Jak mě guma donutila tančit

Zábava probíhala v plném proudu. Seděl u jednoho stolu a pokradmu sledoval okolí. Slyšeti smích a radost z každého koutu jej tak hřálo u srdce. Přesto v něm se našla prázdnota, co se snažila schvátit jeho nitro. Hleděl na Hinatu, co se točila dokola s Narutem a nemizel jí úsměv na rtech. Pohledem zavadil o Shikamarovi prsty lehce se dotýkajících krásných Temarininých dlaní. Dívat se na Sasukeho rty otírající se o kůži jedné růžovlásky mu vehnávaly do srdce nejistotu. Celá slavnost zaváněla láskou a nejen přátelstvím. I tak neměl moc času na přemýšlení. Přidržoval se Shinem chudáčka Leeho, který si právě něčeho nedopatřením lokl. Zavedli jej pro to na pokoj do ubytovny, kterou jim poskytovala Skrytá Oblačná , ve které se konala tahle slavnost měsíc po válce konala. Když uložili Leeho, Aburame se vrátil dolů na náměstí, kde probíhala největší zábava.
Vytratil se na střechu veliké ubytovny. Skryt mezi taškami vytáhl papír a tužku, pod měsíčním svitem začal tvořit.
„Nekaž si oči!“ slyšel v duchu růžovlásku a představoval si její výhružný pohled.
„Že tě to baví.“ zívl si v jeho představách blonďáček a pohlédl na skálu Hokagů.
„Ty si ještě kreslíš? Zhasni nebo…!“ ozýval se z dálky hlas kapitána Yamata, který si do obličeje svítil baterkou.
„Jé, ty zase kreslíš? Copak jsi to vytvořil?“ uslyšel zvonivý smích. Z oka mu stékla slza, slza, co v jeho očích neměla co dělat. Bratr tu nebyl, neměl nikoho s kým by se mohl podělit o svou samotu. Ne, že by přátel nebylo hodně, bylo a velice dobrých. Jenomže v jeho životě mu něco scházelo. Připadal si prázdný. Jak si může sedmnáctiletý mladík připadat prázdný v okamžiku, kdy všechna bolest světa byla pryč? Též to nechápal. Ale nemohl si pomoct.
„Kreslíš si taky v noci? Já myslím, že jsme asi jediní, kdo se těmto odchylkám společnosti podrobuje…ale není to tak náhodou zábava?“ zvedl hlavu. Vzpomínka na tahle slova v něm vyvolala zvláštní pocit. Odložil bloček a tužku zasunul mezi zakroucený drátek, kerý držel ty pomačkané cáry papíru pohromadě.

Poprvé se s tímto podivným stvořením setkal na začátku války v jednom táboře. Postavila se tenkrát před něj a hleděla, jak mu tančí ruka po papíře.
„Ano?“ zvedl hlavu, když ji zaregistroval.
„Nemáš gumu?“ zeptala se a skryla ruce za zády.
„Mám.“
„Mohu si pujčit?“
„Na.“ podal ji drobný kus pravého kaučuku, co mu kdysi věnoval Danzou, když byl malý. Stejně ta věc pro něj nic neznamenala.
„Díky.“ s těmito slovy odskákala z jeho dosahu aniž by to zaregistroval.

„Na.“ mávala mu drobným předmětem před nosem.
„Cože?“ nechápal a dělal co pro to, aby ho nešvihla.
„Vracím.“ řekla vyčítvě.
„Aha.“ vyňal ji gumu jemně z rukou. Teprve tenkrát si vzpomněl, že ji někomu pujčoval. Bylo po další bitvě a všude mrtví, bylo samozřejmé, že na takovou maličkost zapomněl.
„Ještě jednou děkuju.“ usmála se. Zvedl oči. Stálo před ním děvče oděno do uniformy Kamenné a krčilo úsměvem nosík posetý pihami. Než se jakkoliv mohl vzpamatovat, byla pryč.

