Žabák, vrána a liška

Byla jednou jedna liška, zavřená v kleci, v temnotě, osamocená. Neměla nikoho ráda, všichni ji jen využívali, když byla ještě na svobodě a i poté, co ji uvěznili. Musela poslouchat, sloužit. Byla chytrá, předstírala poslušnost a vyčkávala na svou šanci.

Naruto ležel na posteli, oči civěly do stropu. Někdo zaklepal.
„Hmmm?“ vydal ze sebe.
Dveře se otevřely, do pokoje vstoupil Minato. Posadil se vedle Naruta.
„Co tady dole celý den děláš? Úplně sám? Venku je tak krásně, proč si nejdeš hrát s ostatními?“ vyptával se ho otec.
„Nechcou mě mezi sebe,“ odpověděl a málem se u toho rozbrečel, „bojí se ...“
„A čeho?“
„Nejdřív jenom té pitomé lišky, co jste mně dali, a teď už i mě samotného.“
„Co je to za nesmysl? A kde je vůbec ta liška?“
„Nevím, někde tu bude!“
Ve dveřích se objevili Kushina a Itachi.
„Hej vy dva!“ houkla Kushina na svého syna a manžela, „Podívejte se, kdo nás přišel navštívit!“
„Pojďme se přesunout nahoru,“ navrhl Minato a šel se přivítat s Itachim.
„Naruto, nechceš jít s námi?“ zeptal se Itachi, ale docílil jen krátkodobého očního kontaktu.

Jednoho dne přilétla k její kleci vrána.
„Pomoz mi ven, prosím,“ škemrala liška přátelským hláskem.
„Ráda bych ti pomohla, ale nemám klíč,“ snažila se vrána vyvléknout.
„Ale mohla bys ho získat, jsi volná, můžeš pro něj zaletět,“ nabádala ji liška.
„To bych asi mohla, kdybych věděla, kde je, a kdyby se mi chtělo,“ přiznala vrána.
„Kam se podělo to tvoje, ráda bych ti pomohla?“ zavrčela liška.
„To se tak říká …“

„Běžte napřed, já si s ním promluvím,“ řekla Kushina svému manželovi, počkala, až Minato s Itachim odešli, a přistoupila k Narutovi.
„Vypadni pryč!“ štěkl na ni Naruto, který zničehonic ožil, „Dejte mně už konečně pokoj!“
„Naruto?“
„To je pořád Naruto tohle, Naruto tamto, hrajete si se mnou jako s loutkou, vůbec vám na mě nezáleží!“
„Jsi v pořádku?“
„A vy jste v pořádku? Přeju si, abych nebyl vá-“
Se slzami v očích vlepila svému synovi facku, než stačil větu dopovědět.

„Co takhle začít znovu,“ přerušila vrána trapné ticho, které mezi nimi nastalo, „budeme tu spolu asi dlouho, musím tu čekat, než přijde moje chvíle, takže bychom si mohli povídat, aby nám to rychleji uteklo.“
„Já jsem v téhle kleci už pěkně dlouho, taky čekám na svou chvíli, ale já musím, jsem tu zavřená, ty jsi volná, můžeš letět kamkoliv.“
„Nemůžu, byla jsem sem poslaná.“
„Za mnou?“
„Za tebou přímo ne, ale sem, na tohle místo.“
„Proč?“
„Abych tě chránila!“
„Chránila? Mě? Pche! A před čím, prosimtě?“
„Přijde sem had nebo jestřáb, jeden z nich, nevím který, asi jestřáb.“
„Ty snad porazíš jestřába?“
„Sama asi ne,“ uznala vrána.
„Ráda bych ti pomohla,“ nabídla se liška, „ale jsem zavřená v kleci.“

„Promiň,“ omluvil se Naruto, zabořil hlavu do polštáře a očima těkal po stropě.
„To nic. Itachi mně říkal, že Sasuke se chová taky jinak, od té doby, co sem přišel za tebou, co se tu stalo?“ vyzvídala Kushina.
„Liška vystrčila hlavu z klece a on ju chytil za čumák, pěkně se rozzuřila.“
„No, to opravdu nemá ráda,“ uznala.
„Jak jsi s ní, mami, dokázala žít? Kdykoliv se dostane z klece ven, nastane pohroma.“
„Já ji vždycky držela pěkně zkrátka, na řetězu. Nechovala jsem se k ní zrovna mile, asi si na tebe vybíjí svou frustraci.“
„Takže musím být ještě tvrdší?“
„Já nevím, možná je i jiné, lepší řešení.“
„A jaké?“
„To kdybych věděla, ale ty na to přijdeš?“
Pohladila ho po vlasech a nechala ho v pokoji samotného.

