Okusit zítřek

Mezi lesy, mezi stromy, mezi listím leží jedna vesnice. Už přes sto let to v ní žije. Založili ji kdysi jeden slavný rod. To se píše v učebnicích každé ninjovské akademie v tomto světě. Ale ti, co mají jiný pohled na věc, něco zažili a liší se, ti znají jinou alternativu, která se za zapsání trestá výsměchem, výhružkami ba dokonce i smrtí.
Ta alternativa ční v tom, že ten rod nebyl jeden, nýbrž dva. Vedli jej kdysi dva přátele, dva spojenci, dva bratři. Jenomže přátelství založené na smíru uplynulých válek, nikdy dlouho vydržet nemůže. A také nevydrželo. Jeden z těch rodů se vyčnívá již přes sto let na výsluní, druhý se pro změnu stáhl do ústraní, ale ať už byla doba pro tyto rody jakákoliv, vždycky v nich existoval někdo, kdo vyčníval. Zatracený rod nyní čelí riziku zániku, ale vždycky v nevyhnutelném riziku existuje skulina, co jim dovolí dostat se na scénu. Ale v těchto dnech je ještě čas a velké činy v nedohlednu. Nechme té lyriky.

Voda mu stékala po tváři. Sprcha byl jediný okamžik, kdy mohl své myšlenky nechat volně protékat celým organismem. Dotknout se svého těla a své tváře, kterou jinak dusil pod tíhou tajemství. Jeho ruce vytvořili z dlaní misku do které pár minut zachytával vodu, pak když byla po okraj plná si ji jediným pohybem vylil na zarmoucený obličej. Složené ruce podél těla nebránily myšlenkám, které se vracely k nim. Sice tomu muži tvrdil, že jsou pro něho jen obtížná minulost. A nalhával to i své druhé půlce. Proč přátelství tak bolí?

Drobný lísteček rudé barvy o rozměru pět krát tři centimetry se vznášel vzduchem. Vznášel se nad skalisky nehostinnéhé krajiny, kde každý neopatrný pták mohl přijít k úrazu. Natož člověk. Kdo se v jeskyním komplexu nevyznal, ten jistojistě padl do klína smrti hned či o minutu dvě později. On se vyznal. Život mu připravil cestu, která ho k okamžité chápavosti situace donutila. Snažil se všechno to nepochopení, vztek a bolest smýt pod vodopádem. Nabídl všechnu svoji nahotu, svou nynější bezbrannost. Zbraně, šaty a veškerá ostražitost ležela čtyři metry od něj na kameni. Lístek se vyhýbal dlouhým sprškům z vodopádu až mu nakonec tichounce přistál na oroseném čele.
Zamrkal. Udivilo ho, že v této končině, kde lišky dávají dobrou noc, se zde objevila lidská stopa. On sám už nebyl člověkem. Stal se neznámým eposem, legendou, stal se bohem. Hbitými, dlouhými, mužskými prsty vzal opatrně papírek do rukou. Roztáhl jej a přečetl.

Ozvalo se šplíchnutí. Jeho svaly ztratily v nohách moc. Písmo jej bodalo přímo do srdce jako ostří nože, či jako palčivá vzpomínka. Co to mělo znamenat? Kdo o tom věděl? Kdo zná jeho záměr?! Kdo zná jeho identitu?! Kdo věděl, co se tenkrát stalo?! Ještě to přeci nemělo přijít!
„Ještě ten čas nenastal!“ křikl do prázdna. Papírek se v jeho roztřesené dlani rozpil na hnusnou zarudlou kaši a rozpustil ve vodě. Nezbyla po něm ani památka. Jemu se ale zaryl do paměti na hodně dlouho. Tedy až do neúplného konce této události. Tahle hnusně napsaná básnička mu vehnala ještě větší temno do jeho nitra. Roztažená zornice značila o jistém šoku, který si právě prodělával. Nešlo o to, jak odporně byla tato básnička napsaná, ale o to, co v ní stálo. Ne! Nikdo živý se o jeho záměrech nedozví! Zabije ho! Zabije! Se smrtí si už rozumí, dalo by se říct, že se stalo jeho stínem. Kamkoliv přijde, přichází s ním. Jeho dvojče. To dvojče, kterého se všichni tak bojí a přezdívají ji peklem.