„Mohu si přisednout?“ zeptala se dívka a dlouhé vlasy ryšavého nádechu se dotkly jeho líce. Zvedl hlavu k nebesům. Místo nnich se mu ovšem naskytl pohled na dva usmívající se smaragdy poseté hustými řasami.
„Jasně.“ odvětil. Prohodila si neposedné vlasy za hlavu a usedla vedle něj na kmen spolu s hnědou miskou rýže.
„Jsem ta, co si od tebe půjčila jednou gumu.“ připomněla se a oddělila hůlky.
„Jsem ten, co ti ji bez okolků půjčil, myslíc si, že se k němu již nevrátí.“ pamatoval se.
„Vracím všechno, co si půjčím. Tedy až na vloženou důvěru, kterou mi někdo složí do klína. Ta se vracet nesmí.“ vložila porci rýže do brebentivých úst.
„Hm.“ nevnímal.
„Rád kreslíš, že?“ snažila se navázat rozhovor.
„Jak jsi to poznala?“
„Kolik shinobi nosí do největší války ninjů gumu? Ke smazání nepřátel asi ne.“ mrkla na něj.
„To je fakt.“ přikývl.
„Já nosím ještě ořezávátko. Ale svoji gumu jsem kdesi ztratila.“ zavrtěla hlavou.
„Kreslíš si snad v bitvě?“ usmál se.
„Po a před bitvou určitě. Uklidňuje to. Ale v ní? Ne, to nejde.“ dojídala.
„ Chceš si opět půjčit?“ nabídl.
„Zatím jsem nic kloudného nenakreslila, co by stálo na opravu.“ odmítla.
„Tak jednou třeba nastane.“ pohlédl k modrým oblakům. Podívala se na ně také: „Tak v tom případě budu vědět kam.“

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se, když ji pomáhal z dvěma bednami, co nesla z jednoho stanu do druhého.
„Nanami.“ odpověděla.
„Já jsem Sai.“
„Já vím.“ odvětila.
„A jak to?“ vyzvídal, když vkládal balíky do rukou příslušnému kolegovi.
„Protože se o tobě často mluví.“
„A co se o mně povídá, Nanami?“ oprášil si ruce.
„To, co si myslíš, že se o tobě povídá.“
„Takže tichý vrah z Anbu Root, co nemá emoce?“ usmál se.
„To je hloupost.“ zvedla prst.
„A to proč?“
„Ty máš emoce.“
„A na to si přišla jak?“ nasadil ten nejloajálnější výraz, co uměl. A to on uměl.
„Protože by jsi v této válce nebojoval. Nezáleželo by ti na ostatních i sobě samém. A tomu, komu záleží na sobě samém…ten emoce má.“ ztratila se v davu.

„Copak se stalo?“ naklonila se k němu, když osamocen a zapomenut světem seděl na balvanu. Ani si nekreslil.
„Co na tom záleží?!“ odbyl ji.
„Odešel někdo z tvého života?“ pohlédla na něj smutně.
„Stále někdo odchází. Toho sis nevšimla?“ byl naštvaný.
„Jasně, že všimla. My, co kreslíme si všímáme i větších detailů…“
„Ale oběti této války nejsou detail!“ seskočil z kamene, když usedla vedle něj.
„Ne, to nejsou. Pomotala jsem přirovnání. Promiň.“ sklopila oči.
„To je jedno, ty za to nemůžeš.“ udělal o krok dozadu aby na ni lépe viděl.
„Třeba někde uvnitř každý z nás za něco může.“
„Nerozumím.“
„Naše buňky a v nich naše geny. DNA z našich předků, co jsme dostali všichni do vínku. Vzpomeň si na minulé války. Kdo v nich účinkoval? Naši předci!“ vysvětlila a pozvedla ruku k bílým oblakům.
„My bychom měli být vlastně nepřáteli, že?“ zazubil se.
„No jo. Naše maminky, tatínkové, babičky a dědečkové si dávno před naším narozením podřezávali krky. Je to ironie, že my dva jsme spojenci!“ zasmála se.
„A kamarádi.“ kývl na ni.
„Spíše přátelé…“

