Světelní strážci - Kapitola XVI. - Jouninská zkouška (část čtvrtá)

Kapitola XVI. – Jouninská zkouška (část čtvrtá)

Cestou Wiera koupila kytičku v květinářství Yamanaka. Prodavač – mladý, blonďatý dlouhovlasý muž – byl velmi vstřícný, přestože nebylo moc z čeho vybírat. Nakonec se dívka spokojila jen s pár sněženkami.
„Tati! Tati!“ Ze zadních dveří vyběhla malá světlovlasá dívenka. Natahovala k muži ruce a dožadovala se vzetí do náruče.
„Ino, táta teď pracuje,“ odbyl ji s úsměvem. Holčička ho prosebně zatahala za zástěru, a tak se slitoval a vzal ji k sobě. Wieře nadiktoval cenu.
„Je Vám hrozně podobná,“ usmála se tmavovláska.
„Děkuji, to rád slyším,“ zasmál se táta, „no tak, Ino, jak se říká?“
Děvčátko zamumlalo ‘dobrý den‘ a stydlivě schovala tvář za otcovo rameno.
„Budete si přát ještě něco?“ ptal se prodavač.
„Ne, děkuji, to bude všechno.“ Zaplatila, rozloučila se a vyrazila do nemocnice.
Na recepci zjistila, kde Isamu leží. Pak zamířila do příslušného patra.
Na chodbách na ni všichni podezřele koukali. Nevěděla proč a snažila se to ignorovat. Možná to bylo tím, že byla pořád trochu špinavá a páchla po spálenině.
Zaťukala na dveře pokoje. Isamu měl být uvnitř sám. Jakmile se ozvalo ‘dále’, vešla.
Uvnitř byla sestřička s papíry. Vedle ní stál stolek, na němž se to hemžilo krabičkami různorodých léků, balíčky gumových rukavic a dalších lékařských potřeb.
„Um… dobrý den,“ pozdravila, „já hledám-“
„Rukushiko!“ zavolal Isamu zpoza nějaké plenty.
„Ahoj, Isamu.“ Zamávala na něj radostně. „Jak se ti daří?“
„Už je to mnohem lepší, narozdíl od toho lesa.“ Posadil se. Sice přitom sykl bolestí, ale to se mu podařilo úspěšně skrýt.
„Tak já vás tady nechám,“ usmála se sestřička. Položila desky na stolek a vyjela s ním z pokoje na chodbu.
„To jsem moc ráda, že už je ti líp.“ Vzala sklenku, co stála na stolku u druhé postele, v koupelně do ní napustila vodu a i se sněženkami ji postavila na parapet, aby na ně Isamu dobře viděl.
„Jak jde zkouška? Co vás ještě čeká? Povídej,“ vyzval ji.
„Myslím, že je před námi poslední část.“ Posadila se k němu na postel. „Máme vymyslet společnou techniku a použít ji v boji.“
„S kým vymýšlíte?“
„S Girou.“
„Jo, to je dobrá holka. Sice ji neznám moc dlouho, ale myslím, že je schopná a dokáže poradit.“
„Já vím,“ ušklíbla se, „už jsme spolu měly čest.“
„Koukám.“ Zhlédl ji od hlavy k patě. „Budete mít ohnivou techniku?“
„Ano, jak jsi to poznal?“
„Máš propálenou vestu, tady.“ Do díry zabodl prst.
„Kruci, toho jsem si nevšimla. Fakt si budu muset koupit nějaké nové oblečení.”
„Jestli o tom uvažuješ, tak v Zemi Trávy. Dělají tam vážně kvalitní a mají velký výběr,“ doporučoval jí, „my z Kamenné tam nakupujeme často.“
„Ty jsi taky z Kamenné?“ podivila se Wiera. „Proč na tebe v tom případě Ken zaútočil?“
„Popravdě řečeno… byli jsme vždycky trochu na nože. A teď si na mě chtěl určitě vybít zlost. Mrzí mě, že jsem tě do toho taky zatáhl.“
„Prosím tě, z toho si nic nedělej,“ máchla nad tím rukou. „Navíc… kdybych nebyla poblíž, dopadl bys asi hodně špatně.“
„Jo, to je pravda,“ podrbal se na zátylku. „Děkuju. Tenhle dluh asi nebudu moct nikdy splatit, ale kdybys někdy něco potřebovala, rád pomůžu.“
Wiera se lehce začervenala a pohlédla ven z okna. Dělníci dost pokročili s výzdobou hlavní třídy a se stavbou stánků.
„Už víš, kdy tě odtud pustí?“
„Ještě ne. Doktor sice říkal, že jsem na nejlepší cestě k úplnému uzdravení, ale víc nevím. Zítra je velká vizita, tak snad mi řeknou něco víc. Na poslední část zkoušky se totiž chci jít podívat,“ usmál se, protože znal důvod její otázky.
„Vážně? Moc ráda tě tam uvidím.“
I Isamu nyní pohlédl z okna.
„Co myslíš, že se bude dít? Všude jsou barevné vlaječky a lidi vypadají nadšeně.“
„Nevím. Asi nějaká oslava. Viděla jsem je už ráno.“
Setmělo se a Wiera s Isamem místo sebe viděli už jen tmavé siluety. Dívka seskočila z postele a šla rozsvítit. Vypínač byl u dveří.
Sotvaže bliklo světlo, dveře kdosi rozrazil dokořán.
„Chyťte ji!“ zařval jakýsi muž na své společníky a jako první se vrhnul dovnitř. Wiera stihla včas uskočit a uhnout před smyčkou provazu, jež na ni útočník vrhl.
Dva další ji mezitím obklíčili. Na hrudi měli oba značku ochranky nemocnice. Byli ozbrojeni, ale něčím mnohem horším než kunaii nebo noži. Oba v rukách drželi injekční stříkačky. Ať už v nich bylo cokoli, za žádných okolností se nesměla nechat bodnout.
Chlap po její pravici se napřáhl a udělal krok. Nejspíš ji chtěl zasáhnout blízko krku.
Jenže dívka byla připravená. Jakmile se přiblížil na dosah, zašlápla za sebe. Chytila ho za druhou ruku, jíž právě nevěnoval největší pozornost, a odhodila ho na partnera.
Ten ke své smůle dostal do stehna celou dávku, jež byla určena Wieře. Za chvíli zavřel oči a jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi.
„Co v tom bylo? Nějaká tišící látka?“ Neměla čas na přemýšlení, musela se znovu vyhnout lasu.
„Přestaň utíkat, ty mrcho!“
„Co po mě vlastně chcete?“ ptala se. Vůbec nechápala, o co se snažili.
„Máme tě zajmout, nic víc.“
„Tak takovou radost vám teda neudělám,“ ušklíbla se.
„Uteč, Rukushiko!“ zvolal Isamu.
„Ale-”
„O mě se neboj, běž! Mně ublížit nemůžou, jsem tu v protekci.“
Vyskočila na okno, otevřela ho, věnovala kamarádovi poslední pohled a zmizela v noční Konoze, kdesi v zapadlých uličkách.
Po ujištění, že už ji nikdo nesleduje ani nehledá, se vydala oklikou domů. Zavřela dveře a opřela se o ně zády.
„To byl dneska den…“ vzdychla.
„Děje se něco, Wiero?“ ptala se Arashi, zatímco přicupitala k ní.
