Války klanů XIII. Ve stínu

V minulém díle

Toyotomi Shingen vymýšlí plán, jak získat zpátky na svou stranu klan Amago. Taichi a jeho část Praporce vyjednává s klanem Oda o příměří. Hinata a její skupina mezitím hledá první informace o Toyotomi Itamim, aby mohla splnit svůj úkol. Dopomoci k tomu má místní vládce podsvětí, Stín.

Zrada je jen otázkou peněz.

Podlouhlá loď se zařazovala podél dřevěného mola, jak veslaři obratně manévrovali kolem všech překážek. Lodivod s kapitánem kontrolovali a úkolovali posádku z vrchní paluby. Přistání, které okusili již mnohokrát, přesto vždy tak nebezpečné. Stačila jedna drobná chyba, jedno špatné naklonění a loď převážející drahocenný náklad se mohla nabourat a v nejhorším případě i potopit. Nebyla by to první ani poslední loď.
Když byla loď tak tak na svém místě, opustili její palubu obratní námořnici s lany v rukou a hnali se ji provázat k pacholeti na molu a co nejpevnějším uzlem uvázali k námořnickým okům. Poté došlo ke spuštění nástupní desky a teprve nyní si celá posádka oddechla. Nyní už jen vyřídit úřední formality a mohlo se začít obchodovat.
Hinata podobný proces viděla za poslední tři dny již mnohokrát. Byla to nekonečná smyčka, která se neustále opakovala, jen s tím rozdílem, že na konci každé smyčky bylo město bohatší a bohatší. Hinata o ekonomii nic nevěděla, proto se toho tak děsila. Děsila se také jejich úkolu. Právě před třemi dny dorazili do města a pokusili se o vlastní kontakt. Netušili, jestli se povedlo. Kenta mezitím přišel jen s prázdnými slovy. „Zítra se snad něco dozvím,“ povídal stále dokola.
Hideo byl však spokojený. Jak on říkal, jeho plán zafungoval. Jak tak Hinata seděla ve stínu terasy a pozorovala čirý ruch v nejdůležitější části města, někde v dáli byla sama pozorována. Hideo to postřehl hned první večer, co se vraceli z jejich malé akce. „Sledují nás, to je dobře,“ usmál se. „A nejsou v tom moc dobří.“
„Ale nevíme, o koho vůbec jde,“ namítl mladý samuraj Švih, ale odpovědí se mu stalo zabručení.
„Tak či onak, stejně musíme čekat.“
A tak čekali.
Mladá černovlasá dívka měla obavy o identitu jejich pozorovatele – co když to má souvislost s jejím klanem, který byl zde a který se jim při veškerým štěstí vyhýbal? Ale sama věděla, že by její bratr neměl důvod k žádnému čekání. Natož její strýc. Jakmile by ji našli, okamžitě by po ní vyrazili. Nemělo by ani smysl utíkat. Utekla jednou. Podruhé se jí to nepodaří.
Tím pracovní snaha této části Praporce také hasla. Neměli jinak co na práci. Po Itamim, vězněném kdoví kde, jako by se slehla zem. Hinata se pustila do spekulací, že by přeci jen nemusel být ve městě, ale to shodila Hideova nepoddajná logika: „Kdyby ho uvěznili mimo město, pohřbili by tím celou svou pofiderní legitimitu svého konání. Nezapomeň, Hinato. V oficiální verzi je Hideo chráněncem klanu Oda.“
Zároveň jejich manévrovací prostor byl značně limitován. Pokud by se začali ptát, brzo by na ně došlo. A už by to nemusel být jen tajemný pozorovatel, kdo je sledoval.
Druhá část Praporce mezitím byla na hradě. Kenta je o tom informoval. Zatím vše probíhalo podle plánů, společné vyjednávání k ničemu nevedlo a ani jedna strana neustupovala ze svých velmi přemrštěných požadavků. To však lid v ulicích netušil. Většina obyvatel se vlastně ani o dění mimo městské hradby nezajímalo a těch pár, kteří projevili více duchapřítomnosti, naopak kvitovali snahu obou stran se dohodnout. Jaké špinavé divadlo, pomyslela si Hinata, a já jsem taky ušpiněná.

