O letech to není

„Je mi čtyřicet. Vlasy už mi tři roky šedivěj, tváře mám vrásčitý a ruce se třesou. Manželka mi furt říká, ať s tím jdu k doktorovi, že to přece není normální, ale já doktory fakt rád nemám, takže jsem se na to vybod.” Chvíli se díval před sebe, do vysokých topolů a taky kousek nad ně, kam se draly oranžové sluneční paprsky. Jeho ruce se o sebe zuřivě třely. Palec hrubě drhnul palec, bledá kůže začala růžovět, pak zčervenala. Uchechtl se. „Co to kecám,“ zakroutil hlavou a kousl se do rtu. Upocenými dlaněmi si začal přejíždět po stehnech. „Nikdy jsem tam nešel, protože jsem se bál, co by mi doktor moh říct. Představ si to, přišel bych tam s třesem v rukou a čekal, že mi na to dá nějaký prášky nebo třeba doporučí vysadit nějaký jiný léky, který beru a který by to mohly způsobovat. Jenže on by pak moh udělat spoustu vyšetření a zjistit, že ten třes není výsledkem žádnýho vedlejšího efektu těch s*aček, co do sebe cpu, ale třeba projev nějaký nemoci. Kdyby mi doktor řekl, že jsem nemocnej, že mám třeba nějakou vážnou a smrtelnou nemoc, byl by to konec. Ne pro toho doktora, ne ani pro moji manželku, ne pro tebe, pro mě by to byl konec. I kdyby mi řekl, že mám třeba ještě pár let, už bych je nedokázal žít způsobem, jakým žiju teďka. Umřel bych. Umřel bych v tu chvíli, kdy bych se dozvěděl, že umřu. Divný, co? Většina lidí to má úplně naopak. Dozví se, že umřou, takže se snaží využít ten čas, co jim ještě zbejvá. Dělaj věci, na který si nikdy netroufli, nebo věci, za který nechtěli utrácet. Chtěj prostě nemyslet na to, jak se jim čas rychle krátí a jak už tady moc dlouho nebudou. Jenže u mě by to bylo jiný. Vím to. Úplně se mi svírá hrudník, když o tom teďka mluvím,“ sevřel rukou košili v místě srdce. Kapka potu mu sjela od spánku až k bradě. „Šílel bych. Rval bych si vlasy. A až by mě to přešlo, chodil bych pak jako postiženej. Nemoh bych se soustředit na práci, na manželku, na svůj život. Úplně by mě to dostalo. Co myslíš ty? Podle mě to maj ninjové celkem dobrý. Když jdou na misi a náhodou se z ní nevrátí, je to rychlý. Nemusí dlouhou dobu přemejšlet o tom, že umřou. Prostě to na ně přijde. Maj to celkem vychytaný,“ skousl si ret. Zvedl jednu ruku ze svého stehna a prohrábl si jí na krátko střižené vlasy. Pak stočil pohled doprava.
Byla mladá, vlasy zářivé, obličej bez vrásek. Spodní ret byl zjizvený, jak do něj často kousala. Po odhalené paži se táhla dlouhá, zatím nezahojená rána. Oči měla otevřené, nevěnovala mu ale jediný pohled, všechnu svou pozornost upírala před sebe.
„Vždycky jsem ninji obdivoval. Jsou to takový správňáčtí chlapi, co myslíš? A taky ženský teda, samozřejmě, haha,“ nervózně se podrbal na týle. „Můj syn je taky ninja. Manželka ho už odmala hrozně opečovávala a byla proti tomu, když se chtěl náš mladej zapsat do akademie, ale teď je na něj strašně pyšná, stejně jako já. Je v tom, co dělá, moc dobrej. A taky je hrozně hodnej, takovej obětavej klučina. Vždycky, když ho vidím, si říkám, jak strašně ten čas letí. Před chvílí jsem ho držel v náručí, to byl ještě zabalenej v bílý plínce a hrozně smrděl. Měl totiž problémy s prdíky. Prdíky, chápeš? Takovej malej špunt to byl a co z něj nevycházelo za vůně. Dlouhou dobu byl takovej malej, menší než většina ostatních kluků. Jenže co neměl ve svalech a v kostech, měl v hlavě. Byl hrozně chytrej a skoro všechno vyřešil. Jakmile se pak přešvih přes pubertu, hrozně vyrost. Je z něj teď úplnej čahoun. Má sto pětadevadesát centimetrů, a když přichází domů, vždycky hlavou naráží do vrchního rámu dveří. Manželka má strach, aby to nemělo vliv na jeho geniální mozek. Já ale říkám, že někoho, jako je on, sem tam nějaká ta rána nemůže přece oblbnout.