Maska

Moje první dokončená jednorázovka. Jsem si jistá, že je tam spousta nedostatků a moc prosím všechny, kdo si ji přečtou o kritiku.

Konoha
„Je to obtížná mise, Naruto. Musím si být jistá, že ji zvládneš.“
Jmenovaný nasadil sebejistý výraz, čímž doufal, že důvěru blonďaté Hokage značně povýší.
„Bez obav. Budu zpátky dřív než se naděješ.“
Tsunade slabě zavrčela. „To není právě profesionální přístup.“
„Ne každý se chová jako Kakashi-sensei.“
„Když už se o něm zmiňuješ, něco ti posílá,“ zabručela Hokage a hodila chlapci kus černé látky.

Slunečná
Hinata se vydala směrem trénovací haly ve Skryté Slunečné za účelem prvního setkání se svým novým mistrem.
Bylo to právě několik týdnů od chvíle, kdy jí otec, Kage vesnice, oznámil, že její výcvik hodlá svěřit do rukou jiného odborníka a sám se bude věnovat své mladší dceři Hanabi. Zprvu Hinata netušila, zda se radovat ze skutečností, že unikne otcově neustálé kritice nebo smutnit nad jeho ne právě pochvalnými slovy. Později se však rozhodla dokázat nejen jemu, ale především sobě, že není tak slabá a nového senseie odkývla.
Jak dívka poznala z nevelikých starodávných hodin ohlašujících desátou, dorazila na místo setkání mnohem dříve, než bylo původně v plánu. Zapřemítala, zda má cenu trávit zbývající půlhodinu jinou činností než čekáním a jakmile došla k záporné odpovědi, s tichým povzdechem zatlačila do dveří trénovací haly. Očekávajíc nejméně dva tucty pilných ninjů, se Hinata překvapeně rozhlédla po téměř liduprázdné místnosti. Veškeré nástroje ležely naskládané u stěn a zdrojem ojedinělých zvuků byli dva genini, neúnavně trénující hod kunaiem.
Všichni jsou nejspíš na misích mimo vesnici, pomyslela si dívka a pousmála se nad radostným výkřikem jednoho z chlapců, jehož zbraň konečně našla svůj cíl.
Jelikož trénink sama začínat nechtěla, usadila se se zkříženýma nohama na jednu z podložek, pozorujíc, jak se sama domnívala, jediné dvě osoby v místnosti.
Světlovlasý chlapec právě začínal rudnout vzteky.
„Ukaž mi jak to děláš!“
Jeho kamarád okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne, je to tajemství.“
„Bojíš se, že budu lepší než ty.“
„Ani omylem.“
Hinata maličko zpozorněla s úmyslem zabránit případné rvačce a ušetřit tak oběma chlapcům odřeniny. Dříve, než však stačila cokoliv říct nebo udělat, ozval se z temného kouta mužský hlas.
„To si říkáte kamarádi?“
Oba chlapci rázem zapomněli na neshodu a s otevřenou pusou obrátili hlavy směrem, odkud se věta ozvala. I Hinata, která se zastyděla, že si neznámého nevšimla už při příchodu, z opatrnosti okamžitě vyskočila ze sedu.
„Hyuuga Hinata?“ otázal se hluboký hlas, z něhož bylo znát náznaky úsměvu.
Dívku polilo horko. Jejím novým mistrem bude muž? Nečekala, že by její otec povolil něco takového.
Zpoza stínu vykročila vysoká postava v černo-oranžovém oblečení a přiblížila se k dívce. Ve světle, které do místnosti dopadalo vysoko umístěnými okny, zazářily shinobiho blonďaté rozčepýřené vlasy.
„Jsem Akio, jounin ze Skryté Travnaté,“ představil. „Tvůj nový sensei.“
Hinata přikývla a maličko přimhouřila oči ve snaze uhodnout mužův věk. Byl od ní vzdálen necelé dva metry, nedělalo jí tedy problém spatřit jeho nebesky modré oči, ve kterých hrály veselé jiskřičky – téměř jako u dítěte. Čelo mu nepokrývala jediná vráska. Zdál se tedy mladý. Velmi mladý. Své domněnky ale dívka potvrdit nemohla, zbytek shinobiho obličeje a krku totiž pokrývala černá maska, prudce kontrastujíc se světlými vlasy.
„M-moc ráda vás poznávám,“ sklopila tmavovláska stydlivě hlavu. Za Boha si nedokázala představit, jak tomuto pohlednému ninjovi, který se nezdál být o moc starší než ona, ukazuje svůj obvyklý trénink na vodě.
Při pohledu na její nachovějící tváře se shinobi maličko pozastavil a jeho zkrabacené čelo naznačilo, že přemýšlí.
„Není ti nic? Vypadáš, jako v horečkách.“
„Jsem v pořádku,“ odvětila tiše rudá Hinata a blonďák pochybovačně pozvedl jedno obočí.
„Když myslíš… Pojď půjdeme ven.“

