Víra

Víra v druhé

„Přiveď ho zpátky plakala tenkrát a on jí to slíbil. Nevzdal to, nikdy to nevzdal.
„Miluji tě, Sasuke-kun.“ plakala tenkrát a věřila, že její city opětuje. On se však po letech vyjádřil dost jasně.
„Budu vaší studentkou a budu pilná.“ usmála se tenkrát a ona ji přijala pod svou ochranu. Tentokrát vsadila dobře. Ona ji něco naučila. I tak stále věřila v sílu druhých.
„Toto je falešný úsměv!“ křičela. Věřila, že v něm nějaké emoce jsou. Nespletla se.
„Tentokrát nezůstanu pozadu! Jdu do toho s vámi!“ přiskočila k nim. To už tedy nechce svůj osud vložit do cizích rukou?

Víra v rozum

Racionální mysl, striktnost a nervy pod kontrolou, city zakázány. To jsou ty správné vlastnosti shinobiho. Emoce? K čemu?
„Kakashi, ty prevíte!“ Nic. Možná záblesk nadřazenosti a povýšení logiky nad instinkty. Dostal ho a kdyby byl jeho nepřítel, nežil by.
On byl ovšem jeho parťák, přesto byl pro něj překážkou.
„Mně neporazíš. To snad víš.“ usmál se. On myslel racionálně. Jeho byl zítřek. Obito se zašklebil: „Dneska ne, ale třeba zítra, pozítří…prostě jednou!“
Hlupák. Nechápe, že na to nemá, že je ztracená existence.
„Nesmysl.“ pronesl. Jeho logika tuhle teorii jednoduše zavrhovala. Tak proč se ten idiot zubí a prohlašuje pravý opak?

Víra boha

On je bůh a ví to. Ví čeho je schopen a nejsou mu známy vlastní hranice. Ještě jich nedosáhl.
„Nagato, je čas.“ připomněla Konan.
„Díky.“ pokynul ji se svrásněnou hlavou. Nevadilo mu, že svému plánu musí obětovat něco ze sebe. Tak proč má pochybnost? Zničit rodiště toho, kdo mu vnukl tenhle nápad? Tuhle cestu?
Ne, oběti jsou třeba a bude jich třeba ještě hodně.
„Nagato?“ nechápala modrovláska. Proč to vlastně dneska tak prožívá?
Tento bůh je člověkem. Naposledy svou bezbrannost pociťoval vv dětství. Teď má ale moc. Cítí v srdci nejistotu. Co když si vlastník rinenganu přeje být někým vykoupen?

Víra ve víru

Šleh, sek, pích. A krev stříká po stěnách. Pro někoho děs, pro něj úleva. Právě se nachází ve stavu euforie, když tu najednou…
„Nemáme na to celý den! Tak pojď už!“ Když se dveře třísknutím zaklapnou, padá plno pro mě nevyslovitelných nadávek.
Kdo si jej jen dovolil vyrušit? Tak kdo?
„Ti jedni…!“ tatáž a nová slova padají a padají znovu. Já se mu nedivím, on vlastně nic jiného nemá. Krom své víry, které se tak plně oddává.
Čeho jsme schopni učinit, když něčemu bezelstně věříme? Když nemáme jiné východisko uniknkout z reality? Není to celé pouhá tragédie nešťastného lidského tvora?

Víra v přátele

Mít přátele znamená vlastnit svoji osobnost. Naši blízcí ji sami tvoří. Ať už jsou naživu, či ne.
„Děkuji ti, Hinato.“ pronesl, když vzal její ruku do své. Ona už léta utvářela jeho osobnost, nevědomky se stala jeho součástí. Tiše jej povzbuzovala a i když si to uvědomil až teď, tušení, že ji změnil, bylo znamením, že ona změnila jeho.
A nebyla jediná, každý svou existencí vpadal do jeho osobnosti a když to byl přítel měnil ji pozitivně.
Někdy to šlo ztuha. Ale on dospíval a věděl, že víra v ně jej bude chránit před vším zlem, před kterým právě stojí.

Víra v ambice

Dětství, to neměla jednoduché. Dalo by se říct, že celá její rodina je „pošahaná“. Její předci představovali v dějinách Písečné vždy nejhlavnější linii všech uplynulých událostí. Ona sama je silná a schopná. Nic jiného se od ní taky nečeká. Věří ve svou osobnost. Někdy až moc, ale psst! Aby si vás nepodala!
Přesto, to nepřizná, jí bývá smutno. Přestože je dospělá, přála by si spočinout v maminčině klíně. Každý máme taková období.
A aby zahnala to všechno, má ambice a věří v jejich dosažení. Není to ale někdy špatně? Sestra Kazekageho je přeci taky lidská bytost a ty nejsou bezchybné.

Víra ve svůj lid

Nikdy se neopovažoval považovat se za představeného své vesnice. V jejich očích ale byl. A on si uvědomoval, že bez nich by nebyl. Věřil jim, páč oni posilovali jeho odvahu jít vpřed.
„Mohla jsem se obětovat jenom já!“ plakala.
Ne, všichni do něj vkládali důvěru a on je nesměl zklamat. I kdyby to mělo znamenat konec. Tentokrát ale on sám vkládal důvěru v někoho , kdo se tu ještě ani nerozkoukal. I to, co spinkalo v jeho naručí, byl lid. Ale i pro něj i něco víc. Jeho vlastní krev.
Proto svůj i osud svého lidu vloží do jeho nitra.

Víra v novou generaci

Dali jsme jim život. Jsme schopni za ně pokládat ty naše. A mnozí z nás to už udělali. Myslím, že jednou nastane den, kdy i já svůj krk budu muset vložit v sázku ve které nebude šance na výhru. Přesto to rád udělám. Můj syn je už prakticky dospělý a též inteligentní na to, aby se v tomto chaotickém světě neztratil.
A přestože mám tento život velice rád, pro svou krev se jej klidně vzdám. Já totiž ze srdce věřím, že já a moji vrstevníci v nich budeme žít dál. To jsou má slova.
„Tak jdeme, ne?“
„To je otrava.“

Smím i já věřit?

„Hodnoty, co jsem měl se rozpustily v dešti osudu. To čemu jsem věřil už je taky padlé hluboko v minulosti. Ale já veřím. Věřím v zítřek, věřím v nový úsvit. Věřím ve svět, který sám stvořím!
Nebudu bohem, ale pozorovatelem , kterým jsem býval až do dnešnch dnů. Teď musím věřit ve své schopnosti. Cítím zvláštní pocit v srdci, co se to stalo? Já nějaké mám?“
Smí muž, co nemá žádnou naději na nový úsvit s nejbližšími, věřit v zázrak, že jej někdo vykoupí? Smí věřit svému dřívějšímu já, co jej zradilo? Může ještě pocítit úsměv na svých rtech?
Může.