Křídla potřísněná krví

Co se může pokazit, to se pokazí…
To mi vždy vštěpoval dědeček při tajném našem tréninku. Brzy nato, jsem si toto tvrzení měla osvojit i já sama. Ale… ale na tu dobu mi kromě ohromné prázdné díry uvnitř mě, jeho mrtvého obličeje a hluboké nenávisti k bývalému kamarádovi, nezbyly žádné další vzpomínky.
Nic… jako kdyby se to nikdy nestalo. Jako kdyby se mi to všechno jenom zdálo v hrozné noční můře. Jako kdyby měla celá rodina žít dál. Tak ráda bych tomu uvěřila. Jenomže tu zůstával jeden neúprosný fakt – mrtvá těla celého klanu naprosto všude, kam člověk dohlédl. Krev stékající stále jenom dolů. Vytřeštěné oči všech, kteří náhle zjistili děsivou pravdu. Jejich vlastní člen je zradil…
Nejistě se podívám směrem, kde by mělo napůl ležet napůl opřeně sedět moje mrtvé tělo. Nevím jistě, jestli třeba nevypadá naprosto stejně. S naprosto stejnými vytřeštěnými oči.
Byl to přece můj přítel! Nejlepší přítel jakého jsem kdy měla… Tak proč?!
Kdybych byla stále jenom člověkem, určitě by se mi v této chvíli začaly kutálet slzy po ještě stále mladém obličeji. Rozbrečela bych se a schoulila do malého klubíčka jako vždy, když se rodiče začali hádat kvůli naprostým blbostem.
Přesto si nezasloužili takovou smrt…
Jenomže já už člověkem nejsem. Už to nemohu vrátit zpět.
Nevnímám tok času, nevím ani jak dlouho tady stojím nad těly bez života. Už dávno začal úklid ostatků silného klanu s jedním z nejúžasnějších známých kekkei genkai, ale než se dostanou až sem, do nejtemnějšího zákoutí ze všech, určitě to potrvá nejméně dalších několik hodin. Zatímco já tu budu stát a dávat si to všechno za vinu, i když dobře vím, že to tak vůbec není.
Nemohla jsem proti němu dělat naprosto nic…
Zrádce! Jak mi to mohl udělat? Nenávidím ho… Až ho někdo zabije… Až někdy zemře rukou kohokoliv, nebo ať je to klidně přirozenou smrtí… Je mi to jedno. Jenom chci být u toho! Chci vidět jeho pohasínající oči, ruce tápající po někom neviditelném, oči hledající to, co by ho mohlo zbavit utrpení… Ale nic takového tam nebude.
Při té představě se mi vždy trochu ulevilo.
Zemře. Dokonce to nebude trvat ani tak dlouho.
Řekl mi to. Stala jsem se hned druhým člověkem, se kterým si o tom podle svých slov promluvil. O své nemoci…
Tehdy ji on i já proklínali. Nenáviděli. A teď jí děkuji.
Jediná jistota, že opravdu zemře. Že bude pykat za každého nás, za každého, kdo jeho rukou zemřel. Ucítí naši bolest ještě tisíckrát znásobenou.
Bylo to tak zvláštní. Já, jeho kamarádka, mu teď přeji takovéto věci. Při představě jak trpí, se mi na rtech objevuje úsměv. Směsice radosti i jistoty, protože svému trestu určitě neujde. Nepostarám se o to já, možná ani Sasuke-kun, kterému tímto zničil život. Ale někdo, něco, určitě ano.
Znovu zaměřím svoji pozornost na tělo u dveří. V posledních chvílích se ta dívka, které patřilo, snažila utéct. Otevřít těžké dveře. Zachránit aspoň sama sebe, když všichni ostatní už zemřeli. Ukázat celé vesnici vraha. A hlavně – nezemřít.
Bylo to směšné. Ten silný klan s hrdým znakem padl vinou jednoho člověka. Tak bezmocně.
