Louder than words

„Může… můžete mi někdo…,“ tlačil ze sebe Naruto obtížně slova. „Sakra dokáže mi někdo vysvětlit, co se tu stalo?“ ozval se nakonec notně udýchaným hlasem. Zmateně se kolem sebe rozhlížel a nechápal, stejně jako všichni ostatní.

Sakura se Saiem ho pozorovali s podmračenými výrazy. Vlasy mu od ukončení poslední velké války zase o něco povyrostly, byť stále byly střapaté a divoce trčící do všech stran. Od těch dramatických událostí, kdy spolu s Beem, Gyükim a Kuramou, bojovali proti tomu muži, se mu kolem spánků táhly dva dlouhé na prst široké jako čerstvě padlý sníh bílé prameny. Narutovi to nevadilo, byla to památka na poslední srážku s Madarou a navíc zbytek jeho hřívy dál připomínal slunce v pravé poledne. Právě se přiřítil společně se skupinkou dalších pěti ninjů z Listové na místo setkání, kde na ně ovšem nikdo nečekal. Sakra! Mělo tu být přece minimálně pět nebo šest ninjů z Mlžné vesnice. Tak kde sakra jsou? Vždyť ještě před chvílí je všechny cítil, stejně jako veškerou zvěř široko daleko. Od té doby, co se Naruto naučil ovládat přírodní energii a hlavně z ní čerpat sílu kdykoli potřeboval, dokázal vnímat mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Najednou tu však bezradně přecházel v kruzích a hledal sebenepatrnější náznak po JAKÉKOLI energii. Jenže ono nic.

Sakura udělala pár kroků, když jí pod nohama něco zapraskalo. Připomnělo jí to zvuk drolícího se spáleného papíru a tak sklonila hlavu, aby se podívala, co to ve skutečnosti je. Když opatrně zvedla nohu, objevila jen hromádku černého popela. Nebylo ho moc, dokonce i z jedné cigarety by ho bylo víc, ale tak nějak to bylo zvláštní. Celé tohle místo bylo najednou naplněno něčím prapodivným, jakoby se tudy prohnal uragán a zanechal za sebou prázdnotu s nicotou. Sakura se opatrně dívala kolem sebe a najednou to uviděla. V pravidelných intervalech nacházela další a další droboučké hromádky popela, jen mnohem světlejší. „Proces rozkladu je posloupný,“ došlo jí okamžitě. Popošla snad o dalších patnáct, dvacek kroků různými směry, když se konečně zastavila. Zírala nevěřícně před sebe a bála se i mrknout, aby náhodou nezjistila, že se jí to jen nezdá. Na zemi přímo před ní se v něčem, co připomínalo trávu, choulilo zubožené odumírající tělíčko tvora, který mohl být kdysi přenádherným motýlem. Slabě třepetal pravým křídlem, nebo se o to přinejmenším snažil, zatímco zbytek jeho tělesné schránky již odumíral a černal. Působilo to dost divně, protože jeho levá strana byla purpurově rudá. Svým tvarem a vzorem jí mnohem víc připomínala drahou a velejemnou krajku.

„Saii, Naruto, rychle sem,“ zavolala na týmové partnery, zatímco si klekala.

Oba dva se k ní hned přidali. Všichni tři svorně padli na zem, kde obklopili umírajícího živočicha. Sakura opatrně natáhla ruce a chtěla motýla zvednout a aspoň se pokusit zmírnit jeho utrpení, když ji Naruto zastavil.

„Nedotýkej se ho!“ varoval ji divoce se zavrčením.

