Blíže svému domovu

Stále to nechápu, kdysi mi otec předpovídal krátký život shinobiho a dívejte se! Dožila jsem se více roků než on.
Je to neuvěřitelné, už mi je skoro devadesát let, stále v sobě cítím vitalitu, i když mé srdce je více jak padesát let mrtvé. Necítím už žádné emoce, dokonce ani strach ze smrti. Cítím ji, je hodně blízko. Tolik jsem chtěla ji poznat. Jenže ona měla se mnou jiné plány. Dovolila mi tento život.
Jaká ironie.
Přesto jí vděčím za mnohé. Viděla jsem vyrůstat jediného syna, který mi brzy věnoval radost z první vnučky. Možná proto jsem se rozhodla na sklonku života cestovat, abych naposled uviděla krásy světa shinobi po té hrůzné válce, která změnila celý tento svět.
Stále nevím zdali k lepšímu. To ukáže až čas. Bez mé maličkosti.
Vracím se zpátky do své rodné vesnice. Splnila jsem si své cíle. Pravděpodobně mě už skoro nikdo nepozná. Moje vnučka Mito by mohla. Přece jsem slýchala pohádky od mého syna Naruta, pro ni.
Zdali je Naruto stejný jako jeho otec? Je to spousta let, co jsem odešla. Kolik to je? Osm let? Deset?
Moje společnice je mi však v patách.

Věděla jsem to, že moje smrt nadejde se soumrakem první noci v mém rodišti. Zjistila jsem totiž jednu věc. Můj syn je dospělý. Dospěl v muže. Mě už nepotřebuje, má přeci manželku a dceru, mojí poslední povinností bude mu zajistit bezpečí z té druhé strany.
Zapečetila jsem do jeho katany část své chakry, aby mu v nouzi byla k dispozici a na zbytek domu jsem použila další část, tentokráte všechnu mateřskou lásku, kterou jsem byla schopná dát. Pro ještě větší pocit bezpečí.
Sama se ještě divím svému chování. Ne, že bych byla zahořklá stará bába, to v jistém smyslu jsem. No, necítím se tak. Stále jsem ta mladá kunoichi, co bojovala za své milované. Nikdy jsem jí nepřestala být. Ohnivá vůle ve mě hoří jasným plamenem.
Usínám klidným spánkem starého člověka.
Vítám svoji věrnou kamarádku, chytám se jí za ruce, abych pak byla nečekaně vtažena do snad snového světa.
Do toho mého.
Přede mnou se otvírá obrovská brána. Tolik podobná té, jakou si ji pamatuji.
Slunce se na chvíli schovalo v mracích. Naskýtá se mi dojemný a nostalgický pohled na Konohu.
„Hinata-sama, konečně jste se vrátila?“ zeptá se mě Izumo.
„Už bylo načase. Naruto-sama je nervózní.“ Doplňuje Kotetsu.
„Už jdu, je milé být zase doma. Navždy.“ Usměji se svým typicky plachým úsměvem, obracím se zrakem na tu červenou budovu, kde na mě čeká on, Uzumaki Naruto.
„Je vskutku nádherné být doma.“ Zopakuji tuto větu se slzami v očích, přicházeje blíže k oné budově.

(…)

„Usmívá se,“ dodala uslzená Mito.
„Ano, tvoje babička odešla na lepší místo.“ Řekl její otec Naruto, neskrýval své slzy pro mrtvou matku.
„Bude tam šťastná jako byla zde?“
„To ti zaručuji!“