Anděl a Ďábel

Mlaskavý šplouchavý zvuk se rozezněl pozdním odpolednem spolu s kletbami a nadávkami.
„Nesnáším tohle prokleté město. Je to snad jediné místo na planetě, kde pořád prší. Už se ani nedivím tomu, že zdejší lidé mají takovou mizernou náladu,“ procedil naštvaně skrze zuby, posadil se na dřevěný sud kousek od něj, sundal si botu, ze které vylil vodu a pak si začal ždímat vodou nacucanou ponožku.
„Tohle se opravdu může stát jen mě, kdybych nevěděl, že už jsi dávno mrtvej, tak bych si myslel, žes mi to udělal naschvál. No vlastně se nemám ani čemu divit, tohle je pořád tvoje město, i když tu nejsi, pořád tu cítím tvoji přítomnost, vlastně můžu být rád, že jsem jen šlápnul do louže velikosti malého jezera a ne do… no to raději nebudu rozebírat,“ pronesl s úsměvem k šedivému nebi a v ten moment se rozpršelo.
„Tohle mi snad děláš naschvál, že jo? Hale, já sem přicházím v míru za starou známou, kterous mi přebral, tak bys alespoň mohl přestat s těmi žárlivými scénami, stejně oba víme, že já jsem mnohem větší fešák než ty,“ ozvalo se hlasité zahřmění a město ozářily blesky.
„Možná bych měl být radši zticha nebo se ze mě ještě stane chodící hromosvod,“ řekl s vědoucím poznáním, když se díval na čím dál tím víc objevující se blesky. Nasadil si ponožku, nazul botu, přitáhl plášť blíž k tělu a vydal se rychle směrem k věži, která se tyčila uprostřed města.
Déšť nabíral na intenzitě a blesky ozařovaly celé město jako novoroční ohňostroj. Nedaleko něj udeřil do země blesk, který proměnil dlažební kámen na prach.
„Mě jen tak snadno nezastavíš, chlapče. Teď už ne. Nedovolím, aby se minulost opakovala, nenechám ji znovu trpět, tak jako jsi to dělal ty, celé ty dlouhé roky. Na to ji na rozdíl od tebe miluji!“ Vykřikl vzdorovitě, dívaje se na nebe, které se pomalu utišilo a místo blesků se opět vrátily neustávající proudy deště. Usmál se, galantně se uklonil a rozeběhl se směrem k tajného vchodu.
„Tak přeci jen máš srdce, ty náfuko,“ zamumlal do ticha kamenné chodby.

Seděla na okenním parapetu a se zasmušilým výrazem ve tváři se dívala na plačící nebe vysoko nad ní.
Kapky v pravidelném rytmu kap-kap-kap-ťuk-ťuk-ťuk-kap-kap-ťuk-kap-kap-ťuk skládaly melodii, jež málokdy měnila svůj rytmus pokud její skladatel tomu nechtěl jinak.
Dotkla se okenní tabulky, přejížděje po ní konečky prstů toužíce se dotknout dešťových kapek a nechat prostoupit jejich tajuplnou hudbu celým svým tělem, aby ji rozechvěla a dala pocit, že není sama.
Tiché povzdechnutí potáhlo okno mlžným závojem. Drobná ručka se znuděně dala do pohybu kreslíce na okno nesmyslné čáry. Tiché zoufalé povzdechnutí tentokrát místo bílého mlžného flíčku vyjevilo obraz chlapce. Užasle se na něj podívala a v hlavě se jí začaly rojit stovky nostalgických vzpomínek, které ještě více umocňovaly její zoufalství a pocit samoty. Záhybem svého pláště začala mazat tu tvář, která ji nyní připomínala časy minulé, časy, které se už nevrátí, a které ji působí jen bolestivý zármutek.
Polkla hořkost, která jí svírala hrdlo. Potlačila žal, který ji naplňoval duši, ale nedokázala zapomenout. To jediné nesvedla. Vstala a vydala se do své zahrady. Snad pohled na nevadnoucí květiny ji trošku rozveselí a pomůže ji v jejím trápení.

Kráčel prastarou kamennou chodbou z časů, kdy tomuto městu ještě vládli lidé. Podle toho, co věděl se jednalo o únikovou chodbu pro ženy, děti a staré lidi v případě kdyby vypukla válka nebo se objevilo jiné nebezpečí ohrožující životy obyvatel města.
Cítil jak se o něj otírá všudypřítomná temnota. Nebál se jí jako každý prosťáček, který by potřeboval louč či lampu, aby se vydal na tak temné místo. On ji naopak vítal neb si připadal jako doma. Její doteky mu působily příjemné mrazení po těle a radost z toho, že temnota sama je vyděšená tím, že se ji někdo nebojí.
Cítil, ale ještě něco. Něco jiného. Něco mu velmi povědomého. Zastavil se na místě a zavětřil jako divé zvíře. Ústa se roztáhla ve vědoucím úsměvu. Ucítil krev, spousty krve. Staré zaschlé krve, smíchané s potem a špínou. Bylo jí tolik a nejen jí. Zhluboka se nadechl té omamné železité vůně a ucítil morek. Skřípal mu mezi zuby a vyprávěl příběhy o lidském utrpení, bolesti, smrti a zoufalství, kterým tahle chodba byla prosycená.
Otevřel své smysly a naslouchal těm desítkám, stovkám, tisícům, ne, desetitisícům lidských hlasů, kteří zde v potu tváře trpěli pro své pány, aby mohli vytvořit cestu ke svobodě v případě nebezpečí. Cestu, která nebyla určená otrokům. Jedinou odměnou za jejich těžkou dřinu jim byla udělena pocta podílet se na jejich životním díle i po smrti. Svými kostmi a krví, jakožto stavebním materiálem.
Smál se lidské krutosti a smyslu pro čest. Ještě moc se musí tohle plémě učit, aby poznalo jak zavřít hubu nevděčníkům, kteří si stále stěžují i po své smrti.
„Osvobodím vás, když mi slíbíte věrnost, ale musíte ještě chviličku posečkat, mí drazí chudáčci. Mám totiž důležitější věci na práci než je osvobození vašich špinavých duší. Tak co souhlasíte s mojí nabídkou, nebo tu chcete hnít další věky?“ zeptal se tázavě těch přízraků čekajíce zda se vysloví.
Odpovědí mu byly krvácející zdi a souhlasný nářek.
„Nuže dobrá, když jinak nedáte, ale věřte, že svého rozhodnutí budete litovat,“ usmál se pro sebe a rukou pohladil zdi tepající životem.
Na kamenné podlaze se opět rozezněly jeho kroky. Kráčel dál do hlubin temnoty a hledal ono pověstné světlo na konci tunelu, které by ho mělo dovést k jeho cíli.
Cestou uctivě zdravil zmučené tváře lidí, které se před ním objevovaly čím dál častěji a v jejich očích viděl naději, zračící se touhu po vysvobození, konečně přicházejíce. Na zátylku cítil jak ho pozorují tisíce očí z temných zákoutí, nedočkavě čekající, až se bude vracet nazpátek. Dokonce by přísahal, že slyší dopadat jejich slzy na kamennou dlažbu.
S ledovým klidem však kráčel dál nevšímaje si jich neb oni v brzku poznají s kým, že to vlastně uzavřeli smlouvu.

Procházela se mlčky zahradou starostlivě si prohlížeje své milované květiny. Zbavovala se těch, které byly zvadlé a něžnými doteky svých prstů jim děkovala za to, že byly živoucí ozdobou její zahrady. Pohyby rukou vytvořila nové, ještě krásnější než byly ty předchozí.
Poklekla na mramorovou podlahu a pečlivě kontrolovala hlínu, zda je v pořádku a její kytičky jsou správně vyživované a nestrádají. Když poznala, že je něco v nepořádku vzala opatrně do rukou mísu plnou popela a přisypala na správná místa, aby jejím růžím, liliím, narcisům, kopretinám, tulipánům a mnohým dalším klenotům flóry nic nechybělo.
Vstala, protáhla se, očistila si kolena a pohladila bolavá záda a s uspokojením se podívala na dnešní práci. Na tváři se jí objevil úsměv, který tam již dlouho nebyl.
Přešla k černému stolku uprostřed zahrady, na kterém stál starý oprýskaný gramofon. Z přihrádky ve stolku vyndala ještě starší bílou desku. Otřela zní prach a přečetla její název.
„Nemo,“ usmála se při vyslovení jména své oblíbené skladby, neb se jí vrátily dávné vzpomínky.
Opatrně položila desku do gramofonu, dala na ní jehlu a trpělivě čekala až začne hrát. Když uslyšela známou tklivě povznášející melodii jako by najednou ožila. Příjemná vlna vzrušení se jí začala rozlévat po celém těle. Nechala se unášet písní a slovy v ní obsaženými.
Dala se do tance.
Tančila tanec smutek zahánějící, radost a smích rodily se z krůčků tanečních.
Zahodila plášť, který svazoval její tělo po staletí, aby konečně poznala doteky vysněné svobody. Dívala se jak odlétá to temných koutů zahrady kam slunce nikdy nesvítí, a ze kterých ji vždy pozoroval a dohlížel na ní někdo z jeho šesti nohsledů.
Dětinský úsměv zářil na tváři tajemné dívky a probouzel k životu zahradu v hloubi země ukrytou.
Při zaslechnutí nevinného dětského smíchu začaly květiny rozkvétat. Z bidýlek vysoko nad její hlavou se slétali ptáčkové, kteří svým štěbetáním oznamovali konec předlouhé zimy a začátek toužebně očekávaného jara. Kolem jejích rukou ve spirálách létali hejna včeliček, které se nedočkavě slétávali na květiny, aby mohly sbírat pyl, ze kterého potom vytvoří slaďoučký med. Všichni byly tak neskonale šťastní, že vidí svojí paní, po tak dlouhé době konečně smát.

Zastavil se.
Něco bylo jinak.
Hrobové ticho narušovala hudba. Jemu velmi povědomá hudba, přesněji píseň. Zaposlouchal se. Každá kostička v těle se rozechvěla. Před očima se objevily obrazy z dávné minulosti. Vzpomínky na dny, kdy byl člověkem. Vnímal melodii rozechvívající srdce. Slyšel čarovná slova pravdy. Slova jeho příběhu.
„Že by….?“
„Ne, to není možné. Nikdy by to neudělala. Ne, potom všem co se stalo.“
„Ale co když….?“
Kroky se opět rozezněly temnotou. Tentokrát však hlasitěji a naléhavěji. Snažíce se dozvědět pravdu.

Vběhnul do oslepujícího světla, které ho bodlo do očí. Rukou si reflexivně zaclonil zrak. Zastavil se na místě, snažíce se popadnout dech. Divoce tlukoucí srdce cítil až v krku, ale vzchopil se. Tyhle slabošské lidské maličkosti ho nezastaví. Dal ruku z očí a vystavil je tak naplno oslepujícímu světlu. Bylo mu jedno jestli oslepne. Měl příšerný strach o dívku, která pro něj byla vším, i když ona to tak neviděla.