Akio odvedl dívku, které kráčela tiše a bez jakýchkoli dotazů, nejen z haly, ale také z vylidněné vesnice. Mraky, jež zakrývaly slunce v době Hinatina odchodu z domova, jakoby se rozplynuly a nad údolím se skvěla jen azurově modrá obloha.
„Nezeptáš se, kam tě vedu?“
Dívka se zasekla uprostřed pohybu a zahnala myšlenky, které jí chtě nechtě vháněly krev do tváří.
„Myslím,… Řekl jste, že jdeme ven, Akio-sensei.“
Shinobi se upřímně zasmál. „Máš pravdu, ale překvapuje mě, že mi nedáváš žádné otázky. Jsi dost zamlklá. Já své mistry kdysi nenechal ani vydechnout.“
Hinata upřela pohled na stín vysokého dubu, jehož listy zašuměly ve větru. „Vždycky mě učili nepokládat zbytečné otázky.“
„V tom případě se naše názory rozcházejí,“ odtušil Akio. „Já mám otázek plnou hlavu a rád bych, kdybys mi je zodpověděla.“
„Pokusím se,“ dostalo se mu nesmělé odpovědi. Shinobi spokojeně přikývl a pokračoval v chůzi.
Trvalo jen okamžik, než oba stanuli na prostorné, sluncem ozářené a zelenou trávou porostlé ploše, která poskytovala ideální podmínky pro nadcházející trénink.
„Otázka číslo jedna,“ obrátil se Akio k Hinatě. „Jaké jsou tvé schopnosti?“
Po těchto slovech se bleskovou rychlostí přemístil do samého středu travnaté plochy a vyzývavě na dívku pohlédl.
Hinata sevřela ruce v pěsti. Konečně před sebou měla někoho, komu mohla dokázat, že není slabá.
„Byakugan,“ aktivovala rodinné kekei genkai a pomalým krokem se přiblížila k soustředěnému shinobimu. Neuplynul víc než malý okamžik, načež dívka zaútočila na Akiův chakrový systém. Sensei zatím neútočil, ani zasáhnout se však nenechal. Pozorně sledoval Hinatino taijutsu, jehož rychlost a složitost chvilku po chvilce narůstaly. Jakmile dívčin obličej o několik okamžiků později ozdobily kapičky potu, zjevilo se v její blízkosti několik shinobiho klonů, které nezaváhaly a v příští sekundě se Hinatiným směrem rozlétlo deset kunaiů.
„Shugohakke rokujyuu younshou,“ zašeptala a její ruce, pohybující se nepředstavitelnou rychlostí, vrátily chakrovými paprsky zbraně zpět svým původním majitelům. Všech deset ninjů vydalo stejnou hlasitou ránu a zmizelo.
“Působivé,“ ozval se ze stínu stromů veselý hlas. Dívka neztrácela čas a vyslala stejným směrem kunai, doplněný o výbušný lístek.
V dalším okamžiku však ucítila nejen teplo Akiova těla, ale také kovové ostří, které se jemně dotýkalo jejího krku.
„Působivé, ale… Jakožto tvůj sensei tě stejně musím porazit.“
Shinobi svá slova doplnil smíchem a odstoupil od Hinaty o dva kroky.
„Čeká nás sice spousta práce, ale výsledek bude stát za to.“
„Myslíte?“
„Tomu věř!“

