Příběh modrých očí... aneb minulost jednoho umělce

Původní obrázek here

Hnědý plášť mu zakrýval záda a v obličeji se křivil úsměv. Tak významný den pro něho a jeho ženu. Především pro klan. Čekání trvalo devět dlouhých měsíců. Stál na širokém balkoně a díval se do ulic domů. Těšil se, až bude moci opět ukázat, jak skvělý je otec. Jeho holčička bude očekávat sourozence. Nadmul se pýchou.

„Pane …!!“
„Ano?“
„Vaše paní….dítě… narozeno.“ Dostal ze sebe udýchaný shinobi.
„Moje dívenka! Konečně!“ Úsměv se mu na rtech prodloužil.
„Pane ..no…já…“
„Co se stalo?“
„Ona …není-“
„Co?! Co není?!“ Chytl muž shinobiho pod krkem. Už neměl tak blažený úsměv. Jeho oči žhnuly jako oheň.
„Je …je to kluk.“

Chvíle ticha. Muž povolil ninjův krk a pustil ho na zem. Shinobi se snažil chytit dech. A pak se opřel o zeď. Vytřeštil na svého pána oči. V tom se to stalo. Muž vyběhl, jak nejrychleji mohl. Kopl do dveří, za kterými v posteli ležela jeho žena. Usmívala se na novorozeného chlapečka, ale jakmile spatřila svého muže, div nevykřikla hrůzou. Jeho oči přejížděly chlapcovu tvář a skončili na jeho malých rukou. Přesně jak si myslel. Ty rýhy. To nebyly jen tak obyčejné ruce. Muž si schoval obličej do dlaní.

„Věděl jsem to. Já …to věděl.“
„Co? Co se stalo?“
„Ten kluk …musí zemřít.“
„Ne!!“ Nejdřív přemýšlela o tom, že je to nějaký blbý vtip. Pak o tom, jestli ji nepodezřívá z nevěry. Rukama si spícího chlapečka více přitiskla.
„Dej mi ho.“
„NE!“
„Ty to… nechápeš. Je tu jedna věc, co jsem ti… o mém klanu zatajil.“
Nechápavě na muže pohlédla. Její tvář zakrývali zplihlé blonďaté vlasy. Ale i tak vypadla jako anděl.
Ruka se mu vymrštila dopředu.
„Polož ho.“
Nevěděla, co má dělat. „Cos mi to zatajil?“
„Zakladatel tohoto klanu měl bratra.“ Začal svůj příběh černovlasý. „Který dělal experimenty na lidech. Jeho vrcholným dílem bylo, že si na své ruce přidělal… ústa.“

Žena se div neotřásla. Nemohla se však hýbat.

„Než ho zničili, přísahal, že se vrátí v každém pátém potomku naší rozrostlé rodiny.“
„Reinkarnace.“ Špitla.
„Přesně. Pokaždé se podařilo pomocí speciálních technik zařídit, aby pátým potomkem byla narozena dívka. Dvakrát se to nepovedlo. Jednou to byl můj otec… a podruhé je to on.“

Zamířil na chlapce.

„To jako, že on je- ?“
„Správně.“
„Jak… to dopadlo s tvým otcem?“
„Nechci o tom mluvit.“ Promluvil tiše, až neslyšně. Jeho otec tehdy v záchvatu vzteku zabil plno nevinných lidí. Ničivá zkáza.

Žena se smutně odívala na svého kloučka. Nenacházela správná slova. Neustále si opakovala, že to není její syn, ale zlý a nemilosrdný člověk. Slza stékala stejně jako řeka padající z vodopádu. Ne. Svého syna nikomu nedá. Objala ho ještě víc. Její dlouhé vlasy mu skryly obličej.

„Dej mi ho.“
„To mě nejdříve zabij!“
„Nemám na vybranou.“ Vymrštil se. V běhu se ale na okamžik zastavil. „Já… už nemůžu zase dopustit ten masakr.“

Ve větru se vznášela slaná kapka jako déšť. Dopadla na krví poskvrněné bílé šaty. Věděl až příliš dobře, že by se syna nevzdala ani za nic. Bylo to nezbytné to udělat. Bylo nezbytné zabít jeho jediné štěstí.

„Znič ho.“

Hodil mladému ninjovi neopatrně právě probuzené dítě. Černovlasý ninja odešel z pokoje za Tsuchikagem.

