v lese zdrželi,“ zamyslela se Yuugao. „Ale pořád mají náskok... Jaký si vzali člun?“

„Dvě užší pramice.“

„Hyuugo, Inuzuko?“

Shino předpokládal, že se slova chopí Kiba, ale předstihla ho Hinata.

„Hanabi se s nimi pokusila bojovat.“

Yuugao zvedla obočí. „Jak to víte?“

„Molo je úplně nasáklé její čakrou,“ řekla a hlas měla nakřáplý. „Jako kdyby se snažila o kaiten a ztratila kontrolu.... Prakticky krvácela čakru, jestli... Jestli chápete, jak to myslím...“

„Genjutsu může zablokovat autoregulaci,“ přisvědčil medik. „Pokud se snažila prolomit iluzi, byl by to logický následek. U vesnice jsme přece narazili na reziduum. Mohlo to být ono.“

„Tohle vyřešíme později. Potřebujeme dva vaše nejrychlejší čluny, Mamoru-san.“

* * *

Protřela si víčka, aby zahnala plížící se ospalost. Veslo se ponořilo pod hladinou. Poklidné tempo veslování ji dohánělo k šílenství – protože Hanabi je tam někde ve tmě, sama a v nebezpečí, a oni se tu plácají jako ryby. Chtělo se jí ječet. Zabrala, voda slabě šplouchla. Komár ji štípl do tváře.

Nemohla vyhnat z hlavy obraz Hanabina zmučeného těla. Na zádech ji hřála Tentenina dlaň. Najdeme ji, šeptala do tmy, zatímco ji konejšivě hladila, a Hinata přijala tu milosrdnou lež s dětinskou vděčností. Najde ji, přivede zpět živou či mrtvou, s očima či s prázdnými důlky. Hanabi sotva oslavila dvanáct let, před několika měsíci za ní přiběhla se zakrvácenými kalhotkami, veselá, pyšná a zároveň zahanbená. Byla dítě a také žena a Hinata nedopustí, aby její sestra padla do rukou lidí, kteří v ní neuvidí děvčátko, co se ráno láduje banány a namísto boje se kočkuje, ale jen pár bílých očí a lůno, které přivede na svět další. Ššš, tišila ji Tenten, ale Hinata věděla, že za každý šrám na Hanabi nese vinu jen a jen ona.

Únosci jim stále unikali. Ať Hinata namáhala oči sebevíc, nezahlédla je. Mezi větvemi olší houkala sova. Proud řeky je unášel dál a dál, až k peřejím. Akamaru vyl. Rozednívalo se. Zakotvili na mělčině pod skalou. Hinata vystoupila na břeh. Ještě se jí třásla kolena a každým krokem se bořila do písku. Tenten, Shino a Kitsuchi vytáhli čluny z vody. Bylo půl páté ráno a krajina se nořila v příjemně chladivé mlze. Z koruny smrku se snesl výr. Akamaru se vrhl po ptákovi, ale ten jen dvakrát máchl širokými křídly, aby přistál na vysoké větvi, která se zhoupla pod jeho vahou. Pes vztekle vrčel.

„Akamaru! Hledej stopu!“

Hinata nevnímala žádné známky po použití jutsu a tak prohledávala s Shinem každý píď země pod stromy, zatímco Yuugao pátrala mezi rákosím. Stébla trávy se jí třela o kůži na rukou. Na lokti ji svědil čerstvý štípanec od komára. Poškrábala se. Nedaleko ní Shino narazil na rozšlápnutí výkal. Slyšela, jak se zhnuseně nadechl. Typický Shino, pomyslela si. Kiba se psem zaběhli ke skaliskům. „Héj, našli jsme jejich čluny!“ halekal Kiba.

Vše souhlasilo. Mamoruho vzpominky i pach a sedm párů otisků bot ve vlhké půdě opodál.

„Je to celé příliš snadné,“ nechala se slyšet Yuugao.

Přesto se vydali po stopě. Hanabin pach sílí, tvrdil Kiba a Hinata mu chtěla věřit, i když sebevíc namáhala zrak a bez výsledku. Postupovali hlouběji do boru. Vonělo to tu pryskyřicí, mechem a tlejícím dřevem. Občas narazili na laně okusující lísky. Jednou vyplašili divočáka, který se zakvičením před nimi prchl do křovin. Jak slunce stoupalo výš, oteplovalo se. Před polednem ze všech proudem tekl pot. Hinata svlékla tenký kabát a uvázala kolem pasu. Napila se z čutory. Voda byla nechutně vlažná.

