Ovládán Temnotou – První oběť; 01

Yamatův tým se blížil do vesnice, ve které měli najít nové talentované shinobi, jenže jeden z nich netušil, jakou hrůzu tím rozpoutá, nejen zde, ale i v Konoze…
Ani nikdo z vesnice nic netušil o ochranné bariéře, kterou tu téměř před dvěma sty lety jeden nadějný mladík, z tehdy ještě rodiny Uzumaki, udělal. Hned poté, co se sám od sebe naučil novému Senjutsu. Vztyčil ji jen proto, aby ochraňovala vesnici před útoky netvora. Vskutku to zabralo! Následně si monstrum muselo svou oběť nahánět. Hypnoticky nebo čekat na náhodu.
Celá vesnice chodila a žila hned vedle tajných znaků umístěných okolo celého území. Byly dokonalé skryté. Příroda to uměla zařídit, aby pětice symbolů nebylo nikdy k nalezení.
Sice bariéra znovu po tolika letech ožila, díky síle přírody a hlavně přítomnosti netvora, jenže zaregistrovala i krev potomka toho, kdo ji vytvořil. Nezbývalo než ho nechat projít. I se zlem, které měl v sobě.
I démon ucítil známý odpor, který neviditelná bariéra vyvinula. Odpor však záhy zmizel. To vykouzlilo na jeho tváři vítězoslavný děsivý úsměv… ještě této noci bude zabíjet!
Štěstí mu neskutečně přálo.

(…)