Stejné místo, o několik hodin později

Nebe se zatáhlo tmavou oponou a louka se pohroužila do černé noci, pronikající i tou nejmenší skulinkou. Příjemné denní teplo vystřídal noční chlad, nebylo tedy divu, že se blonďatý shinobi opřený o strom čas od času zatřásl. Zdál se netrpělivý. Podupával nohou a cukal sebou i při těch nejtišších zvucích lesa.
„Kakashi-sensei?“
„Zdravím.“
„Tsunade vás posílá, abyste zjistil první novinky,“ odtušil mladík. „Odhaduju správně?“
Šedovlasý shinobi pokývl hlavou. „Nejen ona je zvědavá na výsledky tvé první mise jakožto jounina.“
„Bude ještě chvíli trvat, než objevím všechna tajemství a slabiny byakuganu, jsem si ale jistý, že až tu skončím, bude Konoha schopná se nejen ubránit případným útokům ze strany Hyuugů, ale taky sestavit přesnou replikaci jejich kekei genkai.“

O několik dní později

Nebylo to jen dívčino okolí, kdo postřehl nemalé změny v jejím chování. Ani Hinata samotná nemohla ignorovat nedočkavost, se kterou ráno vstávala a jemný úsměv, jež cítila na své tváři pokaždé, když večer usínala.
V duchu se dívka pokoušela obhajovat dobrou náladu znatelnými pokroky ve výcviku, avšak i pouhá přítomnost jejího nového učitele v ní dokázala vzedmout vlnu radosti a rozklepat jí ruce. Nezdálo se ale, že by si blonďatý mladík jakékoliv nenápadné projevy Hinatiny náklonnosti uvědomoval. Snažil se pouze svědomitě plnit oba úkoly, které mu byly zadány. Trénoval dívku ze všech sil, bylo znát, že mu její výsledky nejsou lhostejné, i přesto se však věnoval původnímu záměru, totiž rozlousknout všechny umy tajemných levandulových očí.

„Hinato?“
„Ano, Akio-sensei?“
„Zajímalo by mě, býváš tak tichá vždycky nebo to dělá jen fakt, že se ještě pořádně neznáme?“
Ležící blonďatý shinobi se přetočil ze zad na břicho a rukama, které měl před okamžikem ještě za hlavou, si podepřel bradu. Jakmile na sobě dívka ucítila jeho pohled, krev se jí nahrnula do tváří.
„M-Myslím, že obě vaše odůvodnění v sobě mají dost pravdy,“ odvětila, pohled od zamračené oblohy ale neodtrhla. Akio si sám pro sebe zamručel, načež se v dívce pozvedla vlna zvědavosti.
„Akio-sensei?“
„Hmm?“
„S-Sundáváte někdy tu masku?“
Shinobi se tiše uchechtl. „Jsou činnosti, kdy je to nezbytné. Třeba v koupelně nebo při jídle, když ale nebudu muset, nesundám ji.“
Hinata přikývla. Netušila, jak jinak by mohla zareagovat.
„Mimochodem, jak dlouho ti trvalo ze sebe tu otázku vypravit?
Dívka zrudla až po kořínky vlasů tak, že ani studený vítr neměl nejmenší šanci zchladit ji do původní teploty. „Já…“
Černovláska jen horko-těžko odolávala pokušení schovat se pod zem.
Na několik okamžiků se oba odmlčeli. Shinobi zavřel oči, výraz v jeho zakryté tváři byl tedy neodhadnutelný a znovu založil ruce za hlavu. Hinata ho napodobila. Šepot listů a zvuky nedalekého lesa působily po několika hodinách tréninku téměř stejně jako ukolébavka, nebylo tedy divu, že se dívka začala postupem času nořit do krajiny snů. Maličko se zavrtěla a přetočila tělo na pravý bok, v témže okamžiku však hlasitě vyjekla a posadila se.
„Děje se něco?“ rozhlédl se shinobi, pak ale jeho pohled padl Hinatu, která se mračila a opatrně prohmatávala pravou paži.
„Musela jsem se jsem si něco udělat při posledním pádu,“ povzdechla si. „M-Moc to nebolelo, až teď, když jsem se na ni položila.“
„Ukaž,“ pobídl ji Akio. „Podívám se na to.“
Jakmile uchopil její ruku, dívka okamžitě sklopila oči a zaujatě pohlédla na zelená stébla, tancující ve vánku
„Nebude to nic vážného,“ oddechl si shinobi. „Pro dnešek s taijutsu končíme.“
Hinata nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nic mi není, můžu ještě pokračovat. J-Ještě dnes končit nechci, Akio-sensei.“
„Neřekl jsem, že půjdeš domů,“ zasmál se, ve stejném okamžiku dívčin obličej pookřál. „Povinně si tu se mnou ještě pár hodin poležíš. Rád bych věděl něco víc o stylu boje vašeho klanu.“
Nic nenamítala. Téma hovoru pro ni nebylo důležité, ačkoli jí otec častokrát kladl na srdce nechávat si informace o klanu pro sebe. Přednější pro ni byla jeho přítomnost.

