Jednou se zase setkáme...

Večer 18:50
Postava zahalená pláštěm běžela lesem. Běžela plynule, bez přestávek a překážkám se vyhýbala s takovou přesností jako by tu už byla. A taky že byla, vždyť...to přece byla cesta do její rodné vesnice. Nebyla tu už roky, ale přesto si cestu pamatovala. Snažila se běžet, jak nejrychleji mohla, aby byla ve vesnici co nejdříve, když v tom narazila hlavou do něčeho tvrdého.
„Jau…sakra…který pako sem dalo tu větev, do p****e? “nadávala ona postava, jako by jí nebylo jasné, že v lese nějaké ty větve budou. Hned na to ale vstala a zase vyrazila.
“Proč zrovna já, co sem komu udělala, že tuhle misi přidělily zrovna mně?“skuhrala nahlas dívka-ano dívka- teď už s určitostí víme, že se jedná o dívku či ženu.
„Už jenom chvíli a všechny vás znovu uvidím….“zašeptala do ticha

Mezitím kdesi v Konoze
Blonďatý chlapec se procházel ulicemi Konohy a přemýšlel co by mohl podniknout.
„Sakra, je už sedm hodin a já nic nepodnik, to se z toho zbláznim.“ Bručel a koukal do země, což zapříčinilo, že se srazil s jakýmsi chlapíkem.
„Dávej pozor, pako!“ Okřikl ho, když ale Naruto zvedl hlavu, zračil se mu v očích obdiv.
„Promiňte…nedával sem pozor na cestu.“ Sklopil oči
„N-ne to já se omlouvám, že sem tak vyjel.“ Omluvil se chlápek a…uklonil se? Ano uklonil, uctivě se Narutovi klanil. Tohle ještě nikdy nezažil. Lidé ho obdivovali, vzdávali mu úctu, znali ho. To bylo pro něj nové. Většinou, když byl mladší, na něj koukali s odporem…ten pohled…ten pohled co ho zaplňoval bezmocí a zoufalstvím. Ta temnota, která ho vyplňovala, vždy když se do těch očí podíval. A nebyli jedny, ne byly jich stovky, tisíce. Ale teď? Teď ne, lidé ho měli rádi, viděly ho jako hrdinu. Už se mu neposmívali, naopak, byli rádi, že mohou být s ním. Dřív se mu stranily, ale dnes už ne. Byl za to rád.

„To ne, vůbec se nemusíte omlouvat, byla to má chyba, jak jsem říkal.“ Usmál se Naruto
„Dobře, jak myslíš.“ Pousmál se oslovený, znovu se uklonil a poté odešel.
„Téda…to bylo divný.“ Zachechtal se Naru.
Šel dál a dál až došel, kam nechtěl. Totiž na louku k lesu, na úplně jiné straně, než byl jeho byt. Chvíli se jen rozhlížel, než totiž skončil debatu s tim divným chlápkem, a než došel sem, setmělo se, tudíž byly nádherně vidět hvězdy. Ještě nějakou minutu na to fascinovaně hleděl, když v tom uslyšel praskání větviček a šustění listí.
„Kdo je tam?“ Křikl na místo, kde tušil osobu a vytáhl si kunai, aby byl připravený, kdyby se osoba chystala zaútočit.
„Tak vylez.“ Křikl znovu a hodil kunai tím směrem, kterým se doposud díval.
„No jo, no jo...tak se hned nenervuj a nekřič. Bolí mně z tebe hlava.“řekla dívka. A v duchu už si nadávala.

„Sakra…co teď budu dělat? Vyjdu z úkrytu, pozdravim ho a vypadnu…ne ne, to by neklaplo, musim nějak zamaskovat ten plášť. Sundám ho…ne blbej nápad…vim, přeměnim…ná obyčejnej plášť, jo to je ono. Kdyby viděl ty…no to je už jedno."
Jak řekla tak taky udělala. Provedla pár pečetí, a plášť, který ukazoval kdo doopravdy je, se přeměnil na obyčejný šedý plášť.
Vyšla ven, ale ještě předtím si nandala kapuci a sesunula jí hluboko do čela, aby jí chlapec neviděl do tváře.

