Rozhodnout se Kap. 28.

Černá barva, co jí bránila v rozhledu, byla všude, opravdu všude. Jedna ruka musela hledat svou dvojnici jen stěží. Obě si je dala k bradě a dýchala na ně svým teplým a vlhkým dechem. Mnula je o sebe pořád dokola, byla tu strašná zima.
V tuto chvíli ani nemyslela na migrénu, jež ji dráždila od doby, co se probudila. Byla na místě, které neznala, opak byli její únosci, co ji zastihli slabou a nepřipravenou. Strhli jí její bílou ochranu z poškozené ruky a díky tomu cítila odporný pach své vlastní krve. Nevěděla, jak ji sem dostali, musela u těch dveří usnout a únosce její spánek pouze prodloužil nepřirozeným způsobem.
Mohlo to být třeba jen pár minut, co se dívala do té nekončící tmy, jí to však připadalo jako nekonečno prožitých životů. Stále studené ruce položila pod sebe a pokusila se zvednout. Cítila jak jí z levačky uniklo ještě víc krve. Zatla zuby a stála na nohou. Začala se navigovat podél zdí, netušila však, jestli mají nějaký začátek a nějaký konec.
Pochopila, že by ji nedali do tak otevřeného prostoru jen tak. Vytáhla jeden kunai s pečetí a dala ho na zem. Byla to zadní vrátka pro možný útěk. Uslyšela nepatrný šum, který se ozýval zpod jejích nohou. Vyděsilo ji to k smrti, vsadila by se, že její srdce vynechalo jeden velmi důležitý úder. Chraptivě zalapala po dechu, ale snažila se dělat co nejmenší hluk. Klid... To je určitě jen myška... Usmála se a ruku stáhla dolů, aby zjistila podrobnosti. Lekla se ještě víc, když její prsty nahmataly sliz. Musel to být had, pro něj je to však nepřirozené prostředí, příště až někam šlápnu, už to nemusí být vedle. A kousnutí od jedovaté potvory nechtěla moc riskovat, neměla na výběr, musela pokračovat, potřebovala se dostat ven.

Ušla několik desítek metrů, když svou nohou kopla do něčeho velmi nepatrného. Podle zvuku dopadu usoudila, že je to malý kamínek. Klekla si na kolena a po čtyřech jej začala poslepu hledat. Po chvíli opřela svou dlaň o něco ostrého a tvrdého, věděla, že ho má. Pomocí hmatu zkontrolovala složení podlahy a zajiskřilo se jí v očích. Musela obětovat ten nejmohutnější kousek oblečení, co na sobě měla. Hlavní kandidát byla chuuninská vesta. Nemotorně ji nechala sjet po svých rukách a položila ji hned vedle sebe. Otřásla se zimou. Kamínkem škrtla o betonovou podlahu směrem na vestu a zalíbil se jí žár z jiskřiček, co jejím počínáním vznikl. Udělala to samé s ještě větším důrazem a dočkala se vzplanutí vesty. Vzala jeden konec a svisle nechala spustit ten druhý, kde plápolal malý oheň. Nyní mohla vyrazit svižnějším krokem než doposud.
Byla to úzká ulička a velmi temná, stěny byly šedé a podlaha též. Neustále zavírala oči před světlem, které si sama opatřila. Prozatím nenašla vůbec žádnou odbočku, bylo to zvláštní. Bála se, že místo toho aby šla k východu, jde do ještě větší hloubky a dálky.

*******************************************************
Převaloval se z jedné strany na druhou. Měl špatné tušení, které cítil již několik hodin. Peřinu propletl mezi své nohy a rukou si podložil hlavu. Byl večer, on už však v posteli ležel třetí den. Za tuto dobu ho nikdo nenavštívil, kromě jeho matky, která odešla už v noci po jeho boji. Řekla mu, že dostala misi. Věděl o jeho chybě, byl si jistý, že je pryč kvůli jeho hlouposti. Nechtěl si to přiznat, ale toužil po její blízkosti. Teď to bylo lepší, avšak dva dny před tímto mu bylo moc špatně. Jeho tělo se zotavovalo rychle, jenže poškození bylo vážné. Každou sekundou čekal, jak se rozletí dveře, do pokoje vstoupí jeden z Raikageho poskoků a vyžene ho ven něco dělat. Sám nabíral síly, aby mohl z postele dobrovolně. Stále však byl velmi slabý.
Usnul, přece jen byl večer.