Někdo zaklepal na dveře. Švih již stál s taseným mečem a mrkl na Hinatu. Ta mrkla a v očích jí vzplál sharingan, rodinné dědictví.
„Dvojici mužů,“ šeptla. „Oba dva… mají chakru.“
„Tak je uvítejme,“ řekl Hideo a rozevřel dveře. Venku stáli opravdu dva muži, oba zahalení v hnědé a černé látce s meči po svých bocích.
„Stín vás chce vidět,“ oznámil jeden z nich a podíval se na Hidea.
Ten kývl. „Jen se připravíme.“
A dveře opět zavřel. V tu chvíli už se mu o špičku brady opírala tupá strana čepele Švihova meče.
„Cos to dělal, sakra?“ zavrčel.
Hideo pokrčil rameny. „Kdyby nás chtěli zabít, neklepali by.“
„Nemůžeš tak riskovat…“
„Nebyl to žádný risk. Zvládli bychom je, jsou to jen nějací městští bouchači, kteří využívají roušku noci, aby působili děsivě.“
„Ale vždyť nás tu našli, Hideo,“ namítla Hinata, „a celou dobu nás sledovali. Nemám z toho dobrý pocit.“
„Půjdeme za tím Stínem a uvidíme, co nám nabídne,“ rozhodl Hideo a nasadil si pod košili lehkou zbroj, kterou si sebou přivezl. Hinata i Švih následovali jeho vzoru a až byli připraveni, otevřeli dveře. Muži na ně kývli a společně vyrazili skrze tmavou chodbu hostince ven. Jeden z mužů ukázal doprava do jedné z postranních uliček. Hlavní molo bylo jinak tiché a pouze u jedné z hospod postávalo pár lidí a popíjelo.
Hinata uslyšela šplouchání vln o dřevěné trupy lodí a zvuk vrzajících prken jí najednou přišel uklidňující. Takový klid v tak neklidném městě. Na noční obloze se ukrýval zpoza drobných mraků zářivý měsíc a společně s ním tisíce hvězd, jejichž svit zaslepilo osvětlení města.
„Jsi připravená?“ šeptl Švih k Hinatě. Ta kývla.
„Mám ruku na rukojeti.“
„Dobře.“
Dvojice neznámých bojovníků je dovedla k jednomu skladišti. U dřevěných vrat postával další muž s odhalenou holou lebkou, v ruce držel dřevěnou tyč.
„Tak tady jste,“ sykl a usmál se na doprovod. Pak si potají vyměnili několik vět, než se muž otočil a pootevřel vrata. Následně pokývnutím pobídl Praporec, aby vešel.
Skladiště bylo plné beden, přesto v něm byl dostatek prostoru pro stůl a několik židlí uprostřed osvětleného středu. Za stolem seděla mladší žena s rudými vlasy. Usmála se na Hidea.
„Stín?“ zeptal se.
Žena se usmála. „Kdybych se jmenovala Stín, nebyla bych na světle. Jsem Onna, zástupkyně Stínu. Prosím, posaďte se.“
Hideo uposlechl a posadil se naproti. Hinata a Švih zůstali stát za jeho zády.
„Copak mi nedůvěřujete?“ zeptala se Onna a mrkla na mladého samuraje a pak se pozorně podívala na Hinatu.
„Venku máš tři muže, tady ve stínu jsou další, tak mi tu nemluv o důvěře.“
Žena se opět usmála. „Nebuď bláhový, jak bych jen mohla navázat důvěru s někým, kdo chodí do podniků Stínu a tam děsí hospodské? Takové chování v Dolním přístave nemáme rádi, pane…“
„Jsem Torauto,“ odpověděl Hideo.