Shinobi si lámal hlavu nad malým uzlíčkem dvou modrých očí. Zabít? To půjde opravdu těžko. Ale jeho pán není milosrdný. Nedávno povraždil pár svých vojáků za špatně vykonanou misi. Zapřemýšlel. Musel to udělat. Odešel s malým kloučkem daleko do lesa. Cestoval pár dní, dokud si doopravdy nebyl jistý. Položil ho mezi křoví a beze slova odešel.
.
.
.
.
.
.
.

Vesnice skrytá v Kamenní. Mladá těhotná žena v pátém měsíci seděla na své staré dřevěné židli. Pletla malé růžové ponožky a za svou výslednou práci se pochválila právě upečenou buchtou. Vyklonila se z okna. Havraní vlasy krátké po ramena jí divoce vlály. V dáli zahlédla siluetu jejího manžela.

„Ááááá vítej zpátky, Katsu! Tak moc jsem se na tebe těšila!“ Začala mlátit kolem sebe rukama, skočila z okna dolů a běžela naproti.
„Ai zadrž!“
Katsu zvedl cukající se miminko v jeho dlaních.
„To je dítě. Kde jsi ho splašil?!“ Vytřeštila oči, vzala mu ho z rukou a zkoumavě na modrookého pohlédla.
„Nemohl jsem ho tam nechat, ty mě přeci chápeš Ai. Dáme ho vychovat do vesnice.“ Odpověděl Katsu. Sotva dořekl, jeho energetická žena na něj upřela pohled, co často dělají malé děti, když drží v náručí zatoulané štěně nebo ustrašenou kočku, říkající můžeme-si-ho-nechat-prosím?

„Ai! Snad nemyslíš…“
„Prosím prosím prosím! Vždycky jsem chtěla dítě.“
„A právě proto jsi taky těhotná!“ Naznačil gesto říkající NE. Brzo toho litoval. Ai se rozeběhla pro pánvičku.
„Možná jsem těhotná, ale pořád jsem jedna z nejlepších kunoichi z kamenné!“
„AI! To nejde. Prostě ne!“ Začal ztrácet svou autoritu manžel hned po té, co vytřeštil oči a začal se nekontrolovatelně potit.
„Necháme si ho. Určitě si ho zamiluješ. A když ne – necháme ho vychovat. Ju?“
„No …jo.“ Odvětil krapet poníženě. V tom mu malého strčila do ruky.
„Pochovej si ho.“ Zavřela Ai svá chibi očka. Uzlíček se zmateně díval kolem sebe a začal tahat vyjukaného ninju za jeho hnědé vlasy dlouhé do půlky krku.
„ÁÁÁÁ!“ Rozplývala se kunoichi samou roztomilostí. Ninja za chvíli roztál a na malého udělal pár legračních úšklebků. Dítě se začalo smát.
„Jak ho pojmenujeme?“ Vyhrkl z ničeho nic.
„To nevím.“ Přiznala se a udělala krok vpřed. Uslyšela nepříjemný zvuk. Svými novými botami se zaryla do čerstvého bláta. „Sakra!“ V tom jí něco napadlo.
„Co takhle …Deidara?“
„Cože? Co je to za jméno?!“
„Tak pojď Dei-chan, dáme ti mlíčko.“ Odnesla dítě dovnitř a zaklapla dveře. Katsu si povzdechl.
„Tady nemá moje slovo žádný význam.“

.
.
.
.
.
.
.

„Tak jak bylo na akademii?“ Zeptala se vzrušeně Ai.
„Deidara mě pořád tahal za vlasy!“ Zařvala Kurotsuchi.
„Nene!“
„Jojo!“
„Nene!!!“ A začal ve vzteku tahat sestřičku za vlasy (opět).
„DEIDARO! KUROTSUCHI!!!! Nechte toho!!!“ Odtrhla je od sebe nakvašená maminka.

Kurotsuchi byla o čtyři měsíce mladší než Deidara. Hned je jasné, že nemohli být příbuzní. Ti dva to však nějak neřešili. Zatím jim bylo jen devět let. Za tři roky se z nich stanou právoplatní ninjové a na to se soustředili nejvíce. Ai se přestala zlobit a dala se opět do svého úsměvu. Vždycky se tak mile usmívala. Při plnění každodenních úkolů v domácnosti i při misích. Prozařovala místnost jako slunce.

„Deidaro, ty jsi takový protiva!“
„Bléééé!!!“ Vyplázl jazyk Deidara. Tuhle činnost dělal s oblibou.
„A dost.“ Chytla za vlasy jak Deidaru, tak i Kurotsuchi. A přitlačila každého k jiné zdi.
„Oba uděláte 200 dřepů, je vám to jasné?!“ Pak si zacpala uši, aby neslyšela protesty neposlušných budoucích genninů a třískla s dveřmi. Deidara se svou sestrou tehdy se dřepy skončili přesně před podávání večeře (samotné dřepy netrvaly dlouho, spíš to trucování).