Partnerka jí vyprávěla o průběhu celého odpoledne. Od divných pohledů, až po útěk.
„... vůbec nechápu, proč mě chtěli zajmout, navíc takovým drastickým způsobem.“
„Neprozradila ses náhodou?“ Levhartice uklonila hlavu na stranu
„To si nemyslím,” zavrtěla hlavou, „ačkoli taková souhra náhod tomu skoro odpovídá.“ Pověděla Arashi o nápisu na svitku a o tom, že doktor se ptal na Ammanti.
„To je fakt podivná hra osudu,“ uznala levhartice. „Mimochodem, co byl zač ten chlap, co se objevil v lese?“
„Jo, to je další věc – Tobi. Najednou si mě našel a držel se mě. Čas od času se objevil a pak zase zmizel. Tvrdil o sobě, že je Madara.“
„Madara? Proboha, Wiero!“ zvolala. „Víš vůbec, co ti mohl udělat?“
„Neboj se, to nebyl skutečný Madara. Nemohl být. Táta mi o Madarovi občas vyprávěl. Popisoval ho jako mocného válečníka, jednoho z nejsilnějších, který kdy žil. Posledním mezníkem v Madarově životě je bitva se Senju Hashiramou, Prvním Hokage, to je ta hlava na skále úplně vlevo. Jenže to bylo před čtyřiceti lety!“ řekla důrazně.
„Jasně.“ Arashi začalo svítat. „Jenže ten chlap – nebo spíš chlapec – vypadal hodně mladě. A choval se podivně.“
„Přesně tak. Chování mohla být přetvářka, ale stavba těla neodpovídala jeho věku.“ Zvedla se a zamířila do pokoje odložit si.
„A nemohlo to být jen Henge?“ ptala se Arashi.
„Proč by se obtěžoval s Henge? Jednoduše mohl zůstat u své přezdívky.“
„Takže podle tebe blafuje.“
„Nepochybně.“ Hodila tašku do kouta, posadila se na postel a protáhla se. Pak svěsila ramena a ruce jí spadly do klína. „Jsem ráda, že jsem se dohrabala domů.“
„A já jsem hrozně ráda, že jsi v pořádku!“ Arashi vyskočila na postel vedle ní a otřela se jí čumákem o tvář. Wiera ji objala a podrbala na zádech.
„Vždyť já taky. Zítra nám musíš pomoct. Techniku jsme sice s Girou nedokončily, ale mám nápad, jak to provést.“
Levhartice se odtáhla a zatvářila se nelibě. Pak zakroutila očima a vzdychla. „No jó. Že seš to ty…“
„Věděla jsem, že se na tebe můžeme spolehnout,“ zazubila se dívka. „Jdu se umýt.“
„A já na večeři.“
„Na kolikátou?“
„Pch, co si o mě myslíš? Na druhou, na noc se nepřejídám.“
Po koupeli se Wiera k Arashi přidala. Dívka levhartici vyprávěla o tréninku s Girou a o problému, který nastal – absence oleje, který byl důležitou součástí plánované techniky.
„No, a není nějaký způsob, jak olej zajistit? Třeba ho koupit a pak vylít?“ navrhovala šelma a mlaskala tak, že jí od tlamy létaly sliny.
„Myslím, že by to mělo být spíš na poli dovedností,“ poznamenala Wiera, „a ne v rámci finanční zaopatřenosti. Zase nechci naše království zruinovat.“
„Pár desítek litrů vás nezabije,“ zakroutila očima.
Dívka se pousmála. Arashi měla ve zvyku vidět svět jednodušší a prostší, než jaký ve skutečnosti byl. Nicméně jako partnerka byla k nezaplacení.
Vypila zbytek chladnoucího čaje a hrnek postavila do dřezu.
„Tak, a dost. Dneska už nic nevymýšlím. Jdu spát.“
„Jo, já taky,“ souhlasila levhartice a vyrazila za ní. „Nezaber mi zas celou postel, jo?“
Wiera se jen ušklíbla a rozeběhla se nahoru po schodech, Arashi samozřejmě hned za ní. A protože čtyři nohy jsou víc než dvě, v pokoji byla dřív.
„První!“ zvolala a radostně švihla ocasem sem a tam.
„Dobře, dobře. Ale zas tolik si o sobě nemysli.“
Když se převlékla, zalezly obě do peřin a usnuly.
Ráno se obě nasnídaly a vyrazily z domu. Ne že by se loudaly, ale nešly úplně rychle. Wiera pořád hloubala nad problematikou vznícení a hašení kapalin a její společnice za chodu trávila snídani.
Arashi z ničeho nic zasyčela a vyletěla několik metrů do vzduchu. Když přistála, hřbet i ocas měla naježený jako bodliny, oči vytřeštěné a zuby vyceněné.
„Panenko skákavá, co to mělo být?“ nechápala Wiera, jež právě procitla.
„Z křoví něco vyskočilo! Přímo přede mě!“
Dívka zakroutila očima a šla se podívat.
„Je to jenom žabka.“
„Půlmetrová.“
„Nepřeháněj. Maximálně patnáct centimetrů.“
Chvíli na sebe vrhaly pohledy, ovšem jen do chvíle, než do jejich blízkosti vstoupil někdo další.
„Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“
Oběma byl ten hlas náramně povědomý, přestože počet setkání s danou osobou by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
Nad křovím se náhle objevila obří postava, alespoň tak se jim jevila. Měla bílé, střapaté vlasy, široká ramena a na sobě jakousi zelenou vestu.
„Hele, co to tu máme?“ pronesl muž a prodíral se skrz keře k dvojici. „Náhodní svědkové, poraďte mi.“
Zastavil se. Nebyl k nim příliš blízko, ale i tak se musely dívat téměř přímo nahoru. Vypadal jako obr.
„Já… Vás znám…“ pronesla Wiera. Muž se na ni pátravě zahleděl.
Byl ve středním věku, čili ne úplně mladý, nicméně ne zase úplně starý. Rozhodně byl sympatický a příjemný.
Rozzářil se.
„Vážně, ty jsi četla moji knížku?“
„Ne, to-“
„To je skvělé! Autogram ti samozřejmě dám. A podepíšu ti ji, jestli ji máš. Jak se jmenuješ?“
„Jsem Rukushika, ale Vaši knížku jsem nečetla,“ uvedla Wiera věci na pravou míru.
„Aha.“ Muži úsměv povadl.
„Myslím, že jsem vás měla na Chuuninské zkoušce. S Akirou.“
Bílé obočí se svraštilo a vzápětí vystřelilo vzhůru.
„Á, to jste Vy, Výs-“
„Ticho! Ticho! Ano, jsem to já, jenže jsem Rukushika, chápete,“ důrazně na něj mrkla.
„Jistě,“ kývl hlavou, „nečekal jsem, že vás tu potkám. Skládáte Jouninskou zkoušku?“
Přisvědčily.
„Tak držím palce, ať vám to vyjde,“ usmál se. „Mimochodem, neviděly jste tu nějakou žábu?“
„Ano, skákala tímhle směrem.“ Wiera ukázala do míst, kde tak překvapila Arashi.
„Arigatou. Dámy, poroučím se,“ uklonil se a měl se k odchodu.