„Jako pstruh?“
„Proč ne, budu ti radši říkat Pstruhu.“
„Smyšlené jméno jako smyšlené jméno.“
„Jsi drzý na to, v jaké ses ocitl situaci, Pstruhu. Pleteš se nám do obchodů a urážíš mě. Proč bych tě neměla zabít hned tady?“
„Protože chceš peníze. Ty a ten tvůj šéf.“
„Peněz mám dost. Vidíš snad, že bych trpěla penězi? A Stín ovládá celý Dolní přístav a obchod každým dnem jen kvete. Není proto o co stát.“
„Krom peněz nabízím i moc.“
„Pověz, jakou moc mi nabízí cizinec v mém vlastním městě?“
„Brzy bude město patřit někomu jinému a ten někdo bude potřebovat spolehlivé spojence uvnitř hradeb.“
Onna se rozesmála. „A komu? Snad nevěříš v tu nesmyslnou válku tam venku. To si jen velcí kluci poměřují své ega. Tady ve městě řešíme skutečné problémy.“
„Klanu Toyotomi. Má zálusk na toto město a jeho armáda tu bude brzy.“
„To vysvětluje vaši identitu. Věř tomu, že za ty tři dny jsme na vás nic nenašli. Jména, povolání, původ. Vůbec nic. A to jsme si mysleli, že všechny muže Shingena Toyotomiho máme v našem městě odhalené.“
„O tom dost pochybuji.“
„Já už také. Tak dobře. Přistupme na to, že nám nabízíte peníze a moc… co chcete na oplátku? Pomoc při obléhání? Útok na klan Oda?“
„Ne, nic takového. Jen informace.“
„Informace jsou to nejcennější. To by měla každá ryba pokoušející se plavat proti proudu vědět, Pstruhu.“
„Jedno jméno: Itami Toyotomi.“
„Ách, tátovi se stýská po synovi?“
„Tak nějak.“
„Předpokládám, že potřebujete vědět, kde ho najít. To by mělo být splnitelné. A teď si povězme o našich podmínkách.“
„Povídej.“

„Kdo je to asi ten Stín?“ zeptala se Hinata, položená zády na posteli. Jednání bylo překvapivě hladké a bylo jim slíbeno dodání potřebných informací. Cenu, kterou Hideo Onně nabídl, nemohla odmítnout.
Hideo se pousmál. „Žádný Stín neexistuje.“
„Cože? Proč si to myslíš?“
„Stín, je to jasné. Jako v každém městě, které jsem navštívil. Vymyslí se nějaká imaginární postava ovládající podsvětí, místo toho ho však ovládá někdo jiný. Jestli přímo Onna, nebo někdo jiný, to nevím. Ale Onna vystupovala příliš sebejistě, určitě není jen pouhým služebníčkem.“
„Moc se mi to nelíbí,“ podotkl Švih. „Budou místo nás šahat do vosího hnízda. Co když to nezvládnou? Co když nás zradí?“
„Zločinci nepůjdou za Bílými tvářemi s informacemi o jiných zločincích. Tím by popřeli všechno, co být zločincem znamená.“
„Přeci jen.“
„Je to naše jediná možnost, Švihu,“ otočil se na něj Hideo. „Kentovi se očividně nic nepodaří zjistit, je to moc malá ryba.“
„Jako ty, Pstruhu?“
„Ale jdi s tím někam…“

Trvalo to další týden. Další týden odpočinku, prázdných zpráv od Kenty a nekonečného výcviku. Nemohli nikde najít místo pro cvičení útočných technik, proto se Švih zaměřil na souboj meči – díky sharinganu se Hinata učila mnohem rychleji než talentovaný samuraj. Hideo jí naopak učil, i když neochotně, jak vytvářet a udržovat iluze.
I samotný sharingan došel k procvičení. Dívku již tolik neunavoval a mohla ho používat delší dobu. Začala cítit toky chakry ve svém těle a mnohem lépe je korigovat. Přes to všechno byla zatím pouhým stínem svých příbuzných, kteří stále někde přetrvávali ve městě. Naopak jim došla zpráva o odchodu vyjednavačů ze strany klanu Toyotomi. Druhá část Praporce nenašla kompromis a odešla z města. Válka byla oficiálně na spadnutí a mluvilo se o velké armádě směřující k městu ze severu. To byli vazalové klanu Oda. Zároveň se objevily zprávy o podivném dění v klanu Amago, ze kterého ale neprosákly žádné detaily. Svět byl prostě v jednom ohni.
Ale nakonec se Hideův risk vyplatil. Onna, Stín nebo ať už to to byl kdokoliv, pozici Toyotomi Itamiho nalezl. Kenta doporučoval, ať jí nevěří, že jeho vlastní vyšetřování míří správným směrem, ale mistr genjutsu Hideo byl neoblomný. Byl příliš hrdý na svůj vlastní úspěch, než aby bral v úvahu i další možnosti.
