Začalo to válkou a neskončilo mírem

„Pojď sem!“ křikl někdo zeshora.
„Co je?!“ odsekla jsem. Právě probíhala poslední bitva Třetí války ninjů. My versus Kamenná.
„Okamžitě se vrať, tam je přímá palba!“
„Když nebudeme riskovat prohrajeme to!“
„Když budeme běhat nepřátelům na mušku, umřeme!“ odvětil mi a chytil mě za ruku.
„Co se tu děje?“ přiskočil k nám mladík s liščíma očima.
„Můžeš ji Minato vysvětlit, že když tam poleze, umře?“ ukázal můj spolubojovník na mně.
„Má recht, když tam půjdeme je po nás.“ postavil se na jeho stranu.
„Ale ale Minato, neříkal jsi náhodou, že moment překvapení je nejlpeší taktika?“ prskla jsem.
„To je sice pravda, ale to by ho oni nesměli využít první.“ namítl Namikaze.
„Proč nejdeme?“ vložila se do našeho rozhovoru další osoba.
„Kushino, co tady děláš?“ vykulil na ni oči blonďák.
„No, nějak jsem prolezla kolem Třetího a radních. Chci tu být s vámi!“ odvětila rusovláska.
„Nechtějí nás pustit dolů, do bitvy. Prý, že pro ženský je to nebezpečný.“ podala jsem falešnou informaci. Oba pánové na mně zle vyvalili oči: „To není pravda!“ křikli skoro jednohlasně.
„Cožeto?!“ zachraptěla Uzumaki a oči ji žhnuly.
„To není pravda, Yoshino kecá!“ bránil se Namikaze.
„Přesně tak, Namikaze má pravdu, Yoshino kecá!“ přisadil si náš druh.
„Takhle je to vždycky, viď?“ mrkla jsem na kamarádku. Ještě trochu přitvrdit na strunu a bylo.
„Yoshino, jdeme! Nebudeme na ně čekat!“ chytla mě Uzumaki za ruku a táhla do bitevní vřavy pod útesem. Dala se tak hezky ovlivnit.
Jak jsme tak scházeli dolů do kotliny a vyhýbaly se shurikenům, kunaiům a výbušným lístkům, zaslechla jsem nahoře hlasy.
„To jsou takový…!“
„Jsou.“
„Já ti ukážu, co jsme!“ křikla k výšinám Kushina a zamávala pěstí.
„Zabiješ se tam, miláčku.“
„Neříkej mi miláčku!“ tyhle jejich snoubenecké hádky jsem milovala. Jako každý z vesnice jsem věděla, že ti dva se nikdy nerozkmotří na dlouho.
„ A co ty Yoshino? Chce se ti tolik umřít?“ křikl na mně se sarkasmem spolubojovník stojící vedle Minata.
„ Jsem svobodná žena se svobodnou vůlí! Umřu kdy se mi zachce!“ zasmála jsem se.
„Pozor!“ strhla mě zničehonic Kushina. Přes nás přepadlo drolící se kamení.
„Díky!“ kývla jsem na Uzumaki.
„To jsem nevěděl, že se ti chce umřít tak brzo.“ přisadil si parťák.
„Není zač,“ zívla rusovláska, „ jdeme, rychle!“

Když bitva skončila, začali jsme počítat mrtvé. Nevděčná práce. Bohužel to někdo dělat musí a protože Kushina na tyhle věci nikdy neměla žaludek, nabídla jsem se já a ještě několik dobrovolníků.
„Cizí, cizí, náš, náš, cizí…“
„Copak tu počítáš?“ přistoupil ke mně zezadu parťák.
„Mrtvoly.“ prozradila jsem mu tu ohromující novinu.
„Ty na to máš žaludek?“ zeptal se vážně.
„Mám, ale jestli ty ne, tak padej ať tu uklízíme jenom tyhle.“ zašklebila jsem se. Zničehonic mi položil ruku na rameno: „Jestli toho budeš mít dost, běž si oddechnout. Ať tě to nezničí. Slibuješ?“ s těmito slovy odešel.
„Shikaku…“