Následující noc
„Nemyslíš, že bys mohl postupovat opatrněji? Zahrnuješ tu dívku otázkami, ze kterých může snadno uhodnout tvé záměry,“ nadhodil hlas, v němž byla znatelná stopa pochyb.
„Řekl bych, že okolnosti, za jakých informace získám, můžete nechat na mně, Kakashi-sensei!“ začal oponovat mladík, postávajíc ve skrytu stínů vysokých stromů.
Šedovlasý shinobi usazený na silné větvi starého listnáče nespokojeně zakroutil hlavou. „Měl by sis uvědomit, že tohle není obyčejná D-mise. Pokud tě někdo odhalí, bude zle. Snaž se postupovat opatrněji.“
„Mám snad na vybranou?“ V chlapcově odpovědi ucítil Kakashi známky rozhořčení, i přesto si však neodpustil přilít ještě trochu oleje do ohně.
„Mimochodem, pokus se tu misi nekomplikovat hm… osobními pocity vůči té dívce.“
„Kakashi-sensei? Budu dělat, že nechápu…“

Obyvatelé vesnice se budili do krásného slunečného rána. Jelikož z šedých mraků předchozího dne už nezbylo na obloze ani památky, vnuklo příjemné počasí blonďatému mladíkovi zajímavý nápad. Byl to právě Hinatin otec, kdo shinobimu předal informace o jejím dřívějším tréninku u vody a Akio se hodlal o tvrzení jeho slov přesvědčit.
„Dnes nepůjdeme na louku,“ oznámil dívce, která tázavě pozvedla obočí.
„K-Kam tedy?“
„K jezeru,“ odpověděl jednoduše shinobi, pozorně sledujíc její reakci. „Doslechl jsem se, že občas za pomoci vody trénuješ.“
Jakmile si dívka vybavila svou oblíbenou činnost, podobnou choreografii tance, vystřídalo se v jejím obličeji několik kontrastujících barev.
„Není to trénink v pravém slova smyslu,“ pokusila se vymluvit z mistrova návrhu.
„Stejně mě to zajímá.“

I přes Hinatinu zjevnou neochotu byl Akio nakonec okouzlen, stejně jako by musel být každý, kdo by dívčin výstup ve vodě spatřil. Kapky vody klouzaly na pramíncích modré chakry a vytvářely kolem dívky spletitou, přesto však lehce proniknutelnou bariéru. Hinata neustále přizpůsobovala tělo měnícím se tvarům mokré stěny a přestože se zpočátku obávala o svou koncentraci, nedělala jí Akiova přítomnost ani z poloviny takový problém, jaký předpokládala.
I přesto však působivé představení po několika krátkých okamžicích ukončila a celá mokrá, s narůžovělými tvářemi se opět vrátila ke svému učiteli.
„Myslím, že ovládat chakru dokážeš vážně dobře,“ zamumlal pochvalu. Vědomí, že nebýt jeho společnosti, stála by zde dívka s největší pravděpodobností bez jakéhokoliv oblečení, přivádělo blonďatého mladíka k rozpakům.
S pohledem upřeným na špičky bot, zamumlala Hinata nesmělé poděkování. Akio se k ní o několik kroků přiblížil.
„Já- Zavři, prosím, oči,“ požádal ji shinobi tiše. Ač se v dívčím nitru svíjely jakékoliv otázky, nepoložila Hinata ani jednu z nich, jen němě vyplnila Akiovu žádost. V téže chvíli ucítila teplé prsty, jemně hladící její bledý obličej a krátký pohyb - to, jak si mladík druhou rukou stáhl masku.
V příštím okamžiku se dívčiny rty setkaly s tou nejněžnější překážkou, jakou si vůbec dokázala představit. Teplý nesmělý dotyk, jakoby žádal o povolení, na které nemusel čekat dlouho. Trvalo několik dlouhých chvil, než se mladíkův obličej oddálil a jeho ruka přikryla černovlásce oči. Musel mít jistotu, že jej neuvidí dřív, než se opět schová za černou látku.
„Omlouvám se,“ zašeptal směrem k dívce, jakmile znovu spatřila denní světlo. „Tohle se nemělo stát.
Hinata, stále okouzlená předchozím okamžikem, nechápavě zamrkala.
„Neomlouvejte se,“ zamumlala. „Já- já jsem...“
Přestože mladíkův rozum křičel úplně jiné věci, přitiskl si Akio dívku blíž k sobě.
„Měl pravdu,“ povzdechl si tiše do jejích vlasů.