„Tady doplaval Pstruh,“ zasmála se Onna, zamaskovaná v černém plášti s černou maskou přes obličej. Její hlas jí však ihned prozradil. Kolem ní postávalo dalších šest podobně oblečených postav. Stály naproti zděnému pozemku, za jejímž okraji šli vidět horní patra větší rezidence. „Už dlouho jsem nebyla na vyhlídce. Je tu takový klid.“
„To je možná ten důvod,“ zasyčela jedna z maskovaných postav.
„Mlč, blbečku,“ ohnala se po něm žena a podívala na trojici z Praporce. Všichni tři byli zamaskovaní vlastním oblečením s šátky přes obličej. „Můžu vám věřit?“
Hideo kývl. „Peníze dostaneš po našem úspěšném odchodu z města přes prostředníka. Moc dostaneš až se změní poměry v tomto městě.“
„Chci zálohu.“
Hideo neochotně šáhl do kapes a podal vypsanou směnku s pečetí klanu Toyotomi. Rozsudkem smrti, pokud by padl do špatných rukou.
„Zajistíme vám soukromí,“ Onna ukázala na své společníky. „Ale nebudeme se zapojovat, dokud nebudeme muset. Itami je vězněn někde v té budově. Jeho rodina je držena odděleně v protější budově. Stráže jsou civilní, žádní ninjové. Azai se stará o to, aby Bilé tváře aktivně nezasahovali do sporů… ale nevsázejte na to své krky, Pstruhu.“
„Ryby nemají krk,“ podotkl Švih. Onna se na něj podívala.
„Tak i ploutve umí mluvit?“
„Nejen mluvit,“ Švih výhružně poklepal na svůj meč.
„Tak snad ho nemáš jen na ozdobu, mladý bojovníku.“ Onna se otočila na své společníky a kývla. Celá šestice se rozprchla. Přivedla si sebou šest ninjů, pomyslel Švih, to nedopadne dobře. „Tak hodně štěstí. A snad klan Toyotomi drží slovo.“
„Neboj,“ odpověděl Hideo sledujíc, jak žena zmizela. Sám se nebál.

Brána pozemku byla zavřená, ale nikdo u ní nestál. Klan Oda přeci jen nechtěl poutat pozornost.
Jako první se začala přesouvat Hinata. V okolí byla tma, jak mračna zastínily veškerý noční svit, a ona jediná viděla ve tmě. Zastavila se na vrcholu zdi a rozhlédla se kolem. Upravený dvůr obsahoval dvě budovy, přesně jak říkala Onna, a přilehlé stáje, kde postávalo několik spících koní. Dívčinu pozornost však upoutalo ohniště uprostřed nádvoří. Okolo něj postávalo několik mužů se zbraněmi, ale žádným z nich neprotékala chakra. Itami byl sice ninja, ale nebyl to žádný bojovník, nebylo třeba mít lepší stráž.
Bylo jich pět. Ukázala prsty znamení na Šviha a pak ukázala směr, kde se muži nachází. Hinatin pohled se vrátil zpátky na dvorek. Brzy ho zahlédla. Mladý samuraj přelezl zeď na druhé straně a objevil se tak za zády a ve stínu pětice mužů, která si tiše povídala u ohně. Byli neopatrní. To se jim vymstí.
A taky že ano, první padl po zásahu rukojetí meče Šviha, dalšího udeřila v mžiku na to Švihova levačka. Zbylí tři muži se rychle otočili, ale Švih svůj meč obrátil na následujícího muže a rozrazil mu spánek, stejně jako tomu prvnímu. Pak rychlou otočkou přesekl zbylé dvojici šahající po zbraních krky.
Zakrvácený meč se leskl v žáru ohně, jak ho samuraj utíral do látky. Hinata k němu doběhla a držela se za ústa.
„Snažil jsem se,“ šeptl Švih. „Byli ale příliš rychlí.“
Hinata kývla. Ocenila jeho snahu nenásilí, ale i tak se jí z toho pohledu dělalo zle. Polkla a mávla na Hidea.
„Takhle to dopadne, když sejdeš z pozic,“ podotkl nad trojicí omráčených mužů a dvojici zabitých. Pak se shinobi otočil a ukázal na velkou budovu. „Běžte napřed, postarám se o jeho rodinu.“ A sám se rozutekl k menšímu domku.
