Tragédie
Poznáte ten pocit, keď neviete proti čomu stojíte? Keď neviete, kto stojí pred vami? Aké sily vás obklopujú? Ja ten pocit poznám. Zažil som to.. A bolo to strašné..
[font=Calibri Light][i]„Ojoj!“ zakopol a padol.
Zdravím vás, čitatelia pri ďalšej časti tohto fanka. Tak ako aj pri predošlom diely, aj dnes vám venujem OSTčko, ktoré ako dúfam vystihne atmosféru tejto časti.
Takže už vás nebudem ďalej zdržiavať a prajem vám príjemné čítanie 
„Zradca!“ skríkol jeden zo Zetsuov a pravé zápästie sa mu transformovalo na ostrie a zabodol ho do Hidana. Ten sa len trochu zapotácal, ale inak bol v poriadku. Iba sa uškrnul, schytil Zetsua za deformovanú ruku, ktorú mal ešte stále v jeho hrudi a druhou rukou vytiahol z puzdra kunai. Keď si Zetsu uvedomil, čo chce Hidan urobiť, snažil sa vyslobodiť z jeho zovretia, no Hidan ho držal prisilno.
„Kdo prolije krev člověka, toho krev člověkem bude prolita.“ (Genesis - 1. kniha Mojžíšova)
měl jsem tě rád,
vždy sis našel čas
a šel sis se mnou hrát.
pomáhal jsi mi trénovat,
pomáhal jsi mi
pořád se zlepšovat.
táta mi nevěnoval čas,
ani chviličku.
To bylo samé:
„Itachi tohle, Itachi to.“
Štvalo mě to, ničilo.
Jednou jsem probrečel skoro celou noc.
Záviděl jsem ti,
nevíš, jak moc.
zdálo se to i celé rodině.
"Jsem Uchiha Sasuke. Orochimaru říkal, že mě tu máš provést. Tak začni."
Když tohle pronesl, opravdu nevěděla, zda se začít smát, nebo ho praštit. Pak mu ale pohlédla do tváře - do té krásné jemné tváře s hlubokýma, uhlově černýma očima - a druhou možnost musela zavrhnout. A co víc, nedokázala se ubránit rozpačitému úsměvu. Cítíla, jak jí hoří tváře a za to se proklínala.
To bylo podruhé, co se s ním setkala.
1. ČÁST – DÍVKA S VLASY BARVY ČERVÁNKŮ
Sedí a čeká. Smutná dívka s temnou prázdnotou v srdci která se nazývá samota. Sedí a čeká na někoho, kdo se nevrátí, na někoho, kdo se vrátit ani nemůže. Smutně obrací pohled k místu, kde ji zanechal. K místu, kde skončily jeho sny. Pořád čeká na místě kde ji ponechal když ji opustil, ale nakonec odchází, přišel již někdo jiný, kdo bude smutnit.
Kľakol som si na kolená snažiac popadnúť dych. V pľúcach som cítil tlak a bolesť, ktorá sa každým nádychom stupňovala, až som mal pocit, že sa zadusím. Vzduch sa mi zasekával v hrdle čoraz častejšie. Cítil som sa slabý. Pridržiaval som sa rukami o zem, pričom sa mi nekontrolovateľne triasli.
Štipľavý zápach prenikal do pľúc a ďalej sa šíril do celého tela ako jed. Ledva som si cítil prsty na rukách, boli ako ľad.
* Takto nie...* pomyslel som si. *Takto to nemôže... skončiť.*
Celé mé tělo zachvátil spalující žár a ztěžka jsem poklekla k zemi. Bolestně jsem zavyla a zakousla se do jazyka, abych nepropadla křiku. Skrze pevně zaťaté rty se mi prodíral pramínek krve. Ztěžka jsem oddychovala a pocítila další prudký nával bolesti. Popadla jsem se za krk a dlaní si překryla „poraněné“ místo. Měla jsem chuť omdlít, když v tom jsem zaslechla pronikavý křik.
Yamatův tým se blížil do vesnice, ve které měli najít nové talentované shinobi, jenže jeden z nich netušil, jakou hrůzu tím rozpoutá, nejen zde, ale i v Konoze…
Ani nikdo z vesnice nic netušil o ochranné bariéře, kterou tu téměř před dvěma sty lety jeden nadějný mladík, z tehdy ještě rodiny Uzumaki, udělal. Hned poté, co se sám od sebe naučil novému Senjutsu. Vztyčil ji jen proto, aby ochraňovala vesnici před útoky netvora. Vskutku to zabralo! Následně si monstrum muselo svou oběť nahánět. Hypnoticky nebo čekat na náhodu.
Konožské vězení byla malá betonová krabice, studená a šedivá jak zvenčí, tak i zevnitř. Stísněný dojem dlouhé chodby tu podporovaly staré zavěšené lampy a černě natřené mříže, působící jako pozůstatek středověké šatlavy.
Itachi zůstal stát v chodbě před celami a čekal, až dozorce odemkne správné dveře. Vzpomínal přitom na poslední schůzi vesnické rady, jenž se odehrála minulý čtvrtek. I když to spíš vypadalo jako veřejný soud...