***

Ze snu jej probudil pozornosti hodný zvuk. Sotva otevřel oči, obličej mu pořezalo několik střepů skla. Bílé bandáže mu spadly a jeho tvář byla po dlouhé době odkryta. S nechutí se skutálel z lůžka a skončil v úkrytu pod ním. Na kůži se mu objevila husina, chladný vzduch, který sem pronikl díky zničení tabulky skla v okně, nebyl moc příjemný. Všiml si objemného kamene vprostřed místnosti. Po chvíli se ozval další pohyb. Dvě nohy s těžkostí dopadly na dřevěnou podlahu. Naruto povytáhl hlavu a zjistil, že to jsou ninjovské opánky. Znovu zalezl blíž ke zdi a doufal, že vetřelec poklidně odejde. Pod jeho hrudí byla knížka, která mu ztěžovala dýchání. Poznal ji, i když už ji nechtěl nikdy vidět. Vzal ji a dal si ji za gumu pyžama. K jeho smůle osoba přistoupila k posteli a nejspíš sáhla na prostěradlo, určitě musela cítit teplo, které v něm zůstalo. Rychle se dotyčný podíval pod tutéž postel a Naruta vytáhl za ramena ven. Ten byl jako vyměněný, neschopný reakce, protože se mu ve stejnou chvíli zase rozechvěly končetiny a udělalo špatně. Dostal facku a octl se nohama na zemi.
Potřeboval to, aby se probral a to se stalo. Teprve teď poznal narušitele a byla to jedna z osob, o které mohl říct, že ho ne nenáviděla, vlastně jen si to myslel, protože změna jeho názoru nemohla být bezdůvodná, jako obvykle musel něco pokazit. Jen se na sebe dívali, ani jednomu to nebylo nepříjemné, Naruto chtěl zjistit, co se stalo a jeho oponent si nejspíš chtěl nechat v hlavě pospojovat správná slova. Nakonec to jeden z nich nevydržel, ale uplynula dlouhá doba.

