O perníkové chaloupce aneb: trochu jiná představa

Všichni určitě máte představu o tom, jak by to vypadalo, kdyby Kyuubi nezaútočil na konohu nebo kdyby alespoň Narutovi rodiče přežili. O spokojené a šťastné rodince. Ale co když ne?

Z Naruta, kvůli přemýře rodičovské lásky vyrostl nepředstavitelný rozmazlenec. A už ani nový hokage, kterému Minato předal funkci, toho začínal mít dost.
„Minato-san, takhle to už dál nejde!“ rozčiloval se vůdce vesnice už potisícé.

„Naruto se zlepší, slibuji,“ snažil se Yondaime svého syna zastat.
„To říkáš už posté. Jestli to takhle půjde dál, může se stát, že Naruto zběhne a přidá se, nedej bůh, k Orochimarovi. S démonem, kterého v sobě má, by to byl náš konec.“
„Dobře,“ přikývl Minato, „dovedu Naruta ke klanu jeho matky na převýchovu.“
„No vidíš, jak to jde,“ usmál se kage. „Doufejme, že to bude stačit.“

Ještě ten den večer se vydala blonďatá část rodiny na cestu, ale to se Narutovi ani trošku nelíbilo.
„Já tam nechci!“ protestoval za tu chvíli už podesáté. „Nevaří tam žádný ramen a budu muset vstávat už v pět hodin.“
„Naruto. Nejdeš tam na prázdniny, ale za trest, chápeš?“ debílkovsky se na něj Minato usmál.
„Pche!“ ohrnul Naru nos a začal přemýšlet, kudy by zmizel. „Musím na záchod,“ ozval se hned.
„Dobře, počkámtady,“ zastavil se Mina a už ze svého syna viděl jen záda, jak upaloval do roští. Tam se Naruto naklonoval a klona poslal zpátky k Minatovi. Když byl náhradník dostatečně daleko, vydal se blonďáček směrem, kde tušil svou vesnici a ještě dlouho se pochechtával.
„Hehé, na mě si nevyzrajou,“ ale najednou mu přestalo být do smíchu. „Kde to sakra jsem?“ Naruto se ocitl neznámo kde, daleko od civilizace. Asi po hodině bloudění narazil na podivný dům a už z dálky cítil vůni ramenu. Pokradmu se vplížil do kuchyně a začal tam ujídat z už připravených misek. Ani si nevšiml, kdy se tam objevila modrovlasá dívka. Její přítomnost zaznamenal až když začala na celý les ječet.
„Vetřelééééééc!“ Do kuchyně se rázem nahrnula hromada chlapů a začali nechápavě zírat na blonďáčka. Naruto zas překvapeně zíral na ně a od pusy mu ještě visela nudle z polívky.
„Pusťte mě, sakra! Když jsem vůdce, musíte mě nechat projít!“ něco zrzavého se prodralo mezi svými kolegy. „No páni. Tak tohle bych vážně nečekal. Pánové-„ Konan si důrazně odkašlala“ –a dámo,“ doplnil se Pein, „měli jsme chytit devítiocasého a on k nám přijde sám.“
„Jé, to je Naruto, já ho znám,“ rozzářil se Kisame a hrnul se k mladému ninjovi. „Ahoj, já jsem tvůj velkej fanoušek,“ začal mu třást rukou a žraločím způsobem se na něj usmíval. Spíše to vypadalo, že ho chce sežrat.
„Kisame, nech toho, vyděsíš ho,“ odstrčil svého parťáka Itachi. Naruto začínal být čím dál zmatenější.
„Jo! Nechte ho aspoň v klidu najíst,“ šibalsky na ně mrkla Konan.

Asi po týdnu začal Naruto pořádně přibírat po pestré stravě, tvořené jen z ramenu. U Akatsuki se mu líbilo. Jídlo měl kdy chtěl, nikdo ho do ničeho nenutil a když náhodou něco provedl, shodil to na chudáka Tobiho. Jednoho večera za ním přišel Pein.
„Tak co Naruto, hezky se nám zakulacuješ, co?“
„Hm,“ pohladil si blonďáček vždy plné břicho. „Asi trochu jo,“ přiznal.
„A co bys řekl skoro bezbolestné liposukci? Kousek odsud na to máme zařízenou jeskyni.“
Na Narutově tváři se objevil úsměv. „To beru!“
Pein byl rád, že jim ta lest vyšla. Po oné pestré stravě nějak všichni členové zlenivěli. Už pro ně bylo těžké i dojít do té jeskyně.
I přesto však začali s přepečeťováním Kyuubiho co nejdřív.

Přesně po hodině od začátku několikadenního obřadu však do jeskyně vpadli konožští ANBU s Kakashim v čele.
„Naruto, jdeme tě zachránit!“ Naru unaveně zvedl hlavu.
„Nezájem, nechci.“
„Naruto! Já se tě na nic neptám, prostě jdeš s námi a hotovo!“
„Ne! Já chci zůstat tady!“ Když Pein uslyšel tyto slova, uvolnil techniku a Naru se mohl volně pohybovat. Proto se také hned běžel schovat Konan za sukni. „Tady mě maj rádi, nekřičej na mě a ramen mám, kdy chci!“
„A my vám ho stejně nedáme. MY jsme Akatsuki a vás je jenom šest,“ zastal se ho Pein a nějakou technikou obráceného přemístění je teleportoval kamsi pryč. „Ovládnout svět můžeme jindy, teď jsi jeden z nás Naurto.“
„Vážně? Tak to musíme hned oslavit ramene!“ Při tom slově všichni zaskučeli.
„Už žádnej ramen!“ spustila Konan, „už v životě ty nudle nechci vidět! A končím s vařením!“
„Nééé! Já chci zpátky do konohýýý!!!“