Podobná situace už v následujících několika dnech nenastala. Pozorný člověk by však nepostřehl pouhou změnu v chování těchto dvou mladých lidí, přibyly i letmé nesmělé a hlavně nenápadné dotyky, které mnohdy prozrazovaly víc než pouhá slova.
Hinata v duši stále věřila, že se stane něco neočekávaného. Odmítala přijmout fakt, že by si s ní mohl její pohledný učitel pouze pohrávat. A Akio? Ten by byl schopen dát všechno zlato světa tomu, kdo by z něj dokázal sejmout tíhu důležité mise. Na jedné straně hořel vlastními silnými pocity, kterým však kvůli povinnostem nemohl dát přednost, ač byla jeho tužba sebevětší.

Není ale problém, který by neměl řešení…

Táhlo k půlnoci a dívka se neklidně převalovala v posteli. Přestože za sebou měla vyčerpávající den, nebyla schopná odplout do krajiny snů. Dříve za takových situací pokaždé utíkala k jezeru, aby mohla na několik chvil zapomenout kde a kým je a stát se jednou z bezstarostných a neúnavných kapek vody. Ani tento večer nebyl výjimkou.
Když Hinata neslyšně probíhala ztichlou krajinou, chladný vánek pročesával její inkoustové vlasy. Vysoké tmavé obrysy stromů se hrdě natahovaly k čarovné obloze poseté hvězdami a ačkoli by tato noční podívaná dokázala probudit zárodky nepříjemných obav či neklidu, dívka v sobě necítila ani špetku strachu.
Klikatá vyšlapaná cestička, po které mírným tempem běžela, se stočila. Hinata neměla nejmenší důvod pochybovat o tom, že ji právě blízké nevysoké keříky dělí od místa, kde tráví v poslední době tolik času tvrdým tréninkem. V nitru ji podivně zašimralo, jakmile si vzpomněla na nevinné chvilky strávené v blízkosti svého mistra. Nerozhodně přešlápla z nohy na nohu, v příští sekundě se už ale vydala směrem nízkého porostu. Protentokrát jí bude toto, svým způsobem kouzelné místo, mnohem milejší než chladné jezero.
S vidinou několika hodin, strávených pozorováním jasných hvězd, zamířila dívka do středu paloučku. Našlapovala měkce, jakoby mohla jediným nepatřičným zvukem narušit poklidnou atmosféru, která na místě ozářeném měsíčním světlem převládala. Už jen pár kroků…
V nočním tichu se ozval praskot větvičky. Dívka polekaně pozvedla hlavu a vzdálenost, dělící ji od úkrytu v podobě několika keříků, překonala překvapivou rychlostí. V nejistotě nemusela přetrvávat příliš dlouho, v příštím okamžiku zaslechla dva tlumené hlasy.
Hinata ani nedutala. Mohl by to být někdo nebezpečný?
Strachem ji zamrazilo. Neukojená zvědavost byla však silnější než obyčejné obavy. Tiše se tedy vydala za zdrojem ruchu.
„Vedeš si dost dobře. Máme už velmi podrobné informace, přesto však ne úplně uspokojivé.“
„Nevím, co dalšího bych dokázal sehnat.“
Dívka nastražila uši. Druhý hlas jí přišel maličko povědomý a nebýt jemného šustění listů, jistě by ho dokázala i rozpoznat.
„Nevíš, nebo nechceš? Dobře víš jak moc je tvá mise důležitá. Konoha potřebuje znát byakugan lépe než leckterý jeho majitel. V možné bitvě by to mohlo přinést spoustu výhod.“
„Většinu informací už víme. Myslím, že je na čase se stáhnout.“
„Nikdy ti lži moc nešly. Máš nějaký problém, hádám správně?“
Ozval se tichý povzdech.
„Nezachoval jsem se správně. Nemůžu ji zrazovat, zatímco mi tak slepě důvěřuje.“