„Co jsem udělal Boro? Co se stalo? S Uno jste přece odešli před několika dny... ” jeho pohled byl upřímný, to ale nikomu nestačilo.
„O to jde, ty jsi přímo nic neudělal, jen jsme tě neměli v životě potkat.” Mluvil napůl cesty, ale Naruto věděl, že se ke konci dostanou.
„Tak proč jsi prorazil okno pokoje, kde nyní bydlím?!” Pointu stejně pořád nenacházel.
„Protože si zasloužíš stejný konec, co potkal ji, Naruto!” Nemohl si nevšimnout s jakým nenávistným pohledem řekl jeho jméno. Počkat... Moje jméno?!! Jak ví, jak se jmenuju? To Uno! Aha... Zatraceně...
„Co se jí kvůli tomu stalo? Kde ji vězní? Ale hlavně, co všechno vyšťourala?! ” zděsil se, tohle ale taky mohlo znamenat jednu věc a nevěděl, jestli by je před Raikagem dokázal skrýt. Prosím! Ať ví jen mé jméno!
„Nedochází ti to, ona už zaplatila,” zatnul zuby, jakoby se nechtěl rozbrečet, „je mrtvá. To jen za to, že znala tvé jméno a něco, nevím co, nestihla mi to říct... ” počkal, musel to vědět už delší dobu, přesto bylo těžké o její smrti mluvit.
„Řekla, že to nejdřív musí říct tobě, četla si novorozenecké záznamy, kvůli tobě zemřela! Ty... ” Viděl, jak s ním každou sekundou začne cloumat vztek. Chytil ho za ramena a on se na něj podíval.
„Uno mi je líto, vážně, nezasloužila si to. Varoval jsem ji...” Nevěděl proč, ale bude se mu po té užvaněné holce stýskat. Zemřela naprosto bezdůvodně, jen se dívala někam, kam neměla. Doufal, že poznal jeho upřímnou omluvu. Přešel k místu, kde měl svůj batoh. Vytáhl váček a z něj předmět, který už několikrát zkoumal. Styděl se, že ho má zrovna on, nevrátil jí ho, ale jak měl vědět, že se mu už nenaskytne příležitost. Celé mu to podal a on okamžitě uhodl bývalého pravého vlastníka.
„Jak si mo...” nedokončil.
„Díval jsem se snad pozorněji než ona, jinak si to nedokážu vysvětlit. Tohle je přece znak jednoho z velmi mocných klanů v Oblačné! Musela s nimi být příbuzná. Nepřišla na to?” Bora zakroutila hlavou.
„Ale jo, to věděla, jenže oni jí to nepotvrdili. Muselo se to u ní objevit náhodou ”
Takže se vyplňuje ta horší varianta. Mamka mi kdysi vyprávěla o ženě, která musela zemřít kvůli nemanželskému dítěti. Nemůžu to říct nahlas. Uno je mrtvá a to mamka musela zařídit konec té ženy. Ach jo... Ale neměla na výběr, odporovala, jako obvykle však zafungovala pečeť. Nenápadně přiložil ruku ke svému břichu, musel se toho hnusu zbavit. Ve stejnou chvíli si Bora uvědomil, jak se k tomu dostal.
„Nejdůležitější předmět, co vlastnila a tys jí ho sebral?!” Věděl, že ho teď pouhou omluvou nezastaví.
„Chtěl jsem ji poučit, aby nebyla tak panovačná a zlá...” Jak moc mu to bylo líto.
„Víš, jak moc to pro ni bylo důležité?! A teď je mrtvá!!” zařval a vrhl se po něm. Naruto si ochotně nechal zlomit nos, ale víc ne, pro všechny to byla dostatečná satisfakce. Shodil ho ze sebe a rozkašlal se. Bora se slitoval. Nechal ho být.
Ještě než odešel hodil k jeho hlavě na zem to, o čem se bavili celou dobu.
„Můžeš za smrt holky, která nikdy neudělala nic, čím by si to zasloužila. Ať ti tohle stále připomíná ji a taky, že jednoho dne dopadneš stejně, možná mou rukou! Neměla zemřít, neměl jsi nám lhát.” vyskočil z okna a vydal se zpět domů.
„Za všechno, co jsem udělal budou následky, vás nikdy nezajímalo, že jsem to tak nikdy nechtěl. Vím, že tímhle tempem mého života skončím někde v lese s nožem v krku. Vím to, až moc dobře to vím. ”

Vzal růži a dal si ji zpět do batohu. Přistoupil k její bývalé posteli a poté, co dlaní přejel po polštáři, zachytil jeden vlas. Omotal si jej kolem prstu, oblékl se do všedního oblečení. Teprve teď si uvědomil, že Bora spatřil jeho tvář. Měl toho skrývání dost, už mu to bylo jedno a sám si myslel, že se tím boubelatý kluk nebude zabývat. Vyrazil ven.

Došel až do vzdáleného parku a jeho nohy vedl mezi stromy. Na jeden z nich vylezl a jakmile byl na poslední větvi, která by udržela jeho váhu, zastavil se. S sebou si vzal jediný označený kunai, věděl, co udělá. Zabodl ho doprostřed větve a na jeho rukojeť omotal hnědý vlas.
Uno, já ti slibuji. Až skončím s tím, co teď žiju za život, budu na své jméno pyšný. Nebudu se ho bát vyslovit, jakoby měl někdo poslouchat. Mrzí mě, že ti bylo souzeno postižení a k tomu ještě osud nepoznat své rodiče. Jednu z těch věcí chápu, mám v sobě démona, kterého se většina lidí bojí a někdy i já, ale musel jsem se s tím naučit žít, stejně jako ty. Kdybych se to pokusil změnit, zemřel bych. Druhou věc nepochopím, mám mamku, kterou mám víc než rád a je tu vždy jen pro mě. To ti nemělo být odepřeno, za to ji ale nesuď, neznáš náš příběh. Jediný, co chci vlastně říct, je stejně jen tohle. Mrzí mě to Uno. Omlouvám se, ale nemůžu ti odpustit to, co jsi mi říkala a dělala. Neměla jsi vždy pravdu a věděla jsi to. Pokud slyšíš myšlenky, tak je to důvod, proč se omlouvám. Promiň.
Volným pádem skočil dolů.