“ Hlasitě vtáhl nudli. Dívka vedle něj stále nehnuta seděla, jen lehce poklepávala špičkou nohy do písku, do nějž byla lavička zasazena. „Když byl syn ještě mladej kluk, před tím, než začal obdivovat ninji a chtěl se stát jedním z nich, hrozně toužil být ptákem,“ zasmál se. Jeho oči zajiskřily. „Pracuju totiž na poště. Celej den tam trávím mezi holubama a jejich s*ačkama, ale mám tam taky pár rychlejch sokolů. Vždycky jsem tam syna brával, aby se na ně podíval. Jsou to úžasný a krásný zvířata a taky strašně inteligentní. Syn chtěl být vždycky jako jeden z nich. Když pozoroval, jak je vypouštím s ruličkou psaní na zádech a jak pak oni roztahujou křídla, vzlétaj a plachtěj po nedosažitelný obloze, chtěl bejt stejnej jako oni. Volnej, nespoutanej, nezávislej. Vždycky chtěl lítat. Miloval dívat se na ty ptáky, jak brázdí oblohu, jak se vznášej a pak zase přistávaj. To byl jeho sen. Ne jako sny těch ostatních malejch kluků, kteří se chtěj stát Hokagy nebo elitníma ninjama, známýma a slavnýma. Neměl naivní představy ostatních o tom, že změní svět. Syn o to nestál. Byl jsem na něj tehdy tak strašně pyšnej. Ostatní kluci byli obyčejní, ten můj oproti nim úplně vystával. Byl jako hvězda, která září na obloze, když se na ni podíváš ještě za šera. Schválně, za pár minut to bude, tak se můžeš přesvědčit. Tady ve vesnici hvězdy nikdy nejsou moc vidět, ale ty co jsou, jsou velký a zářivý. Stejně jako můj syn.“ Sopel vytékající z nosu si utřel do rukávu roztrhané košile. „Když mu bylo šest, přišel s tím, že chce být ninjou. Nezazlíval jsem mu to, vlastně jedna moje část byla šťastná. Ninji jsem přece obdivoval, pokud se moh můj kluk stát jedním z nich, nemoh jsem si přát víc. Manželka tehdy zuřila, odmítala ho pustit ke zkouškám. Bylo to nakonec naše jediný dítě, chápal jsem její obavy. Jenže ona si musela uvědomit, že malým dítětem nemůže náš syn zůstat napořád, že mu taky musíme dát prostor pro to, aby se začal rozhlížet po světě. Protože jako každý mládě i on jednou své rodiče opustí a bude se protloukat životem úplně sám. Nikdo by to nezvládl nebýt na to připravený. Právě proto bylo tak důležitý, aby syn k těm zkouškám tehdy šel. Manželka ho nakonec pustila a on je udělal. Vzal jsem ho za odměnu na zmrzlinu, dali jsme si každej dva kopečky. Já vanilkovou a jahodovou a on čokoládu se stracciatellou. Byly hrozně dobrý. Ještě teď si pamatuju, že mě syn přemlouval, ať jdeme a dáme si ještě nějakou. Jenže já věděl, že nás manželka čeká s večeří, takže jsme museli domů. Chvíli se tvářil zklamaně, když ale zjistil, že mu máma udělala jeho oblíbený teriyaki, málem se rozplynul.“ Zahnal rukou mušku, která mu létala před obličejem. Pak si promnul oči a zívl. Chtělo se mu spát. „Udělal závěrečný zkoušky v deseti, pak byl přiřazenej do týmu. Když za čtyři roky vyrostl a zesílil a už to nebyl jenom mozek, ale taky svaly, stal se z něj chuunin. Dostal tu zelenou vestu, co nosej všichni chuuninové. Já i manželka jsme na něj byli strašně pyšní. Jenže on z toho tak odvařenej nebyl. Věřila bys tomu? Byla to první větší zkouška dospělosti a on jí prošel na výbornou. Čekali jsme, že se aspoň pořádně zaraduje, půjde to někam oslavit s kamarádama, ale on se jenom slabě pousmál a tím považoval veškerou věc za vyřízenou. Vůbec jsem nevěděl, co se to s ním děje. Byl jsem zmatenej. A protože on byl můj syn a já ho miloval jako máloco na tomhle světě, musel jsem si s ním promluvit. To je přece povinnost rodičů, ne? Mluvit se svýma dětma o jejich problémech, aby tomu daly volný průchod a nedusily to v sobě. Mohlo by to potom mít daleko horší výsledek než jen nějakou depresi nebo týdny mlčení. Máš to s vašima asi podobně, co? Taky se s tebou snaží furt mluvit a tobě je to nepříjemný, že? Ale určitě to dělaj proto, že tě maj rádi. Všichni rodiče to dělaj,“ přejel si hřbetem ruky po vrásčitém čele.
