Žánr
Hřebeny hor široko daleko největší výšky jsou zahaleny tmou. Z nebe k Zemi dopadá pouze slabý svit měsíce a hvězd. Po vyšlapané cestě táhnoucí se podél každé z hor až ke konci jde krokem vyváženým a jistým muž v černém kimonu. Na první pohled by jste určitě nepoznali, kdo a proč tu je. Samozřejmě, nepřijde vám logické, že se tu prochází jen tak v noci. Však on tu také není jen tak.
„Šéfe, šéfe! Tak jsem konečně z Hidana vymlátil, kdo je to ten Ježulka, kterému psal ten pochybný dopis…“
„Myslíš Ježíška?“
„Vy jste o něm už taky slyšel?“
„No zaslechl jsem, že si s někým takovým dopisoval. A co má být? Ty snad žárlíš?“
„Není! Je to normální saké, jaké dostanete všude jinde." Barman vypadal jako někdo, kdo by dal za svou pravdu ruku do ohně.
Kráčala Konohou v mesačnom svetle ktoré osvetľovalo kachličky chodníka ako malú mozaiku ciest, ktoré prešli mnohí ninjovia. Najviac sa jej páčili malé mláčky v ktorých videla svoju uslzenú tvár kvôli nemu... ako vtedy... presne ako vtedy, ked ho videla naposledy, predtým ako z nej vyrástla táto osoba, osoba silná a osoba ktorá si zaslúžila byt najsilnejšou kunoichi v Konohe.
[i]Byl jednou jeden blonďatý chlapec, který se jen tak potuloval po své vesnici. Poslední dobou byla Konoha vyhlášená vesnicí s nejlepší shinoby, ale i ti někdy měli svoje trable. Hlavně s láskou.
„Tak Naruto, jdeš jak slimák.“ Zavolal na něj nejlepší přítel, kterého považoval spíše za svého bratra. I ta strašlivá událost, zvaná odchod je neoddělila, i když málem oba zemřeli nebýt jejich týmové partnerky.
„Sasuke, neurážej tady přede mnou slimáky.“ Pohrozila mu pěstí růžovovlasá kunoichy, která stála po jeho boku.
Štětec se rozběhl po bělostném papíře a zanechával za sebou tenkou černou linii. Vlnila se a ohýbala jako stromy v prudkém větru. Najednou se však štětec zastavil a něčí ruka uchopila papír, zmačkala ho a odhodila k hromádce dalších papírových kuliček.
Na pomníku všech Hokage se odehrává neskutečný boj. Hromada mrtvých těl obklopuje dvě postavy, které zde bojují na život a na smrt. Nejde zde o nějakou malichernost, ale o budoucnost celého světa shinobi.
Rychlá otočka a švihnutí katanou a marný pokus o úhyb. Katana, posílená o větrné ostří, vždy najde svůj cíl. Postava, které byla rána určena je v pokleku. Pramínky krve jí stékají dlaní svírající hlubokou ránu.
Tak tady máte šílenou jednorázovku 
je, jak již název vypovídá o Jiraiyově můře... nebo můze? Vyberte si...
P. S. Dobře se bavte!!
Víte, před časem jsem měl noční můru o svém žákovi a misi. V té můře jsme náhodně narazili na velmi divného staříka, v ještě divnější vesnici, který mlel něco v tomhle smyslu:
„Ukaž svou sílu,
dej ruku k dílu,
opatrně na pátky,
přeji příjemné svátky,“ vůbec tomu nerozumím a můj žák, také ne.
Padám. Okolo mě se rozprostírá jen černočerná tma - neprostupná a tížící. Bojím se otevřít oči, nemám odvahu rozpřáhnout ruce a zastavit ten nekonečný let. Je to už tak dlouho. Uplynulo již několik měsíců a já stále klesám, člověk by řekl, že už to snad ani není možné...je! Jsem uvězněná v té nekončící temnotě. Není šance na útěk, na spasení.