Sakura se po něm ohlédla a došlo jí, že to jeho hlas ji zarazil víc než cokoli jiného. Naruto byl v sennin módu, kdy rozuměl veškeré přírodní energii kolem. Pochopila, že je to prozatím jen základní forma, protože mu oči zezlátly a orámovaly se oranžovou linkou. Jeho pohled teď víc než kdy jindy připomínal žábu, ale to už jí nevadilo. Už dávno pochopila, že mezi obřím slimákem schopným rozdělit se na libovolné množství maličkatých slimáčku a gigantickou žábou není až tak veliký rozdíl. Obojí ji svého času připadalo nechutné a odporné, ale to už byla minulost. Narutovi prsty se jí tak divoce zarývaly do ramene, že se chtě nechtě pod tím dotekem krčila. Podvědomě uhýbala bolesti a možnému rozdrcení kostí. „Naruto,“ zaprosila opatrně, „povol.“ Střelil po ní pohledem a okamžitě ji pustil. Sakura moc dobře věděla, že když byl v tomto stavu, ani její brutální síla by jí nebyl nic platná. Neměla by proti němu sebemenší šanci!

„Promiň, já nerad,“ omlouval se rychle. „Někdy se tak moc soustředím, že zapomínám na ostatní věci.“
„Děje se něco?“ zeptala se Sakura, protože ji nejistota v jeho hlase poněkud děsila.
„Nevím,“ odpověděl tak rychle, že to skoro přeslechla. „Něco se mi na tom všem nezdá,“ upřesnil. „Vlastně bych nejraději odsud zmizel. Z těch zbytků na zemi stoupá dost divná chakra až mi z toho běhá mráz po zádech.“
„Musíme se tu aspoň podívat,“ snažila se ho uklidnit Sakura. Sai jen tiše přikyvoval. „Co bychom asi tak nahlásili Tsunade-sama, kdybychom to neprohledali?“ doplnila ještě. Chvíli bylo znovu naprosté ticho, ale pak se přeci jen hovor opět rozproudil.
„Hm,“ zamručel jen Naruto a dál se díval kolem sebe. Skutečně mu něco na tom všem tady nesedělo a dokonce i Kurama v jeho nitru se nervózně zavrtěl všemi směry, jakmile zacítil tu energii z venku.

Sakura vstala, oprášila si kolena od popílku a rozdala Izumovi s Raidem, zbývajícím dvěma ninjům, úkoly. Zavládl čilý ruch, takže si nikdo nevšímal nervózního stranou stojícího Naruta. Pořád prodléval tam, kde ho opustili a upřeně hleděl před sebe. Od jejich příchodu mohlo uběhnout snad půl hodinky a oni konečně pročesali téměř celé okolí. Najednou Raido výrazně zapískal, což byl smluvený signál v případě, že kdokoli z nich něco nalezne. Naruto se obrátil na patě a okamžitě vyrazil, takže tam byl první, i když Sakura byla mnohem blíže. Muž klečel v trávě a u jeho kolenou na zemi spočívalo do klubíčka stočené ženské tělo. Sice se to nedalo moc dobře rozeznat, ale mohla být přibližně stejně vysoká jako Sakura a zběžný pohled do obličeje dával tušit také podobný věk.

