Světlo v temnotě

Padám. Okolo mě se rozprostírá jen černočerná tma - neprostupná a tížící. Bojím se otevřít oči, nemám odvahu rozpřáhnout ruce a zastavit ten nekonečný let. Je to už tak dlouho. Uplynulo již několik měsíců a já stále klesám, člověk by řekl, že už to snad ani není možné...je! Jsem uvězněná v té nekončící temnotě. Není šance na útěk, na spasení.

"Proč? Co jsem udělala?" ptám se sama sebe, ale odpověď neznám. Nikdo mi nepomůže. Jsem sama, ztracená v černotě. Smutek a bolest uzavřel moje srdce do malé skořápky, která se nedá prolomit...aspoň já to nedokážu.
"Vždyť jsme bývali přátelé!"
"Drželi jsme pohromadě, ale najednou to vlákno někdo přetrhl." Je to strašný pocit. Bolest, bezmoc, zmatení, smutek. Nekončící zástup otázek mi proudí hlavou.

"Kde to vlastně jsem?"
"Kam padám?"
"Probudím se někdy?"
"Má vůbec cenu tady ještě zůstat?"

Odejít, to je věc, po které toužím už delší dobu. Přála bych si to smět všechno opustit a začít znova, ale nejde to. Zdá se to tak lehké. Realita je těžší. Člověk nedokáže jen tak všechno zahodit, zapomenout. Ano, malé rány se časem zacelí, ale co ty veliké škrábance na srdci? Kdo je odstraní?

Po tvářích mi stékají slzy a v uších mi zní ta krásná věta, na kterou asi nezapomenu: "Nebreč, slzy jsou moc vzácný!"

Ale já si nemůžu pomoct. Konečně po takové době otevírám své zarudlé oči. Nic nevidím. Ta protivná tma je všude a pohlcuje každý šťastný pocit. Chystám se je znovu zavřít, čekat. Světlo. Úzký proužek světla najednou prostupuje tou temnotou. Po tolika dnech, konečně naděje. Záře se postupně zvětšuje a hřeje mě svým konešivým teplem.

"Děkuju..." šeptám do ticha a šťastně se poddávám tomu pocitu blaženosti.
"Konečně mě někdo vysvobodil."