Z kroniky skryté Zvučné: Nezbytné spojenectví

Na světě jsou dva druhy lidí, říkal si Sasuke, když padal ze schodů. Jedni jsou v tuhle dobu vzhůru a ti druzí nezapomněli na noc vypojit pevnou linku.
Podotkněme, že to nebyla tak úplně pravda, protože kromě Sasukeho byl v tuto brzkou ranní dobu vzhůru ještě Kabuto. Měl v sobě sedmé kafe a právě řval na toho stupidního paladina, že kvůli němu vychcípalo celý Ruby Sanctum. O tom ale nikdo ze Zvučné nevěděl, takže se to nepočítá.
Sasuke se konečně dopotácel k pevné lince, jediné na celé základně. Zvedl telefon a unaveně a otráveně do něj zahučel: „Uchiha Sasuke, skrytá Zvučná. Kdo volá?“
„Ahoj Sasuke. Tady je Jiraya. Máš tam někde Orochimarua?“
„Jsou dvě ráno, ty -eténe. Ten šupináč spí.“
Sasuke chtěl už už třísknout telefonem, jenže Jiraya rychle vydrmolil: „Tak ho vzbuď. Tohle je hodně naléhavý.“
„Nepočká to do rána? Jsem si naprosto jistej, že se mu nebude chtít vstávat.“
„Řekni mu klíčový slovo. Midgardsormr.“
„Mi-co?“
„ Midgardsormr. Hoď sebou.“
„Jéžiši, snad nehoří, ne? Fajn, počkej, já tu vyzáblinu vybělenou přitáhnu, jo?“

Sasuke se opíral o stěnu a sledoval Orochimarua. Bylo to už asi pět minut, co ho vytáhl z postele. Celá ta věc s jeho buzením byla neuvěřitelná.
„Orochimaru, vstávejte.“
„Ještě pět minut,“ ozvalo se zabrblání z pod deky. Orochimaru byl smotaný do klubíčka, černé vlasy mu padaly z postele a kolem něj se hřálo několik hadů.
„Volá vám Jiraya. Říkal něco jako Midgardsormr...“ zacloumal mu mladý Uchiha ramenem.
Orochimaru vyletěl doslova půl metru do vzduchu a vypadl z postele na podlahu. Ani se nesnažil vypadat nijak důstojně, když se ptal: „CO že to říkal?“
Ukázalo se, že sennin umí vyvinout velmi slušnou rychlost. Takže když běžel hadí ninja k telefonu, pleskaly mu bosé nohy o podlahu, rozcuchané vlasy za ním vlály jako černý chuchvalcovitý mrak a modro-bílo-zeleně pruhované pyžamo na něm plandalo.
Teď stál Orochimaru, velmi zadýchaný, u telefonu, jednou rukou si přidržoval u ucha sluchátko, druhou se opíral o stěnu.
„To si děláš -del. To nemyslíš vážně. Jak jako že...TENHLE víkend? Zlatá šupino, je PÁTEK. Jakto, že jsi mi to neřekl dřív? To mě nezajímá, jak se tam mám -rva dostat včas? COŽE to chce přivízt? No jasně, že přijedu. Ale vy dva mi děláte podporu, jasný?“
Orochimaru odevzdaně zavěsil a pomalu se otočil na Sasukeho: „Tak fajn. Všechny vzbuď. Právě jsme uzavřeli dočasné spojenectví s Konohou.“
„Promiň, co prosím? Já se asi přeslech,“ promnul si Uchiha uchu a zatvářil se nevěřícně.
„A taky si ty, Kabuto a zvučná pětka sbalte kufry. Odjíždíme na víkend do Listový.“
„Tobě -eblo!“ vybuchl Sasuke.
„Mně? Mně ne. Já jen v zoufalé situaci dělám zoufalé a nutné činy. A teď je jdi probudit. Já si půjdu sbalit kufry...“
Sasuke se otáčel k naštvanému odchodu, když Orochimaru ještě dodal: „A ať si všichni vezmou hodně teplého oblečení. Hlavně košilky a punčocháče!“

„Orochimaru-sama, vždyť jsme ani nesnídali!“ To byl Jirobo.
„Jdeme už -anejch dvacet kiláků!“ nadávala Tayua.
„Nechal jsem tam svoje brýle,“ fňukal Kabuto.
„V Konoze koupíš náhradní,“ uklidňovali ho Sakon s Ukonem.
„Mohli byste laskavě držet hubu a krok?“ zařval Sasuke a všichni zmlkli.
Začínalo svítat, Orochimaru, Sasuke, Kabuto a Zvučná pětka pochodovali směrem do Konohy. Teda, Sasuke pochodoval. Orochimaru se kochal východem slunce a občas poukazoval na rozkošnou krajinu. Tayua pořád nadávala, jak se na rodilého Ostraváka sluší, Jirobo fňukal, že má hlad (ačkoliv jej Orochimaru několikrát uklidňoval, že v Konoze se přecpe k prasknutí), Kimimaro se snažil dýchat, aby ho nepopadl zase jeden z jeho nemocných záchvatů, Kabuto se prohýbal pod dvěma obrovskými naditými batohy, protože kromě svého nesl ještě Orochimarův. Kidomaru bědoval, že nechal ve Zvučné svoje pavouky a že na ně paní Vomáčková určitě zapomene, že je nemá vymetat. Sakon se s Ukonem střídali v nošení svého batohu a vždycky ten, co nic neneslo, se snažil shánět celou výpravu dohromady, uklidňovat ji a staral se, aby nikdo cestou neodpadl.