Sakura se k ní sehnula a vztáhla ruce, aby ji prohlédla. Jakmile se jí však dotkal, dívka prudce otevřela oči a ze rtů jí splynulo jen: „Mangekyou Chou-Raiton Sharingan!“ Oči jí jediným mrknutím nabraly černo-červenou barvu a kresba, která se v nich rozkvetla, připomínala hodně jednoduchá motýlí křídla. Minimálně Sakuře to tak připadalo, nežli ji síla dívčina pohledu donutila strnout na místě a neuvěznila ji v genjutsu. Naruto se po ní okamžitě natáhl, aby ji osvobodil a současně se druhou rukou snažil dotknout dívky. Nedovolila mu to a místo toho střelhbitě vyskočila na nohy a přesunula se kousek stranou z jejich dosahu.
„Jsi v pořádku, Sakuro-chan?“ ptal se Naruto starostlivě, ale nedíval se na ni.
Kunoichi pouze zatřepala několikrát hlavou a teprve pak byla schopná odpovědět nazpět. „To jsem ještě nezažila,“ drmolila zmateně. „Bylo to, jako bych dostala imaginární palicí pořádně mezi oči. Jediné, co si pamatuji, byla motýlí křídla a pak už byla jenom tma.“
„Je ti něco?“ ozval se znovu naléhavěji hlas Jinchuurikiho, který ji stále svíral v náručí, byť hleděl pořád před sebe.
„Nic mi není, tedy nepočítám-li to motání hlavy a mírnou nevolnost,“ odpověděla mu rychle nazpátek. Zacítila z něj povědomé napětí, které obvykle cloumalo Devítiocasým. Naruto dávno s Kuramou uzavřel příměří, ale pokud u něj došlo k neobvyklému vypětí, pak démon stále občas mohl podlehnout svému prapůvodnímu řádění a potom rozhodně netoužila. Místo toho se zadívala přímo před sebe, aby si lépe prohlédla tu dívku. Jakmile ji přejela od hlavy k patě, otevřela pusu dokořán a krve by se v ní nedořezal. Vyvalila sice oči, ale pusu pro jistotu střelhbitě zaklapla, aby mohla mluvit. „Řekněte někdo, že se mi to jenom zdá,“ zalapala po dechu. Ticho, které ji obklopovalo, bylo víc než výmluvné. „To přece nemůže být pravda? Že to není pravda?“ pokračovala a zuby jí samovolně začaly cvakat o sebe navzájem.
„Kdo sakra seš?“ štekl Naruto a přerušil tak Sakuřino mumlání. Za normálních okolností by ho s chutí praštila, ale tohle bylo všechno možné, jen ne normální.
„Amanohara Renai,“ pronesla ta naproti sametovým hlasem a všem bylo naprosto jasné, proč se tak jmenuje. Do jejího hlasu by se zamiloval každý bez rozdílu, pod jakým nebem se nachází. Byl opojný a stoupal vám do hlavy. Omotával se kolem vás a našeptával krásná svůdná slovíčka přímo do vašeho mozku.
„Hej, chlapi, proberte se!“ zahučela naštvaně Sakura. „To jste už zapomněli, koho nám připomíná?“
„Jenže nemá černé vlasy, ale bílo-červené,“ řekl omámeně Sai a prsty pravé ruky mu nervózně poskakovaly v rytmu staccato.

Sakuře bylo nad slunce jasnější, že by ze všeho nejraději vzal do ruky štětec a začal ji malovat. Určit by dokázal zachytit tu jedinečnost okamžiku, stejně jako její krásu. Ani ona nedokázala popřít, že byla svým způsobem nádherná a ty divoce vlající rozčepýřené bílo-červené vlasy jen podtrhovaly její výjimečnost. Bylo pravdou, že ten Ďábel měl vlasy uhlově černé, ale jinak vypadala naprosto jako on. Sakura sevřela ruce k uvolňovacímu jutsu, soustředila se a něco zamumlala. Potom obešla všechny přítomné muže, ale místo jemného doteku je schválně bácla pěkně citelně svou sevřenou pěstí. Čtyři páry mužských očí se po ní dotčeně postupně otočily, což jí nevadilo. Žárlila na tu pozornost, kterou jí věnovali, ale za nic na světě by to nepřiznala.

„Sakuro-chan,“ zakňučel Naruto a mnul si neexistující bouli na hlavě.
„Kuš!“ štěkla po něm nazpět. „Taky jsem mohla víc přitlačit.“
„Hai, hai, myslím, že jsme pochopili všichni,“ ozval se pro změnu Izuma.

Raido se opatrně přiblížil víc k Sakuře, aby jí pomohl vymyslet strategii. Vysloužil si dotčený Narutův pohled a neviditelný vděk opomíjeného Saie, který mohl nikým nepozorován sáhnout do kapsy na zádech a opatrně vyjmout její obsah. Minimalistické provedení svitku a kalíšek s mazlavou hmotou obsahující jeho speciální inkoust se mu, jak se zdá, přeci jen budou hodit. Tak tak v něm stihl smočit ukazovák a palec pravé ruky, když se před ním ozvalo palčivé zakňourání. Naruto se s vrčením stočil do klubíčka a rukama si objímal břicho. Doslova během vteřiny mu po čele valil pot v mohutných provazcích a celé tělo mu žhnulo. Sakura se nezdržovala vytahováním nástrojů a prostě mu za použití vlastní chakry rozřízla oděv. Všichni tam mohli vidět, jak se mu na břiše objevuje jeho pečeť, pomocí které uvěznili do jeho těla kdysi běsnícího Kuramu.