„Jiraiya-sama, počkejte, prosím!“ zavolala na něj dívka. „Nevíte, jestli existuje nějaká olejová technika?“
Bělovlasý Sannin se zastavil a zamyslel se.
„Hm… popravdě ano, existuje. Ale používají ji jen žáby. A ty už jsi nepochybně uzavřela smlouvu s levharty, nemám pravdu?“ významně pohlédl na Arashi. Ta se uculila.
„To je potom problém.“ Poklepala si prstem na bradu. „Jestliže ho používají jen žáby…“
„A co ho uzavřít do svitku?“ navrhla levhartice.
„To je skvělý nápad!“ zvolal Jiraiya. Zpod vesty vytáhl několik malých svitků a jeden velký. „Všechny je rozevři,“ poručil Wieře. Šelma se k ní ochotně přidala. Když je měly připravené jeden vedle druhého, Jiraiya řekl:
„Radši ustupte, abyste nebyly umazané. Jde to těžko dolů. Gamayudan!“
Vychrstl na několik rozložených papírů několik litrů oleje, všechny je zapečetil, smotal a podal dívce.
„Tady máte. Berte to jako dárek,“ usmál se.
„Arigatou gozaimasu,“ uklonila se Wiera, „zachránil jste nás.“
„Nemusíš děkovat, často se mi stává, že zachraňuju mladé dámy v nesnázích,“ zachechtal se.
„Sayounara, Jiraiya-sama. A ještě jednou děkujeme!“
„A teď honem na cvičiště!“
Rázným krokem zamířily na místo, kde dívky trénovaly předcházející den. Gira opět čekala, sedíc na kůlu.
„Giro! Koukej, co neseme!“
Vysoká černovláska s červeným pramenem ofiny natáhla krk.
„Co to má být?“
„To je něco, co nám pomůže s naší technikou,“ vysvětlila Wiera a podávala jí malý svitek. „Od jistého dobrého člověka jsme dostaly hromadu oleje, co můžeme použít. Ale máme jen omezený počet svitků.“ Podala jí jeden.
Gira seskočila z kůlu, potěžkala ho a pak ho sevřela v dlani.
„Tak na co čekáme? Honem trénovat, času moc nezbývá!“
Zůstaly u původní myšlenky – Gira pomocí svého ohnivého jutsu zapálila proud oleje, takže se síla techniky znásobila. Wiera potom plamenného draka zhasila svým vodním. A jako sladkou tečku na závěr se rozhodly dát Wieřin skok skrz celé to peklo, s tím, že zasáhne už tak dost vystrašeného nepřítele svými blesky.
„Nekomplikujete si to příliš?“ nadhodila Arashi.
„Neboj se,“ klidnila ji dívka z Písečné, „složitě to jenom vypadá, ale je to jednoduché.“
„Jenom se musíme postarat o to, abychom nespálily okolí,“ rozhodla Wiera a rozestavily s Girou kolem dokola své klony, aby v případě potřeby odklonili oheň.
„Fajn, jdeme na to.“
„Připrav se, teď! Kai!“
„Katon: Goryuuka no Jutsu!“
Vylitý olej vzplál obrovským plamenem. Na ploše celého cvičiště bylo najednou takové horko, že si všichni přítomní museli zakrýt obličej, anebo se o několik metrů vzdálit.
„Moje fousky!“ zakňučela Arashi. Odběhla se schovat za stromy.
„Neměly bychom to uhasit?!“ křikla Wiera na svou společnici.
„Ne! To je v pořádku. Ale rychle s tvojí technikou, ať se všechen olej nespálí!“
„Jasně. Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“
Z říčky vedle cvičiště se zvedl dlouhý, ladný krk vodního draka. Stejně jako včera zasyčel na svého ohnivého soka, posíleného žabím olejem.
A začala mela.
Oba dva se na sebe vrhli. Plamenný chňapl vodnímu po krku a na okamžik se tak posílil. Jeho protivník zařval bolestí. Vzepjal se a zaútočil na protivníka shora.
Rozcupovali se doslova na kousky. Jednou měl navrch jeden, podruhé druhý. A vznikl z toho takový žár, že šest dvojic oheň horko těžko uhasilo.
Gira si otřela opocenou tvář a zavětřila.
„Smrdí to tu po spálenině,“ nakrčila nos. Pak se obrátila k Wieře. „Máš přismahlou ofinu.“
Nižší dívka zašilhala na ohořelé konečky.
„Tahle zkouška je opravdu drsná,“ utrousila.
Ještě několikrát techniku vyzkoušely. Pokaždé ji obohatily o nějaký nový prvek.
Kupříkladu usoudily, že skok by nemusel být úplně dvakrát bezpečný. Za další vymyslely, že do plamenů pošlou blesky, kdyby se soupeř chtěl probojovat skrz. Pro sichr.
Slunce se mezitím povážlivě vyhouplo, což dělalo mladší z dívek vrásky.
„Už nám moc času nezbývá,“ pravila stísněně, „měly bychom to jít ukázat Nyoko.“
„Ne, ještě ně,“ vrtěla hlavou Gira, „ještě to není úplně perfektní.“
Stalo se tak ještě několikrát. Wiera naléhala a druhá dívka odmítala s tím, že na tom vidí chyby a že to není dokonalé.
„Giro, už pojď, je půl dvanácté. Jen to ukážeme Nyoko a pak můžeme klidně pokračovat. I když si musíme dávat pozor na zásobu svitků s olejem,“ dodala tiše.
Starší se zvedla a pohodila hlavou, až se jí červená ofina rozhoupala.
„No dobře. Půjdem, když teda tak prosíš,“ ušklíbla se.
Hnědovláska se rozzářila a vyrazila ze cvičiště směrem do vesnice. Náhle se zarazila.
„No jo, ale Nyoko nám neřekla, kam jí to máme přijít ukázat.“ Tázavě pohlédla na svou společnici. Ta se zachmuřila.
„Co vím, tak hlavní předsedové zkoušky vždycky sedávají v kancelářích. A ty bývají v budovách Kage.“
„Dobrá, zkusíme to tam.“ Váhavým krokem všechny tři vyšly příslušným směrem.
Gira se naštěstí trefila. U vstupu stála velká cedule s nápisem:

Vyběhly po schodech nahoru a našly kancelář Nyoko. Zaklepaly. Nikdo neodpověděl.
„Nyoko-san?“ zavolala Wiera a zaťukala znovu. „Nyoko-san, jste tam?“
„Třeba ohluchla,“ řekla Arashi.
„To ne,“ zavrtěla hlavou. „Třeba jí předvádí věci někdo jiný.“
„Tak počkáme,“ řekla dívka z Písečné a posadila se na zem ke zdi. Arashi si lehla vedle ní a začala se čistit. I poslední z trojice klesla na podlahu a vyčkávala.
Čas – zdálo se – ubíhal neuvěřitelně pomalu a přitom hrozně rychle. Hnědovlásce v uších zněl tikot vteřinové ručičky, a co chvíli očekávala bití zvonu, který označoval tři čtvrtě na dvanáct a patnáct minut do konce vyměřeného času.
Pak se ozvaly rázné kroky.
Wiera se zvedla. Jak předpokládala, přicházela Nyoko, s nepřítomným pohledem a s deskami v ruce.
„Nyoko-san, my vám jdeme ukázat svou techniku,“ pronesla nesměle.