„Pojď, Hin,“ pobídl dívku samuraj a vyšel ke stěně budovy. Cílem bylo okno v druhém patře. Ukázal na něj rukou, dívka kývla a odrazem od země vyskočila až k němu. Samuraj posbíral svou chakru a následoval ji.
„Na samuraje dobrý,“ šeptla Hinata a Švih ji přirazil prst na zamaskovaná ústa. Pak otevřel okenici a vešel dovnitř. Chodba byla tmavá a všude panoval klid.
„Nevíme, kde bude,“ vzdychl potichu samuraj, ale Hinata mu rychle zarazila prst na ústa, než stačil cokoliv dalšího dodat.
I přes šátek cítil její škodolibí úsměv.
Rozhodli se následovat první dveře zprava. Hinata aktivovala svůj sharingan. Nic neviděla, nebyl tam nikdo s chakrou. Samuraj se proto jal dveří, opatrně uchytil kliku – a začal táhnout – náhle se po jeho ruce ohnal jakýsi obušek, samuraj rychle uhnul a tasil svůj meč. Mezitím se do útočníka zarazil Hinatin kunai. Neznámý muž se chytil na rameno a spadl na zadek.
Švih k němu přiskočil a pozorně si ho prohlédl. Byl to starý muž. To nebránilo ale v tom ho tupou plochou meče omráčit.
„Dobrý postřeh,“ šeptl samuraj a zohnul se, aby podal dívce její kunai. Hinata ho vrátila zpátky na pozici. Nechtělo se jí říkat, že reagovala naprosto instinktivně – se sharinganem to bylo tak snadné! A už vůbec nechtěla mluvit o tom, že muži mířila na ruku, aby vyrazila jeho zbraň. Místo toho trefila rameno. Musí více trénovat.
Místnost, do které vešli, sloužila pro odpočinek a volný čas. Po stěnách visely obrazy, doplněné knihovnicemi. Na zemích ležérně polehávalo několik tlustých polštářů. Hinata měla chuť se do jednoho z nich zabořit, ale přítomnost omráčeného a zakrváceného muže ji to nedovolovala.
„Počkej tady,“ řekl pak Švih a položil ji ruce na rameno. „Už o nás ví, půjdu napřed a prohledám horní patro. Tak mi tu kryj záda, kdyby někdo přišel zespod.“ Dívka kývla a otočila se zpátky ke dveřím. Pod mužem se objevila louže krve, jak nakonec stekla z jeho ramene.
Hinata přešla k němu a podívala se do jeho prázdného výrazu. Švih ho omráčil, když měl otevřené oči. Dívka se rozhodla, že ho alespoň odsune ke stěně. A tak se tak pokusila učinit, chytila muže pod rameny, ten v tu chvíli tiše zasténal a zavřel oči. Mladá Uchiha ho poté se vší silou nazdvihla a položila o přilehlou zeď.
Věděla, že pokud muži ránu někdo nevyčistí včas, může zemřít. Bylo jí z toho smutno, ale stále měl alespoň naději. Poklekla však, aby se mu podívala na ránu. V tu chvíli ucítila cosi za zády.
„Kdo jsi?“ ozval se tlumený ženský hlas. Hinata se pomalu otočila. Stála tam žena s bílou maskou a dlouhý černým copem přehozeným přes rameno. Bilá tvář pak uviděla zraněného muže a tasila meč, Hinata se neobratně překulila a neposlední chvíli se tak vyhnula ráně. Po schoulení se rychle postavila na nohy a tasila svůj krátký tanto.
V mžiku se jejich meče setkaly, ale nepřátelská žena nelenila, mihla se kolem Hinaty a udeřila z druhé strany. Nebýt sharinganu, byla by Hinata bezesporu mrtvá a bez hlavy, ale díky němu meč odrazila, přestože jí úder téměř vyrazil meč z rukou.
„Šermířka?“ pak se Bilá tvář zaklonila a spojila ruce v pečeť. Zpoza masky vylétla vodní střela. Vodní technika! Hinata se pokusila nějak reagovat, ale jediné, co stihla, bylo spojit ruce v kříž a zarazit útok alespoň tak.