„Nikdo živý! Nikdo…“ zarazil se. Myšlenka, co se usídlila v jeho hlavě jako by nebyla jeho. Sesunul dlaň z očí a a civěl do prázdna. Z mokrých vlasů mu kapala voda přímo do tváře. Odrážela se o hladinu mělké vody, ve které seděl. Kdyby stál, byla by mu po kotníky. Tu schůzku, co má dneska s aktivisty z Deštné musí odložit. Tahle právě nastalá situace by mohla ohrozit vše, co leželo na dně jeho zkažené osobnosti.
Vstal. Mechanicky se utřel do černého ručníku, co mu půjčil Madara a oblékl do oblečení. Po umístění masky, tam kam patřila se vydál příč podzemním komplexem vstříc jistému riziku.

Bílá holubice se vznášela vzduchem. Letěla a letěla. Letěla nad komplexem, který pro ni mohl znamenat smrt. Ale tohle bylo její poslání. Její cesta. Ptáček věděl, že si nesmí dovolit luxus smrti, nejdřív musí doručit to poseltví.
Dosedl do bělostných rukou a jeho peří se samo od sebe začalo měnit ve svůj kontrast. Když bělostná holubice změnila v něco, čím nebyla pouhou změnou barvy, zafoukal vítr.
„Ví o nás.“ usmála se krutá kráska.

Našlapoval po sutinách, tiše a neslyšně. Ostatně jako vždy. Ale uvnitř řval. Jeho nitro křičelo a nenávidělo vše kolem sebe. Jako malý býval optimistický cholerik. Teď je pesimistické nic. Není melancholik, chybí mu citlivost. Není sangvinik, nemá komu jízlivě odporovat. Není flegmatik, nemůže nad vším mávnout rukou. A není cholerik, nesmí se vykřičet.
To proč není optimistický, víme všichni. V reálném světě Uchihové nesmí být veselí, nesmí se smát a hlavně nesmí věřit druhým. Tohle je ten svět, který Rikudou Sennin chtěl? Opravdu? Vždyť klan Uchihů má základy v jednom z jeho dětí a pokud milujeme jedno dítě a druhé zatracujeme, tak co jsme? Miloval snad Poustevník Šesti cest jedno ze svých dětí víc? Fandil už od počátků Senju? Svět je tak nespravedlivý. A on to změní. Změní vše od základů věků až po jeho zánik, který díky jeho budoucímu přičinění nenastane. Procházel mrtvými troskami. Kdysi se tu do výšky tyčily lesy nad kterými příroda ohrnula nos a díky své moci času dokázala umlčet jejich šum. Protékala tu divoká řeka omílající bělostné kameny, co okusily zuby času.

Syrová, panenská příroda tu byla zřejmá každým coulem a on byl ten, co narušoval její harmonii . Dělal to stále. Skrytě něco všude narušoval. Poprvé narušil mravy své rodiny, když se narodil a rostl. To bylo pouze jeho existencí. Pak narušil svými slovy zásady svého přítele, svým odchodem narušil stmelení celého týmu, narušil průběh války a v neposlední řadě narušil jedno rodinné štěstí…

Krok za krokem se přibližoval k výšinám útesu, co kraloval nad celou touhle mrtvou idylkou. Už léta si nepískal, zkusil to. Pokud tu někdo je a objeví jeho osobu, tak jej jednoduše zabije, jak to udělal již tolikrát. Třeba mu dá vybrat. Zlomený vaz, zaškrcení, podříznutí, upálení a řeka pod ním nabízela rozkoš jménem utopení. Co dotyčnému udělá? Taky by jej mohl umučit svojí oční technikou. Byl sice o polovinu ní před lety ochuzen svojí vlastní ochotnou dětinskostí, ale ani mocný Kyuubi si před ním nemohl být jist, natož nějaký lidský usmrkanec.

Pískal si. Pískat si v tichu před bitvou si mohou dovolit jen tyto osoby. Kagové, Sanninové a on. On mohl. Měl jisté sebevědomí a schopností božského nádechu. Mohl skoro cokoliv. Jen ne vše přetvořit a uvrhnout do lži. Ještě ne.

