Vůle ohně, náš osud? - 03. Poslední bitva
Vložil Hayashi Tonakai, Út, 2014-02-18 12:11 | Ninja už: 3904 dní, Příspěvků: 28
„Kdo prolije krev člověka, toho krev člověkem bude prolita.“ (Genesis - 1. kniha Mojžíšova)
POSLEDNÍ BITVA
Ohlušující vřava bitvy, umírající přátelé i nepřátelé, nelehká rozhodnutí a potlačení vlastních zájmů a citů pro vesnici. Vše s nadějí na lepší budoucnost pro další generaci. To je osud shinobi! Mladá žena běžela bojištěm k místu nejhorších bojů. Tato kunoichi chtěla pomoci svým přátelům, přestože jí to zakázali. Bylo k večeru, obloha byla zatažená šedými mraky, které jistě skrývaly mnoho dešťových kapek připravených k pláči nad dnešním krveprolitím, vítr zoufale naříkal v občasných silných poryvech. Kupodivu bez velkých problémů se dostala už velmi blízko k cíli, ke Kakashimu, Narutovi a Sasukemu, které nechtěla za každou cenu ztratit. Věděla, že mezi sebou bojují někde za touto skálou.
Když se blížila ke skále, viděla u jejího úpatí souboj muže, který je pro ni bratrem, i když ne pokrevním, s jejím kdysi velmi dobrým přítelem. Byl to další z bojů, který jí rozdrásával zevnitř. Doufala, že nezemře ani jeden z nich, doufala, že souboj mezi stínovými technikami její skoro rodiny a nukeninem ze Skryté Mlžné skončí nějakým zázrakem. To však bylo jen její zbožné přání, které nemůže být naplněno. Oba muži na ní s údivem pohlédli, už si jich ale nevšímala a utíkala na skálu. Tam nahoře však stál další z jejích osudových lidí.
„Itachi?!“ vydala ze sebe překvapeně. Položila si ruku na rudý šátek zavázaný okolo jejího krku. Rysy jejího obličeje jakoby na okamžik zkameněly a plíce i zbytek těla jako kdyby zapomněl, co je to život. Na tu krátkou chvilku nebyla schopná jediného slova, jediného pohybu, jediného nádechu. Uvnitř skrytý a nikým neviděný probíhal přímo epický souboj svědomí, chladného rozumu, nenávisti a jí blízkých vášnivých citů.
Její protivník na ní hleděl nenávistným pohledem, jaký na jeho tváři nikdy dřív nespatřila - čirá nenávist, žádný žal jako tenkrát. Ten pohled byl jen pro ni a ona věděla, že si ho plně zaslouží. Její zrada, jeho nezhojitelná zranění a jeho ponížení, tohle je jen a jen jeho pomsta. Itachimu nenávist proudila celým tělem, vycházela ze srdce a prostoupila ho celého až do morku kostí, jediné, co bylo silnější než tato zášť vůči ní, byla bezmezná láska k mladšímu bratrovi a ten jeho odpor k ní sdílel.
„Ty… Ty žiješ?“ vypravila ze sebe napůl pro sebe, napůl pro něj, napůl otázka a napůl rezignované konstatování faktu, který ji během pár vteřin zlomil a uvnitř roztříštil. V jejích modrozelených očích se začaly hromadit slzy. Snažila se je potlačit, ale věděla, že je neovládne, sklonila hlavu, tvář jí zakryly prameny světlých vlasů, první slaná kapka se rozeběhla po její tváři. Následovalo jí ještě několik dalších doprovázených intenzivní bolestí sevřené hrudi, tuto roztříštěnost si však nemůže dovolit.