**************************************************

Měla chuť se rozběhnout a už se nikdy nezastavit, viděla v dálce čtverec plný světla. Už nejmíň hodinu šla zase potmě, vesta, tričko, všechno spálila, co bylo možné, dokud mezi holou kůží a vnějším chladem nezbývala poslední vrstva. Byla naděje, že se dostane ven, nemohla se dočkat. Věděla, že tu další sekundu navíc nestrpí.

U okraje zdi zpomalila, musela se rozhlédnout, byla tu větší pravděpodobnost, že tu nebude sama. Zdálo se jí, že všechno šlo až moc hladce. Byla unesena a neměla žádné hlídače a už tu chodila tak dlouho a nikoho nepotkala, všechno bylo divné. V místnosti také nebylo moc světla, ale jí se to stejně zdálo jako všechna zář světa.
Chvíli poslouchala, ale nic ji nezastrašilo, přímo hrobové ticho panovalo na jejím dohledu.
Změnila se v myš a vzala to zkratkou prostředkem místnosti. Jakmile uviděla jen další dveře, přišlo zklamání. Zajímalo ji, kdo to tu vybudoval. Neskutečné množství chodeb, vysokých místností, ale hlavně tma a šero. Bylo to čím dál víc divné, netušila a radši nechtěla vědět, kam se dostala. Přeměnu nedokázala udržet moc dlouho. Za chvíli z ní zase byla stejná rudovláska s fialovými vaky pod očima jako dřív.

Schovala se za roh, nalezla své únosce a byli zaneprázdněni. Stáli na kamenných sloupech, několik z nich tu nebyli v hmotné formě. Pouze přítomni svou chakrou, kterou posílali do věci, jež z tak ostrého úhlu neviděla. Vypadalo to, že jejich sešlost byla blízko konci. Prosila Boha, aby ona nebyla další bod programu. Ucítila ještě větší potřebu utéct než doposud, pokud to bylo možné. Ano, měla pravdu, po chvíli přestali vysílat chakru a něco spadlo na zem, tak usoudila podle zvuku. Bála se tam podívat, co když jen letmý pohled jednoho v pláštích zachytí její přítomnost. Naprázdno polkla, uvědomila si, že tenhle zvuk už jednou slyšela. Ne, ne... To nemůže být... Zrychlil se jí dech.
Snad byli všichni z předchozího počínání unavení, že v tichém šeptání opustili její blízkost. Měla neblahé tušení, že se baví o ní. Zaslechla jen útržky vět, přesto pochopila jejich význam. Ještě chvíli sečkala a udělala dobře. K její poloze se blížily něčí nohy. Ustoupila dál při zdi od východu. Otvorem ale nejdřív prošlo něco divného, jako pták, byl ale z papíru. Skrčila se do dřepu a čekala až projde člověk. Ano, prošla, byla to žena. Na sobě měla stejný plášť jako všichni ostatní, které viděla. Měla zvláštní vzhled, modré vlasy a v nich papírovou růži, byla nepřirozeně bledá. Kaira doufala, že si jí nevšimne. Neměla sílu, na to se o svou svobodu bít.
Žena měla jednu ruku stočenou za svá záda. Vypadalo to, jakoby za sebou něco táhla, jenže v dlani nic nedržela. Odpověď se zjevila za ní. Na bílých nosítkách ze stejného materiálu jako doposud, byla jejich oběť, která už začala ztrácet barvu a chladnout. Kaira nevěděla, jestli se má štěstím usmívat nebo soucitem ronit slzy. Mrtvou poznala až moc dobře, byla ta poslední, s kým se bavila. Nepamatovala si sice její jméno, záměry však věděla nazpaměť. Blondýna, co jí bránila v cestě za jejím bratrem, už nebyla mezi živými.