Konečně byla Konoha na dohled. Už v bráně na ně čekali Tsunade s Jirayou, oba dva vypadali úplně stejně zdrceně jako Orochimaru.
„Tak fajn,“ prohlásil Sasuke, shodil svůj batoh na zem a založil si ruce na prsou. „Chci vědět, o co vlastně jde.“
Kabuto se opřel o stěnu a pak sebou plácl na zem. Okamžitě zmizel pod oběma batohy a nebyl z něj vidět ani centimetr.
„Jo, proč se sem, -rva, vůbec táhnem. To útočí Akatsuki? Jestli jo, tak sem rovnou mohla zůstat v posteli, protože mě to -ane nezajímá!“ majzla Sakona Tayua svojí flétnou.
„Jo kdyby Akatsuki. To by bylo ještě dobrý,“ zatvářila se Tsunade kysele. „Něco horšího, přijede Midgardsormr.“
„A to je...?“ ozval se Kimimaro.
Orochimaru zavřel oči a nahodil výraz člověka, kterému někdo vrazil facku: „ Midgardsormr...je moje babička.“
„A do -rvený -dele,“ vytrousil ze sebe Sasuke. Když se na něj ostatní nechápavě podívali, dodal: „No, než brácha vyvraždil skoro celou naší rodinu, byli Uchihovic docela velkej klan, víte? Měl jsem babičku. Takže o babičkách něco vím. A fakt doufám, že jste si všichni vzali hromadu teplýho oblečení.“

Orochimaru se převlékl. Pro celou přítomnou Zvučnou i Listovou to byl docela šok. Černovlasý ninja měl na sobě ručně pletený hnědý svetr a neurčitě hnědé tepláky.
Tsunade si vzala něco s umírněnějším výstřihem. Jiraya se učesal. Tohle bude pro všechny náročný červenec...
Teď všichni stáli před hlavní konožskou bránou a čekali. Čekali už asi půl hodiny. Konečně v půl dvanácté přijela Midgardsormr.
Hodně lidí si ji představovalo jako Orochimarua s bílými vlasy, menšími rameny a většíma ko...více na hrudi obdařenou. Ono totiž, jak podotkl Kidomaru, Orochimaru díky těm svým vlasům a náušnicím vypadá sám o sobě jako baba.
Nicméně by to nemohlo být dál od pravdy, snaž až na ta prsa. Midgardsormr, které, prosím, všichni říkejte Midgar, měla krátké kudrnaté hnědé vlasy, obrovské kruhové náušnice, vlněný svetr růžové barvy se žlutými králíčky, kulaté brýle se silnými obroučkami používané na čtení, batoh, a dvě tašky.
„Jste si vážně jistý, že je to vaše babička?“ zeptal se Orochimarua Kabuto šeptem.
„Jsem. Takhle vypadá od té doby, co se na ni pamatuju.“
„Vypadá mladší, než vy!“
„Já na sebe nepatlám make-up a krémy.“ Než se stihl Kabuto nadechnout a vyjádřit se o make-upu, dodal:“Já jsem takhle bledej přírodně, jasný? Nemůžu za to. A ještě slovo a až se vrátíme, budeš Mandova večeře.“ Medik prozíravě sklapl ústa, zářivě se usmíval a pak zalapal po dechu, když jej Midgar objala.
„Oríku, ty jsi vyrostl!“ Nikdo netušil, kde ta žena sebrala tolik síly, aby zvedla Orochimarua dvacet centimetrů do vzduchu. „Jsi strašně pohublý. A tuten bělolasý chlapec taky. No, doufám, že máte hlad, přivezla jsem řízky a bramborový salát a nějaké ovoce a trochu jsem pekla a...“
Jak pokračovala ve výčtu, Jirobo začal slintat a rozsvítily se mu oči.
„A co ty, Jirajíku? A Tsunadinka! Pořád jste ještě s Oríkem dobří kamarádi, ne? Dlouho jste mi nenapsali a neposlali fotky. Moje kamarádky jsou celé zvědavé. Musím si s vámi pořídit fotečku, páni ty ženský budou koukat. Tak Tsunadinka teď velí celé Konoze? To je skvělé, to mi budeš muset povyprávět! A Jirajíku, četla jsem tvoji knížku. Ty jsi mi ale nestydatý hoch, vážně že ano...“

Bylo pondělní ráno. Naruto podpíral Sasukeho.
„Už nikdy bramborový salát,“ kňučel černovlásek.
„Hele dobrý, už je pryč, ne?“
„Zaplať Jashin,“ mumlal Sasuke.
„Hele, myslím, že si to ještě s tím útokem na Zvučnou asi rozmyslíme. Máte to tam fakt těžký. Nebylo by fér vás tam přepadnout...“ říkala Tsunade, která kráčela vedle nich, nebo přesněji řečeno se velmi vyřízeně ploužila. Vzájemně se o sebe opírali s Orochimaruem, který držel igelitku narvanou krabičkami řízků, perníčků, šátečků, vdolků a kdoví čeho ještě.
„No ve středu máme volno, ale asi ještě budeme odklízet lentilky z laboratoře a navíc myslím, že to zrovna jede Kidomaru na tu výstavu cvičených pavouků. Možná...příští úterý?“
„Ne, to máme velký prádlo a navíc to říkal Pein, že plánuje menší přepadovku, takže to nepůjde.“
„No ale jinak máme plno...“
„Tak to odložíme?“
HVÍÍÍÍZD!
„To nikoho nezajímá, Tayuo,“ zachraptěl Kabuto a shodil si ji z ramene.
Midgardsormr odjela včera večer. Všichni se opatrně vzpamatovávali. Teda...Jirobo oplakával ztrátu, ale to se nepočítalo.