Vyšel nahoru do výšin. Měl sto chutí se dotknout nebe a pokusit se o symbolické spojení s mrtvými předky. Vítr ho bil do zvednuté dlaně a ten, co mu svištěl kolem uší naznačoval, že se nepoddá. On v duchu tvrdil opak. U nohou mu bude ležet celý svět.

Teprve teď si všiml, že harmonie krajiny byla narušena. Dvacet metrů nad soutěskou, kde se nacházel byly na řetězech, co se všemožně táhly přes obě strany nad řekou nad ním až dolů metr nad vodou, ověšeny drobné papírky s znaky uprostřed.

„Si teda věříš.“ ušklíbl se pod maskou Obito. Nebylo prvního dubna, aby s z něho vystřelil. Nějaký blbeček jej chtěl vyřídit výbušnými lístečky? Ne, to musel být vtip. Ale jak okem mrkal, jak chtěl, pohled na řetězy nemizel. Takže to nebyl vtip.
„ Tak vylez! Ať to máme za sebou, nemám na tebe celý den, opovážlivče.“ luskl prsty Uchiha.
„Nenapadlo mě, že opravdu příjdeš. Ale asi se začínám opravdu zlepšovat.“ ozvalo se z druhé strany soutěsky. Uchiha zvedl hlavou, náhle osoba vystoupila ze stínů skal a ukázala se na božím světle.
„Dlouho jsem se nekoukal na kalendář. To je opravdu Apríl?“ zasmál se Obito.
„Ne, je konec září a za jedenáct dní tu máme výročí něčeho, co ty máš na triku, Uchiho Obito.“ Osoba v černém plášti skryla ruce potažené rukavicemi za záda. Uchiha přimhouřil oko, nechápal, jak se někomu na to povedlo přijít. Vždycky byl tak pečlivý. Nikdy nic nezanedbal.
„Klidně si tu masku sundej, přede mnou tvář skrývat nemusíš.“ osoba v černém plášti, co ji sahal až po kolena se přehoupla ze špiček na paty. Měl pocit, že nevnímá ani vážnost situace.
„Kdo jsi?“ houkl.
„Není to jedno?“ zasmála se žena a pohodila vlasy tak, až se v nich sluncem odrazil vínový odlesk.
„Jak jsi na to prosímtě přišla, panenko?“ zašklebil se. Oslovení vycházelo ze vzhledu ženy, drobná útlá postava, zachumlaná v kabátě působila naprosto neškodně. Možná to dělaly i ty plátěné tenisky pistáciového nádechu místo typických ženských ninja bot na nízkém podpatku. Třeba to ani nebyla kunoichi, ale co by tu potom dělaly ty lístky a řetězy? Nevěděl. Musí to zjistit a pro příště se na podobné zvraty připravit.
„Nechápu otázku, Obito.“ zašveholila.
„Odpověz mi, kdo sakra jsi!“ zařval přes celé údolí.
„To bys nepochopil.“ netušil jaký má výraz, měla tvář schovanou pod stříbrně lesknoucí se maskou. Nebyl snad jediný, kdo chtěl zakrýt svou identitu? To bylo jedno, on ji tu masku prostě serve a sharingan už se postará aby všechno vyklopila. I tak se ještě nechtěl vzdávat této konverzace. Proč hned použít sílu, když stačí nějaký psychický nátlak a bylo by?
„Nemáš páru o tom, co jsem všechno zažil. Klidně to vyklop.“ zmírnil tempo.
Zvonivě přesto ostře se zasmála: „Takže se mě nebojíš?“
„Proč bych se měl bát zrovna tebe?“ nechápal. V jeho postavení to bylo pochopitelné.
„Páč budu tvoje zkáza.“ odpověděla a zatočila se. Je snad šílená?
„To bych chtěl vidět.“ odfrkl si.
„Jsem shinigami.“ jako by vítr ustál, jako by dole pod nimi přestal řeka šumět.
„Cože?“
„Myslím, že jsi slyšel zřetelně.“ odvětila. Lehce roztáhla nohy.
„Děláš si legraci, že?“ pod maskou se mu valily slzy smíchem a pohrdáním.
„V našem světě neexistuje legrace.“
„V mém také ne.“ uklidnil se.
„Teď mluvíš o čem? O tomto světě nebo o tom tvém alternativním?“ přiložila si zadumaně prst na porcelán, co ji zakrýval obličej. Jak věděla o tomhle, Obita děsilo. Ten plán přeci existuje jen v jeho hlavě a Madara by to nikomu neřekl. Neměl zaprvé komu, zadruhé sdílel tyto ideály též.
„Nerozumím. Nechápu o čem tu meleš.“ blafoval a snažil se rozhovor odvést kamkoliv jen z tohohle vycouvat. Nic víc.
„Nedělej hloupého, když jim nejsi.“ protáhla se dívka.
„Dělat hloupého je někdy velice prospěchářské, víš?“
„Před námi se přetvařovat nemusíš, dobře víme, co jsi zač.“
„A co jsem?“
„*****.“
„Je vás tu snad víc?“ zavrčel.
„Ne, pouze jsem mluvila o našem společenství. Všichni od nás chceme vědět, co dokážeš. Na co se máme do budoucna připravit.“
„Hm, tak to budete mít těžké!“ křikl a v tu ránu zmizel. Zčistajasna se objevil na druhé straně propasti, metr od ní s kunaiem v ruce. „Hodně těžké!“ dodal a vrhl se na ni.