Neznámou ženu nechala odejít do neznáma, teprve teď se otočila a všimla si, že místnost neměla jediný průchod, kterým se sem dostala ona. Celá půlka prostoru byla jimi plná a modrovláska se vydala jedním z nich. Kaira však věděla, něco jí říkalo, že svoboda je za jedinou kamennou dírou, kterou odešli skoro všichni členi jejich bandy s černými plášti posetými červenými mraky. Nadechla se a vystartovala do šeda. Neobtěžovala se s přeměnou, na to nebyl čas, šlo jí o život. Ozářilo ji světlo, nedívala se doprava ani doleva, jediné, co zaregistrovala, byla obrovská propast vinoucí se kolem celého obvodu skrýše. Netušila, kam se to chystá, touha dostat se na nějaké známé místo, kde ji nebudou chtít zabít nebo cokoli jiného byla silnější. Vytáhla kunai a hodila ho přes překážku, co jí bránila v cestě. Zbraň již musela dopadnout, díky ní se přemístila a utíkala dál.

*********************************************************************

Neměl ponětí, jak to udělal, ale už nemohl říct, že trpí nedostatkem spánku. I když byla noc tak krušná, dokázal se vrátit do pokoje a usnout až do odpoledne, kdy jej probudilo překvapivé teplo, které nabylo za tohoto ročního období typické. Vzpomněl si na pocit, co jej neustále sžíral a divil se, proč jej už dávno neztratil, když ta hrozná novina už nebyla tajemstvím. Pokrčil rameny, však ono to přejde. Fyzicky se cítil opravdu dobře, jakoby Kyuubiho chakra konečně udělala, co má. Že by snad Kurama povolil a nechal svou schránku vyléčit, přičemž úmyslně nebránil průniku jeho chakry? Bylo mu to jedno, hlavně že už byl po delší době v pohodě.
Musel si zabalit věci, zkoušky skončily. Nevěděl sice, co z něj udělá chuunina, snad nějaký papír nebo potvrzení, to nechal na Raikagem. Chtěl odsud vypadnout, odehrálo se tu toho až moc. Napadlo jej, že by se měl podívat jak je na tom Gaara, došlo mu, že by však podněcoval konflikt, o který nestál. Převlékl se, nechtěl, aby vypadal nepřátelsky, ale obvázal si kolem svého oblečení zbraně jako obvykle, ani na svou hlavu nezapomněl, stále nesměl být spatřen.

Byl na odchodu, ruku měl na klice, když se okno znovu násilně pohnulo. Jeho ramena poklesla, měl toho dost a toto byla poslední kapka, ať to byl klidně přítel, okno jeho pokoje nejsou náhradní dveře. Rychle vyndal jeden kunai z brašny a mrštně jej hodil na předpokládané tělo nepřítele. Pouze odhadl jeho výšku a polohu, přesto se trefil tam, kam potřeboval. Šlo vidět jenom, jak se otočil a už měl svou katanu u krku vetřelce. Kluk, proti kterému stál, byl starší sotva o pět let, zjevně jen poslíček. V ruce měl pečlivě složenou obálku bez adresáta nebo snad doručovatele. Naruto ho nechal, poznal, že přišel v míru. Pochyboval však, nebyl to nikdo z Oblačné, ale z Konohy. Kousek od něj odstoupil, pochopil, že ho asi vyděsil a bojí se ho. Posel nervózně tikal očima na to, co křečovitě jímal v ruce, neměl se však k tomu, aby to Narutovi podal. Přimhouřil oči, a když se nic nestalo další minutu, usmál se a vzal si to sám.