„Co chceš, pospíchám.“ promluvila na něj potichu.
„No, víš, když se někdo plíží, večer, ve tmě, v keři, tak mi to přijde trochu podezřelí.“ Odpověděl jí stejně potichu.
„Tak promiň, ale snažim se bejt nenápadná.“ Řekla už hlasitěji, ale stále nezvedla hlavu.
„No to si moc nenápadná nebyla, když sem si tě všiml i já. A to sem nedával vůbec pozor.“ Odpověděl ji pobaveně.
„No tak sorry, že dělám takovej kravál.“ Zašeptala znovu.
„Nechtěla by ses třeba představit?“zeptal se, i když čekal ne.
„Jak si to uhodl? Nechtěla.“ Zasmála se a Narutovi přeběhl mráz po zádech. Tak krásně se smála.
„No tak si aspoň sundej tu kapucu. Nebo rovnou celej ten plášť.“ Naléhal.
„Bože, ty seš otravnej. Už ti to někdo řek?“ zeptala se, už ne šeptem.
„Jo párkrát sem to slyšel…“ zasmál se „ale to není podstatný, sundáš si to teda?“
„No jo, pořád.“ Zabručela a zvedla hlavu. Měla co dělat aby nespadla.
„Panebože, to snad není možný. Jsi to fakt ty, Naruto?“ zašeptala skoro neslyšně.

Podíval se na ni a nemohl uvěřit vlastním uším. Ona ho znala…nebo přinejmenším znala jeho jméno. Ale, jak to. On ji neznal, teda aspoň si to myslel, do tváře ji neviděl.
„Jak víš, kdo jsem? A sundej si sakra ten plášť.“křikl.
Sundala si kapuci a za chvíli, zmizel v záplavě rudých, bílých a černých okvětních lístků růží, i ten plášť. Naruto na dívku zíral – jak se lidově říká – jako tele na nová vrata. Ne, tuhle dívku opravdu nezná. Takhle hezké dívky určitě v Konoze nemají. Tam sou všechny dívky „stejné“. Každá má oblečení podle toho jaké má vlasy, oči nebo cokoliv jinak barevného na svém těle. Tahle byla jiná.

Drobný obličej jí rámovala záplava, dlouhých, tmavých vlasů. Oči ale byly bílé takové fialkové, a i její pokožka byla bledá. Na rtech jí hrál podivný úsměv, který Naruta celkem udivil. Kolem krku měla řetízky všemožných délek. Síťované triko, které ovšem zakrýval „hadr“ v podobě červeného trika pod prsa. Poté, měla sukni, také červenou, s rozparkem na straně a černými legínami a k tomu vysoké černo-červené šněrovací boty. Koukal na ni s otevřenou pusou. Nevěděl proč, ale něco ho k ní zvláštně přitahovalo.

