Z knoniky skryté Zvučné: Sušenka

Na světě jsou dva druhy lidí, myslel si Sakon. Jedni svému šéfovi musí podlízat, úplácet ho a případně s ním spát. A ti druzí mají to -rvený štěstí, že jsou roztomilá chlupatá koule, sdílel se svým dvojčetem myšlenky Ukon.
Naprostá nechuť Zvučné čtyřky byla celkem pochopitelná, stejně tak i vyděšené a ukřivděné pohledy, které si navzájem vyměňovali Sasuke a Kimimaro. Yakushi Kabuto nebyl nikde k vidění, ale podle tlumených, pravidelných úderů, které se nesly celou základnou, bylo jasné, že i jemu se ta zpráva donesla a teď tluče čelem o zeď ve sprše.
Nakonec se ozval Suigetsu, který si zvládl zachovat jaksi neutrální tvář: „Možná bychom prostě mohli postavit tomu štěněti boudu venku?“
Karin, Tayua a Kin se na něj podívaly a Suigetsu se vyděšeně odšplíchal pryč pomoct paní Vomáčkové vydrhnout chodbu.
„Dobře, takže Orochimaru našel štěně. Chlupatý, uňafaný štěně. Kde to štěně bude spát, kdo ho bude živit a co tu bude dělat?“ zeptal se Sasuke a v myšlenkách se zaobíral tím, že když se na maso použije hodně česneku, nechutná to maso nijak zvlášť po psu, ale hlavně po česneku.
Všichni se otočila na Kabuta ve dveřích, který právě přišel z koupelny. Medik měl kolem beder omotaný ručník, který si musel jednou rukou přidržovat, a kolem hlavy zase obvaz, protože se praštil asi až moc. Oplatil jim pohled, pak se mu ve tváři vystřídalo nepochopení s děsem a nakonec s rezignovaným smířením.
„Dobře, klidně bude u mě v pokoji. Ale nejí moje jídlo a je to šestej člen Zvučný pětky, jasno?“ povzdechl si a odebral se k sobě do pokoje. Za chvíli se základnou rozlehlo pravidelné, tlumené bušení.
Tohle se stalo před sedmi týdny...

Kakashi si to velmi nerad přiznával, ale už začínal mít svoje pozdní léta života a aktivní ninjovství očividně už nezvládalo srovnávat jeho lásku k sladkému při čtení. V důsledku toho do svého života přidal jeden drobný rituál, takže teď nejenom že obíhal Konohu se svojí psí smečkou, aby je vyvenčil, ale ještě k tomu každé ráno běhal po lese.
A tak se stalo, že zatím co chytal dech opřený o vyvrácenou borovici, uviděl psa. Psa o velikosti bernardýna, chlupatého jako kolie a ztraceného jako čas ve škole. Byla to obrovský koule šedých, bílých a hnědých chlupů, ačkoliv to rozhodně nemohla být tloušťka, protože se ten tvor pohyboval celkem svižně a obratně.
Hatake Kakashi byl připravený na všechno, takže vytáhl z kapsy psí pamlsek. Chlupáč ale nemusel být nijak moc lákán, protože byl očividně rád, že vidí člověka. Vyrazil k ninjovi rychlostí nadšeného psa, skočil mu na hruď a Kakashiho záda objalo listí a jehličí.
„No jo, ty krasavče. Komu ses zatoulal?“ drbal ho bělovlasý muž mezi ušima, zatímco se snažil nenechat si slíznout masku z obličeje. Mezitím ale uvažoval, co s tím psem bude dělat. Nakonec se rozhodl vzít ho k sobě domů. Dá inzerát do novin a mezitím se o psa postará. Je to ale sladký pejsek, tohleto.
Tohle se stalo před dvěma týdny.