Blondýna zvedla hlavu. Najednou vypadala, že byla celou dobu ve střehu. Pozvedla desky a chvíli listovala papíry.
„Hm… vy jste… Umi Rukushika, Arashi a…“ mrkla na černovlásku, „Uchiha Gira, nemýlím-li se. Dobře, pojďte za mnou.“ Otočila se směrem, kterým právě přišla, a ostatní ji poslušně následovali.
Dorazili do arény, obehnané vysokými betonovými stěnami. Dole byla plocha pro souboje, nahoře tribuny pro diváky a taktéž lóže pro Hokageho a jeho hosty a stráž.
„Prosím, předveďte mi, co jste vytvořili,“ pokynula jim předsedkyně komise.
„Arashi, ujmeš se zahájení?“ zeptala se Gira a významně pohlédla na levhartici. Ta se usmála.
„Jistě.“ Vzala si od Wiery druhý největší svitek a rozmotala ho. „Kai!“
Současně s ní Gira vypustila ohnivého draka.
„Katon: Goryuuka no Jutsu!“
Stejně jako vždy byl olej pro plameny posilou. Hlava mocně zařvala, aby všem dala najevo svou sílu.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“
Na druhé straně kruhového půdorysu bojové plochy se zvedl podobně velký vodní drak.
Začala mela.
Stejně jako předtím, i tentokrát vyrazil mohutnější protivník na zdánlivě slabšího. Ten se včas vyhnul a zakousl se oponentovi shora do krku.
Ke svému překvapení se spálil a rychle ucukl. Jenže ani ohnivý drak nebyl bez újmy, bolelo ho to stejně, ne-li víc.
Po chvíli se do sebe pustili znovu, tentokrát oba zahynuli a dali tak vzniknout obrovskému ohni.
„Raiton: Raitoningu Tsumujikaze!“
„Futan no ryuu no hakai!“
Když se požár uklidnil, všechny tři se otočily na Nyoko, co o tom soudí.
Předsedkyně komise techniku pozorovala – zdánlivě – se stále stejným kamenným výrazem, což děvčata poněkud urazilo. Obrátila desky k sobě a chtěla vzít tužku z kovového držadla, jenže nerez byla tak rozžhavená, že si popálila prsty.
„No,“ začala, „během dvou dnů jsem viděla ledascos, ale žádná jiná technika mi nezpůsobila nějakou bolest nebo zranění. Nevím, nevím, jestli bych vám za to měla body přidat nebo strhnout.“
Gira, Wiera i Arashi si vyměnily pohledy.
„Nicméně na tohle tu nehrajeme. Až držadlo trochu zchladne, napíšu vám splněno.“
„Arigatou, Nyoko-san,“ usmála se hnědovláska.
„Mně neděkujte, pouze jste splnily zadání. A za pět minut dvanáct, musím říct.“
Gestem je propustila. Rozloučily se a odešly. Cestou se minuly s poslední dvojicí.
„Huh, tak to bylo teda o fous,“ vydechla Wiera, „stihly jsme to jen tak tak.“
„A jde se na oběd!“ zvolala Arashi. Dívka se musela zasmát. Tuhle frázi si levhartice v poslední době velmi oblíbila.
„Rukushiko, co jsi zač?“ uhodila na ni Gira.
Hnědovláska i šelma se zastavily a ohlédly se. Dívka z Písečné stála na cestě s tváří prostou jakéhokoliv výrazu a s rukama v kapsách kalhot.
„Co? Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě. Zděšení naštěstí v jejím hlase nebylo znát.
„Nejsi jako my ostatní,“ řekla druhá, zatímco se přibližovala, „máš větší výdrž, rychle se učíš nové techniky, dokážeš ovládat vodu i na velmi suchých místech.“ Přišla natolik blízko, že na Wieru shlížena z výšky. „Co ve skutečnosti jsi?“
Hnědovláska byla zmatená. Absolutně netušila, z čeho je podezřívaná.
Zamračila se. Gira se neptala ‚kdo‘, nýbrž ‚co‘. Trochu se upokojila, protože tím nebyla myšlena žádná jiná identita.
„Ty myslíš,… že jsem… nějaký stroj na zabíjení?“ špitla.
„Skoro,“ přisvědčila, „měla jsem na mysli Jinchuuriki.“
Wiera překvapeně zamrkala a pobaveně si odfrkla. A Arashi zrovna tak.
„Jinchuuriki? Ty sis myslela, že by ona mohla být Jinchuuriki? Taková hloupost. Vždyť to její tělíčko pomalu nezvládá ani samo sebe, natož aby hostilo ještě někoho dalšího s tak obrovitánskou silou!“ zvolala šelma. „Vždyť se na ni podívej, je tak maličká, ty ručičky, ty nožičky. Je jako panenka z porcelánu.“
„Mh, poslyš – ne, že bych ti nebyla vděčná, Arashi, ale už nějak nevím, jestli to stále můžu považovat za kompliment.“
„Ovšemže je to kompliment. A važ si toho, protože takhle úžasný ti složí málokdo.“
Gira se tiše zasmála. Během chvíle se její postoj změnil – byl uvolněný a už se netvářila jako někdo, kdo čeká na sebemenší podřeknutí své oběti.
„Vy jste teda povedená dvojička. Tak zítra,“ mávla rukou a odcházela, „a přijďte včas.“ Otočila se k nim zády, tiše si nějakou písničku hvízdajíc.
Arashi pohlédla na svou partnerku. Wiera si jejího pohledu všimla. A okamžitě věděla, co má šelma na mysli.
„Heleď, já ještě hlad nemám. Na, tady máš peníze a běž někam sama.“ Na krk jí uvázala váček s mincemi.
„Děkuju!“ řekla radostně a párkrát švihla ocasem sem a tam. „Dám si něco za tebe, zatím!“ Odklusala do centra.
Dívka se ušklíbla a zamířila nad vesnici na skálu Hokagů.
Velikým obloukem pomalu obešla celé městečko, než jí zakručelo v břiše. Pak následovala Arashina příkladu a vydala se na oběd.
Po jídle se potkaly doma a rozhodly se, že budou celý zbytek dne relaxovat – zašly do horkých pramenů, koupily si pár hezkých věcí a ochutnávaly místní speciality (což výjimečně nebylo z Arashiny iniciativy).
„Dobře, takže kdo sní rychleji dvě pečené olihně, dva banány v čokoládě se šlehačkou, udělá pět kotrmelců a stojku nebo pět převalení a stoj na zadních a všechno udrží v sobě, vyhrál.“
„Platí!“
„Připravit, pozor, start!“
Říká se, že hlad – stejně jako strach – má velké oči, a stejně jako v mnoha dalších případech i zde bylo rčení pravdivé. Dívka skončila zhruba v polovině, což znamenalo zkonzumování obou pečených mořských plodů a devadesáti procent ze dvou banánů. Levhartice byla o něco lepší, ale po třech převaleních toho raději nechala – nechtěla ztratit něco tak cenného jako jídlo, které do sebe před chvílí dostala.
„Já už nemůžu,“ zakňučela hnědovláska.
„Prosím tě, dej to sem.“ Udělala ham a bylo po starostech.
Než se nadály, setmělo se. Vrátily se do domku a šly spát. Přišlo jim to náramně vhod.
Druhý den, hned jak vysvitlo slunce a paprsky dopadly Wieře na tvář, se dívka probudila. Hlasitě zívla a promnula si oči.
