Jednorázovka

Sedel som v kresle a premýšľal, ako zaútočiť a možno aj zničiť Listovú, ale vážne nič mi nenapadlo. Zaútočiť v štvorčlennej skupinke na dedinu s najväčším počtom ninjov - aj keď väčšina z nich sú iba genninovia - je hrozné! A práve teraz, keď som sa dozvedel, že ten Naruto, ktorému som nadával do úbožiakov, dokázal poraziť samotného Peina! Je to nemožné.

Chytil som sa za hlavu. Náhle sa mi začali vybavovať všetky spomienky, ktoré som s ním zažil. On mi bol najbližším priateľom a ja som ho opustil...

Všichni určitě máte představu o tom, jak by to vypadalo, kdyby Kyuubi nezaútočil na konohu nebo kdyby alespoň Narutovi rodiče přežili. O spokojené a šťastné rodince. Ale co když ne?

Z Naruta, kvůli přemýře rodičovské lásky vyrostl nepředstavitelný rozmazlenec. A už ani nový hokage, kterému Minato předal funkci, toho začínal mít dost.
„Minato-san, takhle to už dál nejde!“ rozčiloval se vůdce vesnice už potisícé.

„Naruto se zlepší, slibuji,“ snažil se Yondaime svého syna zastat.

Večer 18:50
Postava zahalená pláštěm běžela lesem. Běžela plynule, bez přestávek a překážkám se vyhýbala s takovou přesností jako by tu už byla. A taky že byla, vždyť...to přece byla cesta do její rodné vesnice. Nebyla tu už roky, ale přesto si cestu pamatovala. Snažila se běžet, jak nejrychleji mohla, aby byla ve vesnici co nejdříve, když v tom narazila hlavou do něčeho tvrdého.

Nechci zemřít…
Znovu a znovu se mu v mysli ukázala ta slova. Nevšímal si jich. Nedokázal si všímat ničeho jiného, než unikající krve z četných poranění na celém těle. Ještě se nezahojily ty minulé a už přicházely nové. Stále musel snášet pohledy na vzpomínky.
Ty jizvy byly vzpomínky…
Jasně si připomněl poslední slova své první oběti. Poslední pohyby znázorňující jenom bezbřehou beznaději. Poslední pohledy vrhající k muži před ní, který pevně svíral zkrvenou katanu. Poslední chvilky té ženy.

Nikdy si nemyslel, že by tento deň mohol prísť, no zrazu bol tu. Nechcel to, no teraz tu musel stáť zoči-voči svojmu najlepšiemu priateľovi, ktorého považoval za svojho vlastného brata. Celé tie roky, ktoré sa o niečo snažil, napríklad zachrániť ho z niečích pazúrov či priviesť ho naspäť domov mu teraz pripadali ako premárnený čas. Jeho priateľ však nevidel, ani nepočul. Jediná vec na ktorú sústredil svoju pozornosť bola jeho pomsta. Venoval jej celé tie dlhé roky a za ten čas sa ponáral hlbšie a hlbšie do temnoty vo svojom srdci.

Jeden by myslel, že stát se hrdinou je těžké. Já vám říkám, že není. Stačí pár let tréninku s legendárním sanninem, nezdolný optimismus, nevyčerpatelná energie, devítiocasá liška v těle, ohromná zásoba čakry, sem tam nějaká ta šťastná náhoda, jo, a taky není úplně od věci být synem Čtvrtého Hokage a porazit vůdce Akatsuki. Sice otrava, ale zvládnout se to dá.
Zato stát se totálním zoufalcem, to je věc, kterou nedokázal dokonce ani Uchiha Sasuke.

Byla jednou jedna liška, zavřená v kleci, v temnotě, osamocená. Neměla nikoho ráda, všichni ji jen využívali, když byla ještě na svobodě a i poté, co ji uvěznili. Musela poslouchat, sloužit. Byla chytrá, předstírala poslušnost a vyčkávala na svou šanci.

Klesl na kolena, aby ji mohl co nejjemněji obejmout. Něžně houpal bezvládné tělo v náručí, jako by ho chtěl ukonejšit. Překvapovalo ho, jak mohla žena její síly tak málo vážit. Byla jako pírko nebo letní vánek, ne, připadala mu lehounká jako sprška pouštního písku. Lehce se zachvěl a mechanicky vztáhl ruku, aby jí zcela bezmyšlenkovitě odtáhl krví zbarvený pramen vlasů z očí. Stále jakoby na něj hleděla a její skelný pohled ho mrazil v zátylku. Nenašel v sobě ale dostatek sil, aby jí víčka již nadobro zavřel. Odmítal uvěřit.

„Proč?… Proč se tohle musí dít jenom mě? Proč? Sakra, proč jste mě všichni opustili? Proč, byla ta pitomá válka?“ ptala se sama sebe mladá blonďatá dívka, která se v slzách krčila v rohu tmavé místnosti.
„Proč vás všechny zabili? Proč?… Proboha proč?“ zašeptala a najednou se jí před očima vynořila ta strašná vzpomínka.

Moje první dokončená jednorázovka. Jsem si jistá, že je tam spousta nedostatků a moc prosím všechny, kdo si ji přečtou o kritiku.