„Co se to s ním děje?“ ptal se Izuma zmateně.
„Nevím to jistě, ale není to dobré,“ mumlala Sakura a snažila se doprostřed pečetě vpravovat malé dávky své speciální chakry, aby zmírnila bolest. „Vážně to není dobré, takto se pečeť otevře. Kdybychom tak věděli, proč se to děje?“ uvažovala polohlasem.
„To dělá ona,“ přerušil ji Raido.
Sakura se ohlédla směrem k neznámé, ale ta tam jen stála a prohlížela si je. Nic víc. „To není možné, vždyť vidíš, že se nehýbe a nic nedělá.“
„Musí to být její práce,“ trval si na svém Raido, „věř mi, Sakuro.“
„Už chápu,“ ozvala se konečně a upoutala na sebe pozornost všech, včetně zneschopněného Naruta. „Tak to ty jsi nyní Jinchuurikim Devítiocasého. Mělo mě to hned napadnout podle tvé neobvyklé aury. Celá tvá bytost i s osobností přímo volá po tom, abys jím byl právě ty.“
„Co ty o něm můžeš asi tak vědět,“ vyprskla jejím směrem Sakura naštvaně. Dál se přitom snažila zmírnit bolesti a zvrátit probíhající proces prolomení pečeti. Kupodivu ani samotnému démonovi uvnitř se to moc nezamlouvalo a tak jí vydatně pomáhal z druhé strany. Pamatoval si Madaru a nechtěl s ním mít naprosto nic společného. S ním a ani s nikým, kdo smrdí jako on.

Renai se jen pousmála a nic víc. Rozkročila se na šířku ramen a ruce spustila podél těla. Dlaně obrátila ven, zavřela oči a zhluboka se několikrát nadechla. Pak rychle provedla pár pečetí a znovu vztáhla ruce, jen víc před sebou jakoby o něco úpěnlivě prosila. Její sytý hlas zaplnil celý prostor a ze rtů jí splynulo: „Gingakei Chou!“ Pak tleskla a do okolí se vřítilo prvních pár přenádherných motýlů. Vše v jejich dosahu započalo okamžitě odumírat, stejně jako oni samotní.

Nebýt Saiova bleskurychlého zásahu, kdy zdokonalenou verzí svého pečetícího jutsu pouze spoutal neznámé zápěstí, kdoví kolik by jich tu už poletovalo. Sai se postavil a došel až k ní. Zacloumala sebou, ale inkoustový tygr svíral její ruce příliš pevně. Navíc svým tělem bránil Saie, který stál za ním. Znovu palcem pravé ruky sáhl do kalíšku s mazlavou hmotou, která kdysi byla chakrovým inkoustem. Poté Renai nakreslil na čelo symbol pro svázání a teprve pak propustil tygra. Postava před ním zvadla ve svém odporu a jen podle pohybujících se očí bylo možné rozpoznat, že stále velmi dobře vnímá vše, co se kolem ní odehrává. Zápěstí spoutaná neviditelnými okovy, což byla památka na stisk tygřích zubů, odhalila čtyři tetování. Na každé ruce se nacházelo jedno na vnitřní a druhé na vnější straně. Pravou ruku tak z vrchu zdobil symbol Yochi (země), zatímco vnitřní Arashi (bouře). Levé zápěstí na povrchu zobrazovalo symbol Ten (nebe), ale uvnitř se schovávalo Niji (duha).

