Svět bolestí a lásky - Uzumaki Naruto
Když se mně někdo zeptal "Víš jaké je to být na všechno sám?"
Jde o to že já vždycky byl na všechno sám, nemohl jsem zpoznat svoje rodiče, ale mohl jsem pocítit pocit samoty, který mě mučil zevnitř.
Možná že jsem na povrch vypadal jako kluk, který nemá s ničím problém a jenom dělal naschvál, ale zevnitř jsem pomalu, ale jistě umíral. V tu chvíli se na mě obrátilo světlo, které odehnalo vše temné, a já jsem mohl pocítit alespoň kousek rodiny. Iruka-sensei... Člověk, který mě osvobodil z věčného týrání a ubíjení se k smrti. Byl jsem si jist že tohle je rodina.
Pak jsem zpoznal mého úchylného senseie Jiraiyu, nebo také žabího poustevníka. V tu chvíli jsem byl nejšťastnějším klukem pod sluncem. I když jsme spolu nestrávili věčnost, pro mě to jako věčnost byla. Život se mi začal zlepšovat a zpevňovat díky respektu a přátel jaké teď mám. Sakura, Sai, Ino, Shikamaru, Chouji, bábi Tsunade,Jiraiya a Iruka-sensei, Kakashi,Hinata, Neji , ...a Sasuke. "Jednou tě přivedu domů..." Vážně, byla to jako moje pravá rodina, kterou jsem nechtěl nikdy pustit, ale jenom ochraňovat před světem,tam venku. Ale vše mě v jednom okamžiku opustilo.
Sasuke, klučina o kterém jsem si myslel že rozumí mě, a já porozumím němu, opustil vesnici , ve snaze pomstít svůj klan a zabít svého bratra Itachiho. Někdy jsem si říkal, zda mu pomsta vrátí jeho klan a milovanou rodinu. Ne, nevrátí. Jeho srdce bylo obalené v kaši temnoty, pomsty, naivity a strachu...
Když mi bábi Tsunade sdělila další bodající se do srdce zprávu, myslel jsem si, že se můj život znovu zhroutil "Jiraiya-sensei je mrtvý". V tu dobu jsem byl nasáknutý smradu z minulosti a to je samota. Nechtělo se mi žít můj život a svět, ve kterém nikoho a nic nemám. Nemám rodinu...
"Nevzdávám se, tohle je moje cesta ninji". Tahle věta, mě držela na nohou... Ne, tohle mě nedrželo na nohou, držela mě touha ochraňovat mé přátelé a jejich láska. Sakuru, Saie, Kakasiho! Nemůžu to jen tak vzdát! To oni mě vylovili z propasti samoty, to oni mi pomohli získat si respekt u ostatnícíh, to kvůli nim jsem se stal nejlepším ninjou ve vesnici a taky jsem se mohl stát hokagem! Budu je všechny ochraňovat, i za nasazení svého života! Mám skvělou manželku, krásné dvě děti, skvělé kamarády, nádherný dům a to jen díky vám a Hinatě. Děkuji vám.
"...Sasuke, ty jsi mohl aspoň na chvíli zpoznat lásku domova, rodiny a teplého jídla."
Tak nevím jestli se mi to povedlo, nebo ne, ale psala jsem to jenom 35 minut a je to moje první řekněme tomu "poezie nebo jednorázovka". No tak doufám že se bude líbit. 
Hm, moc zrychlené. Pak tam máš překlep zpoznat (-> poznat) hned v první větě ;)Na první prózu (předpokládám, že jsi nechtěla říct poezii, protože to by byla báseň a v tomhle ji vážně nevidím
) to docela šlo, mám ale jedno doporučení. NIKDY se neřiď časem. Je to sice hezké, žes to psala jen 35 minut, ale je to na tom taky vidět. Pokud píšeš něco poprvé, neboj se tomu věnovat čas. My čtenáři bychom byli asi mnohoem šťastnější, kdyby sis s tím dala větší práci, několikrát si to přečetla a pak by ti možná došlo, že povídek na tohle téma je tu spoustu od mnohem lepších autorů, že psycholigické děje v Narutovi jsi tak trochu odflákla, že si ignorovala pravidla pro přímou řeč (například u toho "Jiraiya je mrtvý" by měla být před větou :, nebo (což se mi zdá jako lepší verze, protože Tsun mu to řekla a v tom kontextu to zní, jakože si to zpětně připomíná, ne že se to přávě teď děje) tu přímou řeč úplně zrušit a dát ji jako normální větu - mělo by to větší důraz a více by se mi to tam hodilo.)