Došourala se do koupelny, kde si trochu omyla obličej. Potom zamířila dolů přichystat snídani. Otevřela ledničku a už už sahala po špekáčkách, jenže stáhla ruku zpět, jelikož si vzpomněla na události z předchozího dne.
„Radši zvolím něco bezpečnějšího.“
Vzala plátkový uzený sýr, šunku a i špekáčky, ze skříňky vyndala dva menší rýžové bochánky, všechno naskládala na talíř a pustila se do jídla.
Za okamžik se k ní přidala Arashi.
„Jak ses vyspala?“ zajímala se Wiera, když se s ní rozdělila o několik plátků šunky a špekáčků.
„Hm, moc dobře ne,“ vzdychla a na důkaz svých slov otevřela tlamu v zívnutí. „Jsem nějak moc nervózní.“
„To bude v pohodě,“ klidnila ji, „zvládly jsme už tolik věcí a tahle určitě nebude výjimkou. Jak už jsi řekla na začátku – musely bychom trajdat po jiných vesnicích. A to je ti proti srsti, nemám pravdu?“ šibalsky se usmála a zakousla se do chlebíku.
„Pch, ty máš teda nápady,“ zavrtěla hlavou, „dělat Jouninskou zkoušku víc než jednou. Opovaž se!“
Napjatá atmosféra se uvolnila, když se obě hlasitě zasmály.
Po jídle se opět vydaly na cestu. Už u Hlavní brány byla spousta lidí, čemuž se obě velmi divily.
„Prosím Vás,“ oslovila staršího pána, který procházel kolem, „co se tu děje?“ A když nechápavě zvedl obočí, dodala: „Proč je tu takového národa? Něco se slaví?“
„Jo ták! No, dneska má místní Kage svátek, takže to chce nějak oslavit, říkala moje stará. A taky je závěrečný kolo Jouninský zkoušky a účastníci prej budou předvádět svý nově vymyšlený techniky.“
Arashi s Wierou si vyměnily pohledy.
„Fakt se těším, vidět pěkný holky v akci se-“
„Dědku nemravná! S kým se to tam zas vybavuješ?!“
Trojici při zaburácení toho hlasu přejel mráz po zádech. Doslova se před onou osobou zmenšili.
Pánova „stará“ – jak ji předtím nazval – možná byla v letech, jenže do očí by si jí to dovolil říct snad jen Arnold. Jednoslovný popis zněl ‘kulturistka’. Člověk by řekl, že jsou to jen pohádkové bytosti, nebo postavy ze starých mýtů a pověstí.
A teď stála přímo před nimi, zhmotněná, bohužel až příliš skutečná. Vzhledem připomínala něco mezi šestihlavou hladovou saní a ježibabou a její účes vypadal přesně jako ten, co nosíval Jarda Jágr na začátku své kariéry. Na sobě měla až příliš křiklavě růžové tílko, legíny a něco, co vzdáleně připomínalo ladné ženské baleríny.
„No nazdar,“ vyklouzlo Arashi z tlamy. Hora svalů po ní loupla očima. Šelma polka.
„Miláčku, nečerti se,“ pravil pán roztřeseným hlasem, „holčička se mně jenom přišla zeptat na cestu, žejo?“ Obrátil se na Wieru, přičemž očima prosil o vysvobození ze současné patové situace a případně i z chomoutu.
„Ano, přesně tak,“ řekla o trochu klidněji, kývla a v duchu děkovala za to, že předstírala drbání na krku a zakryla tak značku na čelence, „takže jste říkal pořád rovně a na třetí odbočce doprava, že?“ Muž horečně přitakal. „Děkuji.“ Pak zvedla hlavu a zatvářila se, že ženu spatřila poprvé.
„Moc Vám to sluší.“
Dračici z očí vyprchal vražedný výraz. Usmála se a začala si na prst navíjet pramínek vlasů černých jako uhel. „Opravdu?“
„Ovšem,“ usmála se dívka, „Jen… myslím, že by se k Vám víc hodila sukně a trochu volnější halenka. A kdybyste si otevřela nějakou hospůdku, vypadala byste úplně jako paňmáma z pohádek. A Vy jí kupte nějaký kytky,“ zasyčela potichu k manželovi.
„Vidíš, mě buchty od babičky vždycky moc chutnaly, ale moje máma mi vtloukla do hlavy, že jsem tlustá.“ Popadla Wieru do medvědího objetí a zvedla ji do vzduchu. „Ach ty můj broučku! Konečně vím, že se nemusím pachtit za medailemi a diplomy.“ Postavila si zpátky na zem. „Jsi moc milá holčička, vždycky jsem si takovou přála.“
Dívka se usmála, načež ji Arashi vzala za oblečení a táhla ji pryč.
„Ráda jsem vás poznala!“ zamávala jim.
Levhartice ji odvedla dostatečně daleko, aby se o ni už nemusela strachovat. Zamířily do arény.
Jak se ukázalo, vůbec to nevypadalo jako snadný úkol. Z arény se táhla dlouhá fronta přes celý areál až někam do postranní uličky.
Arashi si povzdechla. „Tímhle tempem začneme bojovat až po půlnoci.“ Wiera jí musela dát za pravdu. Odevzdaně si šly stoupnout do fronty, když tu dívku někdo chytil za rameno a levhartici vzal za ocas.
Obě sebou škubly a chtěly neznámého záškodníka pokousat nebo zneškodnit dobře mířenou ranou. Naštěstí se obě včas zarazily. Domnělým útočníkem nebyl nikdo jiný než Gira, Masao a jeho společník. Všichni se chechtali.
„Snad byste nechtěly stát v tomhle štrůdlu celý den?“ šklebil se Masao. „Pojďte, pro nás jsou místa vyhrazený jinde.“ Pokynul jim rukou a čtveřice vyrazila za ním. Lidé ve frontě si je měřili podezřívavými pohledy.
Pětice došla až ke vchodu. Shinobi v konožských stejnokrojích je poznali a pustili je dovnitř do arény, kde předchozí den předváděli hlavní předsedkyni své výtvory. Přestože to nikdo z těch, jež čekali uvnitř, ani z nově příchozích, neřekl nahlas, všichni to tak nějak tušili.
Tribuny se začaly plnit diváky. Shora byl slyšet hukot jako ve vosím úle. Naštěstí odtamtud nic nelétalo.
„Jak myslíte, že to bude probíhat?“ zeptal se Masaův partner. Byl to mladý klučina s bílými vlasy, sčesanými za uši. Tvořily mu jakési půlměsíce. Podle jeho opasku se znakem vesnice se Wiera správně dovtípila, že je z Mlžné. Znovu se zahleděla na jeho tvář.
„Jak by mohl někdo jako on někoho zabít?“
„Těžko říct,“ pokrčil rameny Masao, „moje Chuuninská zkouška byla úplně odlišná.“
„Naše taky,“ řekla Arashi a žďuchla do Wiery, sedící na zemi.
„Asi pojedeme pavouka,“ pronesla Gira.
„Pavouka?“ zamrkal překvapeně.