Shino si rozepnul plášť. Jindy by jí jeho diskrétní reakce na vedro připadala legrační, ale teď jen otupěle sledovala, jak natahuje ruku. Pět kikaichuu mu dosedlo na kůži, aby se kroutili ve složitých smyčkách, která znali jen oni a Aburame. Shino sledoval jejich tanec se semknutými rty.

„Směrem na jihozápad se vyskytuje velký zdroj čakry,“ řekl pak.

„Nic nevidím... Asi to bude dost daleko.“

Shino přikývl. Vzal si od ní láhev.

„Díky.“

Šli bez přestávky celý den. Hinata užuž měla dojem, že se Hanabi mihla v jejím zorném poli, ale pak jen zklamaně potřásla hlavou. Fata morgána jejího zoufalého přání neznamenala nic. Sotva pletla nohama, ale nepřestávala. Nemohla. Nesměla.

Utábořili se na pouhé čtyři hodiny. Hlídku drželi Santa a Yuugao. Nerozdělali oheň; letní noci se topily ve vlhkém teple a zář plamenů oslňovala a nenechávala spát. Hinata ležela nehnutě ve svém spacím pytli, s Shinem se dotýkali hlavami. Nad nimi se mezi širokými listy platanů a rozcuchanými jehlicemi vejmutovek rýsoval měsíc v první čtvrti. V trávě vrzali cvrčci. Kiba chrápal jako porouchaná pila. Tenten slabě oddechovala. Bylo by to krásné.

„Myslíš, že je doháníme? Aspoň trochu?“ zašeptala do tmy.

„Nevím. Snad.“

„Jenom šla ven... Jak se to mohlo stát... Měla jsem s ní poslat Koa. Nikdy by mě nenapadlo-“

„Výčitky ti teď nepomůžou.“ Shino se zarazil. „Omlouvám se. Vypadáš strašně. Spi.“

Té noci nezamhouřila oka. Kolem houkaly sovy. Hinata nevěřila na pověry, přesto si vybavila staré báchorky z dětství. Když volá sova, spolu s ní volá smrt. Zaposlouchala se do Shinova pravidelného dechu, jako kdyby se jím mohla sama uklidnit. Hanabi. Coby holčička, když se v noci bála bouřky, vplížila se k ní do pokoje a odmítala se vrátit k sobě. Seděly spolu před okny, zchumlané v dece zíraly na blýskající se oblohu a cpaly se sladkostmi ukořistěnými v kuchyni.

Nezáleželo na ničem. Jestli se jim podaří zachránit sestru, s radostí se vzdá všech titulů, všeho, co má a kdy měla.

Znovu vyrazili ráno před rozbřeskem. Vítr burácel v korunách stromů. Padala rosa. Pod nohama jim šustělo žluté jehličí. Akamaru zaštěkal, rozeběhl se vpřed a jim nezbývalo než se pustit za ním. Hinata napjala zrak do dálky. Míza proudící kmeny se jemně třpytila na tmavém pozadí lesa. Hmyz připomínal spršku bledých jisker. Mraveniště se hemžilo živým ohněm. Vše kolem pulzovalo. Hanabi v nedohlednu.

Ušli notný kus cesty, když zahlédla chatku uprostřed nedaleké mýtinky. Řekla o tom Yuugao. Zamířili tam tedy se psem v čele; dostat se na místo jim trvalo dvě hodiny. V Hinatě zatrnulo při pohledu na stavbu, kterou by zbořilo i slabé fouknutí. Dveře rozlomil předchozí návštěvník vejpůl. Pach Hanabiny krve – Kiba zbledl, když to vyslovil – linoucí se z dřevěného domku psa dráždil k nepříčetnosti.

„Kitsuchi, Tenten, hlídejte tu,“ rozkázala Yuugao. Ostatní vstoupili dovnitř.

Čpělo to tu zatuchlinou. Stěny pokrývala šedohnědá plíseň. Vítr sem navál rozbitými okny uschlé listí a hlínu. Na podlaze kdosi před nimi rozložil futon, ale nikdo se neodvažoval dotknout se štěnicemi prolezlého lůžka. Otlučený nábytek se s výjimkou ušmudlaného stolu ztrácel pod nánosy prachu, místy poznamenaného otisky prstů. Někde v rohu hnily myší mrtvolky. V malé kuchyňce shinobi nenašli nic, co by vypadalo jako jídlo.

