Láska u Ichiraku

„Vždyť víš co chci!“ zařval roznícený Naruto, když už přešlapoval u okýnka Ichiraku celých deset minut. Byla zima, tiše se chumelilo a on si jako na potvoru odskočil pro jídlo jenom ve svých děravých botách a ninjovské čelence, jejíž kovový znak se pomalu pokrýval námrazou. „Chci svůj ramen!“
Sakura, jenž si v zimních měsících přivydělávala za pultem rychlého občerstvení, se s povzdechem podrbala pod svou bílou čapkou s logem firmy. „Já vím... Ale zopakuji ti to ještě jednou, Naruto! Já mám svoje instrukce a ty říkají, že tu ramen ode dneška nevedeme!!“
„Cože!?“ vyjekl blonďatý shinobi zděšeně. „Jak se to mohlo stát?!“
„Nabídka určuje poptávku.“ odpověděla Sakura, znuděně si podpírajíc hlavu. „A kromě tebe si tu ramen nikdo nekupoval...“
„To není pravda!“ odporoval Naruto, než se nad tím uráčil zamyslet. „Dobře, možná je to pravda. Ale vždyť jsem si kupoval alespoň pět denně!“
„Na dluh?“
„Fajn, občas jsem byl ve finanční tísni, ale - ale...“ Naruto zvedl hlavu a pokusil se udělat na Sakuru psí oči. „Přesto snažně prosím, vyslyš mou objednávku!!“
„Nemohli by jste pohnout!?“ ozval se Kiba, jenž čekal ve frontě za Narutem. „A ten pohled ti vůbec nejde...“

„Tak dost, Naruto! Už ti nebudu nalívat!“ odsekla Sakura a dala keramickou láhev z jeho dosahu.
„Ale já jsem v pohodě...“ zadrmolil Naruto, kterému dalo už jen práci se udržet na stoličce. „A budu pít tak dlouho, dokud mi nedoneseš můj ráámen!“
„Tak to máš smůlu!“ odpověděla Sakura, prohledala Narutovy kapsy a vítězně mu zamávala před očima malým klíčkem. „A tohle si beru taky...“
„Počkej, ten je od mýho zámku na kolo!“ zabědoval zbrunátnělý Naruto. „Jak se teď dostanu domů?“

„Vždyť víš co chci!“ zpíval Naruto, když se svalil do sněhu a nevěnujíc pozornost svým prokřehlým údům, začal dělat andělíčka.
Byli už na půl cesty od jeho domu, ale Sakuře – i přes její vytrénované svalstvo – začaly docházet síly. „Víš Naruto, jsem docela ráda, že už ramen neprodávají. Alespoň máš skvělý důvod shodit pár kilo!“
Z druhé strany ulice k nim přicházel průvod lidí se svíčkami.

„Gai-sensei, jste si jistý že jsou to vánoční koledy?“ zeptala se Ten-Ten, která se jako jediná zamyslela nad významem jejich textů.
„Samozřejmě!“ odpověděl Gai-sensei s dirigentskou hůlčičkou. „Tento svátek mapuje události, jež se staly na středním východě, což je dobrý důvod, abychom se oprostili od zašlých tradic a přešli na orientální rytmy! Takže ještě jednou – tři čtyři!“

„Lee, kolikrát ti mám říkat, že je to naj na naj a ne naj naj na!?“

Když se Naruto konečně probral, byl už druhý den odpoledne a u Sakury doma, protože to měla blíž a nechtělo se jí tahat Naruta přes celou vesnici.
Teď seděla naproti němu a propalovala ho pohledem: „Já vím co chceš!“
„To jo...“ přisvědčil Naruto. „Ale nejde o to, kdo co chce.“
„Já vím, co chceš!“ namítla opět Sakura.
„Ale ty máš ty svý instrukce...“ zamračil se Naruto.
„Ale já vím, co chceš!“ trvala na svém Sakura, a vytáhla plnou nákupní tašku.
Naruto přimhouřil oči: „Ale vždyť to stejně nenapíšeš do menu!“
Sakura mu vysypala nakoupené potraviny pod nohy: „Tak už pochop, že si musíš udělat sám svou...“
„Mou?“
„Porci ramenu!!“

Naruto vítězně vyskočil na nohy: „Už to mám! Odteď si budu vařit ramen sám!“
A tak Naruto uvařil hromadu ramenu, protože to nebyl žádný troškař. A co už nedokázal sníst, rozdal všem promrzlým čekatelům ve frontě u Ichiraku, dokonce i týmu Gai-senseie, kteří mu s vděkem zazpívali: