Rozhovor

Musíme si promluvit. Sejdeme se v půl třetí před sídlem Hokage.
Tohle stálo na lístečku a já jsem už tušila, že tohle bude něco hrozného.

Raději jsem se připravila na nejhorší. Hlavně se uklidni, nic tak hrozného to nebude. Přesvědčovala jsem samu sebe. Nu, šla jsem tedy na to místo setkání. Cestou se ke mě připojila Sakura a Sasuke. Ti dva se k sobě skvěle hodí. Pomyslela jsem si. Určitě jsou spolu šťastní. Dodala moje mysl když už jsme stáli na místě.

,,A co tu chcete řešit? Zrovna na tomhle místě..." Divila se Saku.
,,Hele, sama netuším..." Tiše jsem odpověděla. Lež. Věděla jsem, co se stane, tohle..byla to docela pakárna.
,,No, tak jako tak. Je to férovej kluk, takže určitě půjde hned k věci, tak ho vem někam bokem, ať vaše problémy neřeší celá Konoha." Ozval se otráveně Sasuke, který stál bokem s rukama založenýma na hrudi. Očividně se mi nelíbilo, že tam čeká také.
,,Saku, mohla bych tě o něco požádat?"
,,Klidně, povídej." Její zelená očka mě upřeně sledovala.
Vytáhla jsem z kapsy na vnitřní straně mého kimona, které jsem v Konoze s oblibou nosila, malou krabičku. Z ní jsem vyklepla štíhlou, ručně balenou cigaretu. ,,Máš oheň?" Tak zněla moje otázka. Sakura vytřeštila oči a jen s pootevřenou pusou zašmátrala v Sasukeho kapse.
,,Tu."
,,Dík." Zvuk koleček zapalovače, lehce podrážděný palec a teplo sálající z ohně plynového stroječku mi dělalo dobře. Ten zvuk škrtu kamínku uvnitř mechanismu.
,,Jo, to sem potřebovala." Dodala jsem po prvním potahu, dlouhém nádech a následném výdechu dýmu cigaret.
,,Hele, už bychom měli jít..." Zamručel Sasuke a táhl Sakuru ode mě. Jen jsem jim zamávala, nějak mi jejich nepřítomnost nevadila. I když, jako pár jsou fajn. Ale každý zvlášť jsou na zabití.

Nádech a zase výdech, poslední potah a zašlápnutí cigarety, rychle dát žvýkačku do pusy, navonět se parfémem, taktéž schovaným v kimonu a popojít od místa s nedopalkem. Už jde...netváří se moc nadšeně, nesměje se. První dojem z pohledu na kluka, drásající ho se skrze dav lidí. Pořád mu to moc sluší. Achjo. Ten pohled na něj, je tak zničující, hrozně mě bolí.