„Hej, kams zmizela? Vrať se! Nechci tu být sama!“ vrčela liška, „Blbá vrána, tolik keců, že tady musí být se mnou, aby mě chránila, a pak si frnkne.“
„Nebo snad letěla hledat klíč?“ zamyslela se, „Jo, určitě! Dobře ty, blbá vráno!“

„Má pravdu, nebudu tady dole přece celej den, jdu nahoru,“ rozhodl se a posadil se na okraj postele, přímo naproti velkému zrcadlu.
„Kam si jako myslíš, že deš?“ promluvil Naruto ze zrcadla.
„Kkkkd- kdo seš?“ vysoukal ze sebe překvapený Naruto na posteli.
„Tvé pravé já!“
„Moje pravé já? Co po mě chceš?“
„Jen abys tu zůstal, ven půjdu tentokrát já! Už toho mám dost, jak mě tu s ní necháváš, zkus si to pro změnu ty!“
„Nikam nepůjdeš!“
„Ty mně nemáš co poroučet! Seš nula! Co bys byl beze mě? Nic! Jen si to přiznej! Táhneš nás oba ke dnu, a to nemohu dovolit! Měj se!“
„Stůůůůůj!“ zařval Naruto na posteli, uchopil knížku na nočním stolku a hodil ji proti svému druhému já.
Prolétla zrcadlem, střepy se rozsypaly po podlaze.
Vstal z postele, bosýma nohama kráčel přes střepy pro knihu.
„Co se to děje? Zastááááv!“ volal Naruto ze střepů, které praskaly pod tíhou druhého Naruta.
Zvedl knížku ze země a zkoumavě si ji prohlédl.
„Velká odvaha, příběh ninji! Pche, co je to za s**čku?“

„Co tady děláš?“ zeptal se žabák, který se zničehonic objevil u lišky.
„Čekám,“ odpověděla suše.
„Na co?“ nenechal se žabák odbýt.
„Zrovna teď čekám na vránu.“
„Chacha!“
„Co je na tom vtipnýho?“
„Že čekáš na vránu a objevím se tu já, žába. No, vlastně to není moc vtipný.“
„To opravdu není, žábo!“
„Chichi!“
„Co zas?“
„Já ti řek, že jsem žába, ale jsem žabák. No, to taky není zrovna moc vtipný.“
„Opět správně, žábo!“
„Chocho! To bylo dobrý, prej žábo, i když víš, že jsem žabák. S tebou je prča. Nevyrazíme někam?“
„Jsem tu zavřená, ale až se vrátí vrána s klíčem, tak si užijem spoustu legrace!“
„Cheche!“
„A teď?“
„Ten klíč mám já, takže vrána ho letěla hledat úplně zbytečně. No, taky to není žádná sláva.“
„Naopak, žábo, teď je to opravdu k popukání. Chachacha! Pusť mě ven!“
„Tak jo! Chuchu, zases mně řekla žábo.“

Dvířka se otevřela.
„Konečně na svobodě. Tohle si náramně užiju!“ liboval si Naruto, „Každý dostane, co si zaslouží!“
„Tak přeci jen vyrazil na vzduch, to je dobře“ pochvaloval si Minato.
„Ale takhle náhle, neměla bych jít za ním?“ strachovala se Kushina.
„Půjdu já,“ zastavil ji Itachi.

„Cos to provedl?“ obořila se vrána na žabáka.
„Odemknul jsem tuhle klec,“ odpověděl.
„Ale proč?“ dotírala dále vrána.
„Protože jsem měl od ní klíč.“
„Ty snad nevíš, jaká ta liška je?“
„Vím, je hrozně vtipná!“
Vrána dosedla k žabákovi a křídlem mu uštědřila pohlavek.
„Hlupáku! Kde vlastně teď vůbec je?“
„Ještě jsem pořád tady," ozvalo se ze tmy, „ale místo o mě by ses měla zajímat o toho, co se tu okolo potuluje! Mějte se tu!“

„Počkej!“ zavolal Itachi na prchajícího Naruta.
„Nech mě na pokoji,“ odsekl mu.
„Chci ti pomoct!“
„Starej se o sebe a o svoje problémy!“ houkl Naruto a zmizel pryč.
„Má pravdu, bratříčku, starej se víc o svoje problémy!“

„Cože? Ty? Co tu děláš?“ krákala vrána.
„Nejdřív něco zakoussssssssnu …“ zasyčel had, který se omotal kolem vrány a žabáka.
„To škrtí!“ zakvákal žabák, „Proč to děláš? Vždyť jsme přátelé!“
„Jen tak, ssssssssssssz rozmaru!“
„Nechceš nám pomoct, liško?“ nadhodila vrána.
„To bych asi mohla, kdyby se mi chtělo,“ přiznala liška.
„Kam se podělo to tvoje, ráda bych ti pomohla?“ pokračovala vrána, i když věděla, co bude následovat.
„To se tak říká …“
„Vždyť jsem ti pomohl z klece!“ připomněl žabák.
„Ubohá žábo,“ politovala ho liška, „kdy konečně přijdeš k rozumu? No, to už se asi nedozvíme.“
„Neodepisuj nás předčasně!“ zvolal žabák odhodlaně.
„Jen počkej, liško, na tebe taky dojde!“ pohrozila vrána.
„Sssssss, moje řeč!“ souhlasil had.
„Ale to už budu dávno pryč, mizím odsud!“