Žila s vědomím, že tenhle souboj může přijít a nejen to, ba že dokonce přijít musí, to ale bylo dřív. Bylo to v době, kdy to tak mělo být a měl to být poslední souboj pro oba. Měl ukončit jejich bolest, které jim tento svět dopřál více, než mohla jejich srdce unést. Ale teď je vše jinak a hlavou se jí ozývá věta, která její existenci chtě nechtě shrnuje do pěti slov, ta věta zní: „Plány nikdy nevyjdou podle plánu.“ a tak je před ní nejtěžší rozhodnutí jejího života, tedy toho, na který si pamatuje. Jsou to více než dva roky, co údajně Itachi zemřel a jen o pár dní víc, co se její život opět zásadně odklonil od dalšího plánu.
Její myšlenky narušil Itachiho chladný hlas: „To se tak bojíš smrti?“ Na chvilku se odmlčel, pak výsměšně dodal: „Hakkenai!“ Jméno, které jí její zachránci kdysi dali, teď připadalo ironické i jí samotné {Hakken – nalezený, ai – láska}. Stál tam a jeho rudě žhnoucí oči ji probodávaly, aniž by k tomu používal nějaké jutsu. Tolik se změnil. Z jeho pláště zmizely červené oblaky a zdá se, že to nebylo vše, co vítr času odvál. Jeho pohled byl tvrdší a postrádal jedinou známku toho, že by byl schopný jakéhokoli soucitu. Nebyla to ta falešná tvář, za kterou kdysi skrýval tolik bolesti, stal zabijákem, který city neskryl, ale pohřbil.
Párkrát se zhluboka nadechla, pak odpověděla: „Každé smrti se bojím… Každé kromě té mé!“ Už jen pro sebe dodala: Už nikdy nechci nikoho ztratit! Ani tebe – znovu… I když musím… Zaťala pěsti a sebrala všechny zbytky duševní síly. Shinobi nezná slzy! Shinobi nikdy neprojeví city! Správný ninja dokáže zabít své emoce! Opakovala si v duchu stále dokola. Svázala si rozevláté vlasy do culíku, natáhla ruku k pouzdru s kunaii a jednu ze zbraní vytáhla, boj musí začít.
„Doufám, že ten boj bude za něco stát, tohle vítězství si chci vychutnat. Už ne jen pro mě, ale i pro nevinné dítě, které jsi chladnokrevně zavraždila… a z tak ohavných důvodů…“ Tím okamžikem nadobro přestala věřit, že by tento souboj mohl mít dobrý konec. Takže mu to řekli… Poslední naděje je nenávratně ztracena… Ne! To nesmím! Shinobi nezná slzy! Shinobi nikdy neprojeví city! Správný ninja dokáže zabít své emoce! V duchu se utvrzovala ve správnosti svého jednání.
„Tak se pojď přesvědčit!“ Poslala kunai přímo proti němu a začala skládat ruční pečetě. Itachi nevzrušeně vytáhl stejnou zbraň. S posměškem ve tváři a cinknutím kovu odrazil útok. Jeden vrhnutý nůž odrazil, ale v jeho bezprostřední blízkosti se objevilo několik dalších a zabodali se mu do těla.
„Čekal jsem, že to nebude tak lehké.“ Itachi se proměnil v hejno vran – byl to klon, věděla to od začátku, znala jeho způsoby, to je mezi členy týmu či mistry a žáky samozřejmé. Stejně tak věděla, že dnes touží po její bolesti, po její krvi, proto se mu nebála pohlédnout do očí, genjutsu by pro ni byl mírný trest a vůbec by si její porážku nevychutnal, tak to cítili oba. Vítr zesílil a začal přehlušovat zvuky okolních soubojů. Ta ostrá bolest! Nebyla to jen bolest, bylo to ostří kunaie zabodnuté v jejích zádech. Cítila teplo jeho těla.
Naklonil se jí k rameni a do ucha jí zašeptal: „Zdá se, že ses naučila něco nového.“ Havraní vlasy jí přejely po tváři, opět cítila jeho dech, jeho vůni. Ne! Nesměla se tomu podvolit! Nesměla být slabá! Musí ho porazit!