Nu, vydám se mu naproti... Rozhodnutí bylo takové, no, nechtělo se mi. Podle toho lístečku šlo o vážnou věc. Střetla jsem s ním na kraji náměstíčka před sídlem. Uvítání? Polibek, jako vždy, se nekonal. ani jeden jsme nevěděli jak se uvítat. Nakonec jsme se jen objali. To bylo taky zničující, jakoby do mě zabodl kudlu, přímo do zad, do místa, kde se mě dotkl rukou. Nakonec jsem se od něj rychle stáhla a upřeně na něj koukala.
,,Poslouchám." Začal.
,,Co?! Ty sis chtěl promluvit." Odvrátila jsem pohled a vydala se z náměstí do ulic. ,,Pojď, nepotřebuju aby se celá Konoha dozvěděla o tomhle, jakoby nestačilo, že jsem přistěhovalec." Zamumlala jsem. On šel jako vždy vedle mě, tentokrát však bez jakéhokoli kontaktu s mým tělem.
,,No, jak to říct..." Začal. ,,Jak to vidíš?"
,,Co, jak vidim?"
,,Umn...nás dva."
,,Tohle sem...přesně tohle..." Hlavně nedej najevo slabost! ,,Tohle jsem čekala."
,,Víš, no...moc nám to poslední dobou neklape. Tak jsem si myslel..."
,,Co?" Vyhrkla jsem. ,,Co sis myslel?"
,,No, jak si na mě byla posledně naštvaná, že jsem se ti moc nevěnoval...myslel jsem, že se se mnou rozejdeš."
,,What? Proboha, ty seš ale pitomec, a to ti říkají Génius. Ach jo, proč bych se s tebou rozcházela, jednou jsem se zlobila, no a?!"
,,No, víš, musím si promyslet, jestli tohle má ještě cenu."
,,Chceš se se mnou rozejít? Kvůli jedný nespokojenosti? Proč?"
,,Já nevím, asi už tě nemám tolik rád, teda, mám tě rád, jen ne tak moc jako předtím." Vykoktal ze sebe Shikamaru.
,,Fajn..." Povzdychla jsem si.
,,Ale zlato. Máš mě pořád ráda?"
,,Na to se mě ptáš? Proboha!" Vybuchla jsem.
,,Jo ptám, protože jsem..jsem hlupák."
,,Pořád tě mám ráda, nikdy jsem tě nepřestala mít ráda."
,,Tak to je, dobře." Povzdychl si. ,,Víš, že mi můžeš vždy všechno říct?"
,,Vím."

Konečně, konečně mě chytl za bok, jako to dělával vždy. I když mě hrozně bolelo srdce, byla jsem i trochu ráda, za ten dotyk, držel si mě blízko u sebe, až jsem do něj občas vrážela zadečkem.
,,Tak jo, všechno je v pohodě?"
,,Ano." Zadržovala jsem pláč, proto jsem moc nechtěla mluvit, spíše jsem přikyvovala všemu co řekl a že mluvil hodně. Omluvy a zase omluvy, že se bude víc snažit náš vztah vrátit do starých kolejí a tak. No, moc jsem tomu nevěřila. Přeci jen jsem žena, vidím když mi muž lže a ubližuje mi to. Tohle byla lež jak Brno, on a snažit se? Bože, jen to ne. Dopadlo by to ještě hůř než předtím.

,,Takže, uvidíme se v pondělí, ještě si promyslím, jak to s námi bude." Ta slova bolela.
,,Dobře." Zamumlala jsem a zavřela dveře bytu. Chvíli jsem poslouchala, bylo slyšet, že tam stále stojí, nakonec asi po dvou minutách odešel. Sjela jsem zády po dveřích, kolena přitisklá k tělu. Slza, první a hned za ní druhá, třetí a než jsem se nadála už jsme měla promočené kimono na kolenou, jak jsem k nim tiskla obličej.

Tři dny utekly jako voda. I když, den co den, jsem myslela na ta slova. Musím si to promyslet. Znělo mi to v hlavě pořád dokola.
Seděli jsme v obchůdku s Rámenem. Naruto se tam ukázal, zbaštil pár misek a znovu odešel, že prý spěchá za Hinatou, tak nechápu proč tam vůbec lezl. Nicméně, Shikamaru vypadal tak nějak, zamyšleně.
,,Miluju tě. Pořád stejně jako dřív." Promluvila jsem jako první a znovu se začala hrabat v nudlích.
,,Já vím, Gaara mi to říkal."
,,Tak co chceš slyšet? Že se tě jen tak vzdám? Ne...chci pro ten náš vztah něco udělat, bojovat o jeho záchranu."
,,Vím, vidím to v tvých očích."
,,Jo, za to já v těch tvých nevidím ani trochu snahy." Zamumala jsem.
,,Chápu..."
,,Co chápeš?"
,,Že se zlobíš. Ale vážně, chtěl jsem si to pořádně promyslet, abych neudělal něco, čeho bych později litoval." Mluvil, mezitím jsem začala jíst svůj rámen.
,,No, tak cos teda vymyslel?"
,,Chci s tebou být, pořád tě mám rád a nechci ti už víc ublížit."
,,Ubližuješ mi už teď. Předtím jsi mi taky ubližoval a jak tak koukám, tak se v tom vyžíváš." Odsekla jsem.
,,Omlouvám se, za všechno, pochopím, když mi dáš košem, zvedneš se a odejdeš, ale vážně, stojím o tebe, mám tě rád a vlastně...tě i miluju."
,,To je hezký, že ti to došlo tak brzo, génie." Mumlala jsem. Byla jsem nazlobená. ,,Víš jak to bolelo?"
,,Dovedu si to předst-"
,,Ne to nedovedeš! Tohle bylo jakobys mi každým pohledem zabodával kůly do těla. Byla jsem...já pořád jsem z toho zoufalá!"
,,Taky jsem byl zoufalej, jen jsem nevěděl co chci."
,,No to vidím. A už to víš?"
,,Ano..."
,,A?"
,,Chci tebe...jen tebe. Miluju tě."
,,Tím to nezachráníš. Jak si mám být jista tím, že si zas nebudeš chtít rozmejšlet něco, co bys měl vědět hned?"
,,Nastěhuj se ke mě."