Bolest při zásahu byla ohromná a Hinata ucítila, jak jí tlumený náraz přehodil zpátky na zem. Bilá tvář byla následně nad ní a zdvihla meč. V tu chvíli se Hinatě zamotala hlava a žena se s mečem na vteřinu zastavila. To dívce umožnilo uniknout, otočila se kolem ženy a tanto nasměřovala na její krk. Ale genjutsu bylo příliš prchavé, Tvář otočila meč a čepel krátké zbraně Hinaty sjela neškodně do boku.
Žena s copem pak udělala nečekaný tah, meč zabodla do podlahy, otočila se podél jeho osy a Hinatu zasáhla dvěma kopy do obličeje.
Dívka se otřásla, obraz před ní se rozmlžil. Poslala další kus své chakry do svých očí a uviděla nepřátelský meč, jak míří opět k jejímu směru. Hinata chtěla úder zablokovat svým vlastním mečem, ale teprve nyní si uvědomila, že její meč ležel na zemi, když ho opustila po zásahu vodní střelou.
Proto Hinata vsadila vše na svůj sharingan – v posledním možném okamžiku ucukla hlavou, mihla se kolem čepele a svou pěst nasměřovala na masku. Vložila do úderu velkou energii a posléze ucítila, jak se všechna uvolnila při nárazu.
Bílá tvář se zakymácela dozadu a v tu chvíli ji Hin vložila další úder levačkou, pravačkou a zase levačkou. Bojovnice uskočila na druhý konec místnosti a Hinata spatřila, jak jí zpoza masky teče krev.
„Kdo, sakra, jsi?“ zeptala se znovu žena a vložila dlouhý meč do pochvy. Pak začala skládat pečetě – za jejími zády se začal zhmotňovat velký vodní drak. Hinata takové jutsu už dlouho neviděla, ale nebylo tak děsivé, aby jí to zarazilo. Když Tvář dokončila svou techniku a drak vyrazil napříč místností, Hinata vložila veškerou svou energii do jednoho jutsu. Po spojení všech pečetí naproti drakovi vyletěla obrovská ohnivá koule.
Setkání obou technik bylo šílené! Místnost naplnila pára z vypařené vody a na okamžik nešlo nic vidět. Jen slyšet – Bílá tvář v poslední chvíli ucukla a kunai se zarazil do zdi vedle její hlavy. Soupeřka ji musela vidět i přes páru! A ty její oči!
Pára se brzy vypařila. Naproti bojovnici stála dívka v bojovém postavení a zhluboka dýchala. Ale nebyla tam sama. Stál tam vedle ní další muž. Ale ve skutečnosti Bílou tvář zarazilo zcela něco jiného. Teprve teď si to uvědomila.
„Ty jsi Uchiha?!“ sykla a podívala se na Hinatu. Všechno tomu nasvědčovalo! Její muška, oční genjutsu a nelidské reflexy. Přesně ty vlastnosti, které charakterizovaly nechtěné městské návštěvníky, před kterými Katsumi tak moc varovali.
Hinata se pokusila vyrazit, ale než tak stihla, Bílá tvář zmizela. Švih se po jejím boku pousmál.
„A jsme v háji, co?“ Dívka mezitím kulhavým krokem došla ke stěně a vytrhla kunai. Přeci jen, byl to poslední dar od Sasukeho. Pak se sklonila a šáhla po meči, v tu chvíli její pohled zavadil o opřeného muže v rohu. Byl mrtvý.
Dívka se zakymácela a Švih ji podepřel.
„V pořádku?“ zeptal se. Hinata se otřepala a kývla.
„Bylo to-“
„Náročný. Já vím a mrzí mě to, že jsi tu byla sama… ale zahnala jsi Bílou tvář. Jsi mnohem lepší, než jsem si, kdy myslel.“
„Díky,“ šeptla dívka a vyšla směrem ke zdi. „Našel jsi ho?“
„Ano, ale… Hideo tam byl taky.“
„A kde je teď?“
„Pojď se mnou…“
A tak šla. Následovala samuraje a začala pociťovat únavu. Švih se náhle zarazil, otočil se a sundal ji z obličeje šátek.
„Co to děláš?“ sykla, ale mladý muž se zhrozil.