„Hoka…“ ztratil řeč a ještě k tomu si kousal do jazyka. Naruto radši dal katanu zpátky do pochvy, chtěl se dočkat konce.
„Neboj se mě, nekoušu…“ zasmál se, pokusil se uvolnit atmosféru. Neviděl však výsledky.
„Ho…“ zasekl se, Narutovi už to připadalo více než trapné, naštvaně dal ruce na svou hruď, „Hokage-sama vám posílá upřímné gratulace k vašemu vítězství a povýšení,“ řekl tak rychle, že mu bylo sotva rozumět. Naruto nestačil ani zmateně přikývnout a posel přeskočil parapet a byl ten tam. Podíval se přitom zvláštním směrem pod okno, to jen potvrdilo jeho domněnku, že tu byl někdo třetí. Jeho přítomnost ještě cítil, chtěl upozornit na to, že o něm ví, nebude přece za hlupáka. Kunai, který se předtím zapíchl přes oblečené vetřelce a do zdi, vytáhl, přičemž ho poté hodil na místa úkrytu.
Vyskočil, aby zjistil, kdo to je. Když dopadl na místo, kde měl být, byl tam sám. Tak toto musel být nejmíň jounin, ale co tu chtěl? A ještě se ani neohlásil? Jeho kunai byl zaražený do trámu okna. Musel ho tam dát neznámý. Visel z něj malý lísteček, který byl z jeho strany nějak popsaný. Zalekl se, že je to výbušná pečeť, avšak když přistoupil blíž, bylo to jen jedno slovo. Takové oboustranné a nic neříkající.
„Dobrý…“ Pokrčil nad tím rameny, proč by se měl zajímat. Brána z této divné vesnice je již blízko, sice se netěšil domů, ale tady rozhodně nezůstane. Povzdechl a rozběhl se přímo za nosem.

***

Zastavil se okamžitě, jakmile spatřil větší houf lidí. Všichni byli v černém, jakoby snad žádné jiné barvy oblečení neexistovaly. Zarazilo ho to, musel zemřít někdo vysoce postavený, uznávaný a milovaný… Bál se zeptat, vypadal by ještě hloupě, že nic neví, přesto mu to vrtalo hlavou. Jak je pozoroval, každý z nich mířil do středu vesnice, někteří se cestou zastavovali a dívali se do prázdna. Nechápal to, copak se všichni znali s dotyčným osobně? Co v nich vyvolalo takový smutek. Nikdy v životě reakce podobné těmto neviděl, proto radši zvrátil pohled do země.
Než se nadál, stál u brány. Zvedl zrak, musel ohlásit, že odchází, stejně jako tehdy jeho příchod. Jednomu z vrátných podal všechny své průkazy a čekal. Jenže on se na ně ani nepodíval, bradu měl opřenou o dlaň a díval se do dáli. Naruto si nervózně přešlápl a protočil oči nahoru.
„Ehmm…“ odkašlal si, „Prosím?“ Nic se nestalo.
„Kdo zemřel?“ snažil se na sebe poukázat.
„Hokage-sama přece.“ Ano, byl za hloupého. Naruto to přestal brát tak lhostejně. Hokage?! Pokud byl zabit…
„Kdo to byl?“
„Orochimaru.“ Doteď se na něj nepodíval ani koutkem oka, teď však jeho pohled zamrazil a věnoval se pouze tomu Narutovu.
„Co chceš kluku?“ Musela ho zarazit bandážová maska, i když ji viděl již podruhé takto zblízka. Ninja poklepal na stůl před nimi a jeho klouby se srazily s pevnými částmi papíru. Strážný je nevrle sebral, odškrtl a hodil zpět majiteli. Naruto v poděkování sklonil hlavu a dal se na odchod.
Karty hodil k dopisu, batoh vždy nosil na ramenu a vydal se klidnou chůzí. Nikam nespěchal, nechtělo se mu nikam, nejraději by bloudil někde po lesích.

***

Něco ve stínech upoutalo jeho nesoustředěnou pozornost. Všiml si něčeho, co by nečekal, na kůře stromu bylo něco černého, přistoupil blíž a zjistil, že to jsou znaky. Ne jen tak obyčejné, byly velmi podobné těm jeho na přemisťování, jeho vlastní ale byly vylepšené, aby na příkaz vybuchly. Tyto byly obyčejné, ale přesto účinné. Znaku se dotkl a poslal do nich chakru, aby zjistil majitele.

