Všichni to vědí

Běžela. Kapky rosy v trávě odlétaly pryč, při každém dopadu její bosé nohy. Stejně tak odlétaly slané kapky z jejích tváří. Vlasy měla rozpuštěné a rozevláté jako lesní víla. Část jich zakrývala její obličej. Byla umazaná a měla potrhané šaty. Tělo se jí v ranním chladu chvělo, ale copak na tom teď záleželo?
Ne. Nezáleželo už na ničem.
Srdce jí tlouklo a studený pot jí stékal po zádech. Utíkala, tak rychle, jak jen dokázala a jak jí tělo dovolilo. Běžela ve stínech. Schovávala se v nich a doufala, že ji nikdo nespatří. Ale přece měla pocit, že všechny oči byly upřeny právě na ni. Každý pár, ať už modrých či zelených očí ji propaloval až do duše. Každý viděl její strach a nervozitu. Každý věděl, co se stalo. Na ničem už nezáleželo. Nezáleželo na tom, jestli se přede všemi schová nebo ne. Ať udělá cokoliv, každý ví, co se děje.
Schovala se u sebe v kanceláři. Zamkla dveře a vlezla si pod psací stůl, objala si kolena a hlavu schoulila k nohám. Rozcuchané vlasy jí volně ležely na zádech. Nešla poznat ani jejich původní blonďatá barva. Celá se chvěla a nevěděla co má dělat.
Někdo zaklepal. Trhla sebou a praštila se o horní desku stolu.
„Tsunade-sama,“ ozval se známý mužský hlas, „jste v pořádku?“
Ticho. Mlčela a nevěděla co udělat. Zapotily se jí ruce. Váhala jestli má otevřít.
„Halo,“
Vstala.
„Vstupte,“ zaskřehotala. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil šedovlasý ninja.
„Kakashi?“ zeptala se žena, ale znělo to spíš jako zakašlání.
„Dělám si starosti, Hokage-sama,“ mluvil vážně a rázně.
„Nevypadáte zrovna dvakrát nejlíp,“
„Já vím,“ pokusila se o úsměv, ale byl nejistý a rozklepaný.
„Nemusíš si dělat starosti,“ polkla a setřela si z čela kapičku potu. Nemohl ji vidět. Byla si jistá, že ji nemohl vidět. Ale věděl to.
„Dobře,“ uklonil se a odešel.
Žena se zhroutila hned, jak se zavřely dveře. On to ví. On to na ní vidí. Rozplakala se. Ležela na zemi a otřásala se v intervalech vzlykání.

Šedovlasý ninja stál za dveřmi s rukama v kapsách. Díval se přísným pohledem a naslouchal ženině vzlykání.

Vesnice byla plná rozruchu. Lidé pobíhali a překřikovali jeden přes druhého. Tlačili se do hloučku a na něco se dívali. Shlukovali se kolem sebe a tvořili čím dál větší kruh.
„Co se děje?“
„Co se stalo?“
„Vidíte něco?“
„Kdo je to?“
„Odveďte děti!“
Uprostřed toho shonu leželo tělo. Bezvládně a klidně tam leželo. Bylo roztrhané na kusy a nikdo nemohl poznat, kdo to byl. Jen si tam leželo celé od krve se zohaveným obličejem.
Doktoři a ninjové se marně snažili odehnat všechny lidi a odnést tělo. Masa davu byla příliš silná a všichni se tlačili dopředu, aby to taky mohli vidět.
„Kdo to udělal?“
„Co se tomu stalo?“
„Kam to nesou?“
„Co s tím udělají?“
Ninjové odnášeli tělo v pytli. V černém igelitovém pytli a doktoři kráčeli za nimi. Lidé šli také. Utvořil se tak jakýsi průvod. Posmrtný průvod v čele s mrtvým tělem.
Žena stála u okna své kanceláře a dívala se na tu masu lidí. Co bude, až se to všichni dozví? Zabijí ji? Slané kapky stékaly po tvářích a slepovaly jí stále špinavé vlasy. Třásla se strachy.

Na jedné z červených střech seděl ninja. Vítr si pohrával s jeho šedými vlasy. Jeho výraz byl skryt za maskou a pohledem sledoval ženu stojící v okně. Věděl to.
Seskočil ze střechy a šel za průvodem. Převzal pytel s tělem a dál tiše kráčel do márnice.