Truchlení přešlo. Slavíme. Je to snad poprvé, co vidím našeho nově zvoleného Hokageho pít. Myslela jsem, že abstinuje. No asi abstinoval, protože po dvou kořalkách byl už pod obraz, jak se říká. Ten na nás začal chcrlit věcí! Měli jste to slyšet, lidi.
Přiznám se, tenkrát jsme měli upito alespoň trošku všichni a já nebyla vyjímkou. Vyšla jsem na zasněžené zápraží. Mrzlo až praštělo. Za chvíli měla odbíjet půlnoc.
„Vánoce! Vánoce…“
„Minato, necháš toho? Je leden.“ odvětila mu Kushina, když si ho táhla domů. Musela jsem se pousmát. Na ně dva byl fakt roztomilý pohled. Mizeli mi ve tmě z dohledu a já už ani neposlouchala tu jejich „konverzaci“.
„Nechceš jít dovnitř?“ ozvalo se kousek ode mě. „Je zima.“ dodal.
„A skončit jako Namikaze? Ne, sice to vypadá zajímavě, ale kdo by mě pak táhl domů?“ položila jsem dosti praktickou otázku. Byl leden, ne červen a usnout pod hvězdami by nebyla legrace.
„Neboj, někdo by se o to postaral.“
„Neříkej, že ty.“ ušklíbla jsem se.
„Jsi střízlivá, nemůžeš to vědět.“
„Nechce se mi pít.“ zašveholila jsem.
„Mně taky ne.“ přitakal.
„To se divím.“
„Jak to?“
„Myslela jsem, že si rád zavdáš kořalky.“ odpověděla jsem a zachumlala se do svetru.
„To ano, ale…“
„Tak v čem je problém? Právě jsme vyhráli válku! Dneska si můžeš dovolit trochu povolit uzdu. Dokonce i Čtvrtý to dneska přehnal.“
„Čtvrtého má kdo bezpečně doprvit domů, víš?“ odvětil.
„A tebe ne? Akimichi a Yamanaka? Oni ne?“
„Oni budou sami potřebovat dopravit domů.“
„A ty se jim samozřejmě nabídneš, že?“ zasmála jsem se uštěpačně.
„A kdo jiný? Jsem jejich přítel.“
„Můžou přespat v hospodě.“
„A ty myslíš, že je tam nechají přespat?“
„Myslím. Třičtvrtině Konohy na tom bude stejně jako Minato a nikdo asi nebude riskovat, že někde umrznou, ne snad?“
„To máš recht.“ přikývl.
„Shikaku?“
„Ano?“
„Co jsi tím myslel? Na tom bojišti?“ zívla jsem znuděně.
„Nerozumím.“ protáhl se.
„To o tom, kdybych na to neměla žaludek.“ připomněla jsem.
„Jen jsem si dělal starost. Jsi žena a…“
„Hm. A je to tady zase.“ prskla jsem.
„Já to tak nemyslel.“
„Podřazenost pohlaví tu byla za Hashimary a Tobiramiho žákyně měla, co dělat, aby si mezi vámi pánové udržela prestiž.“
„Ty myslíš tu starou rašpli v radě?“ oba jsme vyprskly smíchy.
„Jo, tu myslím!“ zalykala jsem se smíchy. Alkohol dělá divy.
„Ta tady bude strašit ještě dlouho po nás!“ svíjel se smíchy Shikaku. Nastalo ticho. Nakonec jej on sám prolomil: „Ne, tak jsem to nemyslel.“ řekl.
„Tak jak jsi to myslel?“ opřela jsem se ležérně o zábradlí a přimhouřila oči.
„Bál jsem se o tebe.“ přiznal.
„Cože?!“
„Neřeš.“
„Když myslíš…“
„Já nemyslím, ale vím, že ty Naro Shikaku přestáváš střízlivě my-“ větu jsem nedokončila. Stiskl mě a políbil. Kdybych byla střízlivá, tak bych jej asi zabila. Jenomže pár sklenek saké mi uvolnilo mravy a já jej nechala. Odtrhli jsme se. Vzduch docházel.
„Shikaku?“ zadívala jsem se k těm jeho trnkám, které zářily.
„Už to chápeš?“ usmál se.
„Ne, ale to mi nevadí.“ ušklíbla jsem se a znovu jej políbila.

Uběhl necelý rok, co jsme si spolu začali,zasnoubili a nakonec vzali. Přestěhovala jsem se do rezidence klanu Nara a začala si zvykat. S mým černým smyslem pro humor a sarkasmem v hlase jsem zapadla velmi rychle.
Brali jsme se v prosinci, v lednu jsem zjistila, že jsem těhotná. Nikdy jsem si v životě nemyslela, že budu matkou. Když jsem byla ještě malá, říkala jsem světu, že se nikdy nevdám a ať má matka na vnoučata zapomene. Nyní se budoucí babička smála, jak jsem byla kdysi pitomá. A měla pravdu. Asi jsem pitomá byla.

