Tragédie

[center]Mesiac zahalili mraky,
do pošvy na chrbte
zasunul sa meč.

]Pozorovala jsem hvězdy a vzpomínala. Na ty časy s ním. S nimi. Všechno bylo pryč. Oni byli jinde. A já zůstala sama. Úplně na všechno. Už nebyl nikdo, kdo by mě podpořil. Kdo by mě podržel, při špatných chvílích. Oni mě opustili, rodiče umřeli…Proč já?

V Konoze začínal nový den, slunce svítilo a s listy si pohrával lehký větřík. Dalo by se říct, že to byl den jako každý jiný. Ovšem něco tu nesedělo. Ulicemi se nerozléhal smích dětí, po ulicích nechodili lidé v dobré náladě a nesdělovali si novinky. Dokonce ani nebylo vidět žádné ninjy, kteří odcházejí na mise. Všude byl klid. Až moc velký klid.

Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.

„No to potěš péro! Ten kluk ví, jak zaujmout.“ Špitnul Kakkò směrem k Li’iu. Ta jen kývla na souhlas. Ještě toho dne se začalo s přípravami. A ještě večer toho dne přišla do Teh’Stonu zpráva.
A ještě té noci se začalo s přípravami. V Shimogakure stáli všichni dobrovolní bojovníci před hlavní budovou.
„Jsou ochotni položit svůj život, ale mají strach. Potřebují nějak zvýšit morálku.“ Pronesl Kakkò, když spatřil ten dav.
„Nech mě něco zkusit.“ Nabídl se Gekko’ü a po střeše kráčel blíž k davu.

Poďakovanie a úvodne info

Chcela by som sa poďakovať za každé jedno hodnotenie a hviezdičku, ktorú ste mi pri prvých dvoch dieloch zanechali Týmto dielom si nie som príliš istá. Je to minulosť a vlastne vysvetlenie, prečo je hlavný hrdina na úteku. Dúfam, že sa vám bude táto časť páčiť :)

„Na dnes by to stačilo,“ odvetil som.
Aj tak vyzerala už dosť dobitá a vyčerpaná. Milo sa na mňa usmiala.
„Ďakujem ti za tréning, Neji. Zajtra o tom istom čase?“ spýtala sa milo.

Kde bolo, tam bolo, za pár horami a mnohými stromami,
potôčikmi, jazerami a vytesaných hokagov hlavami,
stálo budov nemálo, obtiahnutých hradbami,
a hlavne jeden shinobi, čo problémy mal s babami.

Zlatá hriva, modrých očí pár, no rozumu moc nepobral,
nemal ešte žiadnu dievku, ani mamu nebozkal.
Sedí v parku, zočí dievča, zadíva sa na ňu drsne,
aby zvýšil svoje šance, hrdo vztýči svaly prsné.

Sakura sa ladne plíži, rukavičky sťahuje,
keď pozdraví Naruta, ten si proste... odpľuje.
Oči blysknú, kunai tasí, potom sexi hodí vlasmi,

KAKASHI

“Krev, smrt, ztráta, bolest. Neměl už pro koho žít. Vrhl se vpřed ráně nejlepšího přítele, která ale původně nebyla pro něj. Ale byla vysvobozením.“

„Panebože,“ zvedl jsem se celý spocený na posteli v úplné tmě.
Tři hodiny ráno.

Mira tomu nemohla uveriť. Áno, Tory zapla portál s tým, že chce zabiť Pútnika, ktorý jej zabil brata, ale toto určite nechcela. O tom sa nikomu z nich ani len nesnívalo. Akoby Tory mohla chcieť niečo také? To vôbec nedávalo zmysel.

Ten výkřik nezůstal v uších naprosto nikomu, byl to výkřik do tmy, kterému bylo souzeno nikdy nedostat odpověď.
Beze slov udělal pohyb, jenž potvrdil to, co řekla jako první. Znamenal výměnu soupeřů a dotyčná to pochopila, i když ve stejnou chvíli měla prázdno ve svých šedých očích, jakoby jí její slova vzala duši někam daleko. Ale nato, aby se vzdala tak snadno, byla až moc silná, otočila se a začala se věnovat své modré protivnici.