Ve stejnou chvíli na něj skočilo tělo nějaké ženy, která své splašené pohyby zjevně neovládala. Svalila jej na zem a udělala si jeho tělo jako přistávací plochu.
„Slez ze mě ženská!!“ zapištěl, když se neměla k okamžitému zvednutí. Skopal ji nohama na zem a sám se postavil. Takže tahle jo?! Sakra…
„Co mě to koplo v dimenzi přemístění a potom znovu?!“ zvedla hlavu od trávy, „To t…“ uvědomila si, kdo to je. Rozkašlala se, teprve teď zaregistrovala, že se při zhmotnění zapomněla nadechnout.
„A-ahoj,“ kuckala.
„Ahoj? My jsme kámoši?!“ prohodil opovrhovaně. Trošku ji to ranilo, ale nechtělo ho nechat s ní ždímat.
„No, ani ne,“ uznala. Zadívala se na něj. Má modré oči… Jako… Jako táta. Z ničeho nic se usmála a jemu to nemohlo přijít jinak než divné a přihlouplé. Otočil se a byl na odchodu, tahle žena ho přímo děsila.
Zaznamenala jeho obrat, musela tomu rychle zabránit, nějak ho upoutat. Přišla na to, že aby u něj měla šanci a on jí věřil, když mu řekne pravdu, musí si získat jeho důvěru, jakkoli.
„Hej! Počkej,“ zastavila ho, „Ty jsi poslal tu chakru přes pečeť, proč?“ postavila se.
Zarazilo ho to, ona to poznala, musel jí přenést víc, než by původně chtěl, ještě stále nacházel cit, který ztratil v soubojích. Musel se chvíli uklidnit a relaxovat.
„Nezajímejte se,“ odsekl.
Bylo zvláštní, že jí vykal, moc si neuvědomovala svůj věk.
Místo kroku zvolil běh, proč ho zdržovala? Nechápal to.
Vzdaloval se jí, do Oblačné se dlouho nedostane, musela, musela mu to říct.
„Tvoje matka je mrtvá!“ zakřičela na něj. Neznala její jméno, proto použila slovo matka, i když se jí v ústech hnusilo.
Jeho nohy najednou naprosto zastavily, jakoby byly z ledu a on už ani neměl vůli s nimi pohnout. Cože?! Prudce se k ní otočil.
„Lhářko,“ bezvýraz jeho očí byl nepopsatelný. Snad mu někdo sebral duši v okamžiku, kdy vyslovila mrtvá a matka v jedné větě. To jí ještě ani nevěřil. Asi jsem měla být trošku šetrnější… Vždyť ji považuje za matku…
„Lhářko!!“ zařval, když se přemístil za její záda ke značce.
„Ne, je mrtvá, viděla jsem ji,“ ujišťovala ho. Vůbec si neuvědomovala, jakou bolest mu působí, nechtěla si to připustit. Otočila se k němu. Viděla to, co nikdy neměla. Jeho oči nebyly krásně modré, jako dřív, jakoby všechna krev, kterou ve svém těle měl, hledala místo a tlačila se v jeho zornicích. Všiml si toho, jak polekaně ustoupila. Otočil se jí zády a začal si oči mnout.
„Nemůžu to ovládat,“ řekl si sám pro sebe, ale ona ho slyšela. Vrátila se v minulosti, k tomu, co jí blonďatá, nyní mrtvá žena řekla a trošku pochopila. Nebude to tak snadné, její bratr má v sobě něco démonského a ona se ho nesmí bát, nesmí. Najednou něco řekl, sotva ho slyšela.
„Počkejte tu.“ Nebyl to rozkaz, který by se u dvou neznámých lidí očekával a ještě z jeho strany znepřátelených, byla to prosba. A ona netoužila po ničem jiném, než poslechnout, vždyť o to celou dobu usilovala, aby ji chtěl ve své přítomnosti.