Akamaru rozrážel kolem sebe židle. V úzkém prostoru chatky se tísnilo víc lidí, než se sem vešlo. Pes máchl několikrát tlapou po stole a zavrčel. Kiba se sehnul k oprýskané desce a začichal.

„Krev. Akamaru si myslí, že patří Hanabi. Položili ji sem, když krvácela.“

„Použil tu někdo hojící jutsu?“ Otázka směřovala k Hinatě. Poslušně soustředila čakru do očí. Cítila, jak se jí roztepaly žíly na spáncích. Točila se jí hlava. Na sítnici se jí roztančily mžitky. Dvoudenní nepřetržitá námaha byakuganu si začala vybírat svou daň.

Snažila se nevnímat sálající aury lidí kolem, ale jejich těsná přítomnost zahlcovala smysly. Požádala je, aby na chvíli opustili stavení. Oddychla si, když odešli. Konečně se mohla soustředit.

Rozprostírala se tu zvláštní mlha, jakou by Hinata nedovedla popsat člověku, který se nedíval na svět stejnýma očima. Tvarovala se do trojrozměrné sítě jako prastarý mrtvý korál. Kroutila se do roztodivných obrazců, jež se místy trhaly ne nepodobné pavučinám. Postrádala barvy, ale zároveň nebyla bezbarvá. Nenacházela pro popis vhodná slova – neexistovala. Hinata natáhla ruku nad desku stolu do též výše, v jaké by ji držel ranhojič. Paží jí projelo mravenčení. Soustředila zrak na vlákna zbytkové čakry.

Bylo to čtení v cigaretovém kouři, ve vlnách na hladině jezera, v pohybu mraků. Zdánlivě chaotické věci se chovaly dle určitého řádu. Nesrovnalosti nesly svůj význam, uvědomila si už coby ustrašený genin.

A tady se to nesrovnalostmi jen hemžilo.

Jejich otisky v mlze pomalu bledly. Od jejich odchodu uplynuly nanejvýš čtyři hodiny. Doháněli je. Zavolala ostatní zpátky dovnitř.

Yuugao neotálela.

„Nález?“

„Poblíž stolu někdo použil hojící jutsu. Opakovaně.“ Snažila se nepředstavovat si ránu, jaká by pro své zacelení potřebovala takové množství energie. „A pak seslali další genjutsu. Nejspíš ji potřebovali zase uspat. Ale to není všechno... Ta čakra je špinavá.“

„Špinavá?“

„N-něco se v ní mísí. Neumím to popsat... Jako když načichnou šaty kouřem – ale ten pach je vidět. Myslím, že už jsem na to někdy narazila, ale nepamatuji se, kdy přesně... Ale to je jedno. Odešli před necelými čtyřmi hodinami.“

„Nereagovali vaši brouci na tu čakru, co našli, divně, Aburame?“ obrátila se Yuugao k Shinovi, který sebou při náhlém oslovení trhl. „Nemohlo jít o to samé?“

„Půjdu se na to podívat,“ zamumlala Hinata. Shino vyklouzl za ní.

„Tamhle to je.“

Vedl ji k k okraji mýtinky, kde se ve křoví ukrýval roj kikaichuu tvořící bizarní kouli z živých těl, bzučí a syčící. Hinata si klekla, aby viděla pořádně. Brouci divoce bili o sebe tykadly, někteří se křečovitě svíjeli, další ze sebe dávili hnusnou oranžovou tekutinu. Udiveně popostrčila do jednoho broučka prstem.

„Au!“

„Je to poprvé, kdy tě nějaký můj brouk napadl,“ konstatoval Shino. „Myslím, že je to tou čakrou, kolem které se shromáždili. Reagují na ni mnohem agresivněji než na cokoli jiného.“

Snad posté za ten den Hinata napjala byakugan. V uších jí hučela krev. Snažila se ignorovat migrénu a soustředila se na roj před sebou. Něco v té čakře se podobalo té z chatky, i když ta měla ostré okraje břitké jako žiletky. Tenhle člověk svou čakru neovládal s takovou brilancí, spoléhal se více na hrubou sílu než na finesu. A právě tady použil nějaké jutsu, které vyžadovalo takové množství energie, že se reziduum zhroutilo do sebe.