Slunce už se schovalo úplně, namísto jeho paprsků byly teď nad topoly vidět malé červánky. „Jednou večer, bylo mu tehdy už šestnáct, jsem za ním přišel s kelímkem zmrzliny. Bylo to takový jednoduchý přátelský gesto, nikdy mě díky němu neodmít. Stáli jsme nahoře na balkóně a jedli společně zmrzlinu. Venku už byla tma, na nebi svítily hvězdy. Vál teplej letní vítr a cuchal klukovi vlasy. Dlouho si je tenkrát nestříhal, chtěl si je nechat narůst. Nevěděl jsem proč. Většina mi došla, až když lžičky zaškrábaly o prázdný dno zmrzlinovýho kelímku. Neotočil se ke mně, byl pořád čelem k tomu větru, co mu cuchal vlasy. Připadal mi tehdy o deset let mladší, stejný, jako když jsme spolu chodívali ke mně do práce a on tam na rozhledně stál a sledoval, jak pouštím sokoly. Usmál jsem se nad tou myšlenkou, doufal jsem, že si na to třeba taky vzpomene. On byl ale duchem úplně jinde, jako v transu. Tehdy mi řek: ‚Stát se ninjou byla chyba, tati, víš? Je to jako být pořád spoutanej se zemí. Vážou tě pravidla a povinnosti a všechny ty kecy o morálce a o ochraně slabších a nesoběstačných. Nudí mě to. Vždycky jsem patřil tam nahoru, ne sem. Bejt volnej jako pták, to je to, co chci. Tohle,‘ rukama se dotkl svý čelenky, ‚je jako pranýř. Vybral sem si špatně.‘“ Párkrát zakašlal a promnul si hlasivky. Začínaly ho nepříjemně bolet. „Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Nečekal sem, že tohle z jeho úst někdy uslyším. Byl to hroznej šok. Vždycky jsem myslel, že byl šťastnej, že to dělal rád. Jenže on to bral jenom jako povinnost, jako něco, co musí být udělaný. Jako potřebná služba veřejnosti. Nesnášel to a to ho ničilo. ‚Vždycky, když mi vlasy rozcuchá vítr, cítím se blíž a blíž k obloze, jako bych se na chvíli stal ptákem, co lítá nahoře v oblacích a nechá se bezděčně unášet.‘ Po rozhovoru, co jsme spolu vedli ten večer, jsme na tohle téma už nikdy konverzaci nezavedli. Život byl úplně stejnej jako do tý doby, nic se nezměnilo. Aspoň ne navenek. Pro mě to ale byl obrat o sto osmdesát stupňů. Už jsem v synovi neviděl toho energickýho ninju, kterým první roky bejval, neviděl jsem v jeho očích to nadšení, na který jsem byl tak strašně pyšnej. Další dva roky plnil mise jako skvělej ninja, vždycky precizně a bez chyby. Pak, v osmnácti, udělal jouninský zkoušky. Zase úspěšně. Jenže celá ta změna, to, co začalo tehdy na tom balkóně, jako by ho od nás úplně odklonila. Už to prostě nebyl on. Začal se odcizovat čím dál víc. Manželka z toho byla nešťastná, nemohl jsem jí ale říct o tom, co mi tehdy řekl syn. Úplně by ji to zničilo. Slíbil jsem jí, že si s ním o tom promluvím, k ničemu jsem se ale nakonec neodhodlal. Bylo by to naprosto zbytečný, navíc jsem nechtěl přilejvat olej do ohně.“ Opřel se zády o dřevěné šprušle a sepnul ruce na velkém břiše. Hluboce se nadechl. Dívka vedle něj nepřestávala nohou poklepávat do písku pod svými podrážkami. „Tehdy jsem si uvědomil, jak jsem vlastně celej svůj život syna vnímal a jak on musel vnímat mě i manželku i všechno, co jsme pro něj chtěli. Nezáleželo na tom, kolik našemu synovi bylo, pořád měl mentálně o pár let navíc. Už jako dítě, kdy se rozhodl stát se sokolem. Pak jako student akademie, kdy se snažil vrátit nám, jeho rodičům, všechnu tu lásku a péči, který jsme mu věnovali. A nakonec v šestnácti mi řekl něco, co bych od něj nečekal, ani kdyby mu bylo čtyřicet. Náš syn… ve skutečnosti nikdy nebyl dítětem. Teď mě mrzí, že jsem mu tolik dával najevo, jak moc ninji obdivuju a jak moc jsem na něj pyšnej. Kdybych to nedělal, syn by se možná nikdy tak nezměnil,“ povzdechl si a rozepjal ruce na vystouplém pivním pupku. Zapřel se dlaněmi o šprušle lavičky. „Teď je na dlouhý a náročný misi a já nevím, kdy se vrátí. Až se ale vrátí, urovnám to s ním. Všechno. Nemám ho přece rád pro to, jakým chci, aby byl, ale pro toho, kým se on rozhodne být. Je to i po tom všem přece můj syn,“ usmál se. Zatnul slabé svaly na rukách a s námahou se zvedl z lavičky. Když si uvolnil ramena, klouby zapraskaly. „Už je celkem pozdě, takže budu muset jít. Manželka už na mě určitě čeká. Dneska budeme mít sukiyaki,“ spokojeně si oblízl rty. Sepnul ruce za zády a šouravým krokem se vydal z parku pryč.
Jedním okem mrkla po mužově vzdalující se siluetě. Napadal na jednu nohu.
Povzdechla si a rozhrnula špičkou boty písek pod svýma nohama. Chvíli se dívala na díru, pak ji opět zasypala.