Co se může pokazit, to se pokazí…
To mi vždy vštěpoval dědeček při tajném našem tréninku. Brzy nato, jsem si toto tvrzení měla osvojit i já sama. Ale… ale na tu dobu mi kromě ohromné prázdné díry uvnitř mě, jeho mrtvého obličeje a hluboké nenávisti k bývalému kamarádovi, nezbyly žádné další vzpomínky.

„Sakuro. Sakuro počkej!“ Vybíhal ze dveří černovlasý kluk.
„Nevíš, kdy přijede ten zájezd holek z Písečné?“ Usmál se a jemně zčervenal.
„Zrovna tebe že by to zajímalo...“ Ušklíbla se. Odvrátila hlavu stranou a oči se jí zaleskly
„Proč ne?“ Podivil se.
„Velký Sasuke Uchiha a holky? Nechtěj mě rozesmát.“
„Hele, tři roky jsi mě neviděla, věci se mění.“ Usmál se na ni.
„Ty taky ne a ani tě to nezajímá.“ Usmála se na něj krutě.

Toto je má první FF, tak doufám, že jsem toho zase až tolik nepokazila a najdete v tom i něco, kvůli čemu stálo za to tohle celý číst!!!

Již několik hodin běží Sasuke a Sakura nekonečnou temnotou podivného, starého lesa.
Oba mlčky míří stále vpřed, všechny smysly napnuté, aby jim neunikl sebemenší pohyb čehokoliv, aby nepřehlédli jedinou stopu a tím se nepřipravili o poslední možnost jak pomoci svému nejlepšímu příteli!

"Sasuke?" tiše promluví Sakura.
"Hm?"

Byl unavený, unavený, unavený... příjemné teplo dohasínajícího ohně mu zahřívalo nohy, ležel zachumlaný pod dekou a toužil si jen tiše užívat překrásného brzkého rána, ničím nerušen, se zavřenýma očima, poslouchat tiché švitoření ptáků ve větvoví a praskání větviček, nehýbat se... Takhle by vydržel třeba celý den, a proč vlastně ne, není kam spěchat, je tak krásné ráno...

„Sensei, vstávejte!“
Ruka naslepo zašátrala ve vzduchu a pokusila se zakrýt alespoň jedno ucho, ovšem neúspěšně, neboť ji během letu cosi popadlo a zatřáslo s ní jako s pytlíkem bonbonů.

Vždy som chcel vedieť lietať...

Tmavovlasý chlapec, nikým nerušený, schúlil sa v najtmavšom kúte verandy. Iba on. Chudými rukami objal kolená a oči na chvíľu zavrel.
Výraz na jeho tvári...mohli ste na nej vôbec niečo čítať? Kolená tisol k telu prisilno, plecia sa mu trocha chveli a viečka sa mihali od kŕčovitej snahy udržať zatvorené oči. Ten pocit tam bol prvýkrát vpísaný celkom jasne, ako slová na jemnom papieri. Bolesť. Môžete sa v duchu pýtať: Prečo? Chlapec ostával skrytý v tieni, možno hanbiac sa za svoj prejav slabosti.

Upozornění: Jestli jste někdy mé fanfikce i přes Upozornění brali vážně, u téhle to prosím nedělejte!

Byla temná noc, měsíc měl nad Konohou moc, hodiny bily přes půlnoc!
Naruto vystrčil hlavu zpod peřiny a hodil na okno pantofli, kterou nahmatal pod postelí. "Zatracený věžní hodiny! Tady se člověk nevyspí!"
Sakura vystrčila hlavu zpod peřiny a hodila po Narutovi polštář. "Zatraceně, Naruto! Já zítra vstávám do práce!"
Blonďatý ninja se zavrtal hluboko pod duchnu. "Když mě to odbíjení děsně prudí! A každou noc budí..."

Běžela. Kapky rosy v trávě odlétaly pryč, při každém dopadu její bosé nohy. Stejně tak odlétaly slané kapky z jejích tváří. Vlasy měla rozpuštěné a rozevláté jako lesní víla. Část jich zakrývala její obličej. Byla umazaná a měla potrhané šaty. Tělo se jí v ranním chladu chvělo, ale copak na tom teď záleželo?
Ne. Nezáleželo už na ničem.

„Vidíš, aké je to jednoduché umrieť? Len luskneš prstom a život je preč. Preč. Vyriešiš tým problém, ktorý ťa trápi. Nepočúvaj tie reči ľudí, ktorí ti tvrdia, že brať niekomu život len tak je kruté a neľudské.
Práve naopak. Je neľudské trápiť sa, alebo nechávať trápiť iných, keď sa to dá zvládnuť rýchlo a bezpečne.“
„Ale...“ Ozval sa slabý hlások, ktorý hneď zmĺkol.

Stáli proti sobě v uctivé vzdálenosti, ale přesto si neochvějně hleděli do očí, vpíjeli se do nich. Napětí mezi nimi začínalo být nesnesitelné a adrenalin hrozil rozervat jejich žíly. Oni však stále čekali. Do vyprahlé prašné cesty, na níž stáli, se nemilosrdně opíralo slunce, oni však toho nedbali. Jako by je pranic nezajímalo, jako by nic jiného ani neexistovalo…