Z kroniky skryté Zvučné: Náhrada za Kimimara

Na světe jsou dva druhy lidí, říkala si v duchu Tayua. Jedni můžou jít normálně do obchodu a ti druzí si musí vybrat mezi nebezpečným vykrádáním konožských skladišť a fakt super dobrými kostýmy.
A jelikož celá Zvučná velmi rychle zjistila, že konožské sklady hlídají Kakashiho psi, tak si během velmi krátkého a hladového období osvojili schopnost cosplayerství, herectví a skládání improvizovaných převleků.
Skrytý Zvučná totiž byla co se zásobování týče poměrně nesamostatná a po pár týdnech se vám z pizzy dělá zle. Tím samozřejmě nikdo nechtěl urazit Orochimarua, který pizzu-pečící jutsu vynalezl a mistrně ovládal...jenom prostě sem tam musíte jíst i něco jiného.
A tak sestavili rozpis dvojic, která se každý měsíc na týden v přestrojení vypravila do Konohy a nakoupila zásoby. Aby se s tím nemusela tahat, tak šlo ještě pár lidí s nimi, kteří čekali mimo Konohu a nákup nosili po částech zase domů.
Byl srpen a nákupová služba čekala Kabuta s Kimimarem. Jenže Kimimaro jaksi odmítal spolupracovat, nebo minimálně jeho tělo bylo slabší a posledních čtrnáct dnů byl upoután na lůžko a dávil krev. Kabuto s Tayuou smutně přiznali, že opravdu není akce schopný. A tak potřebovali náhradu za Kimimara, nebo Kabuto půjde sám.
Jenže kdo by chtěl jít nakupovat, pokud zrovna nemusí? Byl večer před počátkem nákupní mise a Kabuto pořád neměl, s kým by šel.
Červenovlasá flétnistka věděla, že se Yakushi ze zoufalství právě teď pokouší přemluvit paní Vomáčkovou. Kromě ní zbývala ještě poslední možnost, kterou mohli zkusit...a kterou se báli zkusit.
Tayua se zhluboka nadechla, sebrala všechnu odvahu a v půl jedenácté večer přesně vstoupila do Orochimaruovy kanceláře.

Bylo ráno, Kabuto stál před vchodem do Zvučné. Měl na zemi položený batoh a byl změněný k nepoznání. Rozpustil si vlasy a místo kulatých brýlí si vzal hranaté. Odložil i svoji čelenku zvučného ninji, na kterou byl patřičně hrdý, a co se týče jeho oblečení... Bylo to barevné, plné šátků a náramků a kytiček a nedokážete si představit nikoho, kdo by vypadal méně jako zaměstnanec hadího sannina nebo Sasukeho Uchihy. Možná Orochimaruovu babičku.
Na to, že vypadal jako velmi šťastný hipík a měl se za něj vydávat, měl bělovlasý medik docela depku. Paní Vomáčková totiž odmítla do Listové jít a dělat mu psychickou podporu. A tak se stalo, že Tayua přemluvila Orochimarua.
Měl strávit týden se svým mistrem. Tohle pomyšlení se ještě dalo zvládnout, dokonce ho Kabuto jistým způsobem i uvítal. Alespoň do té doby, než uviděl toho hada v kostýmu. Kdykoliv si připustil, že je to jenom divadlo, aby mohli nakoupit, cítil se o trochu lépe, ale pořád... pořád...
"Tak co, jdeme?" ozval se černovlasý sannin s batohem na zádech, úsměvem na tváři a kochaje se krásným jitrem.
Kabuto se zmohl jenom na přikývnutí a polknutí na prázdno. V přirozeném venkovním světle byl pohled na jeho mistra ještě trýznivější. Radši šel první, aby se nemusel dívat. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby musel sledovat pohupující se francouzský cop a vířící lem sukně celé dvě hodiny chůze.
Největší podpásovka ze všeho totiž byla, že Orochimarua by poznal kdekdo jen od pohledu. Ale kdo by podezříval černovlasou dámu v barevném oblečení, že je nebezpečná, ba zlá, či dokonce přímo že je hadím sanninem? A kdyby se někdo ptal, jmenuje se Chima, tenhle klučina, to je Shikuya, toho už tady znáte, jsme manželé.
Mít poblíž nějakou stěnu, praštil by do ní Kabuto čelem a tento pohyb následně opakoval až do bezvědomí. Bohužel, právě vyšli z lesa, před nimi louka a žádná zeď v dohledu.

