Žánr

Bouřlivé nebe rámovalo hranice pobřeží a táhlo se až daleko za obzor. Dole pod ním obrovské vlny narážely na kamenité pobřeží a zanechávaly po sobě šedivou pěnu, která mizela ve víru oceánu, aby se celý proces mohl opět opakovat.
Na obzoru se blýsklo a brzy přišel dozvuk hromu. Zem se otřásla a shinobimu se podlomily kolena. Bylo to varování: UTÍKEJ PRYČ! Ale muž ho nedbal, vlastně proto byl zde. Aby se té ohromné síle skrývající se na hladině vody postavil.

Je čas se podívat o trochu zpět do minulosti…

Malá Kushina přišla v doprovodu dvou elitních ninjů do Konohy, aby se stala příští Jinchuuriki Kyubiho. Tento úkol byl tajný, věděla o něm jen hrstka. Procházeli vesnicí a Kushina byla u vytržení, museli ji donutit ráznými gesty, že nebudou všude kvůli ní stavět, aby obdivovala kdejaký dům nebo prostého občana. Tudíž za chvíli našli svůj cíl, dům Uzumaki Mito. Byl velkolepý, jak se sluší a patří na manželku Shodaimeho. Mohl se rovnat dvorům samotných daimyó. Mito je s vlídností přivítala.

Dvě postavy stály nedaleko krámku, kde se potkaly. V okruhu deseti metrů měli volnou plochu pro svůj dávno očekávaný souboj. Pomalu se začali scházet lidé, ať už turisté, poutníci, či obyvatelé této vesničky. Nebylo jich tolik, kolik by bylo například v Konoze, ale i tak se ukázal slušný počet diváků. Ne že by Naruto nebo Sasuke stáli o pozornost, ale v zápalu akce to téměř ani nepostřehli.
„Na tohle jsem se tak moc těšil,“ prohlásila postava s havraními vlasy.

Kapitola XVI. – Jouninská zkouška (část čtvrtá)

Cestou Wiera koupila kytičku v květinářství Yamanaka. Prodavač – mladý, blonďatý dlouhovlasý muž – byl velmi vstřícný, přestože nebylo moc z čeho vybírat. Nakonec se dívka spokojila jen s pár sněženkami.

Něco bylo špatně. Cítila to. Seděla ve své temné klícce, z vlhkého stropu padaly na podlahu v pravidelných intervalech kapky vody. Takhle dopadl její pokus o útěk. Cítila se mizerně. Zneužitě. Osaměle.

Flashback

Zprvu Narutovi připadalo neuvěřitelně těžké, ze dne na den opustit svou vesnici. Své přátelé, senseie i svou platonickou lásku. Prvních pár týdnů neustále uvažoval, zda se přeci jen nevrátit, ale to co se tehdy stalo zanechalo na jeho duši šrám, který přebil všechny ostatní emoce. Nechtěl se vrátit a ani nevěděl, zda vůbec mohl. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se kvůli odpočinku zastavil ve vesnici, na kterou po cestě narazil.

Už téměř dva roky bezcílně bloudí po světě. Neví co hledá, ale ví, co ztratil. Navíc teď, když už je dávno po Akatsuki, organizaci, která v lidech vzbuzovala nepříjemný pocit, jen když slyšeli její jméno, nemá žádný vyšší cíl. Žádné emoce. Jen po světě bloudí ve svém černém plášti se znakem Uzumaki na ramenou a zadní straně, kapucí na hlavě a jeho milovanou katanou na zádech.

Rychlý přesun ze Země Rýžových Polí, jinak nazývané Zvuku, do sousedící Země Jehel byl pro Raiua a Tayuyu překotný a namáhavý hlavně proto, že Raiu měl zraněnou paži prudkým větrným a sonickým útokem jednoho ze Zvučné Patroly, Hakushuem Shindo, kterého Tayuya následně zabila. Zásah byl sice na okraji dosahu techniky, nicméně zranění byla vážnější, než se zprvu zdálo. Kromě mnoha krvácejících řezných ran útok způsobil i částečná zranění svalů, kostí a nervů, když rozvibroval i tělní tekutiny.

Podlouhlá loď se zařazovala podél dřevěného mola, jak veslaři obratně manévrovali kolem všech překážek. Lodivod s kapitánem kontrolovali a úkolovali posádku z vrchní paluby. Přistání, které okusili již mnohokrát, přesto vždy tak nebezpečné. Stačila jedna drobná chyba, jedno špatné naklonění a loď převážející drahocenný náklad se mohla nabourat a v nejhorším případě i potopit. Nebyla by to první ani poslední loď.

V nemocnici měli spousty práce s ošetřováním, nejhorší bylo, když viděli zemřít Hinatu i Nejiho, oba vůdce klanu Hyuuga. Alespoň je pokračování klanu zajištěno jejich potomky. Mise Fuu byla zrušena, dostali nemilou odpověď Fuu, co viděla v kataně a Naruto zase poznal, o kom se mu celé dětství zdálo. Stála ta informace vůbec za to? A dá se zničit neporazitelné? ptal se zoufale Hokage sám sebe...

15.12.
Ashira už nemal náladu na nočné vysedávanie pri pripitých kolegoch, preto sa vybral domov. Cestou popri tréningovom ihrisku akadémie videl v slabom svetle noci siluety troch postáv. Postavy mrštne hádzali kunaie proti nehybným i pohyblivým terčom. V jednej zo siluet spoznal vnuka bývalého hokage Sarutobiho. Párkrát doňho narazil v hlavnom paláci, kde mal sídlo aj Ashirov nadriadený. To, čo sa odohrávalo pred jeho zrakom, boj takzvaný tréning potme, ktorý mal mladých ninjov naučiť sa spoliehať nielen na svoj zrak, ale predovšetkým na ninja inštinkty.