„Ježiši, ty by ses měl vidět, jak zíráš,“ zasmála se nahlas. Znovu ten zvláštní pocit. „to se ti tak líbim, nebo co?“
Naruto nevnímal, tak se vzmohl jen na malé přikývnutí.
„A-a k-kdo vlastně j-jsi?“vykoktal celkem srozumitelně. (Zatím to zvládá, ne?)
Oslovená se jenom ušklíbla. Tak on si mě nepamatuje? No, tak si s ním trochu pohrajem. Ale musim uznat, že je hezčí než před šesti lety. Usmála se pro sebe.
„Ty nevíš?!“ Zeptala se uraženě.“Nepamatuješ si mě?“
„Pamatovat si tě? Dyť já tě ani neznám.“řekl zaraženě.
„Neznáš?“ zasmála se.
„Ano, neznám.“ Zamračil se.
„To je divný. Fakt. A vůbec, co si se tak divil, když si mě viděl?“ odvedla řeč jinam
„To způsob jakým si se mnou mluvila.“řekl potichu
„Způsob jakým jsem s tebou mluvila? To nechápu.“ Zatřepala hlavou.
„Víš, holky od nás sou buď uječené, hysterky, brutální nebo úplně šáhlí,“ zasmál se a sedl si do trávy, ona následovala jeho příkladu „jenom jedna taková nebyla. Ta byla klidná, tichá, rozvážná, chytrá, milá, laskavá ačkoli…“
„Ačkoli?“ zajímala se.
„Ačkoli, pokaždé když mě viděla, omdlela, nebo přinejmenším zrudla a začala koktat. Měl jsem Hinatu rád a stále mám, možná sem si jí tenkrát nevšímal a proto teď hrozně toužím ji potkat, myslel jsem na ni dnem a nocí…můj mistr tvrdí že ji miluju, ale je to blbost to vim jistě, je pro mě důležitá, ale dlouho sem jí neviděl.“ Usmál se smutně. Dívka na něj nevěřícně hleděla. Poté zvedla hlavu k noční obloze.
„Ty opravdu nevíš, kdo jsem?“ Zeptala se potichu. Otočil se na ni a chvíli ji upřeně sledoval. Tmavé vlasy se jí v měsíčním světle leskly a v očích se jí odrážely hvězdy. Vypadala nádherně.
„No to je jedno. Stejně nemám čas se s tebou vybavovat.“ Usmála se, zvedla se a vykročila. Naruto ji ale chytl za ruku a podíval se na ni, zaujal ho prstýnek na levém malíčku. Už ho určitě někde viděl.
„Zůstaň.“ Zašeptal tak aby to slyšela jen ona.
„Proč bych měla?“zamračila se a trhla rukou. Naruto to nečekal, navíc ta síla kterou měla, samozřejmě se vymanila z jeho sevření a poté pokračovala v chůzi.
„Prosím.“ Zašeptal znovu.
„Ne. A navíc mám misi a musím si vyřídit účty. Jak už sem řekla, pospíchám.“ Usmála se smutně.
„Míříš do vesnice?“ Optal se už nahlas. Váhavě kývla, jako by se rozmýšlela, jestli mu to prozradí.
„Půjdu s tebou.“ Řekl. Trhla hlavou a natočila ji na něj. Hleděli si do očí, byli od sebe jen pár centimetrů.
„Ne.“ Řekla vzdorovitě.
„Ale já se tě neptal. Já ti to oznamoval.“ Usmál se.
„Bože.“zaklela, otočila hlavu zpět a vydala se na cestu. Blonďák ji následoval. Něco mu přišlo divné, místo aby šla rovně do středu vesnice, šla po kraji, až došli k jakési nekonečné zdi. Šli, až je zavedla k bráně. Najednou se prudce zastavila a Naruto tak učinil také. Před nimi se objevila záře a pak byla vidět silueta muže a dívky. Naru s jistotou určil, že ta dívka, bude ta stejná, která tu s ním stojí. Ale kdo byl ten chlap?

„Nezapomeň, že nesmíš zabít moc nevinných lidí. A ještě něco, k tomu domu se nepřiblížíš a toho chlapa se ani nedotkneš, je ti to jasný?“ Řekl muž tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Jasný.“ Odpověděla otráveně, potom zmizela a spolu s ní i podivný obraz.
„Co to bylo?“ Zeptal se mladík, aniž by nedoufal, že se mu dostaví odpovědi.
„To byla moje vzpomínka.“ Odpověděla celkem lhostejně.
„A to je ten barák?“ zeptal se znovu.
„Jo.“ Odpověděla suše.
„A…kdo byl ten chlap?“ Zajímal se dál.
„To byl můj šéf.“ Odpověděla monotónně.
„A neměla bys ho poslechnout?“ Nepřestával. (Jako by on sám někdy poslouchal, hm?)
„Copak žijeme, abychom se řídili podle nějakejch blbejch pravidel?“ zeptala se tentokrát ona. Zmohl se jen na malé záporné vrtění hlavy. Tohle rozhodně nečekal.

Dál se tím tedy nezatěžovala, otevřela dveře, vstoupila dovnitř, vytáhla katanu, položila ji na zem a udělala krok. Ticho prořízl nepříjemný zvuk kovu táhnoucího se po dřevěné podlaze. Naruta zamrazilo. Zvuk se mu zarýval hluboko do morku kostí. Nepříjemný pocit, pomyslel si v té chvíli.
Šla dál a dál až došla k velkým posuvným dveřím. Zvedla ruku a zaklepala na dřevěný rám vedle dveří. Z druhé strany se ozvalo dále. Otevřela a vtáhla dovnitř i svého společníka. Osoba v místnosti se otočila.

„C-co tady děláš?“optala se ona osoba a bylo vidět, že není zrovna nejklidnější „Vypadni okamžitě z mého domu.“
„To asi nepůjde, jaksi jsem si tu, něco zapomněla.“ Usmála se pobaveně.
„Opravdu? A co je tu tak důležitého, že jsi si proto přišla osobně?“ zeptal se a předstíral klid.
Zasmála se. Ale ne tím stejným smíchem jako předtím. Úplně jiný, strašidelným, bylo z něj cítit, co se dívka chystá říct. Tenhle smích se Narutovi nelíbil.