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se ho překvapeně Sakura a sledovala, jak si Sai pouze poklepal na špičku nosu, ale dál mlčel.
Naproti tomu Raido, který k němu mezitím došel, se zeptal bez vytáček a zbytečností. „Co po něm chceš a proč zrovna Konoha?“
Sakura chtěla protestovat, že osoba spoutaná speciálním svazovacím jutsu mu toho asi moc neřekne, ale Sai ji předešel. „Mluv. On ví, že jazyk ti slouží, na rozdíl od zbytku těla.“
Jeden soustředěný pohled do jeho tmavých očí a pak proťal její hlas znovu prostor. „Otec měl pravdu, když říkal, že každý Uchiha je magicky přitahován svou vesnicí.“
Izuma vyskočil na nohy a přeskakujícím hlasem odporoval. „To není možné, neříkej mi, že tvým otcem je Madara Uchiha? To prostě není možné.“

Sakura se po něm ohlédla, ale musela mu dát za pravdu. Během svého studia měla jako žákyně Tsunade-Hime mnohá privilegia a mezi ně patřilo mimo jiné i to, že mohla i do zakázané části knihovny, kterou právě Izuma společně s Kotetsu častokrát strážili. Sakura byla pilná studentka a moc ráda četla. Dozvěděla se mnohá tajemství historie a tak si samozřejmě přečetla i velmi osobní informace ze spisu Madary Uchihy. Věděla tak, že tento muž prostě nemohl mít potomky vlivem pokusů, které na sobě prováděl, aby vylepšil sám sebe a své schopnosti.

„Má pravdu,“ zamumlala a podmračeně dál pozorovala tu neuvěřitelnou a hlavně nepopiratelnou podobu. „Zašel moc daleko a jeho DNA zmutovala natolik, že nebyl schopen stvořit život ani, kdyby sebevíc chtěl.“
Renai se v duchu znovu pousmála, navenek však pouze pronesla. „Odkdy je ke stvoření lidské bytosti zapotřebí pouze fyzického spojení se ženou? To už jste zapomněli na všechny ty pokusy, které prováděl Orochimaru?“
„Proboha, on si ji prostě vypěstoval jako nějakou kytku,“ zešklebil se Izuma.
„Otec je jednou otec a ve výsledku houby záleží na tom, jakým způsobem se jím stane,“ dodala pouze Renai.
„Neodpověděla jsi na jeho první otázku,“ přerušil je Sai.
Renai se vrátila pohledem zpět k Narutovi, jehož tělo už pokojně odpočívalo na zemi v trávě. „Jinchuuriki Devítiocasého na Madarovo plémě takto reagují od nepaměti. Kyuubi no Youkou je naší hračkou, naším mazlíčkem na stříbrném obojku.“

Naruto se z ničeho nic probral a střelil po ní rozzlobeným pohledem doprovázeným hrdelním vrčením. Jasně rudá barva zřítelnic a černě orámované oči vypovídaly o tom, kdo se to právě po ní dívá.

„Kuramo, prosím,“ snažila se démona uklidnit Sakura, ale bezvýsledně, protože vrčení sílilo.

Sai si jen unaveně povzdechl a bez dalšího Renai přejel přes rty od nosu dolů k bradě palcem od inkoustu. Okamžitě zmlkla, ale jemu to nestačilo. Znovu namočil prst a vrátil se k jejímu čelu. Symbol spoutání navíc orámoval kotvícím křížem. Výsledkem bylo to, že se postava bezvládně zhroutila do náruče Raidovi. Teprve to Devítiocasého uklidnilo natolik, že se vrátil zpět do svého vězení a na Sakuru tak pohlédli opět jasně modré oči Naruta, namísto ohnivě rudých.

Raido pevně uchopil ženu ve své náruči a dřív než stihnul otevřít pusu, zavelela nekompromisně Sakura. „Myslím, že by to stačilo. Vrátíme se do vesnice a podáme neprodleně zprávu. Ona,“ přičemž ukázala na Renai. „půjde s námi. Tsunade-sama ji dozajista bude chtít vidět.“ S tím vyrazili zpět do Konohy a jen Bůh mohl tušit, co pro ně Osud v budoucnu připraví prostřednictvím tohoto nezvaného návštěvníka.