„Vyřazovací systém. Vždycky proti sobě bojujou dva lidi nebo dvě dvojice. Z každého střetu vyjde jeden vítěz a utká se s dalším. A tak dál, až se k sobě probojují dva nejlepší.“
„Ale nás je dvanáct v šesti dvojicích,“ namítl Masao, „Nakonec k sobě dojdou tři dvojice.“
„I tak se to dá udělat.“ Černovláska pohodila hlavou. Pohledem se zastavila na blondýně v růžové tunice s dlouhými rukávy a obrovským vějířem na zádech. Plavovláska si jí taktéž všimla a poslala jí zlomyslný vzdušný polibek.
„Kdo to je?“ zeptala se Wiera. Sice ji viděla už několikrát, se svými přáteli – Kenem a tím druhým – ji oslovila už v první den zkoušky. Gira cosi zavrčela a posadila se k ní.
„Soyokaze Yugana. Největší spratek v Písečné a bohužel i nejlepší uživatel větrných jutsu, jakého znám. Asi si podle jejího vzhledu dokážeš domyslet, jaká je.“
Hnědovláska mrkla na zmiňovanou osobu a kývla.
„Ano, až moc dobře. Její kamarádíčkové se vyjadřovali stejně. Nebo i hůř. Třeba Ken.“
„Ken?“ Gira se rozhlédla po okolí. „Nevidím ho tu.“
„Je mrtvý. S Arashi jsme ho zabily.“ Levhartice se na ni udiveně podívala. Na to, že poprvé v životě zbavila člověka života, si s tím očividně hlavu nijak příliš nelámala.
„Aha.“ Koutkem oka zaregistrovala Masaova společníka. „Jsou si dost podobní. Nějak se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi Rukushika neříká celou pravdu o svých schopnostech. Není přece možné, aby dokázala celý den používat techniky a neunavit se nebo zabít člověka a jen nad tím krčit rameny.“
Nad hlavami účastníků zkoušky byl hluk a halas čím dál větší. Tribuny byly téměř všechny plné.
Najednou se od východu ozval hvizd. Chuuninové zvedli hlavy. U stěny stála Nyoko s ještě s jedním členem komise a rukou jim kynula k sobě. Dvanáct vesměs mladých lidí přiběhlo k ní.
„Fajn, za chvíli začnou souboje, poslední kolo zkoušky. Já je uvedu a budu všechno korigovat. Rozhodčím bude Yanagi Toshiro. Jeho slovo platí a vy proti tomu nebudete mít námitek.“ Přejela všechny pohledem. „Fajn. Tak a teď – Toshiro si vás rozdělí. Až budete připraveni, vyrazíme.“
„Dobře všichni. Postavte se k sobě do dvojic,“ rozkázal pobočník Nyoko, „a… vy běžte vlevo,“ ukázal na Yuganu a jejího společníka, „… a ještě vy a vy. Zbytek doprava. Leváci – vy dva budete ke mně nejblíž, vy dál a vy nejdál.“
Poslední pokyn patřil holce z Písečné, nad čímž se Gira jen zlomyslně ušklíbla.
„A teď praváci – vy dva,“ určil Masaa a jeho partnera, „budete nejblíž, vy dvě,“ ukázal na Giru s Wierou, „uprostřed a vy poslední nejdál.“
„A co já?“ dožadovala se pozornosti Arashi.
„Ty půjdeš se svým majitelem.“
„Chtěl jste říct majetkem. Slyšíš to, majetku? Jdu s váma.“ Lehce švihla dívku ocasem po nohách a zazubila se.
„Pamatujte – až zastavím, zastavíte taky. Větší z páru stojí za menším, zvíře úplně vepředu. Nedělejte žádná výrazná gesta. A během proslovu nerušte.“
Nyoko se předloktím opírala o stěnu. Jakmile Toshiro skončil, pobídla skupinu a vkročila na bojovou plochu.
Okamžitě se strhla bouřlivá reakce na jejich příchod. Hlasitý aplaus a hvízdání. Dlouhou dobu neustával. Předsedkyně zastavila, Toshiro kousek za ní a s ním i účastníci zkoušky.
Hned, když povyk utichl, Nyoko se nadechla a spustila:
„Vážený Hokage-sama, milí hosté. Je mi ctí vám přivítat na první Jouninské zkoušce v tomto roce a jsem ráda, že se uskutečnila právě v Konoze. Dnes nás čeká poslední kolo a tím jsou právě souboje.
Úkol účastníků zněl takto: ‘V rámci svých možností vymyslete novou techniku a použijte si v boji. Jiné společné techniky se nepočítají.’ První polovinu splnili všichni. A druhá bude následovat vzápětí.
Začíná první kolo, němž se utkají Yuuki Suiren a Chairo Masao proti Fuyu Chika a Hidari Anda.“
Jmenované dvojice vystoupily o pár kroků vpřed, ostatní se naopak vzdálili. Nyoko si s Toshirem vyměnila místo a odvedla své chráněnce ven z arény.
„Běžte se nahoru posadit. Ale rychle, za chvíli začnou!“
Osmero lidí vylétlo po schodech na tribuny rychlostí blesku, nehodlali totiž propásnout první zápas. Posedali si na schody a napjatě sledovali dění.
„Rei!“
Čtveřice se uklonila divákům.
„Jime!“
„Suiton: Mizu Rappa!“
Wiera zvědavě natáhla krk. Vodní techniky milovala a chtěla vědět, jestli je její Vodní vlna stejně dobrá jako od uživatele z Mlžné. Byla.
Protivnice uskočily, každá na jednu stranu.
„No, na to, že to má být Jouninská zkouška, neodvádějí zatím nijak dobrou práci,“ odfrkla si Gira.
„Třeba se drží zkrátka,“ pokrčila rameny Wiera a dál drbala Arashi, sedící před ní, na zádech.
Proud vody neškodně narazil do betonové stěny, s níž to samozřejmě ani nehnulo.
Prašná plocha se najednou změnila na louku s mnoha květinami, jež voněly tak silně, že je během krátké doby ucítili i diváci nahoře na tribuně.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“
Druhá z dívek louku sežehnula jedním dechem. Ale nebyla cítit spálenina, nýbrž jakýsi zvláštně vonící, štiplavý kouř, který dusil. Všichni si museli zakrýt ústa a nos a ti, co to nestihli, začali kašlat.
„Zdá se, že to naleptává sliznici,“ oznámila Wiera Arashi a Giře, „dobrá technika.“
„Ale oni dvě jsou proti tomu imunní, sleduj,“ ukázala prstem.
„Je to logické, byly by samy proti sobě, kdyby nevymyslely žádný způsob, jak se tomu bránit.“
„Suiton: Mizu Rappa.“
Suiren uhasil hořící traviny. Jeho Vodní vlna byla mnohem intenzivnější, takže teď všichni stáli po kotníky ve vodě. Pak něco zamumlal, načež se původně prašná plocha začala lesknout jako zrcadlo.
Ze všech stran se ozvalo zalapání po dechu.
„To si-!“
„To je ledové kekkei genkai!“ vyhrkla Wiera. „Yuuki! No jasně! Že mi to nedošlo dřív. Klan Yuuki je tímhle uměním opravdu známý.“
„Co je na tom tak úžasného?“ chtěla vědět Arashi.
„Spojení vody a vzduchu. Unikátní schopnost, kterou umí jen členové jednoho rodu a většinou ne všichni.“
Masao použil bleskové jutsu. Dívky se mu pokusily vyhnout, jenže jedné z nich podklouzly nohy na ledovém povrchu, spadla a ošklivě se uhodila do lokte a do hlavy. Zachránilo ji to, že se jí z pouzdra vysypaly kunaie, do nichž blesk zamířil.