Rozhlížel se kolem. Zmateně ji hledal, ale nikde ji neviděl. Na stole spatřil hrající gramofon a v něm bílou desku, hrající jejich píseň. Ano, teď si byl naprosto jistý, byla to ta píseň, která je onu osudnou noc svedla dohromady.
Pomalu k němu přešel a díval se na dokola se otáčející desku, až se mu z toho začala motat hlava. Najednou ucítil jak mu něco lehkého dopadlo na hlavu. Zvedl ji a s oněmělým výrazem ve tváři, hleděl na anděla v lidském těle tančícího vysoko nad zemí.
Usmál se trpkým úsměvem, jako by právě ochutnal první hrozny vinné révy. Podivný pocit mu sevřel srdce, bylo to tak pokaždé, když se na ní díval.
Už je to tolik let co ji naposledy viděl takhle šťastnou, bezstarostnou, lehkovážnou a svobodnou.
Škoda, že to všechno je jen lež.
Umně vytvořený sebeklam.
Maska, navozující emoce skryté v jejím nitru.
Bolelo ho z toho srdce, když ji viděl se takto přetvařovat. Stále lpěla na nedávné přítomnosti, jež se v mžiku stala minulostí. Odmítala si připustit pravdu, která byla tak zřejmá. Připravovala se jen na jednu věc, se kterou se pomalu snažila smířit.
Opřel se o rám skleněných dveří dívaje se na symfonii krásy, ladnost pohybů, odhození zábran zkostnatělých, poddání se instinktům v ní dřímajících.
Vzpomínal na časy, kdy mohl takto tančit spolu s ní, do oušek jí přitom šeptal slůvka určená jen bláznům zamilovaným. Odměnou mu byl její pobavený švitořivý smích a tvář červenající se nenadálými rozpaky.
Už tehdy moc dobře věděl, že je jen pouhým přítelem a nikdy z toho nemůže být nic víc. I když si to přál, její srdce patřilo jinému a on jako džentlmen se to rozhodl respektovat. Žárlil na toho muže a přitom mu záviděl.
Snažil se potlačit tyhle své sobecké vlastnosti, které ho jen dělaly nešťastným a raději si každičký den vychutnával okamžiky štěstí, kdy mohl být jen s ní. Byl poctěn, že ji učil stát se andělem mezi lidmi, jež po boku božím později zaujme své právoplatné místo.
Nejtěžší rána však přišla, když oblékla to černé vězení s rudými zámky, které z ní vysálo všechen elán, jiskru, divokost, prudkost, touhu a chuť do života.
Tehdy ho ranila ze všeho nejvíc. Bylo to poprvé kdy plakal.
Marné byly jeho prosby ať to nedělá, ať si to vše rozmyslí, že bůh do kterého se zamilovala není pro ní, i když má tvář jejího přítele a dal život chlapci, do kterého se jako mladičká dívenka zamilovala, není to skutečný bůh.
Neposlouchala. Vedla si svou. Hádka, střídala hádku, napětí vrcholilo až….
„Omluvte mě drazí posluchači o tom mi není dovoleno hovořit. Jsem vázán slibem zpečetěným krví, musím mlčet dokud svět neskončí. Nejen slib, ale i vzpomínky na události minulé jsou pro mě až příliš děsivě smutné. Proto omluvte toto malé vyrušení a ponořte se zpět do hlubin příběhu, který vám tu vetchý stařec vypráví.“
Učitel, rádce, přítel nikdy však milenec či manžel, to byl jeho úděl.
Zamáčkl slzu bolestivě krvavou, otevřel oči lesknoucí se stovkami dalších, kochajíce se krásou ženy, kterou jako jedinou miloval ve svém životě.

Věděla, že ji pozoruje, překvapením ani nedýchala, údiv celé její tělo rozechvěl, oči úžasem se třpytily. Nechápala co tu dělá, ne po tom všem co si řekli, co se mezi nimi stalo. Úžas nebylo to správné slovo, které by to dokázalo vystihnout. Neznala však žádné jiné, vhodnější, neb slov se jí nedostávalo žádných.
Jak jen je to dlouho co se naposledy takhle červenala?
Kdy to jen mohlo být naposledy co červánky zdobily jí tváře?
Proč v horečkách najednou si připadala?
Proč rumělkový plamen v jejím nitru tolik plápolal, že alabastrová pleť v růžovoučký odstín studu pomalu se měnila, aby rychle červeným odstínem rozpaků byla zakalena.
Odpověď na otázky v mžiku mysl přinesla.
Rozdmýchán byl vždy doteky jeho rudě žhnoucích očí a nejen jich.
V ty chvíle, dnes už milénia vzdálené, byla mladou dívkou věříce na lásku snově vysněnou.
Dva muži se o ni v těch časech ucházeli, pouze jeden z nich však mohl toto klání a získat srdce nevinné děvy.
Milovala oba dva, jen jednomu však dala svoje srdce. Nyní neví jestli z lítosti či snad z věrnosti nebo jako odměnu, že jí pomohl přežít.
Proč na tohle zrovna nyní vzpomíná, že by pohled do jeho očí jí připomenul něco co se snažila celé ty roky vymazat ze své hlavy?
Věděla, co k ní cítil nebo možná stále ještě cítí. Ale vždyť on nikdy nebyl schopen lidských citů, vždy se choval odměřeně, tak jak se má každý učitel chovat ke své žačce. Žádné city, jen výcvik tvrdý a nekonečné učení.
Proč má jen ten nepříjemný pocit, že to vše byla jen přetvářka, kterou musel každý den mít. Vždyť, když ji učil tančit na nebesích, stal se z něj úplně někdo jiný.