„Od posledně se změnilo mnoho věcí.“ Její tělo zmizelo a okolo Itachiho se objevilo několik labutí. Na vteřinu se mu ve tváři mihl výraz překvapení, ihned ho však skryl. Ptáci mocně mávali křídly a začali ztrácet peří. Z každého pírka se vytvořila nová labuť, až utvořily velký bílý mrak, který ho obklopoval.
„Katon: Housenka no jutsu!“ z úst mu vylétlo několik ohnivých koulí a spálilo celé hejno. „Už bys i ty měla začít zpívat svou labutí píseň.“
„Na to je ještě brzy.“ Stála několik desítek metrů naproti němu. Rozběhla se proti němu se shurikeny v rukou: „Zatím jsme jen u zahřívacího kola!“ Také vytáhl shurikeny, opět jen čekal. Doběhla pár metrů od něj, vrhla po něm hvězdice a rozdělila na labutě stejně jako předtím, za původní postavou však byla připravená jiná vrhající další zbraně. Itachi všechny odrazil, už na něj však letěli další ze všech stran – labutě se rozmístily okolo něj a z každé byla nová Hakkenai vrhající další salvy hvězdic. I tentokrát vše odrazil a několik klonů zničil.
„Vypadáš jinak… Ale pár nových technik ti v boji se mnou nijak nepomůže!“ Když se rozplynul poslední klon, stála o kus dál za ním další se složenými pečetěmi.
„Fuuton: Arashi no kaze! {Živel vítr: Vichřice}“ Vítr zesílil, zvedl prach a zhoršil tak Itachimu viditelnost. Vítr ještě zesílil a zdvihl ze země odražené shurikeny, které začali létat okolo něho. Odrážel je a najednou si všiml kunaií s výbušnými lístky rychle mířících k němu.
„Katon: Honōnonami! {Živel oheň: vlna ohně}“ Otočil se a vytvořil okolo sebe ohnivý kruh, který se začal šířit směrem pryč od středu. Vlna ohně sebou vzala všechny letící zbraně, zničila výbušné lístky a řítila se na mladou ženu.
Neváhala, složila další pečetě a pronesla: „Suiton: Hanran! {Živel voda: Záplava}“ od úpatí skály se přihrnula vlna a se svým ohnivým protějškem se střetla několik kroků před ní. Oblak páry zahalil místo boje. Zavřela oči. Soustředila se jen na to, aby našla svého protivníka. Objevila jich hned několik, byli rozprostřeni po okolí.
Musela, co nejrychleji rozeznat toho pravého, její chakra není neomezená a dnes jí měla podstatně méně než obvykle, už když vkročila na bojiště. Použití této techniky však ubíralo mnoho sil. Byl to obrovský risk. Který to jen může být? Určitě ten! Ne, ten to není, spíš tento! Všichni stáli jen několik kroků od ní. Vše soustředila na svůj další útok, na rozhodování, který je který, neměla čas ani dostatek sil.
Poznámky:
Je to už nějaký ten čas, co jsem to napsala a teď si říkám, že jsem jí asi měla vymyslet lepší jméno, ale měnit už to nebudu. Chápu, že jsem nejspíš někoho zklamala vlastní postavou namísto nějaké původní, ale bez ní bych to nikdy psát nezačala. Budu ráda, pokud mi svůj názor na povídku napíšete do komentářů. 