Podruhé už blesková technika led neminula.
„Kori ga moeru!“
Zrcadlo se rozpadlo na miliony malinkých krystalků. Dav vydechl údivem. Něco ale nebylo úplně v pořádku.
Dívky dole se nehýbaly úplně přirozeně. Jejich gesta byla trhaná a spíš vypadala, že je dělají s námahou. Navíc vypadaly dost zmateně.
„Co se děje?“ pronesla Wiera pod vousy. Náhle jí to docvaklo. „Paralýza! Nemůžou se hýbat. To proto vypadají tak překvapeně.“
„Jak jsi na to přišla?“ chtěla vědět Gira.
„To proto, že se mi kdysi stalo něco velmi podobného.“ Mimoděk se dotkla své trojité jizvy.
„Mate!“ zvolal Toshiro. Obě dvojice zvedly hlavy.
„Děkujeme za dech beroucí zápas. Následuje druhé kolo…“
Čtveřice zmizela ve východu a oba kluci sklidili bouřlivé ovace hned, jakmile se objevili v hledišti.
„To byl moc hezký zápas, Masao,“ pronesl kdosi. Wiera ten hlas poznala okamžitě, ostatní nevěřícně zvedli hlavy a otočili se za hlasem.
„Isamu! Moc ráda tě tu vidím.“
„Já jsem rád, že jsem to stihl,“ usmál se. „A jak koukám, tak tě nechytili.“
„Ne,“ zavrtěla zvesela hlavou, až se jí vlasy rozlétly na všechny strany, „utekla jsem jim a nechala za sebou jen prach.“ Oba dva se tomu zasmáli.
„Isamu… Jak…“ vrtěla dívka z Písečné nechápavě hlavou.
„Mysleli jsme, že jsi mrtvý,“ řekl bez okolků Masao. Isamu se pousmál a posadil se, aby se jeho tělo příliš nenamáhalo.
„Mohl jsem být. Ale Rukushika mne zachránila. Po boji na cvičišti jsem utrpěl dost vážné zranění – poškozené orgány a vnitřní krvácení. Jenže byla naštěstí poblíž a pomohla mi.“
Všichni přítomní vrhli na Wieru udivený pohled. Začervenala se, uhnula pohledem do boku a uhladila si jeden pramen ofiny za ucho.
„No… já se fakt nerada chlubím-“
„Jsi blázen, Rukushiko? Tohle není chvástání, to je čin, který by si zasloužil medaili.“
„Jo, to je fakt.“
„No dobrá, už se o tom nebudeme bavit. A vůbec – Isamu, jak se máš?“
„Díky za optání, už se mi vede mnohem líp…“
Neuvědomili si, že celý druhý zápas prokecali. A nevšimli by si ani začátku třetího, kdyby je Suiren neupozornil. Dívky se rozloučily a rychle spěchaly dolů.
„… a v posledním kole se utkají Uchiha Gira a Umi Rukushika proti Yaku Atsui a Soyokaze Yugana.“
Obě jmenované dvojice se postavily naproti sobě.
„Rei!“ přikázal rozhodčí a pětice se uklonila.
„Tak co, Giro? Zase zbaběle utečeš?“ rýpla do černovlásky medovým hlasem blondýna. Napřímili se.
„Jime!“
Všichni od sebe odskočili minimálně o tři metry. Uchiha poskládala pečetě.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“
Od úst se jí vyvalila velká ohnivá koule. Nicméně i z druhé strany se ozval stejný název techniky a přilétal ohnivý míč.
Oba se srazily. V celé aréně se najednou prudce oteplilo.
„Sama nic nezmůžeš, Giro! A s tím děckem nepočítej. Třeba jí to pálí, ale není s to předvést ani Henge!“
„Tak tohle si vypiješ,“ procedila skrze zuby. „Fuuton: Kaze Nami!“
„Giro.“ Nižší dívka jí lehce položila ruku na rameno. „Neútoč na ni takhle bez rozmyslu. Musíme si šetřit chakru na naši společnou techniku.“
„Ale ona je tak… tak…!“ Celá se třásla vztekem.
„Já tě chápu, jenže když uvidí, jak jsi v tuhle chvíli strašně zoufalá, začne tě pošťuchovat víc a víc a nakonec zjistíš, že nemáš šanci jí vymlátit všechny zuby.“
„Jooo,“ zapředla hluboce, „to by se mi líbilo.“
„Zkusíme je trochu rozhodit. Následuj mě. Kage Bunshin no Jutsu!“ Obklopila ji dvojice klonů. „Víte obě, co máte dělat?“
„Hai.“
„Arashi, se mnou. Suiton: Mizu no Ya!“
„Raiton: Raitoningu Tsumujikaze!“
„Tsumujikaze arashi misairu!“
Několikero vodních šípů, z nichž sršely blesky, se zabodly do míst, kde ještě před chvílí stáli jejich protivníci.
„Tak tohle je ta jejich společná technika,“ pousmála se Gira v duchu.
„Pěkná, co?“ zazubil se klon a ona přisvědčila.
Mladík s dívkou naproti seskočili zpátky na zem a už za letu skládali pečetě. On vypustil několik malých ohnivých koulí, ona je doplnila o blesky a ještě je popohnala vějířem.
„Sukoshi isoide sokusha no misairu!“
„Giro, teď my! Suiton: Mizu Rappa!“
„Fuuton: Daitoppa!“
Harmonické spojení vody a větru způsobilo, že se střely vypařily ve vzduchu. Wieřin klon se rozpustil z důvodu nedostatku chakry.
„No dobrá. Když se vytasili se svou technikou, tak jim ukážeme tu naši. Arashi, běž na to.“
„Jasan.“ Do tlamy vzala největší svitek, co měly, a rozmotávajíc ho se rozeběhla napříč plochou. „Kai.“ Jako z fontány ze svitku vyvřelo několik desítek litrů žabího oleje.
„Jak se budeš tvářit na tohle, Yugano?“ uchechtla se Gira. „Katon: Goryuudan no Jutsu.“
Dračí hlava, posilněná hnědavou tekutinou, zařvala na Atsuiho a jeho společnici.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“
Na nedoschnuté stěně arény se objevila hlava vodního draka, jenž také zpozoroval dva lidi pod sebou. Oba dva se na ně vrhli.
Oheň, který způsobili, byl mnohem větší a spálil všechno ve svém dosahu. Textil, dřevo, rostliny.
„To jsme asi přehnaly,“ řekla tiše Wiera. „Nemohli to přežít.“
„Máš pravdu, nejsou tam,“ pronesla černovláska. A pak to zpozorovala – tmavší flek na spálené zemi.
„Oni se podkopali!“
„Rukushiko, vyskoč na zeď!“
Ozvalo se praskání země, přímo pod nohami levhartice. Zpod povrchu vylétl prudký proud vzduchu a vynesl ji několik metrů nahoru.
Šelma ztratila rovnováhu a nestihla se přetočit, než dopadla zpátky. Udeřila se do hlavy a zůstala nehybně ležet.
„Arashi! Arashi!!“ vykřikla Wiera. Rozeběhla se k ní. Nevšimla si ale, že z druhé strany letí spousta malých ohnivých střel. Kolem kotníku se jí cosi omotalo. Než onu věc stačila vzít v potaz, spadla na zem, což ji nejspíš zachránilo.
