Pro uznání, pro radost...

„Není! Je to normální saké, jaké dostanete všude jinde." Barman vypadal jako někdo, kdo by dal za svou pravdu ruku do ohně.
„Děláš si ze mě p***l, ty šmejde? Týhle močce říkáš pití?" zařval Hidan, který v pravé ruce svíral sklenku saké. Po těchto slovech se rozmáchl a udeřil s ní o stůl. Tříštivá rána se rozlehla místností a kousky skla se rozlétly po stole. Některé v letu brzdil čerstvě rozlitý aromatický nápoj. Barman vytřeštil oči a o krok ustoupil. Jeho odhodlanost byla ta tam. Hidan, s hlavou skloněnou, dlaní levé ruky pomalu kroužil po stole. Pod ní mu již utkvěla většina střepů z rozbité sklenky, když ji sevřel v pěst a pozvedl. Na jeho tváři, upřeně hledící do stolu, se rozhostil šílený úsměv plný zvrácené touhy. Z pozvednuté sevřené pěsti se mu spustil tenký pramínek krve. Jeho pravá ruka jistě nahmátla rukojeť trojbřité kosy, doteď opřené o stěnu. Prsty se semkly a kosa opustila oporu zdi.
Prudce se postavil a při tom převrhl židli. Rozmáchl se kosou, která odspodu opsala půlkruh a stůl se ve vteřině rozpadl na dvě poloviny. Hidan stál před rozbitým kusem nábytku a v lokále se rozhostilo takové ticho, že sem bylo slyšet i rádio, které vyhrávalo v kuchyni.
Hidan se otočil na barmana a škleb v tváři se mu rozšířil. Potěšeně hýkl a hostinský viditelně pobledl. Levá ruka Jashinova služebníka se zvedla k ústům. Ozvalo se mlasknutí a do přetrvávajícího ticha chřouply první střepy. Bodrý tlouštík, který zde obsluhoval, neměl daleko k mdlobám.
Hidan odhodil kosu stranou. Na tuhle srandu ji nebude potřebovat. Jeho levá ruka vyletěla k barmanovu hrdlu. Spousta střepů v dlani zůstala a jeho stisk byl pevný, drtivý. Krev, řinoucí se z rány na krku, působila jako silné afrodisiakum pro jeho touhu, touhu po bolesti. Naklonil se ke své oběti.
„Ty mi nebudeš říkat, co piju, ty s**či!"
Sotva viditelné kapičky krvavých slin, vyprsknuté při jeho posledních slovech, poskvrnily barmanovu tvář. Okamžik nato dopadla Hidanova pěst.
Rána, naplněná nenávistí a agresí.
Šílený smích.
Barman měl zvrácenou hlavu a jeho ústa se ztrácela v krvi. Hidan si jeho krk přendal z levé ruky do pravé. Tělo barmana se chvělo a on nechtěl, aby mu upadl. Levou rukou se natáhl k mužovu obličeji, zkřivenému strachem. Dlaň ruky, rozřezaná od střepů, se dotkla natržených úst. Jeho krev se mísila s barmanovou a děsivý smích začal ředit okolní ticho. Cítil v sobě obrovský nárůst jediného pudu.
Touhy.
Touhy po bolesti.
Po uznání svého boha.
"Hej, nech ho!" ozval se statný muž, který doteď seděl v rohu místnosti. V tuto chvíli už ale stál a vyzývavě hleděl na útočníka, oděného do pláště s rudými obláčky.
„Cože?" podíval se Hidan na muže překvapeně, stejně jako pobaveně. V jeho tváři to vytvořilo zvláštní, zlověstný škleb. Protože barmana pořád držel v pravé ruce, pozvedl ho do výše a máchl s ním, jako by šlo jen o kus nepotřebného hadru. Objemné tělo prolétlo vzduchem až ke stěně, kde tvrdě narazilo. Okamžik na to se svezlo k zemi a utichlo i sípání.
Hidan obrátil pozornost zpět k muži, který byl buď velmi odvážný, nebo příliš hloupý. Mnoho lidí, kteří byli tou dobou v lokále, se zvedlo a chtělo odejít. Hidan zaznamenal koutkem oka jejich pohyb a pohnul se kupředu. Muže, který se ozval jako první, srazil pěstí takovou silou, že rána muži otočila hlavu doprava tak prudce, že křupnutí na okamžik zarazilo i prchající zákazníky.
U dveří se srotila skupinka prchajících hostů, první z nich sahal po klice. Hidan, když to uviděl, se rozhlédl. Všiml si sudu vlevo od sebe. Velkého, dubového, těžkého sudu. V tu chvíli jako by se změnil v malé dítě. Přistoupil k sudu, s potěšeným úsměvem jej uchopil a zvedl. Otočil se ke dveřím, kde se již zděšení pomalu měnilo v radost a úlevu z viditelné záchrany. Napřáhl se. Cítil z nich ty pocity a nelíbily se mu.
To nesmí!
Mrštil objemným břemenem a zachechtal se. Sud letěl vzduchem, rotoval a kýval se. Vrhnutá dubová masa dopadla a Hidanův smích byl narušen řevem. Cítil to, byli tím nasáklí. Strach a bezmoc. Miloval to.
Rozeběhl se ke skupince, která nyní ležela na jedné hromadě. Několik se jich váhavě či malátně postavilo. Ale to už byl u nich.
První, druhý, třetí.
Drtil, lámal, dupal.
Řev zesílil a jeho chřípí se rozšířilo. Do řevu, praskotu lámaných kostí a vyděšeného jekotu žen se pravidelně ozýval jeho smích, plný naprosté radosti a potěšení.
Chaos.
Jeden host se mu připletl do cesty. Chtěl utéct, viděl to na něm, cítil ten strach v jeho očích. To bylo něco, pro co ON žil. Jeho dlaň pleskla o čelo zmateného muže a prsty se sevřely. Svaly v rameni se napnuly a nedaleký dřevěný pilíř se otřásl pod ranou temene hlavy, kterou držela Hidanova ruka. Rudá barva, barva krve, byla již všude, kam oko dohlédlo.
Život se vytrácel.
Poslední ze zoufalců se po zemi snažil doplazit k východu. Cítil šanci, protože on se zrovna nedíval. Byl pomalý.
Hidan otočil hlavu, zasmál se pošetilcovu snažení a pomalu k němu došel. Když byl na krok od jeho zničeného těla, pozvedl vysoko pravou nohu. Se zavrčením ji spustil k zemi a zoufalcova lebka pukla jako kámen v ohni.

Celý od krve stál u východu a hleděl ven. Bylo pozdní odpoledne a slunce již ztrácelo na síle. Rozpálený den se vytratil a pomalu přicházel večer.
Měl čistou hlavu, byl spokojen, cítil se uvolněně.
Doufal, že on se díval. Že viděl, co dokáže. Že viděl, jak dobrým jeho služebníkem je. Služebníkem bolesti a smrti.