Silná ale tak zranitelná...

„Sakuro. Sakuro počkej!“ Vybíhal ze dveří černovlasý kluk.
„Nevíš, kdy přijede ten zájezd holek z Písečné?“ Usmál se a jemně zčervenal.
„Zrovna tebe že by to zajímalo...“ Ušklíbla se. Odvrátila hlavu stranou a oči se jí zaleskly
„Proč ne?“ Podivil se.
„Velký Sasuke Uchiha a holky? Nechtěj mě rozesmát.“
„Hele, tři roky jsi mě neviděla, věci se mění.“ Usmál se na ni.
„Ty taky ne a ani tě to nezajímá.“ Usmála se na něj krutě.
„Pamatuju si tě. Nikdo tě nezajímal. Nikdy. Nikoho sis nevšímal. Hlavně lásky. Nechápals ji a vyhýbal ses tomu pokušení. Jsi takový pořád.“ Zahleděla se mu do očí.
„Nemyslím si.“ Podíval se před sebe.
„Tak o koho máš zájem? No řekni? Někde je nějaká holka, je mi jedno kdo. Cítil jsi k ní někdy něco? Bušilo ti srdce, kdyžs ji viděl? Bál ses něco říct špetně, když jsi s ní mluvil? Měls nesnesitelnou chuť ji políbit? Cítil jsi tohle někdy?!“ Vykřikla na něj.
„Ano.“ Zašeptal.
„A ke komu? Vyhýbáš se jí aspoň tak, jak to děláš s city vždy?“ Ušklíbla se na něj krutě, ale bylo na ní vidět ,jak trpěla.
„Ne. Hledám ji.“ Zahleděl se do jejích očí.
„Nevšimla jsem si.“ Setřela ho znovu.
„Proč?“ Podivil se.
„Ze školy chodíš pomalu. Nezajímá tě, kdo jde kam. Jdeš rovnou ke svému domu. Nezastavuješ se. Tsunade sama nechtěla, abys jen trénoval nebo byl doma. Chtěla, abys šel ven, jenže ty ne. Tak koho, jak a kdy potom hledáš?“ Naštvala se.
„Ji. A nikoho jiného.“Zašeptal a tím ji dováděl k šílenství.
„Jsi si jistý, co k ní cítíš?“ Zeptala se s poslední nadějí.
„A vždycky jsem byl.“ Usmál se.
„Tak si tohle představ. Řekl bys jí to a ona by tě odmítla. Bez lítosti, bez omluvy. Nevšímala by si tě .Ani okem by o tebe nezavadila. Byl bys pro ni přítěž. Nechtěla by tě. Odstrkovala by tě pryč. I když by ses pořád vracel.“ Zakřičela.
„Byl jsem pro ni přítěž a dobře to vím.“ Obličej měl schovaný za vlasy. Ranilo ho to a moc. Nebyl vůbec schopný jí to říct.
„Jak to můžeš vědět? Nebyls tady a nevíš, jak se jí dařilo.“ Ranila ho tím víc.
„Ale když jsem odešel, rozlétla se do života. Trénovala a zesílila až mně to děsilo. Jenže beze mně byla tak silná, nezranitelná a jemná zároveň.“ Usmál se i když jeho oči byly lesklé.
„Tys ji viděl bojovat?“ Podivila se.
„Ani ne, jen jednou na tréninku. S někým na vysoké úrovni a porazila soupeře několika technikami.“ Zasmál se na ni.
„Někdo od ANBU?“ Ptala se.
„Ne, je mnohem silnější.“
„Ale pak má ještě city?“ Podivila se.
„Má a já to vím. Je hodná, milá, někdy mě rozesměje. Někdy rozpláče. Je tak zranitelná, pokud jde o city. A tak pevná, co se týče vůle, víry, síly.“
„Na jaké je úrovni?“ Ptala se zase.
„Hokage by porazila během chvíle.“
„O nikom takovém nevím.“ Zachmuřila se.
„Ale víš. Jen si to neuvědomuješ.“
„Má Kekei Genkai, že.“ Oči se jí zalily slzami.
„Neboj se, Ino to není. Nechtěl bych přijít pod ruku Saiovi ani jí.“
„Pravda.“ Usmála se.
„Řekni mi aspoň, jak vypadá.“ Usmála se trochu více.
„Má delší krásné vlasy, jako květiny. Oči které mě kdykoli očarují a její pohled mě ovládá. Krásný úsměv a plné rty. Má dlouhé, štíhlé nohy, které dává na odiv. Kdo se jí pokusí dotknout, je zatracen. Porazila by i mně, tím jsem si jistý. Je jiná, než ostatní. Chová se ke mně jako ke kamarádovi a já potichu doufám.“
„Chápu tě. Až moc.“
„Myslíš, že moje city opětuje?“
„Jsem si tím jistá. Tobě podlehne většina dívek.“
„Jedna ne.“
„Kdo?“
„Ona. Jednou, když jsem se o něco pokusil, mně zmlátila. Pamatuješ, Sakuro? Hodilas se mnou o skálu. Pamatuju si, jak mě smutek hnusně pálil v očích.“
„Sasuke...“
„Ne. Tak moc tě miluju. A ty? Nevšímáš si mně. Nezajímá tě, že jdu za tebou. Nepočkáš na mně. Jsem jen vzdálený kamarád. Nemůžu už k tobě blíž. Už ne.“ Zašeptal a ustoupil.
„S-sasuke...“
„Říkal jsem to. Silná a přesto tak zranitelná.“ Jemně ji pohladil po tváři a chytl ji za bradu. Pomalu se k ní přibližoval. Cítil její roztřesený dech na své tváři. Už byl od ní jen centimetr a jejich rty se konečně setkaly. Její byly tak jemné. Jeho polibky jemné, nikam nespěchal. Byl na ni tak něžný. Vychutnával si chuť jejích rtů. Cítil ji. Každou část jejího těla, která se ho dotýkala. Každou část si vychutnával na plno. Možná to bylo jen několik sekund, možná desítky minut nebo snad pár prosluněných hodin, než se od sebe odtrhli.
„Sakuro, miluju tě. A vždy budu."
„Sasuke, taky tě miluju.“ Zase se políbili ale jinak. Víc než před tím.
A už teď věděl, že se jejich osudy, stejně jako rty, spojily navždy.