Jednorázovka

Vracely se z mise. Byly jen tři na místo obvyklých čtyřech. Kráčeli mlčky lesem, každý zabraný do svých myšlenek.
Bylo něco málo po odpoledni, když mistr Gai vydal pokyn k tomu, že se utáboří. Lee a Tenten se sesunuly na zem jak byli unavení a zmožení cestou z Oblačné vesnice.
Lee začal pomalu vyndávat jídlo z batohu a chystat malé ohniště. Po očku se díval na Tenten.

[i] Život je sv**ě.
Ležím na chladné promáčené zemi, z břicha mi lezou vnitřnosti a vytékají potoky krve. Celý se třesu a někde v dáli slyším jak si někdo brousí kosu.
Pootevřu oči. Dá mi to dost práce. Přijde mi to jako to nejtěžší co jsem kdy chtěl udělat.
Vidím rozmazaně. Je to díky tomu zatracenýmu dešti. Proč musí chcát zrovna teď, když se chystám zdechnout. To si snad ze mě bůh dělá srandu nebo, že by bulel kvůli mně, že svět opouští takovej frajer jako sem já. Hmmm zajímavá to otázka.

„Pojď sem!“ křikl někdo zeshora.
„Co je?!“ odsekla jsem. Právě probíhala poslední bitva Třetí války ninjů. My versus Kamenná.
„Okamžitě se vrať, tam je přímá palba!“
„Když nebudeme riskovat prohrajeme to!“
„Když budeme běhat nepřátelům na mušku, umřeme!“ odvětil mi a chytil mě za ruku.
„Co se tu děje?“ přiskočil k nám mladík s liščíma očima.
„Můžeš ji Minato vysvětlit, že když tam poleze, umře?“ ukázal můj spolubojovník na mně.
„Má recht, když tam půjdeme je po nás.“ postavil se na jeho stranu.

Prišiel som, znova. Ako každý deň som prišiel tesne pred západom slnka. Telom mi lomcovali rôzne pocity, no najviac asi vina, že som jej to nepovedal skôr. Mal som. Určite som to mal urobiť. Teraz je už neskoro. Ona neváhala a ja som bol taký hlúpy, že som čakal na správny okamih, ktorý ale nikdy neprišiel.
Sadol som si na zem a prekrížil som si nohy do tureckého sedu a smutne sa pozeral pred seba.

Víra v druhé

„Přiveď ho zpátky plakala tenkrát a on jí to slíbil. Nevzdal to, nikdy to nevzdal.
„Miluji tě, Sasuke-kun.“ plakala tenkrát a věřila, že její city opětuje. On se však po letech vyjádřil dost jasně.
„Budu vaší studentkou a budu pilná.“ usmála se tenkrát a ona ji přijala pod svou ochranu. Tentokrát vsadila dobře. Ona ji něco naučila. I tak stále věřila v sílu druhých.
„Toto je falešný úsměv!“ křičela. Věřila, že v něm nějaké emoce jsou. Nespletla se.

Mlaskavý šplouchavý zvuk se rozezněl pozdním odpolednem spolu s kletbami a nadávkami.
„Nesnáším tohle prokleté město. Je to snad jediné místo na planetě, kde pořád prší. Už se ani nedivím tomu, že zdejší lidé mají takovou mizernou náladu,“ procedil naštvaně skrze zuby, posadil se na dřevěný sud kousek od něj, sundal si botu, ze které vylil vodu a pak si začal ždímat vodou nacucanou ponožku.

Musíme si promluvit. Sejdeme se v půl třetí před sídlem Hokage.
Tohle stálo na lístečku a já jsem už tušila, že tohle bude něco hrozného.

Zábava probíhala v plném proudu. Seděl u jednoho stolu a pokradmu sledoval okolí. Slyšeti smích a radost z každého koutu jej tak hřálo u srdce. Přesto v něm se našla prázdnota, co se snažila schvátit jeho nitro. Hleděl na Hinatu, co se točila dokola s Narutem a nemizel jí úsměv na rtech. Pohledem zavadil o Shikamarovi prsty lehce se dotýkajících krásných Temarininých dlaní. Dívat se na Sasukeho rty otírající se o kůži jedné růžovlásky mu vehnávaly do srdce nejistotu. Celá slavnost zaváněla láskou a nejen přátelstvím.

Styl písma

To, co se děje je kurzívou, protože tahle povídka je hlavně o myšlenkách. Myšlenky jsou tedy normálním písmem. Díky za rozkliknutí povídky a přeji příjemné počtení

[i]Kap… kap… kap…

Mezi lesy, mezi stromy, mezi listím leží jedna vesnice. Už přes sto let to v ní žije. Založili ji kdysi jeden slavný rod. To se píše v učebnicích každé ninjovské akademie v tomto světě. Ale ti, co mají jiný pohled na věc, něco zažili a liší se, ti znají jinou alternativu, která se za zapsání trestá výsměchem, výhružkami ba dokonce i smrtí.

„Intimidace.“
„Proč vybíráš tak šílený slova?“
„Značí to hladinu mého vědění, čím jsou delší,tím…“
„Nezáleží na délce, ale obtížnosti. Teď se ukaž! Cech!“
„Ech?“
„Ano, cech.“ zazubil se.
„Echolot!“ řekla po chvíli s úsměvem.
„Sakryš…otylost.“
„Co hrajete?“ vložil se do toho právě přicházející Chouji.
„Fotbal.“ odpověděl mladík.
„Aha,“ pokynul ninja a kousl do housky, „a kde máte míč?“
„Slovní,“ zamrkala dívka, „stupidnost.“
„Střecha.“ zívl protivník.

Dorazila do Konohy v poměrně dobrém čase. Byla zde sama, protože bratr to tak chtěl.
„Á, Temari-san, dochvilná jako vždy.“ Pochválil ji Izumo.
„Díky, tak, kde je můj doprovod?“ ptala se.
„To budu já.“ Oznámil nově příchozí vůdce klanu Nara, Shikaku. Temari se lehce začervenala. Onen muž jí tolik připomínal jeho syna. Nechtěla si domýšlet, jak bude Shikamaru vypadat v jeho letech…
Z myšlenek byla vytržena otcem dotyčného.

Za vše může prasátko!

Byla tajemná noc a v mdlém světle měsíce šuměl temný les. Ptáci natřásali svá křídla a krákoravě volali na své druhy za tklivého skučení větru. V dáli hřměla blížící se bouře. Rookies týmy si vybraly právě tento den pro nocování v lesním domě dále od Konohy. Ten dům byl velký, velice starý, ale stále obyvatelný. Nevěděli, proč v něm už nikdo nežil, Naruto jej objevil náhodou při svých toulkách. Senseiové si vyžádali pár dní volna a tak se Lee s Narutem dohodli, že uspořádají "Noc odvahy," jak tomu rádi říkali.

Ten špatný pocit, takové to, kdy vás z hloubi duše něco zžírá a Vy netušíte, co to vlastně je.

Tak som sa rozhodla pre zmenu obrázku, pretože tento našla Yamako-san a nemohla som odolať. Geniálne vystihuje situáciu a patrí jej veľké ĎAKUJEM :)

Ešte zopár slov na úvod: Zrejme to obsahuje spoiler, tak ľudom čo nečítajú Mangu - je to na vaše riziko Ale chcela som povedať, že múza mi vnukla takýto koniec a celkom sa mi páči. Nemusí sa vám pozdávať samozrejme. Beriem kritiku ( boje som nikdy nevedela opisovať ) a rada si prečítam každý komentár.