A ty trojtečky! Bože, lidi, prosím, necpěte je tam. Taky jsem to dělala, když jsem začínala, ale teď zpětně vidím, že jen málokdo trefí, kam by měly patřit (např. u Nemá rodinu..., Tahle věta mě držela nad vodou... jsou naprosto zbytečné).
U "milované rodiny", kdy přemýšlí o Sasukem je tam moc velká mezera mezi myšlenkou, zda mu ji to vrátí, a velice tvrdou odpovědí: "Ne, nevrátí". Nevím, co v tomhle případě udělat, aby to vypadalo líp. Snad nový odstavec? Takhle bych to nikdy nenapsala, takže ti nemůžu moc poradit.
Ale nejvíc mi vadilo, že jsem měla pocit - jako bys vyprávěla pohádku, fantas magorii, něco naproto nereálného. Vzhledem k tématu povídky, bych řekla, že by mě to mělo rozbrečet, jenže já jsem u toho zůstala naprosto chladná. Je to prostě napsané špatně. Bez emocí, jen prázdná slova; a taky dost povrchně s dětskou naivitou.
Příště si dej s prózou více práce. Jasně, že nikdo nečeká, že se z tebe přes noc stane Shakespeare a leckdo ví, že já se taky musela dlooooooouho učit, než jsem se takříkajíc trochu vypsala a stále ještě ani zdaleka nemám na konožské hvězdy jako Laterii, Ávart, Lightning_Blade a další a další dlaší. A také vím, že niky jako ony nebudu, protože někteří lidé na hru se slovy prostě mají dar, ale my se jim můžeme alespoň zkusit přiblížit
Tak si neber moje slova moc trvdě. Hlavu vzhůru a jde se dál
Hodně štěstí při další povídce!
Ach ten sentiment...
Tak ted jsi me dostala - na kolena - a skoro jsem se rozbrecela. Diky za pochvalu Camelia. Za pochvalu a uznani. Je to povznasejici pocit, kdyz si nekdo mysli, ze jsem aspon v necem (a nekdy) dobra
Prozradim ti male tajemstvi
ac nepochybuji, ze Tobe je to uz davno jasne. Neni mi stejne jako tobe nebo trebas ted nove tady autorce (soudim jen dle stylu psani, bo vek u ni nevidim). Neco malo jsem si uz prozila a zazila, zel bohu nebylo toho hodne v pozitivnim duchu. Ma to vliv na me psani, protoze takto ventiluji sve vlastni pocity, prozitky a zazitky. S cistym svedomim tak mohu napsat, ze neni jedina povidka (a ne jen tykajici se Naruta - pisu i jinde a o jinych anime nebo mangach), kde by nebyl kus meho osobniho prozitku. Prave proto asi vyzni povidky v mem podani tak realne a uveritelne. Pisu o tom, co znam - konkretne mam na mysli pocity a popisy toho vseho. To je pak hned snazsi, ale uznavam, ze asi musi mit clovek trochu "zkusenosti" a znalosti, popr. slovni zasobu a jistou miru "talentu" (nejspis), aby to vhodne skloubil a poskladal a dalo se to cist 
Jinak - mas samozrejme pravdu, co se toho jejiho dilka a jeho hodnoceni tyka. Je co zlepsovat, to bez debat. Na druhou stranu ji zavidim - zavidim ji tu naivitu, viru v to, jak vse vidi, a "romanticnost". Zavidim ji to, protoze ja to uz davno nemam. Neverim uz v dobrotu lidskych srdci a v cistost pocitu a jednani lidi kolem. Jen at ji to vydrzi co nejdele, protoze stret s realitou lidske krutosti, sobeckosti a zloby je nevyhnutelny. Je dobre, kdyz mas pak hodne dlouho z ceho cerpat
"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"