Zaskočilo mi. Chvíli jsem kašlala, Shikamaru mě poplácal po zádech než jsem se uklidnila, měl na nich svou ruku. Hřál.

,,To myslíš vážně?"
,,Jo. Uděláš mi takovou radost? I přes to co jsem ti udělal?"
,,Ano." Vydechla jsem a nijak víc se nad tím nevzrušovala.

Další den jsme domluvili stěhování a společně s přáteli, Hinatou, Narutem, Ino, Sasukem, Sakurou, Choujim, Gaarou, Kankurem a Shinem s Kibou, kteří se mimochodem přiznali k homosexualitě a začali spolu chodit, začali stěhovat krabice z mého bytu do domu rodiny Nara.

asi tak bych shrnula jedinou věc, která mi kdy pokazila vztah se Shikamaruem. Od té doby šlo vše jen k lepšímu...dokud. Dokud nezemřel Asuma. Tehdy se Shikamaru složil a nechtěl mluvit ani se mnou. Raději jsem se vrátila domů, do Suny a čekala, až se Shikamaru uklidní. No, Znovu jsme se střetli až ve válce. Smutný to život. Tohle nám ještě chybělo, jako bychom mezi sebou neměli už tak velkou propast.

Ve válce jsem ztratila mou jedinou lásku. Zas*aný Obito. Kdyby umřel už pod těmi kameny, tohle by se nestalo a Madara, to samý. Tohle je tak nefér. Že prý bojují za lepší svět, tak proč vraždí nevinné lidi, kteří jen ochraňují to nejsvatější co mají? Proč tohle dělají....

,,Shikamaru!" Slzy na tvářích kapaly na vyzáblé tváře mé lásky.
,,Gomene Temari. Akorát jsem ti přidělal starosti."
,,To neříkej!"
,,Miluju tě." Jeho ledová ruka se mě dotkla.
,,Sakuro! Kde vězíš! Vydrž, to zvládneš, zůstaň se mnou!" Chytila jsem jeho ruku padající k zemi ve snaze si udržet alespoň kousek z odcházející lásky.
,,Nemá to cenu Temari. Bojuj!" Ozvalo se mi v hlavě, byl to jeho hlas. Shikamaru.
,,Víš co jsem ti kdysi říkal? To, co mě naučil Asuma?"
Ano.
,,Tak čiň podle těch slov." Tehdy na nějakou dobu zmizel ten hlas, který jsem milovala.

Nezbývá mi nic víc, než bojovat, přežít pro dobro budoucna, pro to dítě, které měl Shimamaru ochraňovat, pro potomka Asumy, pro potomka klanu Nara, kterého nosím v těle. Honilo se mi hlavou.
,,Bojujte! Pro budoucí generaci, budoucí Krále! To oni nám budou vděční, když je přivedeme do nového světa, světa, který bude žít v míru!" Poslední slova, které jsem pronesla, po nich následoval jen zuřivý boj. Jak to všechno dopadlo? Kdo ví....