Chytla jej za zápěstí. Samým leknutím zbraň upustil. Co se to stalo?! Ona jím měla přece projít! Ten šok, co mu svým nenadálým činem způsobil mu na malinkatou chvilku zatemnil mysl, kterou využila a odstrčila jej od sebe. Spadla mu maska. V tu samou chvíli se odrazil dozadu a zmizel. Stál na řetězech mezi lístky: „Kdo sakra jsi?“

Vzala do ruky kunai. Protočila jej na prstě a mrštila po něm. Jediným chvatem ho chytil do dlaně. Bylo to ještě dobré, postřeh neztratil.
„Trochu jsem ti kecala, kdybych byla shinigami, nebyl bys již. Znáš pojem „shinobi smrti?“
„Shinobi smrti?“ zamyslel se. „Ty myslíš ty pohádky, co nám vyprávěli stařešiny v Konoze abychom jim dali v neděli pokoj? Jo, pamatuji.“
„Tak to jsem já.“ přešlápla ze strany na stranu.
„Shinobi smrti převádějí umírající ninji na druhou stranu, neříkej mi, že…“
„Ano, to přesně dělám. „Převádím“.“
Obito pln rozhořčení, úžasu a děsu po ní hodil kunai zpět. Neměl strach z její identity, ale z celé situace. Jen přemýšlel jak se z toho dostane.
Jediným kývnutím se zbraň vyhnula její hlavě a prosvištěla těsně kolem ucha: „A to je vše?“ zasmála se.
„Sharingan!“
Nic. Dívka stála nehnutě na místě. Nesvíjela se v šílenství, které ji Obito připravil díky své Kekkei Genkai. Zívla. Ona si zívla? „Proboha Obito, že na tohle skoro dojel Kyuubi neznamená, že dojedu i já.“
Uchihovi málem vypadl dotyčný sharingan z důlku: „No asi jsem tě podcenil.“ připustil.
„Teď je řada na mně.“ řekla jízlivým hlasem a rozpřáhla dlaně. Prsty těsně přimklé k sobě.
Obito čekal co se bude dít. Měl pocit, že tentokrát to bude větší oříšek, než kdy jindy. Pomalu rozevírala prsty na rukou od sebe a každou chvilku, co prsty dostávaly nový směr napínala se atmosféra a nebe ztrácelo svou jasnost.