Sedla si. Teď si to vyčítala, je to kluk, co ztratil matku, svého jediného známého blízkého, i když falešného. Ona sama byla starší, když ztratila oba rodiče a to ještě k tomu měla kamarády, o něm však nevěděla absolutně nic. Nenáviděla tu blonďatou mrchu, už se splnily tři věci, které jí řekla. Neuvěřil jí, nedokázala mu pomoci s kontrolou a nevěděla o něm vůbec nic. Měla jsem to udělat jinak! Zatraceně! Naprosto jinak! Chytila se z a spánky, už zase vše kazila.

**********************************************************************

Není to pravda, mamka mi sice o ní říkala ledacos, je to ale lhářka, musí!! Proč ho tedy uvnitř sžíral neklid, který dával tomuto tvrzení za pravdu. Vydal se k němu, přímo k němu, tam, kam už dlouho ne.

„Vylez Kyuubi,“ zavelel mu, jakoby nad ním měl nějakou moc, i když tomu tak nebylo. Bez jakéhokoli důvodu ho démon poslechl. Přistoupil k černým mřížím a lehl si k nim. Dělal, že neví, pro co jeho věznitel.
„Zjisti to,“ vyjasnil mu, když začínal usínat.
„A copak a jak, kluku?“ hrál si s jeho nervy.
„Zjisti to, spoj se s vlastním druhem!“ zuřil a zároveň se držel na nohou a s vážným výrazem jen těžko.
„Co to žvaníš?!“ nechápal, jak si myslí něco, co nikdy neudělá.
„Vím to, vím, že to dokážeš!“ zařval zoufale.
„I když dokážu, proč bych to dělal?!“ zachechtal se. Nastalo ticho. Nemusel se rozmýšlet, měl pro něj dost lákavou nabídku, jen na ni sám ještě nedokázal přistoupit, ale ta nevědomost a nejistota byla silnější než jeho hrdost.
„Vrátím ti tvou chakru.“ To devítiocasý lišák nečekal, v neuvěření se postavil a čumák prostrčil mezi mřížemi.
„Vážně?“ usmál se, i když to na jeho obličeji nešlo poznat.

***

„Že ti to za to stojí kluku, jednou si ji vezmeš, potom vrátíš, hraješ si s mou chakrou, jak chceš,“ konstatoval.
„Řekni,“ bál se a nechtěl to slyšet, ale musel to vědět, věřil, že je jeho matka v pořádku. Nebo měl snad jen ubohé dětské představy.
„Nikdo neřekl, že to musím říct nahlas, jen to vím, vím jak je na tom Matatabi,“ pronesl a schoval se v šeru jeho klece.

Vyčetl to z jeho očí, radši to neměl dělat. Bylo mu špatně, strašně špatně. Sevřelo se mu hrdlo a roztřepaly ruce. Z toho jak moc se mu chtělo brečet, dostal migrénu. Démon měl volné pole prostupovat tam, kam nikdy nesměl, ale Naruto ho tam nemohl pustit, nikdy. Už jen kvůli své matce, která se o něj tak starala, aby mu nepodlehl. Musel pro ni. Opřel svou ruku o strom, snažil se uvolnit a uklidnit. Jenže, kdo by to dokázal v takové chvíli. Zemřel mu nejbližší člověk. Osoba, která ho vždy podporovala, která tu pro něj vždy byla a nikdy jej neopustila dobrovolně. Z jeho kůže prostupovala rudá chakra a drásala kůru stromu. Sám se do ní zarýval svými nehty, které najednou byly špičatější. Neměl starosti o to, jestli ho měla ráda, věděl to. Dal by celý svůj život za jedno utěšující objetí. Ale nemohl žádat nemožné. Oči mu zrudly. Vždyť bylo nesmysl proti tomu bojovat, neměl šanci, ale i přesto bojoval a rval se, aby jeho vědomí zůstalo pánem. Sesunul se na zem, hlavou mu v sekundě prolétly všechny okamžiky, které s ní zažil. A jeho sen, že jednou budou svobodní, se rozpadl. Krvelačná síla zvítězila nad jeho tělem i duší.