Jednorázovka

Když se mně někdo zeptal "Víš jaké je to být na všechno sám?"
Jde o to že já vždycky byl na všechno sám, nemohl jsem zpoznat svoje rodiče, ale mohl jsem pocítit pocit samoty, který mě mučil zevnitř.

V nemenovanom hlbokom lese, ďaleko od brán Konohy, horí na zemi improvizované ohnisko. Okolo neho na míle ďaleko nikto, len jeho stvoriteľ. Sedí pri ňom, udržiava ho pri živote, hľadí doň ako na obraz legendárneho maliara a z dlhej chvíle prerušovanými pasážami rozpráva svoj príbeh.

Jednou ráno šli Kiba, Hinata a Shino do akademie a Kiba najednou povídá: „No ne, děcka, koukněte se támhle, to je nový plakát!“
Hinata se Shinem samozřejmě neotáleli, vždyť to je jejich oblíbený film a považte, v Konoze se promítá jednou za Mlžňácký rok a zase jenom válečný zpravodaj. A jak tak stáli okolo barevného plakátu, s nápisem Válečník ze země démonů, dospělí pět yenů, děti za polovic, najednou jim pod nohama prolezl Akamaru a štěkal a vyl jako na lesy, až sousedé otvírali okna a házeli po něm sandále.

Sedel som sám v tme a rozmýšľal. Ako som sa tu vlastne ocitol? Sám som to nevedel, ale bol som si istý, že tam nie som prvý raz. Pozrel som sa pred seba a zbadal niečo, čo tam predtým nebolo. Okolo mňa sa nachádzalo niekoľko tunelov. Každý z nich viedol iným smerom. Nevedel som kam vedú, ani aké dlhé sú, pretože v nich panovala tma.

„..iki!“

Co je to za hlas?

„.. biki!“

Zatraceně, já se fakt nemůžu soustředit. Tady v tom kraválu to ani nejde. Nemůžu se soustředit naprosto na nic a přitom bych to potřeboval jako sůl. Musím toho tolik vymyslet a udělat. Musím vymyslet, jak se z toho dostanu. Musím udělat tolik nepříjemných a nepřijatelných rozhodnutí. Přitom vlastně nevím, co mám teď dělat. Proboha, co jen budu dělat?

Akamaru se koupe!

"Musíš ho vykoupat!" prohlásila jednoho rána Tsume. Kiba vykulil oči. "Vykoupat?" ujišťoval se a sám byl zvědavý, jak to provede. Akamaru vodu zrovna nemusel. Tsume rozhodně přikývla. No nazdar.
"Ehm... Já to nezvládnu," poukázal Kiba a nervózně se rozhlížel okolo, jestli Akamaru tu zmínku o koupání slyšel.
"Nedá se nic dělat. Nebude mi tahat do bláto po domě! Vykoupej ho, nebo si to tu budeš uklízet!" vyhrožovala Tsume a Kiba se otřásl. Otráveně zamručel, ale nakonec souhlasil s koupáním.

Na světě jsou dva druhy lidí, myslel si Sakon. Jedni svému šéfovi musí podlízat, úplácet ho a případně s ním spát. A ti druzí mají to -rvený štěstí, že jsou roztomilá chlupatá koule, sdílel se svým dvojčetem myšlenky Ukon.

„Myslíš niekedy na mňa? Alebo na niekoho z Listovej? Čo práve robíš? Prečo sa nevrátiš späť domov? Prečo je pre teba tá tvoja pomsta tak dôležitá? Prečo?“ v duchu sa pýtam sám seba. Premýšľam o dni, keď som ťa nedokázal priviezť naspäť a nesplniť sľub, ktorý som Sakure dal. Už sú to skoro tri roky. Z môjho zamyslenia ma vytrhne niečí hlas. Jemný nežný hlások hovoriaci moje meno.
„N-Na-Naruto-kun.“
Otáčam sa, ale nikoho nevidím. Vari sa mi to zdalo? Chystám sa ísť domov, keď za najbližším stromom nájdem sedieť Hinatu.

Na světe jsou dva druhy lidí, říkala si v duchu Tayua. Jedni můžou jít normálně do obchodu a ti druzí si musí vybrat mezi nebezpečným vykrádáním konožských skladišť a fakt super dobrými kostýmy.
A jelikož celá Zvučná velmi rychle zjistila, že konožské sklady hlídají Kakashiho psi, tak si během velmi krátkého a hladového období osvojili schopnost cosplayerství, herectví a skládání improvizovaných převleků.

***** Konoha, dům Fugaku Uchihy, pozdě večer *****

Už je to tady, Mieko-chan se zase rozhodla napsat nějakou jednorázovku. Nechala se inspirovat Orochimarem v jistém dílu Naruto SD, za což mu děkuje, a jednou svojí rozepsanou sérií, která ale uvízla na mrtvém bodě a nebude nejspíš nikdy dopsaná.
No, dost mých keců, tady to je.

„ÁÁÁ! Co to sakra?! Nepřátelská invaze nebo co?!“ lekl se Naruto. Jeho pokoj se kvůli tomu neskutečnému kraválu otřásal v základech. Vymotal se z peřiny a posadil se na posteli. Došlo mu, že ten neskutečný kravál dělá jeho budík.

„Může… můžete mi někdo…,“ tlačil ze sebe Naruto obtížně slova. „Sakra dokáže mi někdo vysvětlit, co se tu stalo?“ ozval se nakonec notně udýchaným hlasem. Zmateně se kolem sebe rozhlížel a nechápal, stejně jako všichni ostatní.

Od rozšíření drbů už uplynul skoro měsíc a všichni už náš vztah brali jako samozřejmost. Spíš se mě vyptávali, když jsem někde byla bez Kakashiho. Moc jsem ty otázky ráda neměla. Jak jim mám asi tak odpovědět na to, jak se má Kakashi? A byla tu i jistá část, která chtěla vědět, jestli budeme mít taky někdy miminko, což jsem upřímně nechápala. Jsme spolu sotva čtvrt roku a už je zajímá tohle? A modré z nebe by nechtěli? Ale...
Dobře, docela se bojím, že jim udělám velikou radost.
Nemysli na to, Uzumaki.
Merde, já se tak bojím.

Na světě jsou dva druhy lidí, říkal si Sasuke, když padal ze schodů. Jedni jsou v tuhle dobu vzhůru a ti druzí nezapomněli na noc vypojit pevnou linku.
Podotkněme, že to nebyla tak úplně pravda, protože kromě Sasukeho byl v tuto brzkou ranní dobu vzhůru ještě Kabuto. Měl v sobě sedmé kafe a právě řval na toho stupidního paladina, že kvůli němu vychcípalo celý Ruby Sanctum. O tom ale nikdo ze Zvučné nevěděl, takže se to nepočítá.

„Deje sa niečo, Naruto-kun?“

Deje. Dívam sa na teba, ako predo mnou stojíš celá rozžiarená a viem, že ten úsmev som na tvoje pery nepriniesol ja. Viem, že ten pohľad v tvojich očiach už nikdy nebude len môj. Celý ten čas, čo sa so mnou rozprávaš, vlastne patríš inému mužovi.

„Všetko je v pohode.“

Klamár.

Zozadu ju objímu bledé ruky a pritiahnu ju k sebe. Akoby počul moje myšlienky a okamžite sa zjavil, aby mi ukázal o čo som prišiel. Sasuke, môj najlepší priateľ a zároveň najhorší nepriateľ.