„Hej vy dva.“ Vrazil Katsu do dveří.
„Tatí! Jsi zpátky?!“ Zakřičeli sborově.
„Děti, netrapte maminku.“ Pousmál se, pohladil něžně Deidaru po dlouhých blond vlasech zatímco dával pusinku Kurotsuchi na tvář. Všichni tři nasadili výraz ála Ai.
„Už budem hodný!“
„Ty tak!“
„Chceš se hádat?!“

Na Katsuově tváři se objevil křížek. Po další rvačce, trestu a snědené večeři se mladý Deidara dobelhal po schodech do pokoje. Otevřel dveře a na psacím stole s lampičkou se mu válela hromádka bílého jílu. Od té doby, co to měli v akademii jako úkol při hodině výtvarné výchovy, ho to začalo strašně bavit. Vytvaroval si malého ptáčka a snědl tabulku čokolády. Podíval se znovu na svou sošku. Přece jenom… něco tomu chybí. V tom někdo zaklepal.
„Deidaro-niichan pojď se rychle podívat ven, za chvíli to začne!"

Deidara stál a hledal na noční obloze první známky ohňostroje. Žádný takový ještě neviděl, jen slyšel, že je to prý pěkný. Katsu se bavil s Kurotsuchi a venku bylo celkem rušno. Událost roku. Tedy – přesně tohle se děje jednou za deset let. Někdo ho chytl za rameno.

„Těšíš se, Deidaro?“ Usmála se Ai.
„Mami –“ Vyhrkl Dei překvapeně. „Já… nevím.“
„Víš Deidaro…“ Pokračovala Ai. „Že to, co teď nastane, je jedno z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy viděla. Ohňostroje z Vesnice skryté v Kamenní jsou zážitky na celý život. Svět se přichází podívat na toto místo. Podívej. Vidíš ty ninji z Písečné? Nebo táhle z Čajové?“

Dei pokýval hlavou.

„Ty jsou tady jen kvůli tomuhle.“ Zavřela oči a ukázala svůj nejpřívětivější úsměv.

Malý blonďáček maminku políbil na tvář a opět se zahleděl do hvězd. Začalo to. Obloha plná barev, výbuchů a výstřelů. Nejdříve to začalo od žluté až po hnědou. Za chvíli vybuchly další rachejtle tvořící duhu. Pomocí chakry mohli pořadatelé s rachejtlemi libovolně pohybovat. Nikdo ani nedýchal. Trvalo to víc jak hodinu, ale i přes to se to vším dokázalo vrýt do mysli.
„Tohle je… umění.“

.
.
.
.
.
.
.

Zítra v akademii Deidara tiše přemítal. Seděl u své lavice, před ním se tyčila malá hromádka jílu. Stejně, jako na psacím stole. Jeho umění, sochy potřebují oživit. Chce to akci, explozi, něco, co v člověku zanechá dojem. Podíval se na svou ruku s velkou rýhou uprostřed. Jako by ji hypnotizoval.

„Dokázal bych něco… takového?“

Deidarovi přeběhl po zádech mráz.
Vyučující dál pokračoval ve svém výkladu o tvarování sošek, že si zaskočeného Deidary nevšiml. Dei začal trpět. Obě jeho ruce pálily jak žhavé uhlí. Ta pronikavá bolest se mu zarývala pod kůži. Po tváři se mu řinula teplá slza. Tiše zasyčel. A něco se stalo. Jeho ruka se… otevřela. Otevřely se obě. Jedna se olízla.

„Ne… to je jen sen, to se nesmí stát!!“ Špitl si pro sebe, a aby jeho ruce nikdo nezpozoroval, strčil si je do hromádky jílu. Pak přišla ještě jedna krutá rána. Jeho srdce… pukalo.

Celou akademií byl slyšet Deidarův řev. Vyndal ruce z jílu a chytl se za vlasy. Stačil si všimnout, že ta podivná ústa jíl přežvykují. Celá třída teď zírala jen na něho. Vyděšená Kurotsuchi vykřikla jako první.

„Deidaro-niisan! Co se stalo!“

„Nepřibližuj se!!“ Špitl Deidara a opřel se o zeď učebny. Pak své vytřeštěné oči upřel na ty dlaně. Jedna z nich svůj jíl vyplivla, druhá ještě přežvykovala. Blonďáčkova hruď byla roztrhána na cucky. Měl tam ještě jedna ústa. Hrozivá a nemilosrdná.