„Jak se cítíš?“ pohlédl na ni.
„Čeká mě jistojistá smrt. Takže skvěle!“ odvětila optimisticky.
„Hm, to já taky.“
„Myslíš, že pokud se vrátíme, budeme mít šanci si ještě někdy něco nakreslit?“
„Dávej pozor ať nepříjdeš o ruce. Pak to půjde.“ nabádal ji s úsměvem. Čekali na signál k útoku.
„To platí i pro tebe. Myslím, že to by nám ublížilo víc než…“
„Vem si to.“ řekl a něco ji vložil do rukou.
„Já si ale nemám v úmyslu kreslit.“ odvětila, když přijímala oprýskanou gumu.
„Já to vím.“ vrtěl hlavou.
„Tak?“
„Chci abys ji měla, páč , dokud mi ji nevrátíš, nebudu moci kreslit.“
„A co když zemřu?“ nechápala.
„Tak mi ji nebudeš muset vrátit a…“
„…to by znamenalo, že by jsi nevzal tužku víckrát do ruky?“ draly se jí do očí slzy. Myslel to vážně, proto vrtěl hlavou. „Tak já ti ji vrátím, slibuji.“ věnovala mu úsměv plný naděje.
„Jdeme!“ pokynul a rozběhli se napříč deštěm.

Neporušoval teď náhodou svůj slib? Ona mu do dnešních dní, gumu ještě nevrátila. Během konce války a pak dlouho ještě po ní se svět zdál zamotanější než kdykoliv předtím a právě umělcům dělal díry do jejich nejistých zásad.
Odstrčil bloček, co nejdál od sebe. Ona se z války nevrátila. Nedokázala dodržet svůj slib. A přestože ho tím na jednu stranu štvala, z druhé se cítil bezmocný. Proč musel zažít tuhle ztrátu? Teď na tom ovšem už nezáleželo. Ztratilo se to v útrobách minulosti.

Došel zpátky na náměstí, kde to ještě před chvílí žilo. Hodiny na věži ukazovali čtvrtou ranní a po bujarném veselí ani památky. Všichni se stáhli někam dovnitř nebo spát. On nemohl. Odmítal. Sedl si ke stolku v rohu kruhového náměstíčka a podložil si znuděně hlavu dlaněmi. Hleděl na polovypitou sklenici před sebou a přemýšlel nad svoji samotou. Nevnímal krásný úplněk, co tak nádherně osvětloval Skrytou Oblačnou, nevnímal stříbrně zářící dlažební kostky a už vůbec ne zář hvězd ve špinavém nádobí. Přepadla jej nostalgie a na to neexistuje lék.

„Tady, vracím.“ ozvalo se klapnutí nehtů o kovový stolek.
„Hm.“ mhouřil oči.
„Děkuji za půjčení.“ usmály se rty. Najednou mu to došlo, vyskočil na nohy a stiskl nadloktí: „Na-Nanami!“ byl zcela zmaten.
„Ta guma je sice v trochu divném stavu, ale…“
„Kde se tu bereš?!“ nechápal.
„Taky tě ráda vidím.“ usmála se a jediným pohybem svých bělostných rukou jej donutila si sednout zpět na místo.
„Jsi naživu!“ žasl.
„Zatančíme si?“ podala mu ruku. Chvíli nevnímal, pak namítl: „Všichni jsou už pryč. Hudba…“
„Tobě nestačí šum moře?“