Na Konohu udeřila čtyřicetistupňová vedra. Za dva měsíce my dva měli mít finále a tohle byla asi zkouška, co všechno gravidní jouninka musí přežít.
„Ahoj.“ uslyšela jsem za sebou.
„Ahoj?“ pomalu jsem se otáčela, nevědíc s kým mám tu čest. Na hlasy fakt nemám talent. Po pár sekundách jsem valila oči na rusovlásku: „Ty jsi v tom?“ překvapilo mě její o něco menší břicho než moje. Celé měsíce jsem ji totiž neviděla.
„Jo. Jak vidím tak ty taky.“ přkývla. Byla o poznání klidnější než kdysi.
„Jo jsem. Kdy máš termín?“
„Začátkem září, prej,“ odvětila jsem, „a ty?“
„Začátkem října.“ usmála se.
„Je zvláštní, že jsi s Minatem dýl než já se Shikou a to vaše bude mladší.“ podotkla jsem, ale asi jsem to neměla dělat, protože jsem se dotkla citlivého místa Kushininy duše: „Naruto je vymodlený dítě,“ usmála se smutně, „máš pravdu, jsem s Minatem už dlouho, ale teprve teď si mi ten zázrak pod srdcem podařilo udržet.“
„To se omlouvám, nechtěla jsem…“
„To je v pořádku. Už je to za námi.“ mrkla na mně. Byla tak plná optimismu.
„Naruto?“
„Ano Naruto.“
„Takže to bude kluk.“ mrkla jsem pro změnu já na ni.
„Doufáme. Výbavičku, ale pořizujeme ve žluté a oranžové. Kdyby náhodou ultrazvuk kecal.“
„Aha. A kdo bude kmotr?“ zhoupla jsem se ze špček na paty.
„Minatův mistr.“ položila si ruce na břicho.
„Aha,tak sannin jo? Se máte.“
„A vy?“
„U nás je to těžký. Manžel neví jestli Yamanaka nebo Akimichi.“
„A co někoho mimo to vaše trio? Co třeba Ibiki?“ navrhla Kushina. Nasadila jsem v hlase sarkastický tón: „Morino? No jasně, Kushino, lepší nápad tam asi nemáš, že?“
„Tak promiň.“ zakabonila se. Divila jsem se, myslela jsem si, že se začneme hádat.
„Ne, to já promiň.“ Co že jsem to vlastně řekla? Ty hormony mění osobnost. Ble! Nastalo ticho. Nakonec jsem se ozvala opět já: „Kushino?“
„Ano?“ usmála se a já mlčela. „Co se děje Yosh?“ zamrkala rusovláska.
„Sice to musíme s manželem ještě probrat, ale…“
„Ale?“
„…ale mohla by jsi být když tak připravená stát se kmotrou našeho potomka?“ vypravila jsem ze sebe.
Chvíli se tvářila překvapeně, pak se zasmála a objala mě: „Jasně, že jo! V kmotrovství jsem zatím volná. O Kyuubiho schránku se moc lidí nepřetrhne.“ brala to s takovým nadhledem. Nerozuměla jsem tomu a nikdy ani nemohla.
„Ale není to ještě jistý.“ upozornila jsem ji.
„Nic není nikdy jistý,“ usmála se, „už víte, co to bude?“
„No, podle toho jak je v klidu, tak asi holka.“
„Žádný fotbalita nebude? To ten můj se připravuje snad na šampionát.“ zasmála se Uzumaki.
„Pěkně líná holka.“

Svého syna jsem rodila od prvních kontrakcí od osmnáctého devátý dopoledne do dvacátého druhého ráno. Ano přátlé, já rodila čtyři dny. Ani nevíte, jak jsem poslední hodiny nadávala a všichni zdravotnící civěli jaký to mám „pěkný“slovník.
Když byl konečně venku, očistili nás a položili mi ho na prsa. Všechna ta zlost na úděl žen ze mně najednou opadla a já byla šťastná. Dali jsme našemu broučkovi jméno. Jmenuje se Shikamaru.
A jak to dopadlo s kmotrovstvím? Akimichi Chouza se jím stal. Docela jsme se kvůli tomu se Shikou pokočkovali, protože já tvrdila, že jsem to slíbila Uzumaki a on si trval na svém, že dřív Akimichimu. Podvolila jsem se. Byla jsem vyčerpaná prvorodička nevědíc si rady, co má dělat sama se sebou a s děckem.
„Příště až budeme mít někdy další dítě, výběr nechávám čistě na tobě.“ ujišťoval mě s úsměvem, když si bral do náruče našeho syna.
Žádné příště nebylo. S Kushinou jsem to léto předtím mluvila naposledy a druhé dítě už na svět nepřišlo.

