Cool holka - 3.kapitola: Nepříjemné probuzení

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem v bílém županu na posteli se zavázanou pravou rukou a zacuchanými rozpuštěnými vlasy. Zírala jsem do bílého stropu nade mnou. Chvíli jsem uvažovala, jestli jsem opravdu v Akatsuki.

Když jsem z chodby uslyšela hlas, který určitě patřil Konan, ujistila jsem se, že jsem opravdu v tady. V zápětí jsem uslyšela další dva hlasy, ale nedokázala jsem poznat, čí jsou. Každopádně jsem chtěla vědět, o čem si povídají.

Opatrně jsem se posadila. Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože mi zase začala pulsovat prokletá pečeť a bolest z pravého ramene se mi rozlehla po celém těle. Chytila jsem se za rameno a trošku jsem sykla bolestí. Nejdřív jsem si chtěla lehnout zase zpátky, ale potom jsem to zamítla. Nejsem žádná krasotinka, jsem Jounin, tak mě nemůže rozhodit takováhle b*bost a ještě navíc, co by si o mě mysleli ostatní z Akabandy.

Tak jsem spustila nohy dolů z postele a pomalu jsem se postavila. Málem jsem omdlela, tak jsem se opřela o zeď a zhluboka jsem dýchala. Asi tak po minutě jsem se odlepila od zdi a pomalu jsem došla ke dveřím. Opřela jsem se o dveře a čekala jsem.

„Vůbec nevíme, kdy se může probrat. Je celé pobledlá a vůbec…,“ slyšela jsem Konanin hlas. Bylo jasné, že mluví o mně.
„No právě. Jestli v sídle Orochimara opravdu běžela celou dobu, i když jí pulsovala prokletá pečeť, nevíme, jestli vůbec přežije,“ pomalu se vytrácel Peinův hlas.
„I kdyby přežila, tak nebude moct tak týden vůbec vstát a na misi by mohla nejdřív až tak za dva měsíce,“ oznámil Deidara.

Trhla jsem s sebou. Že nebudu moct tak týden vůbec vstát. Ale vždyť jsem vstala tak po pěti minutách co jsem se probrala. Buďto mě Akatsuki podceňují, anebo jsem fakt zase udělala nějakou b*bost. Ta připi*omělá prokletá pečeť!

„Jenže tímhle bude působit jen potíže… Když bychom jí tedy dali šanci, tak potom půjde na dvě mise, zase se jí aktivuje prokletá pečeť a opět bude tři měsíce mimo. Dokud je v bezvědomí…,“ mudrcoval Pein.
„Ale to přece nemůžeš!“ přerušila ho Konan.
„Konan, tady nemůžeme hrát na city. Ani ji pořádně neznáme. Dokud můžeme, musíme… musíme ji zabít!“ prohlásil chladně Pein.

Projel mi mráz po zádech a srdce mi tlouklo jako o život. Po čele mi stékaly kapičky potu. Peinova věta mi pořád zněla v hlavě. Jsem k ničemu. Náhle jsem ztratila všechno sebevědomí. Jen jsem se opírala o dveře a celá jsem se třásla.
„Peine, ale…,“ slyšela jsem Deidarův hlas.
„Už jsem ti asi tak stokrát říkal, že já rozhoduju o tom, co se bude dít a co ne!“ zařval na něj Pein.
„Nemůžeme jí jen tak bezdůvodně zabít!“ zařvala Konan ještě víc.
„Jenže my máme svoje důvody,“ nenechal se Pein. „Deidaro, zabiješ ji ty. Dneska v noci“

Nedokázala jsem nic udělat. Moje bolest byla ještě větší. Ale ne ta bolest v rameni. Tohle byla ta druhá bolest. Ta bolest vědět, že jsem k ničemu. Asi bude lepší, když mě zabijí. Nic neumím. Zavřela jsem oči a vůbec jsem nevnímala okolí. Vzpomínala jsem na krásné chvíle, co jsem kdy prožila, i když jich bylo jen pár.

„Už zase se vzdáváš, Saiko?“ slyšela jsem hlas, který jsem moc dobře znala. Hlas mojí mámy. Bylo to jako by mluvila vedle mě, přestože už byla třináct let mrtvá.
„Saiko, na každý problém existuje řešení, i když to někdy nevypadá. Nesmíš stát v koutě. Musíš si umět poradit. A hlavně se nesmíš nikdy vzdávat, Saiko!“

Máma má pravdu. Už zase se vzdávám. Ne, něco musím vymyslet. Opravdu nemůžu zemřít takhle.
Otevřela jsem oči. Musím si sama zapečetit prokletou pečeť, a to ještě dneska. Dobře, asi to bude trochu složitější, ale je to moje jediná možnost, když už jsem nechala Orochimara, aby mi ji dal. Ukážu Peinovi, že si dokážu poradit! Ukážu mu, že nejsem budiž k ničemu! DOKÁŽU TO!