Příchod Konožského týmu do vesnice, známé také jako Edoki, byl okamžitě zaznamenám dětmi hrajícími si blízko vstupu.
Ihned se k nim děti seběhly, nechaly svých her. Tohle tedy tým nečekal. Ještě nezažili, aby obyvatelé nechali své děti hrát si a běhat po venku. Jako by se nebáli ničeho. Ani útoku nepřátel… něco tady hned Yamatovi nehrálo. Celkově měl dojem, že zde není tak úplně vše v pořádku. Zahnal nesmyslné úvahy.
„Ahoj, já jsem Miku,“ řekl asi osmiletý chlapec s černými kučeravými vlasy a bystrýma modrýma očima.
„Já jsem Hana,“ přidalo se zlatovlasé děvče.
Najednou se děti začaly překřikovat, postrkovat a hádat se mezi sebou, chtěly se prostě všechny představit. Pořádek nastolil Yamato.
„Kdopak nás doprovodí ke starostovi?“ pronesl to docela tiše, účinek to byl opravdu působivý. Devět dětí zmlklo, sklonily hlavičky, ale vbrzku se na jejich tvářičkách usadily úsměvy. Utvořily kolem týmu kruh a vedly je jako jeden muž k domu, kde bydlel vůdce.
Dům to byl skutečně úctyhodný. Na první pohled bylo jasné, že zde bydlí někdo významný. Třeba právě starosta.
Byl vybudován ve stylu starých samurajských domů, které se už jen vyskytovaly ve vzdálenějších krajích.
Kolem domu bujela zeleň. Bylo vidět s jakou láskou je o květiny a keře postaráno. Černá střecha dodávala celé scenérii na neskutečnosti. A to ještě neviděli to, co se skrývalo za domem!
Děti bez jakéhokoliv zaklepání, nebo ohlášení vtrhly do domu a Miku křičel: „Strýčku! Už jsou tadýýýýý!“ Pak se klučina znovu rozhulákal, tentokrát na tým. „Jen pojďte dáááál!“
Yamato, Sakura, Sai a Naruto váhavě vešli do domu. Zuli se a odložili si své skromné batohy na boty, vešli.
Vnitřek je ohromil ještě víc. Tento dům byl opravdová replika domů ze samurajských časů.
„Vítám vás u nás.“ Do cesty jim přímo vletěl starosta, který se probudil díky křiku svého synovce. Protože se srazil se Saiem. Sakura se podívala na Saie s vražedným pohledem. Věděla, že se Sai chystal k nějaké nemístné poznámce. Podivili se jak vypadal.
Byl to vysoký, štíhlý muž s červenými krátkými vlasy, rty mu brázdily vrásky od smíchu. To platilo i okolo blankytně modrých očí. Na to, že zastával sedavou funkci měl sportovně založenou postavu.
„Omlouvám se, nečekal jsem vás tak brzy.“ Až teď jim došla jedna věc. Starosta byl ještě ve spacím úboru. Přestože už bylo hodně k poledni. Zapomněli však, že dneškem začínal víkend. Tudíž si mohl dovolit „přispat si“.
„Nic se neděje.“ Ujistila ho Sakura, i když malinko zčervenala.
„Mikuuuuu!“ řev starosty ohlušil na pár vteřin vedle stojícího Yamata. Řev mají asi v rodině, přemítal jounin.
„Ano?“ chlapec se v cuku letu objevil prakticky odnikud.
„Odveď hosty do ‚Historického pokoje‘. Musím se ještě převléci.“
Narutovi vylétlo jedno obočí. Praštěný název pokoje, pomyslel si. Nahlas nic neřekl, věděl, že by ho Sakura patřičně zpacifikovala.
„Historický pokoj“ se nacházel jen o tři pokoje dále než, u kterého před chvíli stáli. Svůj název si osvojil díky starému nábytku a takové zvláštní magické atmosféře. Dějiny z této místnosti přímo sálaly. Kdyby jen věděli…
Právě zde bydlel jeden mladý muž, bojující o svoji lásku proti svým rodičům. Záhy zemřel za záhadných okolností! Býval to jeho pokoj.*)
„Ještě jednou se omlouvám za čekání.“ Do místnosti vešel starosta. Posadil se naproti svým hostům. „Říkejte mi jednoduše Mitsuru. Formality nemám rád.“ Než se dal do dalšího řečnění přerušil ho Naruto.
„Jste fakt starosta?“ Narutovi nešlo do hlavy, že tak mladý člověk má tak důležitou funkci. Nedbal na Sakuřiny bolestivé šťouchance do žeber.
„Naruto!“ okřikla ho dívka. Oficiální varování.
Smích se rozlehl mezi stěnami. „To je v pořádku, slečno. Vím, co se mu honí hlavou. Má pravdu. Je mi pouhých devětadvacet let. Tuto pozici jsem podědil po mém otci, jelikož jsem prvorozený a mám ještě mladší sestru Hitomi. Zemřel před pěti lety na infarkt. Má rodina vede a stará se o Edoki už bezmála pět set let. Tak stará je naše ves. Toť vše.“
Teď už jim to dávalo smysl. Yamatovi neunikl obdivný hvizd. Sai nevěděl, co říct, Sakura se opět zarděla a Naruto jen seděl a ještě vstřebával informace.
„Pokud je to vše, můžeme se posunout dále v naší záležitosti…“ asi další hodinu se slova ujal Yamato a Mitsuru, omladina jen sem tam něco odsouhlasila. Debata se týkala hlavně podmínek, které je potřeba splnit, aby mise byla úspěšná. Zkrátka směska byrokracie, politiky a diplomacie.
„… vaše ubytování.“ Konečně na řadu přišla příjemnější část. „Nemáme pro vás ubytovací prostory na nějž jste zvyklý, leč mě by hrozně udělalo radost, kdybyste zůstali u mě. Má sestra žije se svým manželem a dětmi o pár domů dál. Takže tenhle dům obývám jen já a moje práce.“
„Neradi bychom…“ Jounin byl hrubě přerušen Narutem.
„Že váháš, to berem.“ To už Sakura nevydržela a jednu blonďákovi ubalila.
„Promiňte.“
„V pořádku. Připomíná mi mého dědu. Prý býval děsně hyperaktivní a nebral si servítky. Bohužel ho znám pouze z vyprávění od svého otce.“ Usmál se Mitsuru.
„Dohodnuto.“ Nakonec jounin nabídku přijal. Navíc nechtěl urazit klienta. I jemu se zde líbilo.

Za dvě hodiny už byli všichni ubytováni. Kdo by to byl řekl, že tento dům má na osm pokojů.
Poté je Mitsuru vzal na exkurzi po Edoki. Ukazoval jim důležitá místa a seznamoval je se zdejším obyvatelstvem.
Naruto u toho všeho měl smíšené pocity. Cítil se tu jako doma, ale zároveň i jako ve vězení. Doslova. Tyto pocit byly čím dál silnější. Dokonce i starosta Mitsuru mu přišel jako příbuzný a zároveň jako nepřítel. Neměl zdání o blízkosti k pravdě.
Z Narutova zamyšlení ho dostal Sai poznámkou. „Už zase přemýšlíš o velikosti svého…!“
„Mlč!“ a vrhl na Saie tak děsivý pohled, až se Sai zarazil. Viděl v nich přímo touhu někoho zabít. Pak ten dojem zmizel stejně náhle jako se objevil. Sai se otřepal, aby zaplašil husí kůži.
S koncem exkurze se už začínalo stmívat. „Jdeme, moje hospodyně pro nás jistě něco dobrého připravila.“ V tom se nemýlil.
Postarší žena Yami se uklonila novým „obyvatelům“. „Večeře už je na stole.“ Byla do bodrá žena s laskavým srdcem. Nikdo by jí nehádal pětašedesát let. Vypadala na padesát.
„Už můžeš jít. Děkujeme.“ Tím byla Yami propuštěna z dnešních služeb. Už však přemýšlela nad tím, co ukuchtí k snídani.