„Jeden, dva, tři, čtyři.“ opět jsem si vzala jednoho říjnového rána na starost to mé pověstné počítání ztrát. Kalendář ukazoval jedenáctého a všude trosky. Mezi sutinami se zakrývají bílými plátny oběti včerejší „vnitřní“ invaze.
„Dvacet osm, dvacet devět, třicet…“ slyším polohlasné počítání jedné své kamarádky kousek ode mě. Včera v noci jsme ztratili čtvrtinu klanu Nara, to je to, co vím jediné. Uchihové postrádají dva své příbuzné a klan Aburame dokonce osm lidí. Nic bližšího mi není známo.
Ze svahu vynášejí těla, na nosítkách. Několik členů Anbu, vchází spolu se Sarutobim a několika mladistvími shinobi, co včera bojovali v lesích. Vidím mezi nimi chlapce s jedním sharinganem. To mu stekla z oka slza?
Bývalý Hokage něco drží opatrně v rukou, je to malé a zabalené. Najednou se levou rukou dotkne hlavy jedné z těl na nositkách. Spod plátna se pohupuje plášť s rudými plameny. Zakrývám si rozevřená ústa děsem dlaněmi.
„Celé je to špatně,“ pronáší se sklopenou hlavou, „umřít jsem tam měl akorát já, ne ti dva.“ Je mi zle a chytám se svého chotě. Z toho šoku je mi na zvracení.
Když kolem Uchihů pronáší zakryté tělo rusovlásky, Mikoto padá oněmělá na kolena. Rodina ji musí zvedat. Myslím, že se do své smrti nikdy se ztratou své nejlepší kamarádky a rivalky nevyrovnala.
Sanninovi trnkovité oči si prohlíží obsah zmuchlané deky, která mu právě byla Třetím vložena do rukou.
„Ahoj, Naruto.“ zašeptá Jiraiya a svůj hrubý palec si nechá stisnout maličkou jemnou pěstičkou.

Uběhlo několik let a stalo se toho tolik. Ta tragedie klanu Uchiha, kdy se v jednom Mikotiných synů asi něco „pohnulo“ a průšvih byl na světě. Přežil jediný. Chlapec s černými očima narozený v červenci. Jeho bratr se kamsi stáhl a nikdo nevěděl kam. Asi to tak mělo být. Sannin Jiraiya odešel z vesnice a stal se poustevníkem. Vlastně celé Sanninské trio se rozutelklo do světa. Orochimaru je zběh a vnučka Hashimirova šla za štěstím několik let po smrti svého milovaného.
Můj syn mezitím nastoupil na akademii, spolu s ním v ročníku byla i ta malá Minatova kopie. Všichni jsme měli nařízení nemluvit o desátém říjnu a též se mu vyhýbat, jak čerti kříži. Uvnitř mě se jedná část příčila, je to přece dítě mých přátel! Druhá část mi, ale napovídala, že toho liščího spratka mám ze srdce nenávidět. Mám či ne? Bohužel záře mé jedinečné osobnosti vyprchala z těla mého. Už nejsem jounninka s podstatou vodní, nýbrž žena v domácnosti, co se s vodou setkává akorát při umývání nádobí. Já už nenadělám nic.

Uběhlo pár let a syn šel k chunninským zkouškám. Jako jediný je i přes invazi udělal. Stala jsem se pyšnou matkou. Sanninové se vrátili a Tsunade se stala po smrti Sarutobiho naší novou Hokage v pořadí pátou. Být já o dvanáct let mladší, měla bych ohromnou radost a v srdci bych nosila pýchu, že se nejvyšší shinobi největší ninjovské vesnici stala žena. Tsunade by byla mým vzorem. Ženská s ohromnými schopnostmi, vysokým sebevědomím, ochotou, autoritou u vesničanů i nepřátel, laskavostí v srdci a i v padesáti udrženou image je přece pro všechny feministky ten dokonalý idol, ne? Jenomže můj feministický zápal pohasl již před lety. Už jsem léta nebojovala, nedokázala bych se dostat opět do formy. Takže když Sanninka vyhodila svůj klobouk do davu, jen jsem se mile s falešností usmívala a „přiměřeně“ tleskala. Jsem jenom žena v domácnosi, na věk, kdy jsem stála v čele bitev Třetí války, se dávno zapomnělo a již se nevzpomene.