Přestal utíkat.
„Zmetci Uchíhovští, co si myslí, že tady dělaj,“ přemítal Naruto, „s těma si to taky vyřídím!“
Kotníky mu obklopila voda.
„Nebuď si sebou tak jistý!“ promluvil na něj jeho odraz.
„Cože? To není možný, máš být uvězněn uvnitř!“
„Ty bys mě měl znát ze všech nejlíp! Nikdy se nevzdat, to je má cesta ninjy!“
„Zůstaň, kde jsi! Teď jsem to já, kdo velí! Kdo se pomstí!“
„Pomsta nic nevyřeší!“
„To chceš, aby jim to prošlo? Chceš jim snad odpustit?“
„Jo a ty bys měl taky, ...“
„Nikdy!!!“
„… ale hlavně bys už konečně měl odpustit sám sobě!“
„Néééé!“
Padl na zem.

„Prober se! Vstávej! Už je pryč,“ povykoval žabák kolem vrány, „zabralo to, dostali jsme ho. Musíme vyrazit za liškou!“
Vrána dál ležela bez hnutí.
„Proč jsi se obětovala, vráno? Aby hlupák jako já mohl žít?“
Vyškubl z ní na památku jedno pírko a vydal se hledat lišku.

„Manžel ho našel před hodinou v bezvědomí, od té doby se neprobral,“ podávala Kushina informace léčitelovi, kterého zavolali.
„To slunko je mor, na úžeh bych to tipoval,
píchneme včeličku, aby se lépe uzdravoval.“
„Myslíte? Obyčejný úžeh?“ nezdálo se Kushině.
„Podezřelé, jak mu vytékají z huby sliny,
to by taky mohlo býti od vztekliny.
No koukněte na jeho lýtko! Nepokousali ho snad šelmy dravé?
Nemějte strach matko, ať tak či tak, vaše dítě bude opět zdravé!“
„To ta liška, proč jsme mu ji jen dávali? Musíme se jí zbavit! Co to? Klec je prázdná! Dostala se ven!“
„Pomůžu vám s hledáním a mrknu se na ni.
Uvidíme, třeba utracení nebude nutné ani.“

„Daleko jsi neutekla, liško!“
„Ty se mě snad chceš pokusit zastavit? Žábo?“
„To teda chci!“
„Co proti mně zmůžeš? Jsi slabá ubohá žába.“
„Máš pravdu, nejsem zrovna dvakrát silnej, ani nijak chytrej. Ale mám něco, co ty nikdy mít nebudeš!“
Vytáhl vraní pírko.
„Plný žaludek?“
„Přátele!“
„Potoms tu vránu neměl sežrat!“
„Chacha, ty tvoje hlášky, byla bys oblíbená, kdyby se ti dalo věřit.“
„Mně se věřit nedá, to máš pravdu. Určitě ne tak, jako tvému kamarádovi hadovi. Panečku, to je aspoň přítel!“
„Zmlkni! Nic o něm nevíš!“
Lišku začala omotávat chapadla.

„A mám ji, šup s ní do klece,
vyzkouším na ní svoje injekce.
Pustím se do nich jako bych měl osm ruk,
za chvíli si budou zase hrát, liška i ten kluk!“
„Mockrát Vám děkujeme,“ oddechla si Kushina.
„Není zač, a když už jsem se tadyhle zastavil,
není tu někdo další, kdo by mých služeb využil?"
„Snad Uchiha Sasuke, taky si hrál s tou liškou, možná i jeho pokousala. Každopádně se chová opravdu divně. Dokonce zaútočil na svého bratra a vše to tu opustil.“
„S mladým Uchihou už jsem měl cestou sem čest,
dovoloval si, tak zchladila ho moje pěst.
Připadlo mi ale spíš, že není duševně zdráv,
nežli by ho kousla liška či uštknul snad had.“
Naruto se převalil na posteli.
„Měli bychom být tiše a raději odejíti,
aby nabral sil, bude spát tak do devíti.“

„Co se to stalo a kde to jsem? Aha, zase tady. A stalo se to vůbec? Přišlo mi to jako sen. Ale byl tak skutečný. Každopádně, poučím se z něho, nebudu už opakovat svoje chyby!“

„Otevřel klec, potom všem, nechává mě jít, co je to za pocit, on mi … věří? Ne, určitě ne! Jistě to bude nějaká léčka, musím se mít na pozoru. Ale stejně uteču!“
Nad hlavami jim proletěl jestřáb.
„Mohla bych s ním ještě chvilku zůstat, ne snad, že bych se bála. Nebojím se! Už ne!“

„Třebaže roztáhl křídla, hnán nenávistí vyrazil do neznáma a k zemi, po které se doteď plazil, ho už nic neváže, my ho přivedeme zpátky! Společně to dokážeme!“