Zatáhlo se. Černá holubice se snášela níž a níž až dosedla na řetěz mezi dva lístky. Snesla se bouře. Blesky metaly na všechny strany a skály se drolily. Obito zaťal pěsti. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jej napadlo, že jde o hodně. Jak tak přemýšlel o své protivnici koutek jeho oka zachytil zvláštní úkaz. Blesk něco zastínilo. Pohlédl tím směrem. Nad skálami nad nimi se vznášely podívné úkazy v roztrhaných černých pláštích, neměly hlavy ani končetiny a volně se vznášely ve vzduchu.
„Co je to?!“ napadlo jej.
„To není důležité. Zajímá mě, co podnikneš.“ houkla shinobi z druhé strany rokle. Četla myšlenky? Pravděpodobně ano.
„Co po mně vlastně chceš?“ nechápal Obito. „Mstít Konohu? Čtvrtého? Nebo ty, co jsem zabil? Tak řekni!“
„Jediný dobrý mstitel je spravedlnost sama. My a vy jsme pěkní idioti, když se mstíme. Nechme msty na spravedlnosti, ta jde se smrtí v ruku v ruce. Obito, to co děláš…nedopadne dobře.“ seděla na kameni přehozovala nohu přes nohu.
„Právě, že teď to nedopadá dobře! A já to chci změnit.“ obhajoval své ideály.
„Obito, něco se nedá změnit.“ řekla smutným tónem.
„Amaterasu!“ štěkl a řetězy se ztrácely ve stínu plamenů. Svým pohledem mířil i na ni. Jako by byla něčím chráněná před jeho zlobou, protože se nic nedělo. Byla tak klidná.
Zničehonic natáhla dlaň před sebe. Jedna z těch bytostí, co se vznášely nad nimi se po něm vrhla. Za ní další a další. Musel uhýbat jejich výpadům a zároveň snášet ten nelidský křik. Nedopatřením zavadil rukou o jeden výbušný lístek vlající ve větru. Strnul a uskočil, tak, že narazil do jedné z černých bestií. Zničehonic to zmizelo. Všechny ty „věci“, co jej ohrožovaly na životě, byly ty tam. Odvolala je snad?

Pták se vznesl ze řetězu a zamířil si to k výšinám nad krajinu. Obito pozoroval, jak se po něm zatřásly výbušné lístky. Na tváři mu pohrával vítězoslavný úsměv: „Stačilo se líp podívat přeci.“ zašveholil a strh jeden a podržel jej v ruce. „Neslouží k výbuchu, že?“ usmíval se a třímal jej v dlaní.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „podcenila jsem tě.“ připustila.
„Řekni mi shinigami… shinobi smrti,“ opravil se a pohlédl na ni, „k čemu tahle věcička má sloužit?“ pozvedl papírek do výše svých rtů.
„Zkus na to přijít sám.“ Z jejího hlasu zněla nejistota? Obito se zamyslel, třicet sekund mu zabralo dumání, pak se vítězoslavně zasmál: „Potlačovalo to mé schopnosti a chakru, že?“ Mlčela. Z kapes vytáhl dva shurikeny větších rozměrů: „Co se stane, když se toho zbavíme? Budeš stále chráněná?“
„K tomu nedojde!“ poprvé zvýšila hlas. Vytáhla svitek a jediným plesknutím do něj bez použití krve vyvolala…
„Ty si fakt děláš legraci. Kdybys mě tak nedávala zabrat, možná bych se s tebou i zasmál.“ svou rychlost neztratil. Jediným švihem mrštil jeden ze shurikenů směrem ke skále na jejímž konci byl připoután jeden z řetězů. Náhle se ozvala rána, kus jeskynní zdi se podlomil a sesunul dolů do soutěsky, aniž by poničil řetězovou bariéru. Uchiha stačil jen tak tak uskočit.
„Opravdu sis myslel, že to bude tak průhledné? Samozřejmě, že jsem do toho zainteresovala i pravé výbušniny. Pobavíme se, Obito?“ zasmála se a švihla po něm kunaiem ze svitku.
„Jsi opravdu zajímavá, škoda, že tě musím zábít!“ křikl a zezadu se ji vrhl na záda.
„Jsi nefér!“ odsekla, když mu uhýbala.
„Sám život je nefér!“
„Ale smrt ne!“
„Já mám ještě čas!“ křikl.
„Ano to máš.“ odvětila. To jej překvapilo: „Jak to myslíš?“
„Ty dnes neumřeš, Obito.“ řekla a vyhla se jeho dalšímu úderu.
„To máš pravdu, já tady neumřu, ale ty ano!“ z hlasu mu čišelo sebevědomí.
„Mohu tu být celé věky! Nepodceňuj moji existenci!“ zmizela v obláčku kouře a záhy seděla na kameni. Nadechl se a vydechl: „Nalháváte si, madam.“ zazubil se.
„Cože?“
„Třeba tu můžete být celé věky, ale zemřít můžete během okamžiku.“ odpověděl a zvedl do výše hlavy pravou ruku. Zvedla ji též a spatřila jak se z natrhlé rukavice valí krev a stéká dolů. „Popravdě jste řekla, že nejste bohyně smrti. Jsou shinobi smrti smrtelníci stejně jako my?“
„Ty se považuješ za člověka?“ nedala na sobě nic znát.
„Zatím ano. Prošel jsem si peklem a přežil. Možná jsem ale bůh.“
„Pche, opravdovou procházku peklem ti mohu klidně zařídit. Co na to říkaš?“ postavila se na nohy.
„Myslím, že na žádnou další procházku peklem jsem příliš mladý. Až to vše skončí, tak peklo ani nebe, nebude, víte?“
„Ha, ten tvůj nový svět, že? Zní to opravdu zajímavě, ale je ti jasné, že se ti budou stavět, ne?“ mrštila po něm kunai.
„To klidně mohou,“ vyhnul se mu, „ale vyrovnat se mi?“
„Narodil se!“ zasmála se.
„Pokud narážíš na proroctví, tak…“
„Četl jsi to? ON nastolí nový věk, nastolí mír a dá svobodu všem!“
„Kolik mu je? Dva roky?“
„Lidská mláďata rostou rychle. Nezapomínej na to Obito. Donedávna jsi byl dítětem ty sám. Pár let a začne ti šlapat pěkně na paty.“ uhýbal rozhořčenému Uchihovskému pohledu.
„Svobodu? Mír? Moc dobře víš, shinobi, že nic takového neexistuje!“
„Jednou dá i tobě svobodu a nastolí v tvém srdci mír!“ zaječela. Znělo to tak…lidsky.