Uběhly další roky a Shikamaru začíná být vyšší něž já. Lenoch jeden. Už odmalička je nadprůměrně inteligentní, jenom, kdyby se mu někdy chtělo častěji ten geniální mozek používat. Smrt jeho mistra zasáhla všechny naše rodiny ze kterých se tým skládá, ale mám pocit, že nejvíce Shikamara. Měli si k sobě hodně blízko. Ale povedlo se mu pomstít jeho smrt a nikdo si pořádně nedokáže zapamatovat, jak to udělal. Že by ten mozek začal používat na plné obrátky?
¨
Opět invaze. Tentokrát ta opravdová invaze z venku, kde na jedné straně stojí Konoha a na druhé Akatsuki. Boj začal a já se poprvé opravdu strachovala, co bude s moji rodinou. Ale jestli je s mým synem Shikaku bude to jistě v pořádku.
Venku byla vřava nezbylo mi nic jiného, než otevřít skříň otřásajícího se domu a vytáhnout výstroj. Nara Yoshino se opět hlásí do služby!

Když invaze skončila, radovali jsme se. Všichni padlí vstali z mrtvých a vrátili se k nám. Jak jsem tenkrát byla šťastná. Máme nové hrdiny, jsou jimi naše děti a v jejich čele stojí Minatův odkaz, ten Naruto. Ten Uzumaki, který když nám na jazyk přišel, padala jen krutá slova a na mysl přicházely jen bolestné vzpomínky. Ten Uzumaki, co jednou řekl, že se stane Hokagem a drží se svého snu, jako klíště.
Naruto, ale řekl, že pravým hrdinou je sám Nagato, ten, co na nás zaútočil, ale protože jsem generace, která věří, že nepřítel zůstane nepřítelem navždy, vrtěla jsem se svými vrstevníky hlavou s vědomím, že ta generace, co právě dospívá, změní celý svět.

Byla nám vyhlášena válka. Protistranou nebyla jiná vesnice, ale jediná tajemná osoba o které se vlastně nic moc neví. Do boje nejdu. Co bych tam dělala? A někdo musí hlídat vesnici. To je můj úděl v této válce. Zbrojí celá vesnice a mně najednou došlo, co to znamená mít sedmnáctiletého syna. Znamená to mít doma muže.
„Hlavně se mi vraťte.“ líbám Shikamarovo čelo. Musím si stoupnout na špičky, abych dosáhla.
„Yoshino, my nejsme malí.“ počastuje mě muž svým úsměvem a přitiskne k sobě.
„Já vím, ale oba dobře víme, co to znamená válka, ne?“ položila jsem své čelo na jeho. Jsem jako vyměněná
„Bože…“ protáčí panenky Nara mladší a otáčí se k nám zády. Přišlo mu podivné vidět své rodiče v objetí jak si vyměňují polibky.
„Už musíme jít.“ odtrhl se ode mně Shikaku a ještě naposledy políbil, „ještě musíme skočit na úřad…“
„Hlavně se mi vraťte. Oba!“ s těmito slovy mě nechali samotnou před prahem našeho domu. Snad se mi vrátí.

Poznámky: 

O této postavě jsem zde nenašel jedinou povídku, kde by hrála hlavní roli. Tak jsem se pokusil

Výjimečnost

Každá postava tohoto fenoménu na kterou se píšou povídky a kreslí fanarty je něčím výjimečná. Ať jejím osudem, nebo charakterem. Pouhým vzhledem, či vyskytnutí se v nějakém důležitém okamžiku. A některé i pouhou svou existencí v příběhu.
A Yoshino? Yoshino je v tomto příěhu postradatelná. Kishimoto mohl klidně vyhodit pár Shikamarových a Shikakových narážek na jejich matku a manželku a jako by ona nebyla.
Ale i tak. Yoshino nevidí do intrik rady Konohy a vnitřní války Uchihů. Naruta vnímá jen jako liščího spratka a mění názor až jej změní většina. V Nagatovi nevidí muže, který si toho dost vytrpěl, ale jenom jako vraha a zločince.
Tyhle postavy ze srdce nenávidím. Přijdou mi povrchní a slepé a hluché ke všemu jinému. Přesto jsem se pokusil Yoshino ukázat v jiném světle. Trochu její minulost a osobnost přibarvit, tak aby se z ženy temperamentní stal někdo, koho známe dnes. Každá alespoň trochu důležitá postava se během děje nějak vyvíjela (a vyvíjí). Yoshino jako postava nedůležitá by se podle mého měla vyvíjet také. O tom je tahle povídka. Jak se z feministické rebelky s protřelou osobní stala povrchní žena v domácnosti. Má i světlé chvilky, to jsem ji nemohl odepřít, přesto nejsou natolik zásadní aby ji změnili Co si o tom myslíte vy?