Jednou zkoušela stopovat stejným způsobem Narutovu čakru. Ze všech lidí, co znala, ji ovládal nejhůř. Kdykoli předváděl jutsu náročnější než kagebunshin, uvolněná čakra se ‚slila‘ do jednoho zmotaného, nečitelného celku, a ať se Hinata snažila sebevíc, nikdy se jí nepodařilo rozluštit, o jaké jutsu se konkrétně jednalo.

Jeden z únosců byl na tom podobně jako Naruto. S širokou zásobou čakry schopný uvolnit velké množství naráz... Něčím napadený a následkem toho prohnilý. Rozlézalo se to do kikaichuu, kteří trochu té čakry pozřeli.

Nakonec je musel Shino zabít. S lhostejným výrazem je všechny udupal.

„Nakazili by zdravé,“ vysvětlil.

Hanabina pachová stopa končila právě tam, u chitinových mrtvolek kikaichuu. Pak se vytratila z povrchu zemského. Akamaru kňučel a hrabal tlapou. Kiba ho podrbal za uchem. Ohlédl se po Yuugao a bezradně pokrčil rameny.

„Ale pár těch pachů, co provázelo Hanabi, tu zůstalo.“

Rozdělili se, uvědomili si všichni. Ale potom...

„Kolik čakry by spotřebovalo přivolání ptáka dostatečně velkého pro přenos aspoň dvou osob?“ nadhodil Shino. Pohledy všech se stočily na polámaná těla brouků. V Hinatě hrklo. Jak mohla přehlédnout něco tak samozřejmého...

„V tom případě máme problém,“ vyslovila Tenten nahlas to, čeho se všichni obávali. „Mohli o nás celou dobu skrz ně sledovat. A nejspíš ví o Hinatě.“

Poznámky: 

Tato kapitola zevluje již téměř dva měsíce na blogu a inteligentní Aife si absence na zdejším serveru všimne až teď. *Poplácá se ironicky po zádech*

Kdopak uhodne, kdo stojí za zmizením bobečka Hanabi?

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kami-chan
Vložil Kami-chan, Út, 2014-01-14 19:07 | Ninja už: 4206 dní, Příspěvků: 649 | Autor je: Utírač tabulí na Akademii

Je to mistrovské dílo zahalené úžasným tajemstvím - a to já zbožňuji Smiling
Popravdě, napadlo mě, že zde uděláš z Naruta onoho únosce, když jsi tam tak šikovně popsala podobnost jeho čakry s čakrou jednoho z ninjů. Opravdu nevím, co mohu očekávat od dalších dílů, krom uhrančivého popisu okolí celého dění a skvělých, přesně mířených přímých řečí Smiling
Opravdu neskonale se těším na pokračování a vývoj celého příběhu Eye-wink

*Chňu*
Kakashi&Kami

"Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej." - Winston Churchill
"Láska je jako vězení, taky nevíte jak se dostat pryč." - Ikusei Kusachi
"Jediný azyl, vždy a všude otevřený pro všechny trpící, je příroda." - Suzume Kusachi
"Vše co kvete jednoho dne uvadne." -Orochimaru

Obrázek uživatele Aife
Vložil Aife, Út, 2014-01-14 19:50 | Ninja už: 5426 dní, Příspěvků: 369 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Tak můžu s klidným srdcem prozradit, že Naruto to není. V této chvíli pobíhá s Yamatem, Saiem a Sakurou a chystají tu past na Orochimarua.

Podobnost čakry se má tak - oba ji ovládají mizerně a oba mají obrovské zásoby, takže svou neschopnost kompenzují rvaním co největšího množství do jutsu. Je to jako jezdit trabantem na napalm.

Jinak... v manze se přeci objevovala určitá sorta lidí s nějak poznamenanou čakrou a zlými úmysly >:D

V dalším díle... čekej brutalitky a znepokojivé obrazy. Mwhahahahahaha

Obrázek uživatele noleda
Vložil noleda, Čt, 2014-01-09 12:05 | Ninja už: 3853 dní, Příspěvků: 7435 | Autor je: Editor všeho, Editor obrázků, Samuraj