Typ akce: Party s překvapením
Místo: pronajaté prostory Akademie
Čas: pátek, 20:00 hodin
Pozvaní: co nejvíce pubertálních ninjů, žádní dospělí, aby se zábava rozjela
Účel akce: pobavit se, naštvat kantory akademie a potěšit její studenty, že je půlka
akademie zbořená (hlavně přičiněním Rocka Lee a jeho Opilé pěsti)
Varování: Povídka obsahuje spoilery z mangy. Hodně spoilerů! A hodně mrtvých postav!
Prásk!
Z větve na větev. Prává noha! Levá! Silná dávka chakry do chodidla! Odrazit se!
Zatracené zdržení!
Lidé si jen žijí své životy. Jsou si tak jistí svým vlastním bytím. Nepochybují o něm. Možná... Možná se jen snaží nepochybovat. Možná by zjistili, že jejich životy jsou tak bezvýznamné a obyčejné. Každá událost je jako... Jako kapka deště. Kapka, která dopadne na zem, splyne s těmi ostatními a postupem času vyschne. Stejně jako lidské vzpomínky. Zmizí a může se vrátit zase jen s dalším deštěm.
Můj život byl ale jiný. Odlišný od těch jejich. Můj život byl...z perel.
Umíral. Nebo si to alespoň myslel. Takhle ho tu nechali, zničeného. Zlomeného. Útočníkům se podařilo zasáhnout jeho životně důležité orgány, tudíž už mu zbývá nejspíše jen pár minut. Pak bude... nic. Konec. Prázdnota.
Ale tak přece nechtěl skončit. Ano, už se mu podařilo dosáhnout hlavního smyslu jeho života: zabít Itachiho, to ale neznamenalo, že se chtěl bytí jen tak lehce vzdát. Na to mu život příliš zachutnal. Vypadalo to, že od toho cíle upustil, ale i tak se ho nemohl zbavit. Ještě pořád v něj doufal.
Hľadela priamo na nich. Ružové vlasy jej padali do uslzených očí. Nemôže ich zastaviť. Je príliš slabá.
Vybavil sa jej moment asi z pred dvoch rokov. Videla obraz, ako sa obidvaja na seba rútia so smrteľnou technikou. Sasuke s chidori a Naruto s rasenganom. Vtedy sa bezhlavo chcela hodiť medzi nich dvoch a zastaviť ich. Lenže vtedy tam bol Kakashi. Teraz je tu len ona, Naruto a Sasuke.
Bola taká hlúpa, že sa im hodila....
Chlapec, kterému mohlo být asi třináct, doběhl do tmavé jeskyně, kde se ukryl před deštěm. Zanedlouho za ním přiběhla i dívka celá udýchaná.
,,Už nemůžu, dáme pauzu. A navíc prší" řekla
,,Ano..." řekl zamyšleně chlapec.
Chvíly se díval do deště a pak řekl;
,,Tohle bude náš domov..."
Dívka vytřeštila oči,
,,To jako fakt?"
,,Ano, alespoň, dokud si nevyděláme dostatek peněz na byt...ne na dům!" řekl odhodlaně se zatnutou pěstí.
Je večer a já musím opět přemýšlet. Nevím proč, ale přes den to tak člověku ani nedochází, ale když padne tma, tak má myšlenek plnou hlavu. Prostě musí přemýšlet nad tím, co bylo je a bude.
Další mrtvé tělo se skácelo k zemi. Pousmála jsem se. Milovala jsem zabíjení. Otřela jsem katanu o trávu, která pak získala nádech rudé. Pach krve mě rozdráždil ještě víc. Chtěla jsem další oběť. Nebojovala jsem pro přátele, pro rodinu, lásku ani pro vesnici, ale pro zábavu. Kvůli tomu mě vyhodili z vesnice, protože jsem zabila všechny, kdo se mi postavili do cesty. Hlídku tohohle provizorního tábořiště jsem zabila v tichosti. Měsíc byl schovaný za mraky, nechtěl se dívat na tuhle krvavou scénu. Ušklíbla jsem se, když se nic nedělo.
Tenhle námět jsem načerpala z jejího obrázku a malého příběhu na konoze, konkrétně ve FanManze tady:Navíc jsem si ještě přečetla její stručně popsanou historii žabobudíku, to už jsem prostě nemohla vydržet, nenapsat to!