„Musíš už jít,“ ozval se několik kroků – už asi podesáté – hlas několik kroků zamnou. Nemusím se ani otáčet, abych si představila stiletu anděla s bílými křídly přebarvenými prolitou krví na rudě červenou. Možná bych někdy dříve řekla, kdyby mi ho snad někdo popisoval, že k andělovi se přece krev nehodí. Ale teď… Teď spolu tvořili nerozlučnou dvojici.
„Neodejdu, dokud neodnesou ta těla,“ zavrtím i hlavou, abych jasně dala na srozuměnou svůj nesouhlas. Oba známe moji tvrdohlavost, když se k něčemu takhle rozhodnu… Přestože já ho vidím poprvé v životě.
Ironie…
Poprvé v životě…? Jenomže já již nežiji. Už nikdy nebudu žít.
Pokrčí rameny v gestu bezmoci naprosto stejně, jako to udělal desetkrát předtím a ustoupí zase do stínu.
„Veliteli!“ Ozve se náhle zvenčí hlas nějakého mladíka. Nedokážu se ubránit lítosti, že někdo tak mladý musí vidět takovouto spoušť, „máme tu ještě jeden dům!“
Moje tvář se náhle ještě více zachmuří. Tohle znamenalo jenom jedno; definitivní konec dřívějšího života a začátek toho budoucího. Právě teď mi připadá, že stojím někde uprostřed. Na neviditelné hranici, která pomyslně odděluje smrt a život.
Co by se stalo, kdyby najednou zmizela?
„Podívej se po tělech mrtvých, a jestli tam nějaké budou, což je málo pravděpodobné, protože na takovém místě by nikdo žít ani nemohl, tak je sem dones!“
Jedním trhnutím se otevřely těžké dveře z dubového dřeva. Moje tělo opřené jenom o ně se bezmocně sklátilo na prašnou ulici. Mohla bych si všimnout, kdybych měla sílu dívat se až do úplného konce, že i ta dívka na samém konci vytřeštila oči v nevěřícné grimase.
Mladík vyjekl a bezděčně udělal krok nebo dva dozadu. Nedivím se mu, taky bych to asi na jeho místě udělala.
Zase cítím touhu brečet, ale nic se neděje.
Nadechne se. Zhluboka jako před nějakou důležitou zkouškou, než vleze do malého prostoru zastřeného šerem. Musel hned ucítit zápach mrtvol, ale přesto se zdál být překvapený, když spatřil otce i matku. Leželi vedle sebe.
Jako praví manželé. Připadá mi to skoro komické – za života mi takoví nikdy nepřipadali. Stále se jenom hádali. Neměli na sebe ani na rodinu čas. Teď vedle sebe leželi na tvrdém dřevě podlahy a jejich slepé oči se dívaly na toho druhého. Teď už nemuseli spěchat vůbec nikam.
S jasným sebezapřením mladík vzal obě těla a vytáhl je ven.
Nevědomky udělám krok, jako kdybych ho chtěla zastavit. Jako kdybych chtěla vrátit svůj život zpět do starých kolejí. Možná se jenom bojím toho nového, co přijde. Možná se mi ten svět opravdu líbil. Přestože jsem na něj tolikrát nadávala.
Zastavím se hned, když si svoji reakci uvědomím.
Cestou vzal i ruku mého těla.
Nedokážu se jenom tak dívat.
Nedokážu ani nic udělat.
Ať bych v tomto světě jako shinobi získala jakkoliv velkou sílu, teď mi to může být jedno. Stejně jako všechno co se stalo.
Je čas udělat tlustou čáru za minulostí a jít dál. K dalším zážitkům. K dalším úkolům. K další bolesti.
Na malou chviličku se dveře úplně otevřou, oslní mě paprsky slunce. A za ani ne sekundu zase zbude jenom tma.
Naposledy, pomyslím si, všechno toto zažívám naposledy.
Je to těžší než bych čekala.
„Takže jdeme?“ Vyzve mne znovu anděl.
Tentokrát však kývnutím potvrdím, „ano.“
Nemá cenu dívat se za minulostí, zvláště ne za takovouto minulostí. Teď je čas pro něco jiného. Horší? Lepší?
To mám zanedlouho zjistit já sama.