Večeře proběhla v takřka rodinném duchu. Vyprávěla se zde spousta příběhů a zážitků ze života. Tato poklidná doba měla brzy skončit. Hrůzným začátkem teroru, vrátivší se z minulosti.

Nastala noc. Většina obyvatel už spala. Jako náš tým. Šli si už lehnout. Zítřek měl být pro ně náročným dnem.
Démon se znovu probudil k životu, když blonďák usnul! Než se tak stalo použil svou bestiální sílu k použití hypnózy, částečně to bylo genjutsu. Tím se pojistil, že ho nikdo nebude rušit.
Zabralo to!
O pár chvil později spali všichni. Až na jednoho. Seděl na podlaze, stěnu měl napůl otevřenou, díval se na plný měsíc. Mitsuru nemohl spát. Musel pořád myslet na Naruta. Na jednu stranu o něm uvažoval jako o rodině a na tu druhou, jako na zlou hrozbu pro lidstvo. Netušil proč…
Najednou se mu zdálo, že stěny jsou jako vězení, musel ven se aspoň projít. Zatáhl stěnu. Přehodil si přes krk šálu, nazul si své boty. Nebylo mu divné, že jeden pár bot chybí!
Bez hluku otevřel a zase zavřel vstup do domu.
Začal bezcílně bloudit uličkami. Znal je nazpaměť. Ovšem dnes mu připadaly nějak jinak. Jako vězení! Nenáviděl je! Chtěl se odsud dostat. Zatoužil po lese…
Jedna věc se stala jistou. Mitsuru už nebyl svým pánem. Byl pod vlivem hypnózy démona. Dělal vše, co mu jeho „mistr“ poručil. Vnucoval mu své myšlení a jednání.
Nohy ho nesly stále blíže k lesu, kde už na něj netvor čekal. Už se nemohl dočkat! Chtěl zase cítit krev protékat přes jeho drápy a slyšet řev zoufalé oběti ve stavu nejvyšší hrůzy a děsu z neodkladné blížící se smrti!
Bylo to tak dlouho, co něco podobného zakusil. Dvacet let určitě.
Zaslechl šelestění trávy, lámání spadlých malých větviček. Najednou však jeho oběť stála zde! Bezbranná a vydána mu na milost a nemilost. Ta druhá možnost se naskýtala.
Jeho touha po zabíjení byla k nesnesení, už nedokázal odolávat. Jedním skokem byl u své oběti. První oběti z mnoha!
Mitsuru přes hypnózu nerozpoznal blízkost bestie, ani odporný pach linoucí se z jeho tlamy. Ta se nyní otevřela, sevřela mladíkovi tělo a čelisti zaklaply! Jen nechutný zvuk lámaných kostí se rozléhal nocí.
Tlama se znovu otevřela, pustila polomrtvou oběť na zem, tím pádem i z malé výšky se definitivně zlomila nejposlednější kost v těle. Bohužel hypnóza skončila! Teprve nyní ho jako vlny tsunami zaplavovaly bolesti. Lidsky zařval z té šílené bolesti. „ÁÁÁÁÁ!“ Pak pravým okem spatřil démona. Levé oko měl zalepené od krve.
Posledním vjemem, co mu dovolil život byl záblesk drápů blížící se úžasnou rychlostí na jeho trup. Pak ho konečně obestřela temnota, chlad a nevědomí. Následně si ho smrt vzala do své říše.
Démon otevřel doširoka tlamu a jako vlkodlak zavyl na měsíc.
První oběť! První kapky krve, první křik zoufalství! První krok k vládnutí!

Se starostou zemřelo i největší tajemství. Tedy spíše klíč k pozdějším událostem.
Pověstný klíč spočíval zapomenut paradoxně v domě, kde byli ubytovaní ninjové. Rovnou pod nosem. Zde by platilo pod podlahou „Historického pokoje“. Existovala zde ještě jedna místnost a v ní…
Dědictví klanu Uzumaki!