V těch chvílích se cítila tak šťastná, nejšťastnější ve svém dosavadním životě. Vysoko mezi mraky byla svobodná a nespoutaná. Neznala žádné zábrany, jen vášeň za ni hovořila, jazykem hříšně necudným při němž se červenala jako okvětní plátky rudých růží.
Pokaždé, když se jí dotýkal třesoucími se prsty a váhal nad tím zda jeho doteky nejsou až příliš intimní, smála se škodolibě ve svém nitru jeho počínání a ještě víc se k němu přitiskla, aby se mohla dívat do očí, které nervózně uhýbaly před těmi jejími a přitom cítila jak se celý chvěje nervozitou z toho, že její tělo je tak blízko jeho.
Zavřela pokaždé oči, aby si vychutnala ten pocit jeho nesmělosti a svojí troufalosti. V hlavě uslyšela vyzvánět svatební zvony. Jejich srdce mocnými údery oznamovaly její štěstí dalece daleko do široširé krajiny.
Květinové lístky do šatu svatebního ji zahalily skrývaje tak tělo ctnostné panny myslící jen na přenádherný život po boku svého vysněného prince.
Svět explodoval za křiku přání žádostivých, které její rty nedokázaly utišit.
Otevřela oči, rozpaky se červenala, potlačovanou vášní se chvěla, bála se promluvit když na ni mistr s otázkami v očích hleděl neb její dětinská přání ji připadala až moc trapná na to, aby o nich věděl.
Z minulosti vrátila se zpátky do přítomnosti, zatřepala hlavou, aby se zbavila těch představ romantických. Masku svou krutě chladnou si s bolestí na tvář opět nasadila.
Shlížela na něj z té výšky jako královna na svého poddaného. Zlehounka pokynula svojí drobnou ručkou, ptáčci zpěváčci šustivým zpěvem naplnily všechny kouty zahrady. Ve víru tolika melodií se i drobné bzučení včeliček pomaličku ztrácelo až nakonec bylo zapomenuto.
Tempo se zrychlovalo hudba se stávala ohlušující. Vše se blížilo ke svému vyvrcholení, aby se pak opět navrátilo na samý počátek zrození z pouhého rozmaru dirigentské taktovky.
Dívala se jak jeho oči nestíhají tempo zběsilé, exploze tisíců odstínů bílé z nich rodící se modrovlasý anděl, snášející se k němu z nebeských výšin na bělostných perutích, dívaje se na něj jantarovýma očima svitem hvězd prozářených, tázavě upřených na nehodné nelidské stvoření.

Hledí si do očí, ústa však mlčí nevěda, co by si měla říci. Dívají se na sebe jako dva dávní milenci, jejichž láska nedošla naplnění.
Nechápe, co se to s ní stalo, kam zmizel všechen ten spalující žár. Kam se poděla ta nezkrotná vášeň. Kde je ta touha žít a užívat si plodů života.
Vidí překrásnou dívku, kterou zná, ale není to ona.
Tváře se mohou červenat rozpaky, v očích se může zračit údiv, tělo se může chvět vzrušením, srdce může plesat radostí, že ho vidí, ale tohle není skutečnost. Tohle není ona, tohle je jen mrtvá socha ženy bez duše a smyslu žití.
Cítí z ní mrazivý chlad a smíření se se smrtí. Ta hnusná černá aura ji celou obklopuje, jako hustý lepkavý sirup přes, který nedokáží projít slunečný paprsky. Vidí nenasytné tlamy samotné Nicoty. Její zuby jak se hladově zakusují do křehkého masa, aby se nasytily zbytkem toho dobrého, co v ní ještě zbývá.
Stiskne pevně zuby až zaskřípějí. Na rukou naskočí mu žíly jak v hněvu sevře pěsti. Nemůže se dívat na to co se s ní děje. Nedovolí jí, aby se z ní stala prázdná schránka, mršina, která pomalu chcípá. Takových už viděl stovky chodit světem a ještě víc jich je pod jeho vládou v říši, kde dští oheň a smrdí síra.
Nenechá ji pojít jako prašivého psa, kterého všichni opustili. Na to v něm zbývá ještě troška lidskosti. Pomůže jí, alespoň to jí dluží, za to jak se k ní zachoval před lety.

„Už je to dávno,“ ostýchavě promluví.
„Co tu chceš?!“ odpoví mu hlas přehnaně tvrdý.
„Přišel jsem ti pomoc, je to snad hřích?“
„O tvou pomoc věru nestojím. Táhni tam odkud jsi přišel a nech mě být!“
Otočí se k němu zády, krůčky tiše zazní tichem nastoleným, ignorujíce pomoc rytíře v zašlé zbroji.
Zklamaně užaslý pohled cizí ženu doprovází. Nevěříce vlastním uším, že z jejích rtů slyšel pohrdavá slova odmítnutí. A to si myslel jak dobře ji jen zná, možná, že si to vše až příliš růžově maloval. Jeho představa, že mu padne kolem krku a odpustí mu byla vskutku směšná ne-li k politování smutná.
Dívá se jak se od něj pyšně odvrací s elegancí jí vlastní. Podpatky mramor rozezvučí hudbou andělské povýšenosti.
Vztek se v něm vzedme, neuvěřitelnou rychlost propůjčí, prsty hrubě sevřou rameno dívčí. Prudce ji k sobě otočí dívaje se do hlubin jantarových očí.
Uhodí ji, tak silně až ji k zemi srazí však teď už ví, že si to nikdy neodpustí.