„Co? Tvoji smrt přece.“ Řekla a v tu ránu se objevila i s mužem u zdi.
„Fajn. Tak mě zabij, ne? Dělej!“ křikl a pěnil vzteky.
„To je dobrý, chci tě nechat trpět, jako si ty nechal trpět mě.“ Usmála se a zaryla mu katanu hlouběji do krku. Poté se trochu oddálila a bodla ho přímo pod klíční kost. Následně mu probodla i tu druhou, pak dlaň na pravé ruce.
„Nechápu, proč se nebráníš? Tak mě přece nenávidíš. Tak se ode mě nenechej zabít a bojuj ne? Snaž se. Zvedni se a braň se mi sakra! Nebylo to tohle, co si na mě celé roky řval?!“ křikla a Naruto poznal, že ztrácí klid. „Tak co? Necháš se tu prostě zabít. Řekni, kdo teď bude vést ten tvůj slavnej klan, no? Kdo, když já sem zdrhla?!“

Vytáčel ji. K nepříčetnosti. Nemohla přestat řvát, tolik mu toho chtěla říct, ale stejně by to nemělo cenu. Když nic nedělal, nebránil se a jen tak tam seděl tak ho holt zabije. Udělala mu laskavost a vypíchla mu oči.
„Aby náhodou někdo neodhalil tajemství, toho tvího skvělýho Byakuganu.“ Odfrkla si. Teprve teď si Naruto všiml, že má stejné oči jako ten muž.

„Je možné, že jsou příbuzní? Ale jak myslí to, když já sem zdrhla? Kdo ona ve skutečnosti je? Bože. Teď by se mi hodila kapka tý Sakuřiný otravný inteligence.“ Pomyslel si Naru.
„Už mě to nebaví.“ Řekla tmavovláska, napřáhla se a probodla ležícímu hrudník. Přesně na místo kde měl srdce. Zařval bolestí „Měl bys na mě bejt pyšnej, porazila sem tě.“

Do místnosti vběhly tři osoby. Jedna malá, hnědovlasá s bílýma očima a hnědám pramenem uprostřed obličeje. Druhá taktéž s dlouhými vlasy, ovšem u kořínků svázanými, bíle oči také dominovaly obličeji. A třetí s, znovu hnědými vlasy, svázaných do dvou drdůlků, ona jediná neměla z trojice bílé oči ale hnědé.
„Otče. Co se ti proboha stalo?“ ozvala se první, dívka s dlouhými vlasy.
„Strýci, co se tu stalo?“ zeptal se mladík.
„Hiashi-sama? To je hrozné.“ Zajíkla se dívka s dvěmi drdůlkama.
„Tss…prej hrozné. Má co chce. Hanabi nechápu, jak mu můžeš po tom všem řikat otče, a pokuď vim Neji, pro tebe to nikdy nebyl strýc. A TenTen? To si do tohohle domu vkročila dobrovolně, nebo tě museli donutit. Nechápu vás ani jednoho. Ještě že nebrečíte, to byste tomu nasadili korunu.“ Uchechtla se tmavovláska a teprve teď si jí ostatní všimli.
„No tak se mějte, já pádim. Ještě mě čeká mise. Ahojte a žijte v míru. Konečně.“ Usmála se, popadla Naruta za ruku a vyběhla s ním ven. Složila pečetě a všechna krev jí z oblečení zmizela.

„Um…to byl ten chlap, co ses ho nesměla dotknout?“ zeptal se Naruto.
„Jo byl…a ani jsem neporušila druhou část zákazu. Ani jsem se ho nedotkla. Jen má katana. Skvělá výmluva, nemyslíš?“ usmála se na něj. Kývl, měla pravdu.
„Ale už o tom prosim, nemluvme, ano?“ podívala se na něj.
„Ani nechci.“ Odpověděl jí. Šli cestou do vesnice, když v tom uslyšel hlas TenTen.