Sakura se mlčky dívala, jak Naruto sestupuje dolů. Předtím byl tak rozrušený a teď je tak klidný a odhodlaný… co se to s ním stalo? Něco nebo někdo ho musel přimět znovu sejít dolů za tou holkou. Sakura vyskočila zpět na nohy. Měla bych jít informovat Tsunade-sama, problesklo jí hlavou a rychlými kroky zamířila do kanceláře Hokage.

Se škubnutím se probrala. Zadýchaná, rozhozená, vyděšená. Hrudník se jí divoce zvedal v nepravidelných intervalech. Sledovala strop a snažila se spolknout všechny obavy. Bylo jí horko. Celá žhnula a její upocené tělo se lepilo na promáčené prostěradlo.

Harumo, pevně svírající kliku těžkých ocelových dveří, prázdně hleděl na vznášející se ženské tělo v nazelenalém roztoku. Cítil, kolik léčebné chakry se mísí s obyčejnou vodou a v jakém poměru tvoří roztok. Cítil každý úder jejího slabého srdce, neboť přes chakru dokázal vycítit vše, co se ve vodě děje.

Kvapky vody lietali vzduchom, slnečné lúče sa občas skrývali za mrakmi a občas vykukli. Behali mokrí od hlavy po päty. Hinata sa cítila tak šťastná a Sasuke zabudol na všetky starosti. Zatiaľ, čo sa tam hrali ako malé deti...

Sakura bežala po červenom koberci ležiacom na svetlej parketovej podlahe v chodbe sídla Hokage. Srdce jej bilo ako o dušu, pálilo ju hrdlo a už jej takmer dochádzal dych. Celú cestu od Hinatinho domu nezastavila ani na krok.

„Plán je následující,“ řekl všem přítomným Sasuke. „Obklíčíme je ze čtyř směrů. A pak všichni najednou zaútočíme.“ Skupinka ninjů, mezi kterými byla i Hinata, souhlasně přikývli.
„Hinata půjde se mnou,“ pokračoval. „A vy,“ ukázal na tři muže, „půjdete zleva. Vy tři zprava. A ten zbytek proti mně a Hinatě.“ Další kývnutí.
„Až dám znamení, zaútočte,“ pravil a zmizel v křoví. Zdráhavě se vydala za ním.

Probudil ho ranní paprsek slunce, který násilně vrazil do jeho pokoje. Naruto si promnul oči, aby z nich vymanil spánek, protáhl se za hlasitého zívnutí a zamířil do kuchyně. Ještě se nestačil ani nasnídat, když zazvonil zvonek. S otráveným výrazem ve tváři otevřel dveře. Stál tam Jiraiya ve svém šedém oděvu s neupravenými, rozježenými bílými vlasy. Naruto na něj nevěřícně zamrkal: „Zvrhlý poustevníku, co tu děláš tak brzy?“ Jiraiya vstoupil dovnitř.

Černá barva, co jí bránila v rozhledu, byla všude, opravdu všude. Jedna ruka musela hledat svou dvojnici jen stěží. Obě si je dala k bradě a dýchala na ně svým teplým a vlhkým dechem. Mnula je o sebe pořád dokola, byla tu strašná zima.

Pomalu vkročím na hřbitov. Vůbec nevím, kde má hrob, navíc to tu vůbec neznám. Nechodím sem, nemám k tomu důvod. Naposledy jsem tu byla při pohřbu Asumy. Ale teď sem musím.

Teď měla nastat přeměna v Naruta. Nestalo se však. Cítil jak sílí každou vteřinou. Cítil se teď mocnější, než kdykoliv předtím. Jeho síla rostla a rostla, až se zdálo, že nemá hranice…