Úder až přehnaně bolestivě láskyplný, má ji pomoci probrat se ze snů o vlastní nadřazenosti a připomenout jí kým byla, kdysi před dávnými časy.
Dívá se na něj nevěřícně, zlost jí pevně svírá srdce. Drobná ručka rudou tvář si hladí, políček až moc jemný barví jí tvář nachovou září. Snaží si zachovat chladnou hlavu, nepoddávat se hněvu, který v ní vybuchuje jako právě probuzená sopka avšak oheň zloby hněvu, ledové hradby boří, skryté emoce se jak tsunami na povrch valí. V očích čistá nenávist se zračí, rty hovoří slovy, jež se pro dámu vůbec nehodí. Křik padlých andělů rozléhá se zahradou, pod libozvučnými tóny, sklo se mění v ostré střepy. V blýskavém dešti křemičitého písku piruety tančí, plášť z kamenného papíru stává se štítem hned v mžiku oka pěstí, která udeří bez varování.
Na protější zeď ho rána odhodí, rty se barví rudou krví. Smích lahodně znějící plní mrtvou zahradu štěstím s plných plic vykřičeným.
„Tak přeci jen jsi ještě nepadla tvá vášeň v tobě stále doutná. Cítím to a musím se smát za nás za oba. Projev přeci taky trošku veselí. Probuď se a slav, vždyť tvůj bůh otrokář je mrtev, tak nač ty chmury rozvesel se a tanči na hrobě svého věznitele.“
„Buď už zticha ty všivej, bastarde! Co ty o něm vlastně víš? Ještě jednou ho přede mnou urazíš, tak přísahám, že zemřeš bolestivou smrtí.“
„Jen do toho má drahá, na to nemáš odvahu ani kuráž. Říkám pravdu a ty se jí štítíš. To jsi pořád tak zaslepená?! Ty snad nejsi ani má žačka?!
Zbav se už konečně té pásky, co ti zakrývá oči. Podívej se pravdě do očí a poznáš, že tvá modla byla jen loutka v rukou ještě mocnějších.“
„Nech už toho! Přestaň! Nechci tvé lži už déle poslouchat! Vypadni odsud a nech mě být! Dopřej mi klid a nostalgii časů minulých.“
„To určitě, ty jedna naivko naivní! Víš ty vůbec co se blíží? Povím ti celou pravdu a ty se jí budeš bát, možná, že se pak z tebe stane konečně ta žena, kterou jsem miloval.
Abych ve tvých očích, ale nebyl příliš krutý přičtu mu k dobru, ty stovky zachráněných lidí. Ne počkej, já zapomněl, že on je vlastně předtím vlastníma rukama povraždil a až pak dojatý příběhem chlapce, který s ním jako rovný s rovným bojoval, vrátil je zpět životu, který jim ze srdcí vyrval.
Jak jen je možné, že jsi stále tak hloupá, že Boha s poskokem sis spletla?“
„Lžeš!“ On nebyl ničím poskokem. Sám za sebe rozhodoval. On byl Bůh. Všemocný, laskavý a moudrý Bůh, který lidem toužil dát mír, aby už nikdy nepoznali hrůzy války, která přináší jen bolest a utrpení.
„Přestaň si to už konečně všechno nalhávat, nejsi už malá holčička. Sama víš, jak to doopravdy je. Ten který vám poroučel si pro tebe brzy přijde. Přichází si pro moc, kterou mu kdysi daroval, aby ji využil k opaku toho, o co on celý život usiloval.“
„Nech už těch svých zatracených lží. Ten s maskou na tváři není takový, jak se mi tu snažíš namluvit. Touží po tom samém co my. Chce, aby svět poznal konečně mír.“
„Houby mír, chce si svět podmanit jako obyčejný tyran. Uvrhnout ho do věčné iluze démonického oka, zbavit lidi svobody a vnutit jim svou vlastní vůli.“
„To není pravda, on jim chce jen splnit jejich sny. Umožnit jim pomocí svých představ setkat se s těmi, které milují, a se kterými už nemohou být, neb zemřeli.“
„Hm, stejně je to jen lež, jako ty ostatní povídačky co vám navykládal. Proč myslíš, že vás po celou tu dobu tak dlouho využíval. Šikovně s vámi manipuloval, aby dosáhl jen svých vlastních cílů, na špek mu skočil i ten tvůj Bůh.
Devět životů si chtěl vzít, však jen se sedmi mu to vyšlo. Pověz mi kolik vás mírotvůrců přežilo tu jeho honbu za splněním jeho snu?“
„No-no-no…“
„Přestaň mi tu koktat a nech mě počítat, výsledku se společně dobereme, toho se nemusíš bát.
Na začátku bylo osm mužů a jedna žena, kteří poslušně lovili démony z příkazu samotného Pána Boha. Postupně však jeden za druhým umírali, úkol svůj však splnit dokázali. Nový členové je v mžiku nahradili, aby ta přeslavně obávaná organizace mohla pokračovat ve svých plánech skromných, které vlastně byli docela maličké, týkaly se jen spasení tohohle světa, ale před čím vlastně, ptám se tě má milá, která jako jediná jsi přežila, tedy zatím, než na vrátka kmotřička smrt zaťuká?“
„My jsme chtěli jen mír.“
„Mír sem, mír tam, nám už je to všechno jedno. Přestaň už laskavě. Pořád se jen opakuješ. Už jsi s tím pěkně ubohá, copak to ten tvůj maličký mozeček nedokáže pochopit. Tolik životů jste si bezdůvodně vzali, tolik lidských pout jste přetrhali. Řekni mi jestli vám to vůbec stálo za to, co jste tím sakra získali? Já mám sice jen devět tříd základky, ale tohle mi prostě neleze do hlavy. Jestli je ten tvůj Bůh, který je zároveň i tvým milencem, tak laskavý. Tak proč si tedy bere lidské životy?