„Jsi celá oteklá… a máš rozseklou tvář.“
Hinata si na ránu šáhnula a v momentě zasyčela. Do teď to ani necítila!
„Musíme ti to alespoň vyčistit, nekřič,“ šeptl samuraj a ruce vložil do jedné ze svých kapes, než vytáhl malý papírový balíček. Ten rozevřel: uvnitř byla jakási zelená mast. „Dala mi to Mari, neboj.“ A kus té zelené hmoty Hinatě vmasíroval do rány.
Dívce se chtělo řvát! Ale zatnula zuby, jak jí rána pálila a jen její slzy se prodraly na povrch. Když samuraj přestal, opatrně vrátil šátek na její tvář a chvíli tam držel ruku.
„Jsi statečná, Hin.“ Ruku odložil a pokračoval dále. Hinata ho mlčky následovala, než došly do místnosti, která už od pohledu sloužila, jako ubytovací prostor.
Na zemi ležel muž v noční košili. Měl rozseknutý krk a nebyl ozbrojen. Hideo se opíral v rohu a držel se za zraněnou ruku.
„Kdo to je?“ zeptala se Hinata a přešla k Hideovi. Ten se podíval na samuraje a pak na Hinatu.
„To je Toyotomi Itami,“ odpověděl mistr genjutsu a postavil se na nohy.
Dívka se zarazila a poklekla k muži. „Cože? Co se stalo?“
Odpověděl zachmuřený Švih. „Splnili jsme úkol, Hin.“
Hinata v tu chvíli šáhla po svém meči, ale zjistila, že se nemůže hnout. Pak to povolilo, Hideo uvolnil pečeť.
„Uklidni se, Hinato.“ Vzdychl. „Nikdy jsme nešli Itamiho zachránit. Myslel jsem, že ti to došlo.“
Hinata se začala třást. „Jak…“
„Itami se nechal unést nepřáteli. Nekladl odpor jako rukojmí. Byl ostudou svého klanu. Jeho otec ho chtěl mrtvého, protože jako živý měl zápornou cenu.“
„Jsi zrůda, Hideo… já… myslela…“
„Dostali jsme zaplaceno, abychom vyřešili tento rodinný problém, a ten jsme vyřešili. To je celé.“
„A co jeho rodina?“ zasyčela Hinata. Hideo bezmocně svěsil ramena.
„Ta byla součástí řešení.“
Hinata rychle vstala a přiblížila se k Hideovi, ale Švih ji chytil za rameno. Dívka zavrčela.
„Zabil jsi dvě malé holky! Ty hajzle!“
„Matka jim dala jed, než si ho vzala sama,“ zaúpěl Hideo. Z jeho pohledu Hinata ucítila obrovskou bolest. I přes to všechno, jaký doopravdy byl, tak nebyl žádným monstrem. Vše, co dělal, mělo svůj smysl. Svou chladnokrevnou logiku. A svou prchavou odměnu na konci.
„Já… já nemám…“
„Pojďme, než nás zastihnou posily,“ řekl Švih a Hinata přikývla.
„Vypadneme odtud!“ sykla.
Hideo ji následoval.

Dostat se z domu bylo již snadné. První okno, tím proskočili do stínu u zdi, kterou následně přelezli a ocitli se v postranní uličce.
„Úkol splněn? Nevidím ale Itamiho,“ zasmála se Onna ze stínu a společně s ní vylezlo sedm maskovaných mužů. Stáli v dokonalém kruhu.
„Co to má znamenat?“ zasyčel na ni Hideo. Onna se dál smála.
„Ale, Pstruhu. Copak sis myslel, že to je všechno? Svou část dohody jsem přeci splnila. Dovedla jsem vás k Toyotomi Itamimu, Pstruhu. A vy jste se ho úspěšně zbavili, jak chtěl starej Nobunaga. A já mám teď novou dohodu. Hideo…“
Šestice mužů zpoza plášťů tasila meče a Praporec neměl kam uniknout.
„Sakuro,“ ozvalo se od sedmého pláště. Dívka se zarazila, když ten hlas uslyšela. Podlomila se jí kolena a bála se otočit. Přesto to udělala, za jejími zády si sundal kápi z hlavy mladý černovlasý chlapec. Oči mu žhnuly do ruda. „Sestřičko.“
„Co to má znamenat?“ zasyčel Hideo a opatrně si prohledával kapsy, jak hledal cokoliv, co by mu pomohlo – například výbušninu převzatou od Sasukeho. Ale Onna byla pohotová a okamžitě ho sekla přes ruku a Hideo toho nechal.