Během rozhovoru, jej něco napadlo. Pokud musel zůstat zhmotněn, nemuselo to přece znamenat, že jeho síla tím nějak strádá, jak zjistil. Jeho protivnice byla vlastně normální smrtelnice. A jestli on byl muž a ona žena, logicky to mělo dokazovat jeho fyzickou převahu. Když si všiml, že nehledí na jeho nohy, podtrhl jí je až spadla. Vyjekla. Bylo to přeci tak jednoduché! Proč vlastně vymýšlel nějaké šílené strategie u kterých si nebyl jist zda mu pak výjdou? Stačí ji přeci uškrtit holýma rukama. Takové práce se Obito neštítil. Nejdřív z ní, ale vydyndá to, co chtěl vědět. Svým tělem ji znehybněl končetiny a naklonil se nad ní: „Dělej, vyklop to. Mluv, jak ses o mně dozvěděla a nebude to bolet.“ pomalounku aktivoval sharingan.
Nevzdávala se. Stále mrskala nohama a celým tělem, Obito zaměřen na aktivováni sharingamu, lehce povolil pozornosti. Využila toho a mrskla rukama. Tím švihem se jeho trochu nazdvihly a ona je v dalším okamžiku chytla za zápěstí. Bojovali. Uchiha touto svou hloupostí ztratil možnost chytit ji za hlavu a zlomit vaz. Ona, ale na tom nebyla o nic lépe. Prokoukl, to, že je sice nadpozemská, ale stále žena.