Ťažký beh sa ozýval nočnou tmou, prach z cesty dvíhal až kamsi na úroveň očí a svietil v žiare okrúhleho mesiaca. Lampy v Konohe v túto nočnú, či už skôr rannú hodinu nesvietili a ľudia už dávno spali. Nebolo tam nikoho, koho by táto naháňačka udivila, nikoho, kto by im pomohol zastaviť ho.
Já a Naruto jsme se krčili na hlavách Hokagů, a vyčkávali, až se všichni shromáždí. Ninjové postupně přicházeli a rovnali se do řad. Tsunade vypadala že se o mě bojí. Rozhlížela se kolem jestli mě neuvidí. Zazněl zvon a pohřeb začal. To bylo pro nás znamení, že začínáme s útokem.
Vyskočila jsem a hodila kunaje na balónky.
„Naruto! Teď!“ zakřičela jsem na Naruta.
Pokračovanie pozastavené
Naruto sa ešte teraz celý triasol. Zovrel v ruky v päsť, zatvoril oči a snažil sa nadýchnuť.
*Upokoj sa.* prehovoril naň Kurama snažiac sa utíšiť tú bolesť, ktorú prežíval. Uloviť Narutovi od bolesti.
*Nevyčítaj si to, Naruto. Ty za to nemôžeš.*
*Nie?!* kontroval mu s trpkou výčitkou. *Takmer som prizabil Gaaru! Ako som mohol nad tebou stratiť kontrolu? Čo sa to stalo?*
[b]Zdravým všetkých čitateľov, ktorý sa rozhodli čítať pilotný diel mojej novej série „Hokage no Uchiha“. Som nesmierne rád, že ste otvorili práve túto poviedku a budem sa snažiť zo všetkých síl, aby sa vám táto séria páčila. Verím, že na svoje si prídu fanúšikovia humoru, fantasy, tragédie, romantiky a aj tajomna.
Dúfam, že sa vám poviedka i séria zapáčia a za všetky komentáre, kritiku, postrehy i hodnotenia vám budem veľmi vďačný, pretože nič nepoteší autora viac, ako hodnotenie a vyjadrenie čitateľov.
Je to už delší dobu, co se to stalo, ale já to stále vidím. Stále to mám před očima a nemůžu na to zapomenout.
Pořád mám před očima jeho výraz. To, jak se na mě usmál i to, jak mu z očí stékaly slzy. Stále si přeji to vrátit. Stále doufám že tahle přítomnost je jen sen, ze kterého se brzy probudím, ale s každou minutou v to doufat přestávám.
Každou noc, když jdu spát myslím na něj a nemůžu usnout, a když konečně usnu tak se mi začne zdát ten sen. Sen? Ne, to není ono, je to noční můra, je to vzpomínka na jeho smrt.
…
Když se stala součástí Anbu, samozřejmě věděla, že bude muset riskovat vlastní život. Ačkoli období míru neměnně pokračovalo už od války a jednotlivé vesnice spolu vycházely tak, jako nikdy předtím, pořád se nalézali určití jedinci, kteří působili problémy. Jejím úkolem bylo je vystopovat a pokud možno přivést zpátky do vesnice - zabíjení bylo povoleno jen v případě nouze, neboť nový vůdce Listové chtěl dát každému šanci začít znovu. Ona to schvalovala už jen kvůli tomu, že si Uzumaki Naruta nanejvýš vážila a milovala ho.
Kolik bolesti dokáží snést lidská srdce? Kolik utrpení musí člověk zažít, aby pro něj jeho život v takovém světě přestal mít smysl? Kolikrát si člověk musí vše prožít znovu, když se rozhodne raději zapomenout?
Příběh o hrdinství, pevných přátelstvích, lásce, zradě a smrti. Vyprávění o hledání štěstí v míru a nalezení bolesti ve válce. Příběh vyprávějící osud milujících ninjů a těžkém životě, který mohou poznat jen shinobi věrní svému přesvědčení.
Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!
Před 482 lety
Noc opět před chvíli převzala vládu nad světem. Bylo tomu i nad lesem, ze kterého byly slyšet podivné zvuky udýchané dívky a běsnícího zla dychtící po krvi.
Dívka jménem Aiko si za svůj osud mohla sama, neměla se zde tak dlouho potloukat. Přestože jí z rodiny zůstal jen bratr. Toho ovšem nenáviděla. Neustále ji mlátil a připomínal, že její matka byla jeho otci nevěrná. Už toho mívala dost!
Cesta je dlhá,
moja napriek tomu končí.
Cítim krídla smrti,
ako ma chladno polapili.
Odchádza so mnou,
do podsvetia.
Moja duša bola poškvrnená,
poškvrnená krvou.
Krvou ľudí ,
čo som zabila.
všetko bolo pre neho,
pre toho ktorého som milovala.
Meno ako pre boha,
pre Naruta.
Čo som spravila zle,
zle na to aby som zomrela?
Bola som hanblivá,
pretože som teba milovala.
Zabil si ma preto,
preto lebo milujem.
Už sme tam,
už sme v podsvetí.
Zbohom moji priatelia,
zbohom Naruto.