„Pěkně divnej chlap, co?“
Překvapeně zvedla oči. Pár kroků od lavičky postával mladík, nemohlo mu být víc než pětadvacet. Měl tmavé vlasy, které mu přepadaly přes uši, a pěkný malý nos.
„Hmm,“ zabručela. Nohou rozhrábla další hromádku písku.
„Je to takovej místní pošuk. Blázen. Chodí sem každej den, sedne si tu na lavičku a čeká na někoho, koho by moh otravovat. Nemá co dělat, takže se jenom poflakuje a pak se snaží vybít energii tady,“ zakroutil hlavou. Přešel až k lavičce a mírně naklonil hlavu na stranu. Chtěl se ujistit, že má dívčinu pozornost. Když zahlédl, jak její oči šilhají jeho směrem, ušklíbl se. „Taky vám vyprávěl tu dojemnou historku o svým zdravotním stavu? O manželce? A synovi?“
Zabořila bradu pod límec vesty. „Ha, takže vyprávěl,“ triumfálně se uchechtl. Jeho tvář získala zcela jiný výraz, když se obalila posměchem. „Nebojte, nejste první a určitě ne ani poslední. Jak jsem řek, nemá to v hlavě v pořádku, úplně mu hrabe. Je to ztroskotanec. Když mu před šesti lety umřel syn ve válce, úplně ho to vzalo. Manželka mu to dávala za vinu, tvrdila, že kdyby ji tenkrát tak nenutil do toho, aby souhlasila se synovým vstupem na akademii, její kluk by moh bejt pořád naživu. Opustila ho. Potom to s ním šlo od deseti k pěti. Kolečko v hlavě se mu nějak přehodilo, začal se chovat hrozně divně. Všude chodil a povídal o svý manželce a o synovi, kterej je na misi a už se určitě za krátkou dobu vrátí. Začal si myslet, že všechno, co se stalo, se ve skutečnosti vůbec nestalo, že jeho manželka s ním pořád žije a vaří mu večeře a že jeho syn je naživu, akorát příliš daleko na to, aby s ním mohl mluvit. Kvůli jeho divnýmu chování a stížnostem sousedů ho vystěhovali s bytu, takže od tý doby se jen tak potuluje po vesnici, neví, co by roupama dělal. Někdy sice přespává v holubinci, ale víc často ho vidím v nějakým z parků tady poblíž. Vůbec nechápu, proč ho na tý poště vůbec nechávaj. Je to poděs, vyhýbaj se mu tady v okolí úplně všichni. Smůla, že vás někdo nevaroval, než jste sem přišla. Mohla jste si ušetřit to jeho plácání,“ ušklíbl se, hned na to přejel dívku pohledem od hlavy až k patě. Vypadalo to, jako by ho snad vůbec neposlouchala. Ale to mu nevadilo, on měl rád výzvy. „Víte, je to hrozně zajímavý, jak se člověk může kvůli něčemu takovým tak strašně změnit. Jo, uznávám, musela to pro něj bejt rána ze dne na den přijít o svýho jedinýho syna a v zápětí i o manželku, ale to přece ještě není důvod chovat se tak, jak se teď chová on. Fakt mi to vrtá hlavou. A taky leze na nervy. Hodně rodičů z okolí si na něj stěžuje, nechce, aby se s ním jejich děti potkávaly. Může bejt prej nebezpečnej, jeho duševní stav není vůbec dobrej a kdo ví, co v takovým pobláznění může děcku udělat. Může to skončit i smrtí a kdo by za to potom nes zodpovědnost? Duševně chorýho by nikdo neodsoudil,“ odplivl si. Na nebi se začaly rýsovat první hvězdy. „Jsem rád, že jsem ještě celkem mladej a že mám do takový trosky daleko,“ uchechtl se. „No, ono na věku vlastně nezáleží, být takovým bláznem, jako je on, bych nechtěl být nikdy.“ Naposledy se podíval na dívku, která seděla na lavičce. Když neprojevila žádný zájem, upevnil stisk na uších tašek, které nesl, a vydal se k východu z parku. Po pár krocích se ohlédl. Chtěl vědět, jestli se na něj podívala aspoň tentokrát. Mrzutý výraz mu obsadil rty a vykreslil vrásky, když ji uviděl s hlavou otočenou o devadesát stupňů jinam. Na druhé straně parku se tam dva kluci houpali na houpačkách.
„No tak, Hayate, přidej, rozhoupej to trochu. Musíš cítit vííítr!“ vypískl klučina s rozevlátými hnědými vlasy, když se jeho houpačka dostala do kolmé polohy se zemí. Pak se rychle zhoupla zase zpátky, na druhou stranu, tentokrát už však nedoletěla tak vysoko.
Kluk na druhé houpačce se jemně odrazil nohama od země. Neměl rád tu velkou rychlost a houpavý pohyb, kterým holdoval jeho kamarád. Tohle pro něj bylo akorát. „Hayate, dívej, já líítáám!“ Byl hlučný, věčně vykřikoval. Taky vymýšlel všechny věci, které by spolu mohli podniknout. Kdyby bylo na Hayatem, nikam by se nehrnul. Zůstal by doma a nedělal nic. Neměl potřebu se zbytečně vysilovat. Druhý to ale viděl jinak. Musel každý den něco vyvádět a samozřejmě na to nemohl být sám. Hayate už si na roli pasivního spolupachatele zvykl. I jako dítě dokázal posoudit, jak moc je pro něj tohle přátelství důležité.