Zase se od tebe žádné odpovědi nedočkám, místo toho raději budeš čumět jako puk střelený do vlastní brány.“
„Nech už toho, ty cynickej parchante. Má trpělivost se vytrácí, řekni ještě jediné křivé slovo o mé lásce a hněv nebes se na tebe bleskurychle snese.“
„Na to ty nemáš, až příliš dobře tě v těchhle ohledech znám. Vždy jsi jen kňučela a naříkala jak tě bolí ručičky a nožičky. Pořád si jen mlela o minulosti, o chlapcích co tě zachránili. Tehdy jsem však byl k tobě milý a ohleduplný a neřekl jsem ti, co si o tobě doopravdy myslím.“
„Tak jen do toho, nyní máš tu možnost. Mluv, ale rychle a stručně než ti probodnu to tvé bezcitné srdce.“
„Ho hóóó, ono to na mě dělá ramena. Nicka, která s papírem si umí jenom hrát, chce měřit síly s někým jako jsem já. Tak dobře maličká, povím ti co jsi zač. Jsi jen namyšlenej spratek, co se sám o sebe neumí postarat, spoléhá se na pomoc druhých, od kterých se nechává rozmazlovat. Drží se jejich pláště, obdivně k nim vzhlíží, občas nějaký ten kopanec snese a myslí si, že je to důkaz lásky.“
S otevřenou pusou na něj hledí, pěsti vzteky zatíná. Nehty do kůže se noří, rudé ranky krvavé slzičky roní. Do srdce ji bodá svými slovy, překvapením nedokáže ani mluvit. Nechápe, kde se v něm bere všechno to pohrdání k ní, že by se přeci jen jeho láska změnila v nenávist? On, ale není ten, kdo by se choval jako zhrzený milenec.
„Nechápu proč sis jeho místo mě vybrala, co ti on mohl dát kromě bolestivé samoty tohoto plačícího města?“
„Zavři už konečně tu svoji nevymáchanou hubu! Táhni do pekel do nejhlubší její jámy kam patříš a modly se k sobě samému, že úkryt to přede mnou bude dost dobrý!“
Otočila se k němu, celá se třásla vzteky, tolik toužila po tom ztrestat ten odpad za svými zády, co se jí tak krutě vysmíval a říkal všechny ty ohavné lži, z kterých jí krváceli uši. Věděla, že on jí za to ale nestojí, neb byl hluboko pod její úrovní.
Tak blízko však převelice daleko. Už jen maličko chybělo, aby znovu ožila. Negativní emoce jí lomcovaly, cítil je a vítal s otevřenou náručí. City sice špatné, ale pro ni dobré. Pomohou jí vymanit se z obětí smrti, do kterého se tak kvapně žene. Musí udělat, ale mnohem víc, tohle všechno nestačí. Pravda sice zafungovala, ale sama, její paličatost nezdolá. Leda, že by, udělal to, co kdysi, v bláznivém poblouzení, když s ní poprvé tančil za svitu luny.
Troufalost odvahy či šílenství mysli nebo snad dokonce touha zvrácenosti dohnala ho k činu romanticky neřestnému však mužům jen bolest přinášejícího.
Objevil se před ní rychleji než stačila cokoli říct. Pevně ji jedinou rukou k sobě přitisknul, druhá se něžně dotýkala její tváře, pohled zamilovaného chlapce dívce opuštěné vpíjel se do nekonečných hloubek jejích očí, polibek spalující dával jí najevo city jeho rty nikdy nevyslovené, které se smyslnou naléhavostí nyní šeptal jeho jazyk.
Vykuleně na něj kulila oči, nechápaje, co si to vůbec po tom všem dovoluje. Míra její trpělivosti přetekla, sopka v hloubi nitra doslova explodovala. Třásla se jako při zemětřesení nejvyššího stupně, o jejím hněvu a zlosti by se daly psát básně. Chtěla ho na místě zabít ve chvíli jeho největší troufalosti, kterou si muž k ženě může dovolit. Z podivného důvodu to však nedokázala. Něco hluboko uvnitř ní toužilo po jeho blízkosti, po jeho polibcích, po jeho lásce. Něco starého a zapomenutého se pomalu probouzelo a tišilo všechen ten hněv.
Podivný mír se rozlil celým jejím tělem.
Pevně ji objal v náručí, cítil jak se třese, tak dlouho byla opuštěná, tak dlouho se trápila, dusíce v sobě všechny ty emoce citů, co jen chaos lidem působí.
Pouto objetí však bylo zpřetrháno, zuřivostí šelmy jež na světlo světa musela být vypuštěna, aby se vyřádila na muži jež si toho dnes až příliš mnoho dovolil.
„Ty jeden všivej, mizernej, prachobyčejnej…“
Tolik laskavých slov od ní ještě nikdy neslyšel, hudbou se pro něj stávaly, její zlost každou vteřinu skládala melodii úžasnější než tu, která zašvitořila chviličku před ní. Polibek splnil svůj účel nad přemnohá očekávání, teď jen zbývalo čekat jestli slova se v činy promění.
„Zemříííí!!!“ Rozlehlo se burácivě oněmělou zahradou.
Vznesla se do výšek nebeských na andělských perutích, aby roztančila tanec bílé smrti, tak jak ji to kdysi učil.