Konečně jsem se odhodlala napsat ti komentář, což nebylo vůbec lehké, vzhledem k tomu, že zdaleka neoplývám tak vytříbeným slohem a sečtělými názory jako ty a tví pravidelní hodnotitelé. Přesto chci, abys věděla, že ač v pozadí intimity počítačové sítě, tvé povídky hltám jedním dechem Smiling. Tvé uchopení jednotlivých postav a příběhů dalece překračuje svou úrovní prvoplánovou úroveň celého seriálu. Je málo "tvůrců" zde na Konoze, kteří dokáží námět takto posunout, rozvinout a zhodnotit. Jen tak dál! Ale u tebe se nemusím bát, že bys s psaním skončila, že? Je na tom vidět, že tě to neskutečně baví a to je dar od Boha. Děkuji za všechny ty nádherné příběhy, vždy se budu těšit na další. Smiling

Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránce Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA

KURZÍK KRESBY

NARUTO ANTISTRESOVÉ MALOVÁNKY a NARUTO PEXESOVÁ HRA - odkazy na stažení ZDE

Obrázek uživatele Aife
Vložil Aife, Po, 2014-01-13 22:07 | Ninja už: 5426 dní, Příspěvků: 369 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Neměj obavy o svůj sloh, tvůj komentář je cizelovaný dost a dost. Sečtělé názory jsou výsledek... určitého času, který tomu byl "věnován", či dostatečné hlasové dispozice mých učitelů. Laughing out loud

Díky, že ses rozhodla opustit svou komfortní zónu, abys mi tu zanechala komentář - který potěšil:)

K postavám můžu jen říct, že jsem se je snažila uchopit literárně. Kishimoto kreslí mangu určitého žánru, a přes všechny moje ranty a běsnění, shonen má určitá klišé, kterých se on jako autor musí držet, aby si udržel sledovanost. Beletrista má volnější ruce. Z čehož těžím, co to jde. Muhahahahaha.

Jen si počkej na mého Sasana. Já se tak těším, až se k němu dostanu. Asi budu znít divně, ale fakt mě baví jeho POV. (Bude sranda, až se pokusím jeho náhled na situaci odlišit od Shinova strohého nevzrušeného popisu. Ti dva jsou jako oheň a led.)

Uhm... Jinak... ke spletitosti příběhu - stačilo hodně číst, hodně se vztekat a vytyčit si všechno, co chci a nechci ve svém ideálním příběu a pak si ho napsat sama:D

A psát budu dál!

Obrázek uživatele karol552
Vložil karol552, Po, 2013-12-23 18:19 | Ninja už: 4543 dní, Příspěvků: 221 | Autor je: Prostý občan

Ahoj
necital som sice celu poviedku ale tento diel ma tak uchvatil ze som si ho musel precitat a nemohol som prestat podobne to bolo aj v knihach od dana browna stale kazda cast odhlaovala nieco nove zaujimave a nikdy to neukoncovala stale pokracovala a pokracovala az si myslim ze by som s toho napetia zblaznil Laughing out loud kym by som to nedocital a mam este vacsi pocit nedokoncenosti tohto pribehu hlavne na konci priam sa my v hlave odvijaju myslienky ako to asi skonci ? Laughing out loud no toto boli moje pocity s tvojej poviedky podla mna si odviedla velmi dobru pracu a dufam ze bude nejake to pokracko.... rovnako napinave ako toto takze ti prajem vela stastia pri pisani dalsieho dielu Laughing out loud?
s pozdravom karol......

Obrázek uživatele Aife
Vložil Aife, Po, 2014-01-13 22:35 | Ninja už: 5426 dní, Příspěvků: 369 | Autor je: Utírač Udonova nosu

ahoj.

Díky za komentář. Jsem ráda, že tahle kapitola, která mi trvala věčnost sepsat, tě dokázala tak zaujmout. Ark Hanabiny záchrany mám naplánovaný do nejmenších podrobností. Napětí a akce bude. Muhahahaha. A spousta z vás mě bude chtít zastřelit za to, co provedu. >:D

ještě jednou, díky za pochvalu a za koment. Je to jako benzín!

Obrázek uživatele mestekova
Vložil mestekova, Čt, 2013-12-19 19:00 | Ninja už: 5305 dní, Příspěvků: 1299 | Autor je: Pěstitel rýže

Veľmi dobre. V tvojich poviedkach je niečo, čo nedokážem popísať. Ale dávaš do nich istú silu, energiu, ktorá na mňa sála z každého slova. Majú taký svojský a zvláštny nádych, priam ma paralizujú a ohromujú. A na toto som natrafila iba pri tvojich poviedkach Smiling Mala by si vydať nejakú knihu Smiling

FF série - pre milovníkov Sasukeho a Gaary :)

FC PRE SABAKU NO TANARIS: http://147.32.8.168/?q=node/107525#new