Under the night sky

]Pozorovala jsem hvězdy a vzpomínala. Na ty časy s ním. S nimi. Všechno bylo pryč. Oni byli jinde. A já zůstala sama. Úplně na všechno. Už nebyl nikdo, kdo by mě podpořil. Kdo by mě podržel, při špatných chvílích. Oni mě opustili, rodiče umřeli…Proč já? Zbyla mi jen tichá přání ke hvězdám. Přání, která se nikdy nesplní. Ale někdy mám pocit, že ke mě někdo mluví. Jakoby mi vítr šeptal něco krásného, utěšujícího. Jenže je to určitě jen má fantazie. Není nikdo, kdo by si vzpomněl. Tenhle den… měla jsem narozeniny a přesto jsem sama v noci seděla na louce, pozorujíce hvězdy. Chtěla jsem obejmout, cítit něčí teplo, být opečována, milována. Místo toho jen miluji toho nesprávného, který se ke mě už nikdy nevrátí.

Byl se mnou v týmu, věděl, že ho miluju. Nenáviděla jsem to jedno slovo, které říkával. Otravná. Když to řekl, bodlo mě u srdce. Celé dny jsem to pak slyšela, znělo mi to v uších. Nemohla jsem se toho zbavit. Sžíralo mě to zevnitř jako nějaký parazit, ale pak vždy přišla nějaká chvíle. Šťastná chvíle, která mi umožnila zapomenout. Ale pak přišly chuuninské zkoušky a on se změnil, měl tu prokletou pečeť. Orochimaru mu posedl mozek. A on nás odvrhl, nesnažil se nalézt pomoc u přátel, chtěl se těch pout zbavit. Získat sílu pro pomstu. Nikdy nezapomenu ten den, kdy mě té chladné, letní noci na té lavičce. Každý den v noci, se mi o tom zdá. O jeho posledních slovech, díky, kterým ještě nějak doufám. Ale naprosto mě nimi i zmátl.

Jednou jsme se jako celý tým dívali na hvězdy. Tehdy jsem žila, dýchala pro tebe. I když jsem byla tak mladá. I po těch pěti letech jsem nikdy nezapomněla. Jaké to bylo s tebou být. Jako bych se vznášela, mohla cokoliv. A zmizelo to tak rychle, jak to přišlo. Láska. Jediná věc, co jsem kdy chtěla, jenže jen od tebe. A to asi byl ten problém. Každou noc proplakat a pak každý den dělat jakoby nic, že jsem silná, ale uvnitř se hroutím. Moje srdce bolí a jen ty ho můžeš zahojit. Vrátíš se?

Po dvou letech jsme byli posláni na misi, zachránit tě. Teď už vím, že donutit tě. Protože tys nechtěl. Nikdy jsi Naruta nebral jako přítele, nikdy jsi mě nemiloval. Cokoliv, co jsem, kdy mohla, bylo brečení. A kdykoliv jsem se na tebe po těch letech podívala, jen jsem stála jako přikovaná. Neschopná pohnout se, něco říct. Pocity se ve mě mísily, děsilo mě to. Ještě teď jsem na to vzpomínala tak jasně, protože jsem tě tak moc milovala. Umřela bych pro tebe, udělala cokoliv, ale stejně bys mě bral jako malou, neschopnou holku.

Jen to, co jsi mi vzal, co jsi mi ukradl. Moje srdce. Zničil jsi ho. A bylo ti to jedno. Jen ses na mě bezcitně podíval. Bylo ti jedno, že já jsem plakala, ty ses totiž smál. Bylo ti jedno, že já jsem prosila, jen jsi arogantně odmítal. Byl jsi blbec, stále jsi, ale já tě miluju. Je to jednostranné. Ty miluješ pomstu. A ta nás odděluje, nebo možná ne? Miloval bys mě, kdyby nebyla ta tvá pomsta?

Jednou jsem tě chtěla zabít. Zalhala jsem ti, že se k tobě chci přidat. Chtěl jsi důkaz, měla jsem někoho zabít. Ale ona byla nevinná a já to nemohla udělat, protože jsem to moc dobře věděla. A proto jsem musela zemřít i já. Udělal by to, kdyby mě Naruto včas nezachránil. Tak tahle to bylo? Já ho miluju a on mě chtěl zabít? Proč prostě ty city nezmizí? Když už mě zničil, zlomil, proč stále cítím k němu to dobré? On si to nezaslouží. Svému srdci však neporučím.

Uslyšela jsem něco podivného a náhle jsem měla meč u krku. Hned jsem ten meč poznala byl jeho. Proč přišel? Zrovna v tenhle den? Nechtěla jsem, aby mě spatřil se slzami v očích. Po pěti letech přišel, na moje narozeniny. Co to mělo znamenat?

“Šťastné narozeniny, Sa-ku-ro.” S těmito slovy mě podřízl, té noci byla polovina Konohy zničena a vyvražděna. Sasukeho už potom nikdo, nikdy neviděl.