„Vidím, Genmo, letíš,“ pousmál se. Opět se jemně odrazil od země.
„Letím! Ale ty neletíš!“ křičel z plných plic Genma. Vlasy mu létaly kolem hlavy jako závoj.
„Jsem člověk, neumím lítat.“
Genma se zašklebil.
„Jseš strašnej suchar.“ Když byla jeho houpačka v nejvyšším bodě, odrazil se a skočil. Stihl se ve vzduchu jednou převrátit, než se jeho chodidla dotkla země a koleny mu projela nepříjemná bolest. Svoji kontrolu chakry bude muset ještě zlepšit, pokud si nechce natrvalo odrovnat nohy.
Hayate se potřetí jemně odrazil. Genmovo chování se rozhodl nekomentovat, věděl, že by to stejně nemělo žádný smysl. Druhý si vždycky dělal, co uznal za vhodné, nehledě na to, jestli to byla nebo nebyla naprostá pitomost. Většinou byla, Hayate to ale přecházel. Vždycky. A rád.
Genma se vrávoravě postavil, jakmile získal ztracenou stabilitu, rozběhl se k Hayatemu. Vyskočil a rukou se zachytil za jeden z provazů držících houpačku. Otočil se kolem něj, až nohama pevně ustanul na dřevěné desce, za Hayateho zády. I druhou rukou chytil provaz, pak je začal oba prudce rozhoupávat. Hayate obrátil hlavu vzhůru. Genma se křenil jako pokaždé, když se chystal něco vyvést. Právě teď mu chtěl ukázat, že i lidé očividně můžou lítat. Zavřel oči.
„Otevři je, Hayate!“ křikl Genma, široký úsměv stále na své tváři. Pořád je nepřestával rozhoupávat. „Otevři oči!“
Hayate prvně váhal, cítil, že mu houpání nedělá dobře na žaludek ani na hlavu. Přesto pomalu jedno víčko pootevřel. Pak přidal i druhé. Nakonec se díval na scenérii před sebou plně otevřenýma očima. Byly plné překvapení a vzrušení.
Genma je naposledy rozhoupnul.
„Teď letíme oba, Hayate! Vidíš? Letíme!“
„Letíme…,“ zašeptal Hayate. „Letíme!“ křikl pak. Genma se zakřenil.
„Letíme!“
„Letíme!“
„Až do nebe!“
„Až do nebe!“
„A ke hvězdám!“
„A ke hvězdám!“
„Jako ptáci!“
„Jako ptáci!“
„Hayate!“
„Genmo!“
Když Hayateho nohy začaly štrachat o písek pod houpačkou, Genma je oba zastavil. Seskočil na zem a plácl Hayateho do zad.
„Vidíš, i ty umíš lítat, když chceš,“ zakřenil se.
Hayate se pousmál.
„No, samotnýmu by mi to šlo těžko. Ale společně to není tak těžký.“
Genma mu zavěsil ruku kolem ramen.
„Slib mi, Hayate, že zůstanem nejlepší kámoši. Napořád. Nerozdělí nás vůbec nic. Žádný hračky, žádný holky, nic. Budem dělat všechno spolu, trénovat, chodit na mise a až budeme dospělý, budem spolu chodit pít, co ty na to?“
Hayate pokrčil rameny.
„A co když tě zavřou? Furt něco děláš, vůbec bych se nedivil, kdyby ti to jednou dali pěkně sežrat.“
Genma si odfrkl.
„No tak to je snad jasný, ne? Taky něco provedeš a půjdeš tam za mnou,“ triumfálně zvedl palec.
Hayate se plácl do čela.
„To nemyslíš vážně.“
„Ale no tak, Hayate, jsme přece nejlepší kámoši, ne? Kdyby na tom záleželo, klidně bych za tebe umřel.“
Hayateho zorničky se rozšířily. Překvapeně se na Genmu podíval.
„Děláš si srandu?“
Genma se tvářil naprosto vážně, po žádném žertu nebo srandě nebyla ani stopa.
„O takových věcech se nežertuje. Udělal bych to, vsaď se, že jo. To přece nejlepší kámoši dělaj, ne? Kryjou si záda a zachraňujou zadky.“
Hayate se uchechtl.
„Zachraňujou zadky, jo?“
Genma se zakřenil.
„Si piš, že jo.“
Hayate pověsil Genmovi ruku kolem ramen.
„Budem nejlepší kámoši, napořád. Nemůžu tě nechat samotnýho, když žádnýho jinýho kámoše kromě mě vlastně nemáš,“ pronesl na oko vážně. Genma se nafoukl.