Kabuto byl v zoufalé situaci. Polovina Zvučné už dva týdny pobíhala chaoticky po okolí a hledala Sušenku. Krmení Mandy byl poměrně dobrý logický argument pro to, aby se ten pes našel co nejdřív.
Medik měl ale dojem, že tentokrát se Mandova hladovost přeceňovala. Bylo to podmíněno především tím, že Manda byl několik desítek kilometrů daleko, zatímco dveře do bytu Hatake Kakashiho byly právě před ním. Na druhou stranu, za zeptání nic nedá, ne?
Popotáhl si nervózně límeček, ujistil se, že má čelenku Zvučené schovanou bezpečně v kapse a pak nesměle zaklepal, zatímco si připravoval svoji řeč.
Dveře se nejdříve otevřely jenom na škvírku, ale vzápětí se rozletěly dokořán. Než se Kabuto stihl vzpamatovat, měl do hrudi zaryté koleno, pravou ruku přišlápnutou k verandě, jedna cizí ruka mu tiskla čelo a tlačila mu tak hlavu k parketám a aby toho nebylo málo, tak na krku cítil něco studeného a zaručeně ostrého a medik by vsadil obě boty, že to byl kunai.
No, čekal, že to začne hůř. Snažil se nevnímat to že má tvář druhého bělovlasého ninji asi dvacet centimetrů nad sebou a mírně sýpavě spustil: „Dobrý den. Jmenuji se Kabuto Yakushi, jsem ze skryté Zvučné a hledám psa slyšící na jméno Sušenka.“
Kakashi se zatvářil překvapeně a zmateně, což je na člověka, jehož polovinu tváře zakrývá maska, celkem obdivuhodný výkon. Chvíli tak jenom na nepřátelského ninju zíral a pak ze sebe inteligentně dostal: „Co prosím?“
„Hledám psa, vlastně fenku, jménem Sušenka. Je to taková obrovská koule chlupů, asi pětiměsíční štěně o velikosti průměrného bernardýna. Všechno zaslintá, zachlupatí a má přátelskou a pacifistickou povahu. Taky má heterochromii oči a- Gumphfdn!“
Kdyby Kakashi neměl tolik rychlé reakce a kunai nepustil, Kabutovi by se člověk mohl podívat do průdušnice krásnou řeznou ranou. Takhle zbraň se zacinkáním spadla na zem, zatímco se Kakashi pod vahou obrovského psa podlomil a skončil přitisklý na Kabutovi.
Medik by býval byl měl kousavou poznámku o hraní na sendviče ale teď byl rád, že dýchá.Velepsí štěně očividně poznalo svého spolubydlícího po hlase a šlo se přivítat.
„Sušenko...geh...sedni. Sedni,“ zachroptěl Kabuto. A světe div se, chlupatá koule slezla Kakashimu ze zad a sedla si. Ninjové hned na to provedli totéž a chvíli jen mlčky seděli a masírovali si žebra.

„Takže, chceš říct, že je to vlastně tvůj pes?“ vyptával se Kakashi. Kabuto seděl naproti němu u nízkého stolku, oba dva byly po kolena zakrytí psy, v Kabutově případě psem. Konožský ninja se rozhodl situaci vyřešit jako chlap a uvařil konvici čaje na dlouhou debatu, hádku a drbárnu.
„Ne. Je to Orochimaruův pes. Nebo alespoň se k němu zatím nikdo jiný nehlásil,“ hladil Kabuto Sušenku, která mu spokojeně ožižlávala nohu v přátelském rozpoložení.
„A chápu to dobře, že chce tu...Sušenku zpátky?“ pokračoval Kakashi ve výslechu a hůlkami postrkoval po talíři pár oříšků.
„Jo. A Jestli ji nedostane zpátky, tak se jeho mazlíčkem stane Manda,“ zatvářil se Kabuto zkroušeně a položil si lokty o stůl, aby se mohl opřít čelem o ruce.
„Což je gigantický lidožravý had. No paráda.“
„Přece nemůže být až tak velký problém, když si ji odvedu, ne?“
„Já s Kibou jsme si na ni celkem zvykli... A Naruto ji má taky rád.“
„Poroste...“
„Hmm...“
„Před tím, než jsme zjistili, jak je pacifistická, jsme z ní chtěli mít aktivního ninju,“ vzdychl Kabuto. „Smutný na tom je, že z celý Zvučný je asi fakt nejschopnější.“
„Dále,“ zvedl se Kakashi od stolu o chvíli dřív, než se ozvalo zaklepání na dveře. V nich stanul Kiba se zářivým úsměvem a z kapes mu čouhaly psí pamlsky.
„Ahoj, přišel jsem se podívat na naši krásku a- Kdo je tohle a cot u dělá?“
„To je zástupce majitele Sušenky,“ měl Kakashi dost taktu nato, aby se zatvářil rozpačitě.
„Kdo je Sušenka?“
Sušenka zaslechla svoje jméno a přestala Kabutovi žužlat nohu. Líně se zvedla a šla se přivítat s Kibou.
„Kterej -etén mohl dát tak nádhernýmu psovi tak -itomý jméno?“ zavrčel Kiba od podlahy.
„Buď rád, že tě ten -etén neslyší. Pořád lepší Orochimaru se svojí Sušenkou, než abychom ji pojmenovali Flétnička nebo Rolnička podle Kin Tsuchi,“ prohlásil Kabuto s naprostým nezájmem v hlase.
„Hele, fakt si ji chcete nechat?“ ozval se medik znovu, když sledoval, jak nadšená fenka ze svých obou opatrovníků je.
„No..a co Manda?“ zkoumavě se na něj zahleděl Kakashi.
Kabuto už stál na nohou připravený k odchodu: „No, já už nebudu muset sdílet ani ložnici, ani obědy s metrákovým štěnětem, které stále ještě poroste. A co se Mandy týče...na rozdíl od Sušenky nechrápe ze spaní. Spíš si říkám, jak to vysvětlím Orochimaruovi, třeba mi zůstane i hlava.“
Kiba i Kakashi vrhli obdivný pohled na jeho vzdalující se záda a chvíli trvalo, než se Kiba zmohl na slovo: „To je každej ze Zvučný tak blbej, zoufalej, nebo statečnej?“
„Upřímně řečeno si nejsem jistý. Ale vsadím masku na to, že polovina Listový jim v tom může docela dobře konkurovat.“