Mezitím se Uchiha přibližoval k Hinatě.
„Změnila ses.“ Hinata se nemohla ani hnout, jaký pociťovala strach. Její bratr se přibližoval k ní, až z ní rukou sundal šátek. „Ublížili ti. Byla jsi tak krásná, sestřičko, a teď je z tebe tohle. Stálo ti to za to?“
Hinata polkla.
„Naše Sakura. Vždycky jsi byla největší bojovnice z nás tří.“
„Kaji…“ šeptla dívka. Její mladší bratr jí tak moc děsil!
„Už budeš v bezpečí, až se vrátíš zpátky do klanu, Sakuro.“
„Já nechci!“ zasyčela. „Já se nechci vrátit!“ Hinata cítila, jak se jí vracela síla do nohou i do hlasu. Hlavou jí proběhlo vše, co se za poslední týdny a měsíce událo. Byla jiná. Už to nebyla ta bezbranná dívka. Nahoře v budově ležel muž, kterého zabila. Někde ve městě prchala Bílá tvář. Mohla se postavit jim, mohla se postavit svému mladšímu bratrovi Kajimu. Pak se otočila na Šviha, který svíral pevně rukojeť meče. A on z jejího pohledu pochopil, nemělo to cenu.
„Pojď, Sakuro.“ Kaji natáhl ruku, ale Onna zabručela.
„Respektuj dohodu, chlapče,“ řekla výtržnice a postavila se vedle Sakury. „Chci vidět ty peníze!“
„Budeš je mít, ženo,“ odsekl chlapec a podíval se na Onnu, která chvíli jeho pohledu odolávala, ale pak ucukla.
„Co s těmi ostatními?“ zeptala se potom. Kaji pokrčil rameny.
„Je to váš problém. Tak pojď, Sa-“
V tu chvíli se prostranství zahalilo celé do dýmu, Hinata se předklonila, jak se snažila vyhnout pohybu bratrových rukách, ale byl příliš rychlý – a v tu chvíli s ní někdo uskočil do boku. Ucítila Hideův dech, jak společně vrazili do hlíny. Náhle se ozvala exploze.
„Moje bomba,“ šeptl jí Hideo do ucha, postavil Hinatu na nohy a začal utíkat do nejbližšího stínu. Na prostranství postávalo několik dezorientovaných mužů v plášti, Švih se opíral nedaleko o zeď a držel se za hrudník.
„Švih,“ řekla Hinata. A pak si všimla jakéhosi muže, který se objevil u samuraje, podepřel ho a společně zmizeli. „Kdo to byl?“
Ale než Hideo stačil zareagovat, prostranství se zaplnilo očekávanými hosty. Bílé tváře obklíčily Onninu skupinu a po krátké pauze se oba dva shluky pustily do litého boje. Hideo cukl s Hinatiným ramenem a společně se daly na útěk!

Jedna padlá Bílá tvář. Čtyři mrtví nepřátelé. Tři utekli a jenom jediný stál, nezraněn, nezadýchán. Mladý černovlasý chlapec.
„Ta dívka tu není,“ zahlásila Katsumi a Oda Azai přikývl. A taky ten zatracený Praporec! Měl tušit, že je ta skupina větší, než za kterou se vydávala. Itami byl mrtvý a byla to jeho chyba. Ale nevadí, válka bude i bez něho. Co ale mladého šlechtice strašilo, byla přítomnost toho chlapce.
„Uchiha, nepletu-li se?“ zeptal se vrchní velitel Bílých tváří.
Chlapec se smutně usmál. „Uchiha Kaji.“ A pak se podíval Azaiovi přímo do očí.
Sharingan byl děsivý!
„Máš stejný plášť jako tihle výtržníci,“ řekl Azai a pozorně si ho prohlédl. „Ale dívka z tvého klanu měla zcela jiný oděv. Kam utekla?“
„To bych taky moc rád věděl, veliteli… proto si možná budeme moci vzájemně pomoci.“
A najednou… najednou přestal být sharingan tak děsivým.