„Hayate!“
„A taky si nebudem přebírat holky. Nebo hry. A taky techniky. Moje jsou moje a tvoje zase tvoje. A až budem moct, půjdem se spolu někam napít. Kdyby tě zavřeli… no prvně bych tě asi zkusil dostat ven, kdyby to nevyšlo tak bych se teprve pak nechal zašít. A co se týče toho umírání…,“ záměrně se odmlčel.
Genmův pohled držel čiré očekávání. „Ještě sem moc mladej na to, abych umřel… Ale kdybych měl umřít pro tebe, bylo by mi to jedno. Od toho nejlepší kámoši přece jsou, ne?“
Genmovy oči se naplnily radostí a pocitem štěstí, zářily jako hvězdy nad jejich hlavami.
„Genmo, je pozdě, měli bychom jít.“
Zatřepal hlavou a snažil se zbavit toho euforického pocitu, který se mu rozléval po těle. Hayate by se pro něj taky obětoval.
„Jo, jdem. Máti zas bude určitě zuřit,“ ušklíbl se.
Hayate přikývl.
„A to je horší než smrt.“
Oba kluci se společně zasmáli. Když procházeli kolem parkových laviček, pověsili si ruce vzájemně kolem ramen. Pak rychlejší chůzí opustili park.
Zůstala tam sama.
Po odhalených pažích jí začala naskakovat husí kůže, zadek měla otlačený od víc jak dvouhodinového sezení. Pod očima se rýsovaly výrazné kruhy, únavu ale necítila. Myšlenky se jí vířily v hlavě tak rychle, že neměla na spánek ani pomyšlení.
Byl to zvláštní den. Začalo to hned ráno, když se probudila, vešla do koupelny a podívala se do zrcadla. Bylo velké a obdélníkové a zabíralo v prostorné místnosti celou stěnu. Uprostřed bylo čisté, nikde žádná šmouha ani zaschlé kapky s vodním kamenem. Na krajích schly červené šmouhy od rtěnky. Její máma nikdy nedokázala pořádně umýt ty lechtivé vzkazy, které tam nechávala napsané tátovi. Znechuceně nakrčila horní ret.
Popošla o pár kroků blíž, až byla od zrcadla vzdálená necelý metr. Chytla oběma rukama dolní lem trička a přetáhla si ho přes hlavu. Rychlým a neohrabaným pohybem pak následovala podprsenka, kraťasy a kalhotky. Ponožky v létě nenosila.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Cítila, jak se pomalu naklání na jednu stranu, pak zase na druhou. Na těle jí začala naskakovat husí kůže. Když oči opět otevřela, podívala se přímo před sebe. Pohled na ženu v zrcadle ji přiměl nakrčit nos. Posměšně si odfrkla.
Stála uprostřed koupelny s rukama volně visícíma podél těla, hlavu držela vysoko zdviženou, aby se jí nedělala druhá brada. Zamířila očima ke svým vlasům. Byly dlouhé a rovné, na konečcích roztřepané. Pak pokračovala níž. Na čele rašilo pár červených pupínků, když nadzvedla obočí, vytvořila se jí tam hluboká vráska. Nos byl rovný, ani dlouhý, ani krátký. Z jedné z nosních dírek vyčuhoval černý chlup. Oči měla velké a mírně vypouklé, řasy černé jako uhly. Pár z nich bylo slepených, když se je snažila ještě víc zvýraznit řasenkou. Obočí bylo nerovné a špatně vytrhané. Působilo dojmem tmavých stříšek nad hnědými duhovkami. Tváře byly porostlé jemným ochlupením, které se zvýraznilo v oblasti rtů. Ty byly úzké, světle růžové a popraskané. Nepoužívala lůj, byla na něj alergická. Brada mírně vyčuhovala z profilu obličeje, kdykoli ji mírně zastrčila nebo jí pokynula, tuk se jí zkrabatil do druhého výstupku. Krk měla oplácaný, ne ale příliš silný. Ramena vypadala široce, stejně jako hrudní koš. Pas se zužoval, v oblasti boků se postava opět rozšiřovala. Tvořila dojem přesýpacích hodin. Prsa byla malá a ne příliš zpevněná, stejně tak jako břišní stěna, kterou obklopovaly dvě pneumatiky. Mírně zvedla ruce s okousanými nehty a chytla se za boky. Byly měkké a plandavé. Kousla se do rtu. Nechala ruce opět klesnout, pohledem pak sjížděla pořád níž. Zastavila se na chloupky pokrytých intimních partiích a přemýšlela, jestli by neměla zkusit depilaci. Samotný pohled na to, co měla dole, ji znechucoval. Jak by to potom muselo působit na ostatní? Rychle přelétla stehna a kolena, zastavila se až na svých lehce a delikátně vyhlížejících kotnících. Kdyby si měla vybrat jednu část svého těla, se kterou byla aspoň trochu spokojená, byly by to kotníky. Podle ní neměly chybu, na rozdíl od toho zbytku, kterému říkala já. Byla ráda, že stojí na chodidlech a nemusí si tak prohlížet popraskanou kůží obrostlé paty.