„Jak jsem předpokládal už na začátku, jde tedy o tu dívku. Říkal jsem Tsunade, že se takhle pohybujeme na tenkém ledu. Došlo mi, že pro tebe bude těžké někoho zradit, zvlášť, když se tím někým stane dívka, která ti zřejmě není tak úplně lhostejná.“
„Myslím, že bude nejvhodnější, když se vrátím zpět do Listové. Riskuju takhle prozrazení nejen sebe, ale i celé Listové.“
Hinatě se zatmělo před očima. Poznala svého učitele, poznala člověka, kterému v posledních několika týdnech patřil celý její svět. Pocítila touhu vykřičet svou bolest do všech koutů světa. Hřejivý pocit vyplňující celé dívčino nitro zmizel. Zůstala jen studená mlha.
Hinata ucouvla, pod podrážkou se ozval tlumený praskot dřeva. Chtěla běžet, utéct před skutečností.
Ucítila, jak někdo silně tiskne její paži. Nemusela obracet hlavu, znala jen jedinou osobu schopnou tak rychlého pohybu. Svět se jí před očima začal rozmazávat.
„Hinato!?“ vyjekl blonďatý shinobi, když si nevítaného hosta prohlédl. „Já…“
Jeho slova přerušil hlasitý vzlyk. „J-Jak jsi m-mohl?“
„Slyšela jsi všechno,“ zašeptal a nešťastně sklopil hlavu. „Možná bude lepší, když budeš znát pravdu. Důvod, proč tě musím opustit.“
Dívka zatnula pěsti a tváře jí pokryly další slané potůčky. „I-I přesto, že nevím, k-kdo jsi a co jsi to se m-mnou hrál za hru, n-nechci abys odcházel.“
Shinobi zavřel oči. „Máš pravdu, lhal jsem. O svém úkolu, jménu i původu. Byly ale chvíle, kdy jsem byl jen sám sebou. Sama dobře víš, které okamžiky mám na mysli. Bude pro mě těžké odejít.“
„Jak můžeš očekávat, že odejdeš a já budu mlčet? Zradil jsi náš klan, naši vesnici…“ Hinatin hlas poprvé nabíral na síle.
„Pokud promluvíš, spor mezi našimi vesnicemi se ještě prohloubí a nakonec vypukne válka, při níž zahyne nepředstavitelné množství lidí. To přece nemůžeš připustit!“
Dívka větu ponechala bez odpovědi. Ačkoli ji zrada bolela víc než cokoli jiného, při pomyšlení na jeho odchod to byla jen nedůležitá starost.
„N-Nenechávej mě samotnou,“ žádala úpěnlivým hlasem.
„Nemám na výběr,ale než odejdu…“
Nechal větu nedokončenou. Dívka uslzenýma očima sledovala jeho pravou ruku, která pomalu stahovala černou látku z obličeje.
„Poprvé a naposledy,“ zašeptala hořce.
Tvář mladého muže, jež okamžik nato spatřila, byla navlas podobná té, kterou si vysnila v hlubokých nocích. Jediné, co postrádala byl jasný úsměv a radostné jiskřičky modrých očí.
Shinobi se Hinatou příliš dlouho obdivovat nenechal. Věnoval jí poslední procítěný polibek a chvíli na to už dívka stála na okraji ozářeného paloučku sama.

Čas plynul jako voda. Dny přerůstaly v týdny, týdny v měsíce. Hinata se s odchodem člověka, na kterém jí záleželo víc než na komkoli jiném, postupem času dokázala smířit. Vzpomínky ji však stále neopouštěly.
Jelikož nechtěla vyvolávat další zbytečné konflikty, o zradě blonďatého shinobiho pomlčela. Raději se tvářila, že ho má, stejně jako ostatní, za zmizelého.
Téměř po roce vedení obou vesnic uzavřelo mír a pevné spojenectví. Nebylo tedy žádným překvapením, když do Slunečné dostalo oznámení o jmenování nového Hokage. Při této události nemělo chybět zastoupení žádné ze spojeneckých vesnic. Slunečná nebyla výjimkou a tak se Hinata, jakožto nejstarší dcera Kageho, několik dní před začátkem slavnosti vydala na cestu.