„Á pan Tobuka,“ usmál se zářivě recepční. Konožské lázně měly ubytovnu, která skýtala přijatelný kompromis ceny a pohodlí. Kdykoliv Kimimaro a Kabuto měli jít nakupovat, ubytovali se tady, všichni je tu znali a přijímali je přátelsky. Každý čtvrtý měsíc sem prostě přijeli dva kamarádi a potřebovali na týden ubytovat.
Jenže Kimimaro, errr vlastně Kaji, tu tentokrát nebyl a u recepčního to vzbudilo hned podezření a otázku: „Copak že s vámi není pan Mirumiku?“
„Ehh... Kaji je nemocný,“ zatvářil se Kabuto v Shikuyově roli rozpačitě a prohrábl si vlasy. „Ale tady Chima chtěla jet se mnou už delší dobu a tak jsem si říkal, že by to ničemu neuškodilo.“
Orochimaru si složil ruce za zády a začínal proklínat Tayuu, že se k tomuhle nechal přemluvit. A ještě k tomu musel být za ženskou. Příště mu bude někdo tvrdit, že je slepýš had.
„Slečna Chima? Velmi rád váz poznávám,“ usmál se na něj recepční a hadí sannin zrudl vzteky. Naštěstí to pod vrstvou pleťového make-upu nebylo vidět a barevní krycí kontaktní čočky mu skryly naštvaný záblesk. Takhle to vypadalo, že se černovláska v květované sukni začervenala, skousla si ret a šibalsky se jí mžiklo v oříškových očích.
Kabuto nicméně vycítil nebezpečí a preventivně chytil svého mistra za rameno. Jenže recepční si to vyložil po svém a vševědoucně se usmál: „No, samozřejmě, určitě tu pro vás najdu odpovídající pokoj.“
O chvíli později už byli oba dva zapsaní v knize hostí, Orochimaru držel klíč k šestnáctce a i přes nalíčení bylo vidět, jak strašnou vraždu na někom zrovna plánuje. Nejdříve asi na Tayue a potom na recepčním. Kabuto za ním táhl svůj i jeho batoh a barvu obličeje by mu závidělo kdejaké španělské rajče.
S úlevou ale zapadli do přiděleného pokoje a teprve v momentě, kdy se Orochimaru vděčně rozpleskl na postel a skopl z nohou čtyřcentimetrové podpatky, si Kabuto uvědomil, co je tu špatně. Vlastně, ve skutečnosti to bylo dobře pro manžele Tobukovy, ale Kabuto s Orochimaruem z toho nevyjdou nejlíp.
„To snad né,“ zasténal a batohy mu vypadly z rukou.
„Co je zas?“ zamručel z postele jeho nadřízený a rukama se ujišťoval, že má francouzský cop v pořádku, protože se mu to nechtělo moc přečesávat.
„Ta postel.“
„Co máš proti posteli? Je měkká, příjemná, čistá a velká,“ posadil se Orochimaru a sledoval Kabuta, který si sedl na zem.
„Je to manželská postel.“
Černovlasý muž opustil lůžko, jako kdyby jej kouslo do pozadí. „-rva. To jsme taky nemohli dostat normální pokoj?“
„Vydáváme se za manžele. Logicky jsme dostali manželský pokoj,“ povzdechl si medik a modlil se, že se za to jeho mistr rychle přenese. „Mám spát na zemi?“ navrhl snadné řešení.
Orochimaru na něj vrhl neurčitý pohled. Kabuto musel přiznat, že s oříškově hnědýma očima byl jeho mistr okouzlující.
Hadí sannin zamířil ke dveřím z místnosti a trochu pozdě mu došlo, že tohle nejsou ty na chodbu. Učinil tak ale důležitý objev: „Tak máme alespoň vlastní koupelnu.“
„A?“ dostal ze sebe medik pořád ještě deprimovaně.
„-rotle,“ podíval se na něj Orochimaru zpátky do místnosti a cop se mu přehoupl na rameno. „Představ si mě, jak jdu takhle do lázní. I kdyby mi tahle příšerná růžová barva nakrásně vydržela, tak za ženskou se asi fakt nezamaskuju.“
„No existuje jedno takové jut-“
„Já, do -dele, nejsem Uzumaki Naruto a fakt neplánuju používat tuhle věc,“ zakvílel Orochimaru hystericky.
„S prominutím, mistře, ale chováte se jako baba,“ zabručel Kabuto uraženě.
„Zůstávám v roli. A buď potichu, nebo mi půjdeš česat vlasy,“ vyštěkl na něj Orochimaru a bělovlasý ninja najednou dostal strašnou chuť ho za ty černé pačesy popadnout a vyškubat mu je.
„Co se na mě ta mračíš?“ obořil se na něj Orochimaru po chvíli, ale spíše smířlivějším tónem. Pohádat se s někým, s kým bude muset další týden sdílet pokoj a ještě k tomu se před zbytkem světa maskovat za ženskou nebyla nejlepší vyhlídka jeho života.
„Jen si říkám, jestli se někdo nepokusí mi vás převzít.“ Kabuto zaregistroval nechápavý pohled koutkem oka smírnou škodolibostí v hlase pokračoval: „Viděl jste se s tím copem v zrcadle? Poletí po vás polovina chlapů ze zvučný.“
Dostal facku, musel ale přiznat, že zaslouženě.