Cítila se stará. S vrzavými klouby v kolenou a zády, které se ozvaly, kdykoli se ohnula. Rychle na sebe naházela čisté oblečení a vypadla z domu. Čekala, že se venku uklidní, že si sedne a nebude vůbec na nic myslet. Že si tenhle den protrpí a pak to prostě přežije. Vždyť šlo jenom o psychickou záležitost. Dneska jí to deprimovalo nejvíc, protože to byl první den. Zítra to už bude lepší. A den potom ještě lepší. Za pár let už jí to vůbec nepřijde, úplně se s tím sžije. Nebude jí to dělat žádné problémy.
Když se navečer uchýlila do parku a sedla si na lavičku, byla jako omámená. Ať se snažila sebevíc, pořád se nemohla zbavit toho pocitu, že zlomkem sekundy přišla o hrozně moc věcí, které se už nikdy nebudou moct dát vrátit.
Podívala se na ránu na své paži. I ona byla jednou z těch věcí, které to dokazovaly. Když byla ještě malá a lítala po venku, často se vracela domů s rozbitým kolenem. Po tvářích jí tekly slzy, oči byly napuchlé a červené. Řvala, že jí to bolí, že chce, aby to přestalo. Její máma vždycky obětavě přiskočila, vzala ji do náruče a řekla, že se nemusí bát, že to bude v pořádku. Brzo se to zahojí a nezůstane po tom ani jizva. Když pak po letech umřel její dědeček, brečela skoro tak moc, jako když si poprvé rozbila koleno. Zase tam byl někdo, kdo ji objal, kapesníkem usušil slzy a sople a řekl jí, že to bude v pořádku. Jako dítě měla pořád po svém boku někoho, kdo se nebál ji obejmout a utišit, kdo chápal, jak se dítě v její situaci musí cítit. Pak to najednou všechno přestalo. Začala jí kariéra ninji, přišly mise, zkoušky, rozhodování. Dětský sentiment a naivita neměly v tomhle světě místo a na to ona nebyla připravená. Když pak plakala nad těmi, kteří už se bojů nikdy nevrátí, nikdo k ní nepřišel. Nikdo ji neobjal a neutěšil. Všichni čekali, že se s tím jako dospělá vypořádá sama. Nebyla už přece dítě, chápala rizika a musela s nimi i počítat.
Když se lavička prohnula pod vahou dalšího těla, nedala na sobě znát žádné překvapení. Tušila, že dřív nebo později si někdo přisedne. Byl to malý park jen se dvěma lavičkami a přes den sem chodilo celkem dost lidí. Věděla to, i když tu byla poprvé. Možná intuice, kdo ví.
Muž vedle ní začal povídat sám od sebe. Chvíli mu trvalo, než se rozpovídal, pak ale sypal slovo za slovem jako by to byly piliny a on jich měl plný pytel. Nedala mu najevo, že poslouchá. Pečlivě hodnotila každé jeho slovo. Přišlo jí to docela zvláštní, celé jeho vyprávění jako by bylo obalené snovým závojem, skrz nějž se nedalo poznat, jestli je příběh pravda nebo fikce.
Když muž odešel a nahradil ho ten druhý, mladší, byla překvapená tím, co jí řekl. Ne, že by ji to zajímalo. Jen se nějak přinutila se starým pánem sympatizovat. Hrozně jí připomínal jejího dědečka. Její děda byl hodný a milý a měl rád děti. Poslední roky se nemohl pořádně hýbat, ani tehdy ale nepřestal každý podvečer chodit do parčíku vzdáleného nedaleko od jeho domu, sednout si na lavičku a povídat místním dětem příběhy. Ne všechno byly šťastné příběhy, na pohádky si on nepotrpěl. Byly to ale příběhy ze života, příběhy, které dětem něco řekly, příběhy, ze kterých si posluchač mohl něco odnést. Její dědeček měl neuvěřitelný vypravovací talent. Hrozně ho obdivovala, chtěla být v tomhle stejná, jako on. Vždycky, když se pokoušela své malé sestřenici povědět pohádku, skončila odbytá s tím, že jí to nejde. Kdyby řekla, že ji to nemrzelo, lhala by. Nakonec nad tím ale stejně jen zakroutila hlavou, věděla, že lidí, jako je její dědeček, prostě nemůže existovat současně víc. Ostatní by si jich potom přestali vážit a k čemu by to bylo?
Její dědeček byl moudrý, jako malou holku ji podporoval ve všem, co chtěla dělat. Říkal jí, že když bude věřit, je možné naprosto cokoliv. On sám si až do vysokého věku zachoval dětskou fantazii a schopnost vymýšlet si. Právě proto byl tak skvělý vypravěč. Žádný z dospělých se mu nemohl vyrovnat proto, že nevěřil. Jeho příběhy byly tak reálné díky tomu, že on sám je viděl jako živé, reálné. Věřil ve velké hrdiny a taky všemocné bohy a démony, věřil, že na světě existuje moc daleko větší, než je ta lidská, zároveň ale, že člověk může dokázat vše, když má dostatečně silnou vůli. Nikdy se neodklonil od toho, co říkal jí i ostatním dětem, až do konce byl stejný. Byl jím.