Konoha své hosty vítala vskutku velkolepě. Bydlení v nejhezčích hotelích a neomezený přístup do známých lázní byly pro každého naprostou samozřejmostí. Hinata však nestála o pohodlí ani o horké koupele. Dny, které zbývaly do jmenování, strávila pobíháním po vesnici a hledáním blonďatého shinobiho, jehož pravé jméno pro ni stále zůstávalo tajemstvím.
Ač však pátrala sebevíc, v ulicích přelidněné Konohy jej nenašla.

Všemi očekávaná chvíle nastala rychleji, než se dívka stačila nadát. Ve skrytu duše doufala, že jí protentokrát bude přát štěstí a najde mladíka mezi stovkami dalších přihlížejících.
Představení nového Hokage se mělo odehrávat na volném prostranství jen kousek od červené budovy, která byla sídlem hlavy vesnice již po několik desítek let.
Dav, jež se na místě shromáždil, se zatajeným dechem očekával příchod nového Kage. Přestože se Hinata, jakožto zástupce Slunečné, dostala do jedné z prvních řad, za dobrý výhled vděčná nebyla. Jen díky silné vůli odolávala chuti rozběhnout se mezi masu lidí a volat falešné jméno svého bývalého učitele.
Před obecenstvo předstoupila vysoká blondýna. Ačkoli její rázná mluva budila respekt, malý úsměv na tváři Hinatu přesvědčil, že má z nadcházející situace stejnou radost jako ostatní obyvatelé Konohy.
Z proslovu dívka zachytila jen několik slov. „Víra v sebe sama… Odvaha… Splněný sen… Nejsilnější Hokage.“
Tmavovláska se zaposlouchala pozorněji.
„Tímto předávám Konohu do rukou vašeho šestého Hokage, Uzumaki Naruta!“
Zafoukal jemný vítr, jakoby chtěl slova rázné kunoichi podtrhnout a přihlížející pozvedli oči ke střeše budovy, na které se bez jakéhokoli varování objevila vysoká postava.
Vánek si pohrával s bílým pláštěm a díky obloze bez mraků se na slunci skvěly zářivé blonďaté vlasy.
Hinata šokovaně vydechla. Z muže,kterého si zamilovala, se stal Hokage.
Přestože mu takový úspěch ze srdce přála, nemohla se ubránit hořkému zklamaní. Ona sama poslední rok prožila vzpomínkami a vkládala veškerou víru do naděje, že se ještě někdy budou moci setkat. Když ale spatřila shinobiho šťastný výraz, nezdálo se, že by mu cokoliv scházelo.

Slavný den a následující noc dívce utíkaly pomalu. Ačkoli se velkých oslav musela účastnit, neviděla v nich nejmenší rozptýlení. Naruta, ano tak se správně jmenoval, měla stále na očích. Posedával se svými přáteli, přijímal gratulace od známých a bavil se zřejmě velmi dobře. Hinatě nevěnoval jediný pohled.

Následujícího dne opouštěla dívka brány Konohy s těžkým srdcem. Oči měla suché. Slzy jakoby stékaly do jejího nitra a tvořily tam hluboké černé jezero.
Schválně se zdržovala sebemenšími drobnostmi a o pouhé vteřinky tak odkládala poslední němé sbohem. Nakonec se však k půvabné vesnici otočila zády. První krok, druhý, třetí…
Snažila se rozptýlit temnou prázdnou mysl. Nebylo to k ničemu platné, černé jezero se zvětšovalo.
Při pátém došlápnutí se odehrálo hned několik věcí. Zašustilo listí vysokých stromů, slunce přikryl mohutný šedý mrak a blízká krajina potemněla. Ačkoli tomu Hinata nevěnovala nejmenší pozornost, tiché známé lupnutí, které se ozvalo za jejími zády však přeslechnout nedokázala.
Pomalu se obrátila. Stál tam s rukama v kapsách svých jednoduchých kalhot a pohledem se vpíjel do dívčiných oči.
„Nedělej stejnou chybu jako já. Neodcházej, prosím.“
Hinata opět vykročila. Tentokrát však zpět k Listové, k Narutovi. Jeden krok, druhý… Přestala počítat. Černé jezero zmizelo.