„Deidaro! Co se děje?“ Zeptal se učitel a přistoupil k němu rychlostí blesku. „Ukaž mi to.“

.
.
.
.
.
.

„Tsuchikage-sama!!“
„Kdo zas ruší?!“

Tsuchikage měl u sebe i svého věrného pomocníka. Jmenoval se Shizuka Hikaru, krátké černé vlasy mu spadali do tváře a zakrývaly modré oči.

„Je to neuvěřitelné, ale jednomu klukovi se na rukách objevili ústa. Dnes v Ninja akademii !“
„To není mož- “ Zašeptal si pro sebe Hikaru.
„Dneska mě otravují s každou hloupostí.“ Tsuchikage vstal, objal si ruce za zády a podíval se přes velké okno ven.
„A jaký je problém?“
„Běsní a chce zabít každého, koho potká.“ Vykřikl zmatený ninja.

.
.
.
.
.
.

„Deidaro, vzpamatuj se!“ Křikl učitel.

Deidara měl zavřené oči, takže vidět nemohl. Ale nějaká temná síla ho vháněla vpřed. Sám se sebou bojoval. Nechtěl je zabít, nechtěl nikomu ublížit. Ale ty ruce…

„DEIDARO!!“

Záblesk černých dlouhých vlasů. Následuje teplé obětí.Deidarovi modré oči se otevřely. Jako by se probral ze spánku. Zvítězil. Ale zdál se mu podivný sen. Jako by ho teď …objal anděl s blond vlasy uvázanými do culíčku s očima stejně modrýma, jako jsou ty jeho. Nechápal.

Učitel pokynul gestem žákům, aby odešli ze třídy. Kurotsuchi nejdříve chvilku protestovala, ale neměla na výběr. Zavřela za sebou dveře.

„Dei… co se stalo?“ Zeptala se Ai. Její výraz plný strachu pominul. Nyní měla opět milý úsměv. Povolila svého synka ze sevření.

„Mami… já… jsem zrůda.“ Přestal ji objímat a zvedl své ruce.
„Né… ty nejsi zrůda. Lidé se jen bojí toho, čemu nerozumí. “ Pronesla konejšivým hlasem a dál ho hladila po vlasech. V tom se ozvalo hlasité bouchnutí dveřmi. Stál za nimi Hikaru. Mocný shinobi a vůdce klanu Shizuka.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi přežil. Budu to muset napravit.“ Věděl to. Byl to JEHO syn. Měl JEJÍ rysy, vlasy, výraz …
„Co to má jako znamenat?!“ Vykřikla Ai zběsile a ochranitelsky si k sobě Deidaru přitiskla.
„Nezajímá mě, co říkáš! Minulost se nesmí opakovat! Tohle monstrum musí zemřít. Stejně jako můj otec. Který byl také posedlý.“
„Nevím, kdo jsi, ale musíš být blázen, jestli si myslíš, že můj syn -“ Při svých slovech pomalu vstávala od Deidary.

Hikaru vystartoval ze svého místa a blížil se rychlostí blesku k nechráněnému kloučkovi. Ai neměla po ruce svůj meč. Nic, čím by ho mohla zachránit. A tak použila… sebe. Hikaru si až příliš pozdě uvědomil, co udělal. Spadla mrtvá k zemi. Stejně jako tehdy jeho žena. Měla úplně stejné jméno. Ai.

Deidara ochutnal hořkou bezmoc. Nemohl se hnout z místa. Byl jak paralyzovaný. Upřeně se díval, jak jeho matka padá k zemi jako slaměná panenka. V sobě zabodnutou dýku.

Hiraku se zamyslel při pohledu do jeho modrých očí.
Svých očí.
Přišel zlom.
Náhle si uvědomil cenu lidského života. Jak ninjové v jeho řadách padali jako hrušky po nesmyslných úkolech, které jim zadával pro své pobavení nebo jak umírali pod jeho rukou. Jak bez soucitu zabil svou ženu Ai. Ten chlapec není pravou zkázou jejich klanu. Přemýšlel jen chvíli. Pak vzal dýku a vrazil si ji do prsou.
"Ai...jdu..za tebou..." Pronesl.

.
.
.
.