Když mladík odešel, ani se za ním nepodívala. Přestal ji zajímat ve chvíli, kdy jí dovyprávěl svoji část příběhu. Namísto něj upoutali její pozornost dva mladí kluci, kteří si hráli na houpačkách. Vzpomínala, jak se jako malá taky chodila houpat, někdy s mámou, někdy s dědou, nejčastěji ale se svými kamarádkami. Byli dobrá parta. Tehdy ještě každému bylo fuk, jestli nebyla trochu při těle, že měla jedno oko větší než to druhé, že jí kolem horního rtu rostly malé chloupky. Byl to čas, kdy být dítětem znamenalo pro všechny děti to samé. Tehdy se nedělilo, nekategorizovalo. Milovala to, ten čas. Své dětství. Bohužel jen retrospektivně. Pamatovala si, jak jako malá chtěla rychle dospět. Jak chtěla být stejně krásná jako maminka a silná jako tatínek, jak chtěla být moudrá jako dědeček a umět se o ostatní starat jako babička. Vidina dospělosti jí připadala skvělá, myslela, že je to uvolňující, povznášející, někdy dokonce i osvobozující. Namísto toho dětství se jí zdálo až moc svázané. Ráno vstávat brzo z postele, vyčistit si zuby, muset sníst snídani, pak být doma zase zpátky na oběd a na večeři, nemoct si přivydělávat nebo utrácet peníze za věci, které nebyly tak úplně potřeba. Chtěla mít své dětství rychle za sebou, aby se mohla od těch pravidel oprostit. Nedocházelo jí, že jakmile vstoupí do světa těch, kteří si servítky neberou, přiková ji to k nim už napořád. Svět dospělých vlastně vůbec nebyl sranda, byla to samá dřina a taky zodpovědnost. Teď to nechtěla, protože se toho bála. Neměla dost sebevědomí na to, aby si myslela, že to zvládne.
Teď jako dospělá by dala všechno za to, aby mohla být zase dítětem. Aby se na houpačkách mohla s těmi kluky houpat taky. Jenže to už se stát nemůže. Vrásky z jejich tváří a čela nezmizí, budou se pořád víc prohlubovat. Její oči budou postupně ztrácet lesk, až nakonec úplně vyhasnou. Kůže se vytahá a už nebude možné zpevnit ji do původního stavu. Její ideální představy o životě se vypaří, zbude jen cynismus a ironie v rozprávkách se společností.
Ne, dobře, nesmí si to malovat tak černě. Má teď aspoň vlastní byt a ve svém volném čase si může dělat, co chce. Má ho teď víc pro sebe. Může aspoň přemýšlet. Spousta věcí jí teď už dává smysl. To, co v mládí nebyla schopna pochopit, se jí teď zdá naprosto samozřejmé. Je to, jako by měla v hlavě nějaký přepínač, který se v určitou dobu spustil a vehnal do jejího těla instinkty, které jako dítě nepotřebovala. Anebo to celé byla jenom fraška a ona se měla tehdy přestat dívat na filmy pro dospělé.
Pousmála se.
Doteď viděla jenom samé proti, když se nad tím ale zamyslela, těch pro se taky pár našlo. Zvlášť po tom, co viděla lítat ty kluky. Je to něco, čím si prostě musí projít každý. Být mladý a naivní, oplývat sny a idealizovanými představami o životě, myslet si, že je možné změnit svět. Pak trochu vyrůst, ohlédnout se za svým raným životem a říct, že už je čas na to, aby se začal chovat dospěle – jako taková příprava pro zápas. A když pak hra začne, když vstoupí do toho života plného zodpovědnosti, ohlédnout se za svým dětstvím a říct, že toho, co bylo, nelituje. Je to prostě takové, jaké to být má.
Ode dneška už to bude jenom horší. Už bude stárnout jako stárnout, nejen přibírat na letech. Za chvíli se přešvihne přes třicítku, potom přes čtyřicítku. Nakonec skončí po padesátce někde s vrzavými klouby a četnými zahojenými zlomeninami doma, pořídí si psa a bude pečovat o svoji malou zahradu. A až bude moc stará, umře.
Uchechtla se.
Bylo zvláštní přemýšlet v osmnácti o tom, jak jednou umřete. Ale to už k životu prostě patřilo. Stejně jako to dětství, jako dospívání, jako stáří patřila k životu i smrt.
Zastrčila si pramen rovných vlasů za ucho.
Musí tomu starému pánovi poděkovat. A těm klukům taky. A možná i tomu protivnému mladíkovi. Ti všichni ji totiž ukázali, že už z toho nemusí mít strach.
Vstala z lavičky a zvedla hlavu. Na obloze bylo vidět jen pár žlutých teček. Velkých a zářivých. Přemýšlela, jestli je starcův syn opravdu jednou z nich.
Sevřela ruku v pěst.
Vítr jí vymanil vlasy zpoza ucha a rozevlál je kolem celé její baculaté tváře. Usmála se.
„Dědo, já… už se nebojím.“