Tančil spolu s ní v divokém rytmu kvapík, až od podpatků bot ohnivé jiskry odlétaly. Vyhýbal se umně stovkám milostných dopisů, jež co chvilku v ostrý kunai či shuriken se proměnily, aby ho mohly ztrestat za lživá slova pravdy a polibek lásku vyznávající.
Vnímal ty úžasné tóny hudby poslední, tančil a smál se jí přímo do očí. Čím víc emocí uvolnila, tím víc se jí ztracená lidskost navracela. Cítil jak se pomalu blíží její spása, až mu z očí tekly slzy radosti, zdobíce jeho tvář jako diamanty.
Piruety, vzdušné víry, květiny vadnoucí a znovu se rodící, krev dávaje vůni omamnou bílým růžím bez trní avšak smrtící jako ostří katany. To vše na něj poštvala, to vše její vůle vytvořila, aby zabila muže jež se jí opovážil políbit.
„Žij, jen žij, můj andílku snový, to je to oč tu v tomhle zkaženém světě přeci běží. Zapomeň na všechno své soužení, nech se unášet opět svojí vášní. Zbav se okovů, které tě tolik svazovaly, rozdrť led věznící srdce láskou krvácející, ukaž mi opět své zlaté oči, které ti svůdnice touha darovala, pak dokážu zemřít šťastný tvojí rukou s pocitem, že má snaha nebyla marná. Žij život pro sebe a pro ty, které miluješ, jedině tak poznáš ty pravé chvíle dokonalého štěstí, které ti byly tak dlouho odpírány.“
Vykřičel tato slova, vědom si jejich upřímné pravdy a s pocitem uspokojení díval se do zářících očí, ve kterých se až nyní objevilo pravé poznání, které její Bůh nikdy nemohl pochopit neb byl až příliš nakažen bolestí a to, že život se má žít a ne přežít, to je ta věc, kterou jsem se ji snažil naučit.
Ruce vztyčené ke kamenným nebesům, rty odříkávající zapovězenou modlitbu, milostná psaníčka krví psaná, tkají rakev pro muže, jež se láskou a pravdou provinil proti Božímu stvoření.
Usměje se je na něj, ruce prudce klesnou k zemi, rakev zaklapne s ohlušujícím mlčením, krvavé pečetě dovnitř se vpíjí, aby vysály všechen vzduch jež život lidem nabízí. Trpělivě čeká až písek jeho hodin věčně otáčivých se konečně přesype, přemýšleje nad tím vším, co jí řekl a za co byl ochoten život položit.

Písek se stále sype, zrníčka rychle ubývají musím se smát tomu, že chci pořád žít.
Síla má roztrhá ten obal nicotný, modré plameny ho hladově pohltí.
Ohlušující křik zuřivé šelmy deroucí se z hrdla ďábelského, tesáky místo zubů, drápy místo nehtů, oči hoříce plamenem tyrkysovým, ruce natahující se k nebi po vytoužené kořisti.

Dívám se na toho blázna a nevím proč jsem mu za to všechno vděčná. Srdce mi prudce bije, kdy to jen takhle bylo naposledy už sama ani nevím, možná měl pravdu, že přítomnost Boží není nic pro smrtelníky.
Dívám se na bílou rakev, převelice divný pocit mi hrdlo svírá, vždyť já chci, aby žil, aby se mnou tančil tanec věčně nádherný, za zpěvu ptáčků zpěváčků, za vůně leknínů jako tehdy při našem prvním setkání, v zemi Nikoho, kde mír války je na denním pořádku.
Nenechám ho zemřít, ne jeho ne, ne už více mojí rukou už tak moc krví nevinných pošpiněnou.
Křídla vzduchem zaševelí zasviští doufajíce, že vzduch v rakvi ještě nějaký zbyl.
Srdce mi poskočí radostí když vidím pravou podobu mé opovrhované lásky.
Déšť leknínů se k zemi snáší, spící vášeň, touhu probouzí z ní rodí se chtíč neukojitelný, do náruče ďábelské šelmy chvátám divou zběsilostí nemohu se dočkat až spočinu v jeho planoucím objetí.
Za střemhlavého letu křídla svá si uříznu, necítím bolest jen sladké opojení, vznešená se stává znovu padlou, ve volném pádu vzpomínek hlavou vířících, uvědomujíce si lítostivou ubohost svého předešlého fňukání.

Srdce mé bije extází, oči hoří štěstím znovunabytým, náruč má se otevírá, láska a nenávist dvě síly opovrhované, milované lidmi však vroucně přijímané.
Pevně ji stisknu a nechci ji už nikdy pustit, je jen má a ničí jiná, vím jak nesnáší mé sobecké zacházení, ale copak může být láska nesobecky sobecká, když žena kterou milujete vás konečně uzná za toho jednoho jediného pravého prince?
Nořím svou tvář do modrého vodopádu jejích vlasů ta osvěžující vůně a pocit naplnění rozechvívá mě natolik až plameny modré k výšinám sálají.
Chvěje se, chvěje těmi všemi zadržovaným city chlácholím ji a něžně hladím, neb vím jak krutá dokáže samota být. Tichounký štkavý pláč ji rozklepe ještě víc, pohlédnu do jejích uslzených očí, dotek můj slzičky osuší.