Uběhly další dvě minuty a ani jeden z nich se neměl v úmyslu vzdát se. On přeci nemohl zemřít! Ještě toho má tolik před sebou! Tady nemohl umřít a nedokončit to co s takovým nasazením začal. Nebyl předpojatý a hrdý jako Madara. Vůbec mu nešlo o jméno Uchihů. Šlo mu o všechny. Tím, co chtěl stvořit, chtěl nastolit nový pořádek v tom chaosu, co trvá již po celé dějiny ninjů a lidstva obecně.
Shinobi smrti bojovala o život též, nikdo nevěděl, jestli jde jen o ní samotnou, či měla důvod k přežití v něčem jiném.
„Obito, boj se mnou ti nikoho nevrátí! To si uvědom! Má smrt ti bude k ničemu!“
„Takhle snad prosí ta vaše společnost o milost?!“
„Obito, zapřísahám tě!“ plakala snad? Nevěděl. Na chvíli měl pocit, že její smrt by byl špatný…Ne. Ona musela zemřít, byla příliš nebezpečná, aby zůstala naživu.
„Nepřísahej! Zemřeš tak jako tak!“
„Má smrt může znamenat i tvůj zánik, přemýšlej o tom!“
„Přestaň se takhle chovat! Přestaň prosit, když jsi předtím byla hrdá. Čtvrtý neprosil!“
„Namikazeho do toho nepleť!“ křičela.
„Chcípni!“ Jediným pohybem ji strhl masku z tváře. Třeba to potlačovalo jeho Kekkei Genkai a …strnul.

Holubice opět dosedla na balvan kousek od nich. Zobákem si pročechrávala peří sivého nádechu a nevnímala, co se děje pod ní. Proč taky? Byl to přeci jen pták.
Povolil stisk avšak její zápěstí stále držel. Usmála se na něj: „To bude dobré, Uchiho.“ zašeptala a lehce svou ruku vysmekla z jeho sevření.
„J-jsi krásná.“ zašeptal zcela okouzlen. Byl snad ve snách?
„Obito, tohle si nebudeš pamatovat. Procitneš tady a nebudeš tušit, co se vůbec stalo. Po mně tu nezbyde ani kabát a krajina kolem nás bude stejně, tak panenská, než jsme se setkali.“ dotkla se konečky prstů jeho tváře.
„Proč to všechno?“ třásl se mu hlas.
„Zapomeneš na má slova. Půjdeš si dál svoji cestou. Nikdy se ji nevzdáš…“
„Proč mi tohle říkáš?“
„Protože až tě ON vykoupí z tvé beznaděje, vzpomeneš si na tento okamžik. Je to moje vůle a já se postarám aby sis vzpomněl.“
„A do té doby?“
„Každý musíme s něčím bojovat. Tak bojuj Obito! Bojuj jako lev! Jsi přece Uchiha…ne, ty jsi Obito, tak bojuj jako on a nevzdávej se!“
„To, co dělám je zlé, že?“
„Svým způsobem ano, jiným ne. Snažit se osvobodit svět od zla je překrásná ambice, ale ten způsob…“
„Chápu. Ale dobře víš, proč je to drastické.“
„To vím. Už se to nedá vrátit.“
„Nechci to vracet. Chci hledět vpřed a až toho dosáhnu, tak se teprve otočím.“
„Dělej, jak myslíš. Je to tvoje cesta a vím moc dobře jak je trnitá. Chtěla bych ti nějak pomoct, ale jednáš proti pravidlům lidí, tak i bohu. Padáš do propasti ze které tě dostane až ON.“
„To batole?“
„Ano, to batole.“ brečela.
„Chci abyste něco věděla, bohyně.“
„Co?“
„Že jednoho dne se vám budu moci vyrovnat. Já se stanu něčím víc než jsem…“
„Zapomeň, Obito.“ dotkla se prsty jeho čela a on zavřel oči.

Procitnul. Co se to stalo? Nevěděl. Pomalu se zvedl ze země a sáhl si na hlavu. Projížděl dlouhými prsty po oranžové masce. Zajížděl nehty do jejích záhybů. Nad ním svítilo slunce ozařující krajinu neposkvrněnou člověkem. „Co tu dělám?“ řekl přiškrceným hlasem. Sám se ho lekl. Zkusil tímto tónem mluvit ještě chvíli. Schválně plácal nějaké blbosti a pitomůstky, co by Madarovi a jemu podobným na jazyk nikdy nepřišlo. Mrkl na hodinky pod rukávem: „ Schůzka s aktivisty nepočká! Tobi je dobrý kluk!“