Odkaz na předchozí díl:
02. Nekončící bolest pomstyOdkaz na další díl:
04. Nejkrásnější z květů (7 hlasů)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L4: Tleskám za to, že je tohle tvůj první díl z celé série. Mě občas taky něco napadne, ale musím vše důkladně utřídit a učesat a hlavně musím postupovat pěkně krůček po krůčku. Pokud jsi psala jednotlivé díly nahodile, pak máš můj velký obdiv za to, že jsi vše nakonec dokázala poskládat dohromady, to není vůbec jednoduché. Noledka psala, že to u své vlastní postavy trošku přeháníš s pocity, já bych nebyl tak kritický, myslím si, že je to ještě v rámci normy. A velice se mi líbil kontrast mezi Itachim a Hakkenai (láska x nenávist, vrány x labutě), moc hezké. Jen si neodpustím, že jméno tvé postavy je opravdu dosti krkolomné a pokaždé, kdy jej čtu, vybaví se mi jistá značka německého chmelového nápoje Heineken, ale to je asi jen můj problém
(Jsem abstinent, podotýkám)
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Trošku se v tom začínám ztrácet ale právě proto se mi to hrozně líbí.. U hodně povídek jsem už schopná předpovědět co se stane.. Nebo spíše už tuším co se bude dít dále, ale řeknu ti že u tvé povídky nemám ani nejmenší ponětí co bude následovat. Takže asi dost mého zbytečného povídaní a řeknu to ve zkratce: Je to epické a pokračuj dále protože mě vážně zajímá jak se to dále bude vyvíjet
"Nachystejte květináče do Vánoc jsem zpátky."
"A sbaštíme jim kočku" mimozemšťan Alf
https://www.youtube.com/watch?v=EHSWLY6XZoE Tohle zbožňuju
Je to dost zamotané, a také proto, aby se některá tajemství hned neprozradila, je to na přeskáčku. Děkuji za přízeň a doufám, že se pokračování bude líbit. Už je zase pondělí, tak bych mohla oprášit, zkontrolovat a dát sem další díl. I když bude asi patřit mezi ty slabší pasáže.
Ak existuje niečo, čo si absolútne neviem predstaviť, tak je to Itachi, ktorý niekoho nenávidí ... Neviem, mám celkom zmiešané emócie a som zvedavá na pozadie príbehu
Môj FC od Joshiny
Katemine poviedky
Děkuji za komentář.
Přemýšlela jsem, co asi na ten odklon od romantiky povíš. Snad se ti příběh bude líbit i tak. Já si nenávistného Itachiho představit dokážu, každý to v sobě má včetně jeho, i když u něj to podle mně vyvolá máloco. Je to strašně zvláštní postava, tolik lidí ji má rádo, ale nikdo netuší, jaký vlastně doopravdy byl (možná ani on sám to nevěděl), jen si to domýšlíme a do hlavy mu nevidíme. 
Právě proto, že zůstává postavou neprohlédnutou, částečně stále zahalenou řadou otazníků a tajemnem, proto mě tak fascinuje - máme společnou slabost
. Je fakt, že ani já si ho neumím představit tak prázdného - protože kdo ztratí poslední zbytek soucitu a citu, zůstane prázdný, něco se v něm zlomí a už se podle mě z takového stavu nemůže nikdy dostat 
.
. Každopádně série je moc pěkná, určitě pokračuj, jsem zvědavá na pokračování!!!
Píšeš poutavě, je to hodně hodně dobré, jen v některých místech, kde se vciťuješ do pocitů hlavní hrdinky, mi to příjde až moc "přecítěné". Ale to jsou jen detailíky, které já, coby nepisatel, ani nemám právo nějak zkoumat
Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránce Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA
KURZÍK KRESBY
NARUTO ANTISTRESOVÉ MALOVÁNKY a NARUTO PEXESOVÁ HRA - odkazy na stažení ZDE
Jsem ráda za Tvůj názor, u hlavní hrdinky to občas přepísknu, to máš pravdu, vím to. Proto to taky musím zpětně opravovat (některé díly mám už od léta a občas už není síla to měnit nějak víc) a taky tu chybu dělám pořád, ale snažím se s tím nějak servat, je to moje Mary Sue, se kterou válčím.
Ale už je jednou na světě, tak proč ten její příběh nedopsat, dokud se někomu líbí?
U další povídky už to třeba bude lepší i bez ní, když se tady vyřádím... 