„Uslyšeli jsme rámus, stalo se ně-?!!“ Sninobi se zastavil v půlce slova. Pohlédl na mrtvou ženu, bezvládné tělo muže a vzadu v rohu se choulil mladý blonďatý chlapec. Celý se chvěl. Z očí se mu řinuly slzy, které se nedaly zastavit. Držel se rukama za vlasy a naprosto nereagoval na sebemenší otázky.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Katsu. Aiin bývalý manžel a otec dvou dětí, přešel na alkohol. Utratil všechny úspory a zavrhl jejich rodinu do chudoby. Deidara s Kurotsuchi se udrželi jen tak tak. Jedna polovina vesničanů se Deidary stranila, protože se domnívala, že to on tehdy zabil svou matku i Hikara. Druhá polovina si začala myslet, že je to démon. Jakmile jimi byl na blízku, odešli pryč. Jediné, co ho drželo při životě, bylo umění. Piloval ho každou chvíli. Kurotsuchi si našla soustu přátel, mezi kterými objevila rodinu. Snažila se vzít Deidaru s sebou, ale nepřijali ho. Těžce to nesl.

„Kam jdeš?“ Zeptal se přiopile otec v ten osudný večer.
„Balím si. Mizím odsud pryč. Přistěhuji se do jiného domu v Kamenné.“
„To ti nedovolím!“ Vykřikl. Ti dva pro něj byli jediný zdroj obstarávání peněz. Tak moc se Katsu změnil od smrti Ai. Nyní bylo Deidarovi čtrnáct. Bezcitný otec pro něj byl jen přítěží.

„Smůla, hmmm!“
„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš!“ Zavyl. „Jsem tvá rodina!“
„Ty pošahanej Katsu! Já už dávno žádnýho otce nemám!“ Zařval Deidara a nevědomky přežvykoval pravou rukou trochu jílu. Ty dvě ruce ještě nedokázal pořádně ovládat.

Dei už měl dost jeho opileckých řečí. Katsuovy myšlenky se točili pouze okolo chlastu. Při pohledu na něj by ho nejradši rozpáral, zničil, ublížil mu…. Nebo ho nechal explodovat.

Přiopilý ninja chytil Deie za rameno. Ten to nevydržel. Nahromadil svou čakru, jíl a –

„KATSU!“

Právě vytvořený jílový ptáček vybouchl u jeho hlavy. Byl to mžik. Náhoda. Katsu zemřel. Deidara přišel na jeho schopnost.Avšak... pocity byly smíšené. Tentokrát to vážně udělal. I přes to, že se to stalo nedorozuměním… zabil člověka, který stál u jeho prvních krůčků. Kterého kdysi společně s Ai – miloval nade vše. Ale je konec. Úplný.

Lidé se začali být více a vymysleli novou taktiku. Smáli se jemu novému výbušnému umění, které se začal učit. Chtěli ho pryč, někam daleko. Vysmívali se mu. A pak …v patnácti letech dostal nabídku jako bombový terorista.

„Chceš odejít.“ Špitla Kurotsuchi. Neznělo to příliš překvapeně.
„Já vím.“ Odvětil Deidara.
„Když se podívám na tvou minulost…“
„Já se na ni nerad dívám, hmmm.“
„Já jen…. Že jsi snad nikdy nenalezl štěstí! Jen tenkrát. Než nám bylo devět.“ Zasnila se. Minulost byla tak vzdálená.
„Opatruj se, hmmm.“
„Počkej! Můžeš začít znova! Můžeš všem ukázat, že –“
„Je to beznadějné, Kurotsuchi. Já už to ponižování nemůžu vystát. Podařilo se jim to. Vyhráli. Odcházím z kamenné.“
„Zbohem… Deidaro-neechan!“
„Mám tě rád. Kurotsuchi.“ Usmál se Deidara alá Ai. Ten úsměv Deidara odteď používal velice často.

EPILOG
.
.
.
.
.
Dei původně byl reinkarnací svého předka, ale jeho skutečná máma, než ji zabili, dokázala v Deiově těle všechno zlo zapečetit pouze do jeho rukou. Proto se nebránila, když zemřela. Věnovala své poslední okamžiky záchraně svého syna. Hikaru si to uvědomil, když se podíval do Deidarových očí tehdy v akademii.
.
.
.
.
Ohromný dvacetikilometrový výbuch otřásl krajinou. Malá upatlaná holčička bez rodiny, nosící roztrhané šaty, se dívala na tu nádheru jako na osmý div světa. Něco tak vražedně krásného nikdy neviděla. Zatajil se jí dech.

„Umění je… výbuch.“

Jeho duši,kterou obětoval pro to, v co věřil, budeme nosit dál v sobě. Navždy.