Gira ji zvedla za límec na kolena.
„Rukushiko, přišla jsi o rozum?! Mohlo tě to zabít.“
„Ale Arashi-“
„Teď ji musíš nechat být! Rozumíš?“ zatřásla s ní a pohlédla jí zpříma do tváře. „Ona se z toho dostane, je to silná holka.“
„Už bylo na čase, aby ta kočka zdechla,“ utrousila Yugana. „Beztak byla dobrá jen jako kůže před krbem, když byla tak tlustá.“
Ve Wieře se začala vařit krev. Zamáčkla slzy a postavila se.
„Arashi není žádná obyčejná kočka.“ Sevřela ruce v pěst. „Je to levhart sněžný, neboli irbis horský. Vlastním jménem Yama no hyō no Arashi.“ Ze zadního pouzdra vytáhla pár shurikenů. „A není tlustá.“ Pomalu je obalila chakrou. „Ona má zimní srst!“
Vrhla hvězdice po blondýně i Atsuiovi. On byl s kunaií v ruce připraven je všechny odrazit.
„Hikari Hijutsu: Suta shuriken!“ Hvězdice se blížila. Už jen metr. Půl. „BAM!“
Ozval se výbuch a křik. Většina diváků a i Gira natáhli krky.
„Áááá!! Bolí to! Hrozně to bolí!“
„Cos mu to provedla?!“ rozkřikla se Yugana na hnědovlásku. Když jí neodpovídala, odhodila velký vějíř a vyrazila se s ní utkat v taijutsu.
Zaútočila na ni prostou ranou pěstí. Wiera to tušila, a tak se jednoduché, dobře mířené, avšak nerozvážné ráně vyhnula a navíc ruku odstrčila.
„Jak je to možné?“ zamračila se. „Její pohyby… vnímám je mnohem zřetelněji než předtím. Je to snad…?“ Zavrtěla hlavou. „Nemůžu v téhle chvíli přemýšlet o rodových schopnostech.“
„Yoroi-bi,“ šeptla tiše. Přiměřeně tlustá vrstva šedé chakry kolem jejího těla se zbarvila do zlata.
Plavovláska znovu získala rovnováhu. V očích jí zaplály dva ohně nenávisti.
Vrhla po ní několik kunaií. Hnědovláska se jim jednoduše vyhnula opětovným úhybem do strany a sama po ní hodila své. Využila rozhození své protivnice a pokusila se ji kopnout do břicha. Jenže blondýna uskočila vzad, načež se na ni vrhla a zasypala ji sprškou ran. A většinou se trefila.
Dívka ji nechala. Mohla se bránit, jenže jí to bylo volné. Brnění ji chránilo, necítila žádnou bolest. Jen cosi, co se dalo připodobnit k lechtání. Nakonec odrazila ruce nepřítelkyně a provedla jí to samé. A vše zakončila už jednou – ačkoli neúspěšně – použitým kopem.
Yugana odklopýtala dozadu. Nemohla uvěřit tomu, že její vlastní útoky se nejvíc podepsaly na ní samotné – ruce měla rozedřené do krve. V současné chvíli postrádala racionální myšlení i zapálení pro boj. Spíš to vypadalo, že se snaží zachránit si život. Malá holka šla proti ní stále stejnou rychlostí se stále stejným chladnokrevným výrazem ve tváři. A najednou už byly u betonové stěny.
Wiera ji vzala za tuniku a přitáhla si ji k sobě.
„Tohle máš za Arashi, ty mrcho.“ Napřáhla se a poslala ji k zemi přesně mířenou ranou mezi její vyděšené oči.
Gira se v mezičase nepozorovaně přesunula k poslednímu účastníkovi boje. Ležel na zemi se zakrvácenou tváří a jen sténal bolestí.
„Atsuii, slyšíš mě?“ zlehka se ho dotkla na rameni, „Atsuii, pojď, tady je to pro tebe moc nebezpečné.“ Zavrtěl hlavou a vydal odmítavý zvuk. Černovláska jen tiše vzdychla, vzala ho do náruče a opatrně ho přenesla jinam.
Blondýna se vzpamatovala. Sykla a chytila se za čelo. Bolest byla tak hrozná, že se jí zatmělo před očima. Po několika dlouhých minutách se dostala na nohy a vzdorně pohlédla na svou soupeřku.
„Ty…“ zavrčela, „nejsi nic jinýho, než šprt. Co na tom, že je člověk chytrej? Když dokáže takový techniky? Jenže všechno není jen o vědomostech, víš? Znalosti a schopnosti ti jsou k ničemu, když nemáš to co já. Chápeš?! Ty seš proti mně nic!“
„No to si ráda poslechnu,“ ušklíbla se Wiera, „o co jsi bohatší než já?“
„O peníze. O vzhled,“ zasmála se, „to je všechno, co ti stačí ke štěstí. Nic dalšího nepotřebuješ.“
„V tom se mýlíš. Souhlasím, že peníze a vzhled jsou v životě nespornou výhodou. Ale jsou i jiné důležité věci – přátelé, rodina, úspěch a radost z něj.“
„Nic o pravém životě nevíš.“
„Ne, to nevím. Ale dozvím se. A už ze sebe přestaň dělat chudinku, leze mi to na nervy.“
Yugana frustrovaně zařvala a bezmyšlenkovitě ze rozeběhla, když tu jí něco nečekaně přistálo na zádech a ona se odporoučela k zemi obličejem napřed.
„Dovol mi,“ začala Arashi káravě, „abych ti oznámila, že na můj majetek se nesahá.“ Zazubila se na Wieru.
„Díky, majitelko.“
„Není zač.“
„Mate!“ zvolal Toshiro a ukončil tím zápas.
Stejně jako na začátku, i tentokrát se spustil bouřlivý aplaus, čemuž vlastně nikdo z bojujících nevěnoval přílišnou pozornost. Dívka se rychle šla podívat na Atsuiho a jeho zranění.
„Raději tě ošetřím,“ pronesla k sobě tiše a přiložila mu na poraněnou část tváře ruku, z níž začala sálat chakra zbarvená do světle zelené.
K jejímu překvapení nebyly rány příliš vážné. Tvář mladíkovi ovázala bílým obinadlem. Následně od něj o krok odstoupila a sklonila hlavu.
„Promiň, nechtěla jsem-“
„Símtě, neomlouvej se,“ mávl rukou. „Mohlas mě i zabít, takže mě nějaké hloupé škrábnutí vůbec nezajímá. Mimochodem, co to vlastně bylo za techniku?“
Po tomto se na Wieru stočilo několikero párů očí. Neklidně se ošila.
„No… popravdě…“
Z arény se ozval hvizd, což ji zachránilo. Stála tam předsedkyně komise s Toshirem. Dvanáctero lidí správně pochopilo, že mají přijít blíž, a také tak provedli. Postavili se do půlkruhu a vyčkávali.
Nyoko se po všech dvojicích podívala. Po rtech jí přeběhl lehký úsměv.
„Gratuluji vám. Vy všichni, co tu stojíte, jste úspěšně splnili zkoušku. Od nynějška vám náleží hodnost Jounin.“
Poklidné odpoledne pročísl nadšený ryk.