Boruto už přišel domů
a volá hned od dveří:
„To byl dnes den, u sta hromů!
Těším se na večeři.

Trénink celé odpoledne,
hlad dostanu cobydup!“
Hinata však na to řekne:
„Tak mi dojdi na nákup.

Nejsou vejce, není zelí,
rýže není, ani sůl,
chléb je snězen skoro celý,
mléka máme litru půl.

Svetlo spolu so synovým bľabotaním sa jej dostalo do uší a ona otvorila oči. Celé okolie nabralo zlatistý nádych pod ranným vianočným slnkom. Pretierajúc viečka sa prehodila z boku na chrbát, trochu v duchu nadávajúc na to, že je budená. Nemusím hovoriť, že ona a polonahý muž vedľa nej spali minimum. Sasuke sa pomrvil a keď sa po ňom obzrela ospalými očami si ju obzeral.

„Dobré vianočné ráno,“ uškerila sa na neho.
„Aj tebe, Tanaris.“

„Jsem tvé ženě podobná?“
Ta otázka přišla znenadání. Položil si hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Nepohnula se, zírala do stropu a mlčela. Odvrátil tvář a zadíval se tam také.
„Proč se ptáš?“
Nic tam není. Jen praskliny a prach. JÁ jsem prasklina.
A TY jsi prach. Chceš? Hodíme se k sobě. My se totiž k sobě až moc hodíme.
„Jen tak. Že ti ji třeba připomínám.“
„Myslíš, že si ji tebou nahrazuju?“ odhadl. Zavrtěla hlavou; neviděl to, ale slyšel. Přikrývky zašustily. Vybrali si pokoj pro hosty, ve kterém od smrti manžela spávala. Nedotýkali se. Teď už to nebylo potřeba.

(zápis z Kankurova prvního deníku; neznámé datum)

[i]Bylo mi pouhých sedmnáct, když se mi stalo ono osudné dobrodružství, které jsem se rozhodl vám vyprávět, i když jsem si slíbil, že ho nikomu nepovím. Přesto ho zná jeden mnich. Od té doby jsem se stal někým jiným. Z nerozvážného mladíka jsem dospěl za jednu noc a jedno svítání v muže, jelikož jsem zažil něco, co dodnes zcela nechápu. Možná mi to bylo předurčeno, že po té události se mi stala další série podivností, třeba potkával jsem ducha své dávno mrtvé matky. * (Ovšem to zde nehodlám vyprávět. Je to jiný příběh.)

Zase tam byl.
Stál za oknem, kýval se ze strany na stranu a cenil své bílé dlouhé zuby. Štíhlými dlouhými prsty ťukal v nepravidelném rytmu na sklo.
Ťuk.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Ťuk, ťuk.
Ťuk.
Rudé oči na ni hladově zíraly. Jeho dlouhé antilopí rohy, které vyčnívaly z holé koňské lebky, škrábaly o omítku.
Venku hvízdala meluzína a předpovídala divokou noc.

Byly to dva navždy propojené životy.
Sai, větší částí matematik než člověk, by určitě řekl, že se jednalo o dvě rovnoběžky. Stále na dosah, stále pečlivě sledující a kontrolující kroky té druhé, avšak bez existujícího bodu doteku.
Sakura by s tím nesouhlasila.

„Stačí ak dôjdeš do dnešnej polnoci ku konožskej hlavnej bráne, kde ťa budem čakať. Hodiny sú už nastavené správne.“
„Hodiny?“ začudoval sa Manabu a pozrel na hodiny visiace na stene miestnosti. Ukazovali pol desiatej. Takže skutočne prebehlo iba niečo viac než dve hodiny odvtedy, čo sa prebral spútaný v tejto miestnosti a bol Ibikim podrobený psychickej skúške ako podozrivý z vraždy Konohamara a možný účastník sprisahania, vedúceho na najvyššie miesta. Špeciálna chuuninská skúška. Klamal by, keby tvrdil, že z toho celého nie je ešte stále zmetený. Skúšajúci zatiaľ opustili miestnosť.
„Počkajte, nechali ste ma tu priviazaného,“ kričal za nimi Manabu.

Touazuki musela obdivovat nádheru zahrady. Málokdo byl schopen docenit její půvab. Mísily se tu vyšlechtěné rostliny s těmi planými. A celý její charakter postupně divočel, až zcela splynul s okolní volnou krajinou. Přechod byl tak pozvolný a nenásilný, že Tou musela učinit v duchu poklonu tomu, kdo zahrady projektoval. Její okouzlení pominulo v okamžiku, kdy nalezla opevnění, které se schovávalo za bambusovým hájem. Na první pohled maskované, avšak stále přítomné. Jak symbolické pro celé tohle sídlo.

Byl krásný slunečný den, počkat vlastně nebyl. Toho roku Konohu zasáhlo nejstudenější a nejdeštivější léto od jejího založení. Jenže špatné počasí se pro moje vyprávění příliš nehodí a nechci posluchače otrávit hned na začátku. Takže, protože jsem pánem příběhu, byl krásný a slunečný den. Všude panoval klid a mír a nikdo neměl nic na práci, což je další autorská idealizace, protože ve vesnici plné shinobi se neustále něco děje a každý má plné ruce práce. Zpátky k příběhu. Všechno začalo naprosto nevinně.