Tančili, šouravě. Držel ji rukou kolem pasu a ona za rameno. Druhou svíral ve své dlani. A protože oba moc tančit neuměli, byli rozvážní ve svých krocích.
„Proč jsi se neozvala?“ nechápal.
„Byl jsi smutný?“ ptala se. Nepatrně se k ní přiblížil. Náhle se odněkud rozezněly tóny klavíru. Nějaký zapomenutý muzikant viděl v sobě povinnost jim něco zahrát. A protože jeho kamarádi už leželi v postelích, křeslech, ve křoví a podobně, vše zůstalo jen na těch klávesách.
„Myslel jsem, že nežiješ.“ vyhnul se jejímu pohledu.
„Já myslela, že nežiješ ty. Zprvu…“
„Zprvu, co?“ skočil ji do řeči.
„Psala jsem vaší Hokage dopisy. Jestli jsi naživu. Asi k ní nedorazily.“ vrtěla hlavou.
„Asi ne.“ bylo mu smutno. Kvůli chybě v systému se tak dlouho trápil. Stiskl její ruku pevněji.
„Co bude teď, nepříteli můj?“ pohlédla do jeho hlubokých moudrých a zároveň i neznalých očí.
„Nepustím tě, nepřítelkyně moje.“
„V tom případě se budu muset bránit.“ nakrčila nosík.
„Tak to zkus.“ nezměnil pohled avšak jeho druhá ruka se z boku posunula na pás a přitlačila si ji k sobě.
„Co to děláš?“ lekla se a zachytila se jeho šedé košile.
„Nepouštím.“ pohlédl na ni významně.
„Aha… a co s tím hodláš dělat?“ ušklíbla se.
„Nerozumím.“nechápal
Udělala otočku, pak opět vložila ruku do té jeho a nechala se vést. Klavír hrál neúnavně dál.
„Saii…“
„Ano?“
„O tom, že se svět změnil se zmiňovat nemusím, že ne?“
„ Ne, to není detail, kterých si všímají jenom krásné umělkyně.“ usmál se. Zčervenala.
„Myslíš, že…“
„Povídej.“ vyzýval ji.
„Myslíš, že bude někdy budoucnu válka mezi Listovou a Kamennou?“ v tváři ji hrál ztrápený výraz. Pomalu se s ní do rytmu hudby zatočil. Světlé modrozelené šaty se točily. Držela se jeho ramene, jako by se bála, že spadne.
„I to je možné. Ale po těchto událostech…“
„Nechci, aby nás ještě někdy rozdělila válka!“ vyřkla to, co ji leželo už dlouho na srdci.
Zastavili se, netancovali. Utírala si slzy tak rozkošným způsobem až jej to donutilo si pohrávat s jejím neposedným zrzavým pramenem, co jí padal do očí.
„Saii?“ hleděla na něho nechápavě. Přes svoji bledou tvář byl vidět růženec na jeho lících. Sai z Anbu Root se červenal.
„Nikdy jsem si nemyslel…“začal.
„Nikdy sis nemyslel…“ pomáhala mu neztratit nit.
„…že tohle zažiju.“ vzal její bradu do dlaní a políbil ji. Zprvu se cítila šokovaně a nevěděla, co si počít. Postupem času si začala na ten pocit zvykat a nakonec se ji nechtělo odtrhnout. Bohužel jsme bytosti na bázi uhlíku a ten vzduch prostě potřebujeme.
„Tohle bude navěky?“ zeptala se plaše.
„Tohle bude navěky.“ ujistil ji a přes její vzlyky objal.

Poznámky: 

Co se dá napsat za jeden jediný víkendový večer? Nevím jestli tomu říkat fraška bez duše, leč, v sobotu mi to přišlo jako velice dobrý nápad...

Ohledně popletené umělkyně

Nanami je postava stvořená z kreativní pěny mé představivosti. Poníženě se přiznávám, že s párem SaiXIno nesympatizuji a protože mi Sai z Anbu ROOT vždycky přišel tak osamělý, tak jsem mu někoho vymyslel alespoň ve FF. Kamenování se doufám nekoná, že ne?