Rozjímala na balvanu a hlavou ji sršely myšlenky. Bylo to jak si myslela. Ona, ona jediná, co svůj život zasvětila smrti se poprvé po tak dlouhé době musela setřít pot z čela a na chvíli se nadechnout. Byl dobrý. Málem pokořil jednoho z lidských bohů.
„To znamená jediné,“ uslyšela za svými zády, „že proroctví se brzy naplní.“
„Madam?“ zamrkala a sundala si masku z obličeje.
„Tak tady jsi! Hledala jsem tě. Copak jsi dělala zajímavého?“
„Copak shinigami nejsou vševidoucí?“ zašklebila se dívka.
„A odkdy se ubozí shinobi smrti považuji za bohy?“
„Od doby, kdy přežijí útok boha.“ odvětila kunoichi.
„Ach tak…takže on už dle tvého mínění není člověk?“
„Je.“
„V tom případě ti nerozumím, mrně.“
„Jednou nastane den, kdy bude mít ještě větší ambici tento svět pokořit. Má tendence bohů, avšak vlastní lidskou duši, která se neumí vzdát.“
„Chceš ho zachránit, že?“
„To nejde. Já jej nemohu vykoupit.“ zavrtěla hlavou. Shinigami k ní přistoupila: „A kdo tedy?“
„No přece…“

„Naruto! Co to zase vyvádíš?!“ křičel Iruka. Létá běží a lidská mláďata rostou a rostou.
„Chci vám dokázat, že jsem silný!“ ozvalo se kdesi nad hlavami Hokágů.
„ Ty jeden bídáku!“ křikl ninja vedle Iruki a začal lézt k výšinám za neposedou. Po chvíli jej za límec trička postavil před Iruku.
„Proč jsi to zase udělal?“ vzdychl chunnin a pohlédl na rudý knírek pod Tobiramovým nosem.
„Protože vám chci dokázat…“
„Co?“
„Že jednou budu tím největším Hokágem ze všech!“

Poznámky: 

Opět jsem nepřiměřeně povolil uzdu své fantazii.

Skrytý obsah

Obitova osobnost mě fascinuje od začátku a vždycky mi přišla něčím zvláštní. Tím, že je poslední dobou tak komplikovaná, tak se pro mně stává stále tajemnějšími vodami.
Obito Uchiha není obyčejný padouch, který by byl sobecký. Není ani jako Nagato, přestože jeho schopnosti jsou poslední dobou o něčem jiném. Nemá ani tak čisté úmysly jako prvotní vlastník rinnenganu. Na druhou stranu, jsou jeho myšlenky a záměry hlubší a komplikovanější, než Itachiho situace. V neposlední řadě, Obito není "druhý Madara", myslí pokrokově a to, co dělá má (dalo by se říct) hlavu a patu. Je to mnohem aktuálnější než dění před sto lety.
Obita jsem si do této povídky vybral záměrně. Myslím, že s jeho osobností se dají dělat divy, díky své složitosti. Obito překypuje houževnatostí, vypočítavostí a nesobectvím. Na druhou stranu jeho krutost a slitování neznají mezí a je ,mírně řečeno, šílený. Obita bychom mohli popsat buď jako krutého šílence s lidskou duší nebo jako dobrou lidskou duši oplývající šílenou krutostí. Tak, kdo je podle vás Obito?
Jeho protivnice pochází z mé hlavy, takže přestaňte prosím namáhat vaše šedé buňěčky, než se jim něco stane!
Poslední úryvek je tam záměrně, kdyby někomu nedošla podstata příběhu za kterým si "shinobi smrti" stojí.
Mimochodem pojem "shinobi smrti" se mi jednoho dne vyskytl v hlavě a já nevěděl, kam to zainteresovat a pak se v mém "kreativním" myšlení našla tahle skulinka a bylo:)
Přiznávám, že tahle povídka postrádá hlavu a patu, ale musím říct, že to tak má být. Prosil bych kritiku a klidně se vyjádřete, čemu jste nerozuměli, nebo se nelíbilo a pokud se mi naskytne příležitost něco takového ještě napsat, budu vědět čeho se vyvarovat, či jak to šikovně do textu skrýt, aby to tak nebilo do očí. Tak jak tedy podle vás?
P.S: Mohou být tak dlouhé poznámky? :)