„Vrátila se. Ona se vrátila.“ Křičela a bylo slyšet, že brečí.
„Cože Hin se vrátila? To není možný. A kde je?“ ozval se hlas, který byl s jistotou Kiby.
„Nevim kde je. Ale byla ve svém bývalém domě. Zabila Hiashiho. Byl s ní i Naruto, ale ten nevypadal, že ví, že je to ona.“ Řekla a ozval se křik. Naruto slyšel, jak někdo brečí, někdo dokonce volal, ať se všichni schovají.
Zastavil a chytl dívku za ruku. Otočila se na něj, povzbudivě se usmála a šla dál. Došli do středu Konohy, ke kašně na které stála Tsunade. Dívala se dolů, jak lidi z vesnice panikaří. Nemohla to vydržet tak zařvala TICHO a všichni se utichli. Tmavovláska skočila před kašnu a usmála se na ni.

„Neboj se. Já se nevracim. Jen mám vyřídit, ať si chráníte jinchuurikiho. Přijdu ho se šéfem zajmout a poté zabít. Tak to je asi všechno.“ Řekla, smutně se usmála a otočila se na Naruta. Přijde ho zabít. Jeho, lásku jejího života. Nemohla tomu uvěřit, ale prostě musela, byl to příkaz. Poodstoupila, a za ní se objevil muž se zrzavými vlasy a nespočetně piercingů. Na sobě měl černý plášť, s rudými mráčky.

„Co si myslíš, že si udělala? Neřekl sem ti náhodou, ať ho nezabíjíš? Kdyby tu byl Hidan obohatil by tvůj slovník o spoustu sprostých slov. Jak sem mohl skončit v týmu s tim nejvíc nespolehlivým člověkem z celé organizace?“ ptal se jí zrzek a očividně čekal nějakou dobrou výmluvu.
„Tak si furt nestěžuj, do p***le. Můžu já k***a za to, že sem si musela vybrat mezi tebou a tim kreténem Uchihovcem?“ zařvala na něj.
„Ale Itachi je s Kisamem.“ Namítl potichu. Opravdu z ní měl strach.
„Já mluvila o Sasukem. A navíc. Si asi úplně vymatlanej když si myslíš že budu poslouchat zrovna TEBE.“ Vmetla mu do tváře.
„To je jedno dořešíme to doma.“ Řekl a ona kývla.

„Proč proboha kývla, když doma je tady. Má tu přátele, rodinu a určitě někoho koho miluje. A navíc. Já asi miluju jí. Proč by mi jinak tak tlouklo srdce, když sem s ní. A ta síla co mě k ní přitahovala… miluju jí, je to jasný. Nemůže odejít. Nemůže mě opustit, dokud jí neřeknu, že jí miluju. Nemůže mě tu nechat samotného. Musím jí zastavit. Ale jak? Sakra.“ Řešil Naruto v duchu dilema.

„Hinato, nechoď, prosím.“ Zašeptal. Otočila se. Přiskočila k němu tak že od sebe byly pouhý centimetr. Usmála se.
„Já se zase vrátim.“ Řekla a přiložila své rty na jeho. Zůstali takhle pár vteřin, otevřeli oči, a ona odskočila.
„Vrátím se, slibuji. Protože…“
„…já nikdy nevezmu svá slova zpět. Nikdy neprohraju. To je moje cesta ninji.“ Zašeptali oba dva a naposled se na sebe usmáli. Hinatě se na těle objevil stejný plášť, jako měl zrzek. Pomalu se jí od nohou odlupovaly kousky pláště a začaly se měnit na okvětní lístky. Všechny se proměnily a ona dočista zmizela. Naruto chytil tři lísky. Shodou náhod byl každý jiný, jeden červený, druhý černý a třetí bílý. V ruce se mu proměnily v nádherný náhrdelník.

„Nevzdávám se v boji, nevzdám se v lásce-ttebayo.“ Usmál se, vykřikl a náhrdelník si pověsil kolem krku.
Jednou se znovu potkají, až se to stane, řekne jí, jak moc jí miluje.

--------------------------Stejný čas, jiné místo---------------------------

„Uvidím ho znovu, že Konan?“zeptala se, se slzami v očích ženy stojící za ní.
„Určitě,“ usmála se na ní „a až se to stane, věřím, že bude stejně rád jako ty.“
Potkají se znovu. Teď už si byla jistá. Slíbily si to. A oni přece nikdy nevezmou svá slova zpět. Usmála se a podívala se z okna.