„Jen se vyplač, má maličká, já pláču spolu s tebou neb až moc dobře vím, jaký skutek poslední tvou mysl celou tu dobu tíží.“
„Jak to jen můžeš vědět, ty ďáble nelidský.“
„Dovol mi ať ti pomohu, vždyť víš, že síla pekla za mnou stojí, stačí říct a tví nepřátelé v něm zahynou.“
„Nech už těch slovíček chvástavých, vždyť víš, že k šílenství mě dohání. Raději mě pevně sevři v náručí ať ten chlad z mého těla konečně zmizí a líbej mě tak jako nikdy předtím nebo mi daruj chtivou vášeň prvního polibku, jež jsi si pro sebe tehdy ukradl.“

A tak se čas pro ty dva zastavil v láskyplném objetí vzpomínali jaké to bylo poprvé, když oba byli mladickou vášní opojení.
Šedavý popel se z nebes snášel, symbol padlé krásky, jež po boku božím otrocky věrně sloužila, nyní však na volání ďáblovy lásky toužebně odpověděla.
Kamenována němými kletbami tisíců očí, zatracena světlem nebesky oslepujícím, vědoma si svého slibu a pout nezničitelných s velikou lítostí musela se zříci nabídky lásky, jež nechtěla odmítnout sebevíc.

„Odpusť mi můj milovaný, ale odejít nemohu, i když po tom neskonale toužím. Dala jsem slib dvěma chlapcům jež chránili a starali se o mě, i když by vůbec nemuseli.“
„Znám ten slib velmi dobře, ctít a respektovat ho budu, však dovol mi bojovat po tvém boku, přísahám, že smrti tě tak lehce nevydám, společnými silami dokážeme zabít muže s maskou na tváři, jež tvůj život chce mi vzít.“
„Nemůžeš být pořád tak sobecký, kolikrát ti to ještě budu muset vytýkat ty jeden nezbedo nezbedný. Budeš mít něco mnohem vzácnějšího než je můj smutný život. Copak jsi už snad zapomněl na ten list pergamenu a naši úmluvu?“
„To víš, že nezapomněl, ale ty jsi byla první, které jsem chtěl tu nerozvážnost odpustit.“
„Ty bys to pro mě skutečně udělal, vzdal bys ses mojí duše, i když jsem ti tolik ublížila?“
„Já zažil útrapy bolesti víc než kdokoli jiný. Zemřel jsem a znovu ožil tolikrát, že ani na prstech obou rukou se to nedá spočítat. Každý den zakouším nenávist lidí, potýkám se s jejich nepochopením, přitom se však otevřeně vrhají do mé náruče, abych jim splnil přání a touhy, které jim Bohové tolik upírají. Tak mi věř když říkám, že tu bolest, kterou jsi mi kdysi způsobila, byla jen nepatrná kapka v moři, která nic nedokáže udělat.
„To jsem ráda, že to říkáš, alespoň se nad tím v nebi nebudu muset trápit do nekonečna.“
„To bych si já zase neodpustil, kdyby se ta tvá hlavinka musela zabývat takovými prkotinami.“
„Opravdu nechceš aby….,“ polibek vášnivý umlčí slova prosebná, beznaděj v nich obsažená nadějí se prozářila.
„Sbohem buď a opatruj se, možná, že se ještě někdy uvidíme.“
Něžně se vymanila z jeho náručí. stovek myšek drobounkých přinesly jí zpět její černorudé vězení, jež se pro příští okamžiky stane šatem pohřebním.
Prosebně ručku natáhl němé prosby vyslovil jen úsměv a zář jantarových očí daly mu na vědomí, že není čeho se bát, když anděl tančí svůj tanec poslední.
„Starej se o mou zahradu, jinak tě jak bídného psa spráskám, až vrátím se z druhé strany tohoto světa.“
Rozeběhla se, křídla ze zad opět vyrostla, ladný skok z okna kamenného, let deštěm osvobozujícím, maskujícím potoky slz deroucích se z očí andělských.
Díval se na ní a musel se smát i brečet zároveň, drápy se do kamene zarývaly v nich otisky žhavě modré zůstávaly. Znal svůj slib převelice dobře, hlas rozumu mu přikazoval zůstat však šepot srdce naléhavý hlasitě křičel, ať proti zlu ji nenechá stát samotnou.
Přivolal ocelové hady z hlubin pekelných poroučeje jim, se slzami v očích, ať svážou jeho tělo a nepustí ať prosí sebevíc zuřivěji.
Tak slyšel slova odhodlání, výbuchy hněvu potlačovaného, moře otevírající své hlubiny tajemné, v nich smrt jen tiše ohlušující se skrývaje.
Bojoval s démonem v sobě řvoucím nadávky prosby či kletby nepomohly až ticho převelice tiše tíživé pohled na město duhou sedmibarevnou rozzářené.
Šílenstvím nadějným se musel smát, drahá jeho dokázala čin nemožný, zastavila pláč jež sužoval toto město odnepaměti.
Díval se na duhu, na most mezi mnohými světy, kde nyní vedle bohů a ďáblů kráčel i jeden anděl obdivuhodně obdivovaný.
Otočil se, ten výjev si zapsal hluboko do očí srdce dívaje se na zahradu tajemnou darem mu věnovanou. Opojen vůní leknínů modře kvetoucí, nikdy nepojmenovaných, na chvějících rtech rodilo se pomaličku jejich jméno znějící tak sladce jako jméno milované dívky jež ukradla mu srdce.
Při jeho vyslovení deska přestala hrát, ve dví se v ten okamžik rozlomila. Hudba utichla a on se jen smál. Píseň už neměla důvod, aby dál hrála neb ta, jež se za nikoho se považovala dnes se někým stala, když utišila věčný žal tohoto prokletého města.
Otočil se a kráčel pryč, splnit slib na začátku daný, aby získal vojsko, které mu pomůže se pomstít lidské zrůdě pod maskou skryté, za smrt dívky s modrými vlasy.