Žánr
Byla krásná.
Plavé vlasy, rozcuchané a špinavé, rámovaly bledý obličej.
Starý muž se nad ni naklonil a prstem opatrně nadzvedl jedno z očních víček. Nepletl se ve svém odhadu. Oko modré jako obloha. Oko dříve jistě plné lásky a citů. Smrt mu sebrala hodně z jeho nádhery. Snad až příliš opatrně ho opět zavřel a nespokojeně se podíval na místo, kde mělo být to druhé. Jenže chybělo. Potrhaná kůže se tam propadala dolů, do lebky. Jaká škoda.
Smutně zavrtěl hlavou. Kdyby lidé umírali přirozenou smrtí, mohl by vyzvednout jejich jedinečnost a velkolepost. Nechápal, proč mu to tolik znesnadňují.
Během velkého obléhání Skryté Kamenné vesnice, které se odehrálo na konci velké ninja války, se skupina odvážných kamenných ninjů vydala na nebezpečnou misi. Jejich cílem bylo proniknout nepřátelskou obranou, probojovat se skrz armádu obléhajících a přivést do vesnice pomoc (a jídlo).
Ano, tento příběh není o oněch odvážných (a hladových) bojovnících ze Skryté Kamenné. Náš skutečný příběh se totiž odehrává o půl kilometru dál.
A mezi těmi ostatními se ztratí. V Konoze zcela určitě.
Když jsem se stal členem týmu sedm, byl jsem nejdříve něco... nepatřičného. Vyčníval jsem, neměl jsem vlastní cíle ani vůli. Tehdy jsem ještě patřil mezi Danzovy loutky. Ale to, co mě nejvíc odlišovalo, byly emoce, které jsem neměl. Nebo spíš... vždy jsem se je snažil potlačit, až jsem mezi nimi nedokázal rozeznávat. Postupem času jsem je začal ignorovat. Dalo by se říci, že zakrněly.
... jako kamélie.
Tak nádherná květina. Nikdy bych si nepomyslela, že bych se mohla její kráse rovnat. Nenáviděla jsem své vlasy, rudé jako krev, oči skryté za brýlemi. Ale ... i tak jsem mohla být milována. Možná dokonce žádaná. A já se pak také naučila milovat... Ale všechno jednou skončí. Všichni ti, kteří pro mne byli důležití, začínali umírat. Ve válce, na nemoci... Smrt si je našla, ať dříve, či později. Jejich život usychal, uvadal... jako květina bez vody. Možná to bylo jen tím, že mi bylo upřeno moci poznat něco takového, jako je láska. Směla jsem cítit pouze bolest.
Velká vesnice se právě probouzela do nového dne. Slunce, které zatím nemělo tolik síly, aby zahřálo zmrzlou půdu, se líně přehouplo přes obzor vytvořený nekonečnými lesy. Dlouhé paprsky se jako tenké prsty natahovaly do každých skulinek, až k postavě malého kluka.
[i]Akoby som len začala...
Viete, v živote sú okamihy, kedy si uvedomíte dosť podstatné veci. Síce som si nemyslela, že ten môj „okamih“ nastane v nejakej bohom zabudnutej diere, kde na mňa akási žena, ktorú som v minulosti nazývala priateľkou vrieska, že som arogantná, namyslená a ešte k tomu aj škaredá hus, ktorá si nevie nájsť ani poriadneho chlapa. Krava! Vysmiala ma tam pred celou ulicou.
Schody skřípěly a vrzaly, když jsem po nich kráčela dolů. Bylo mi jedno, jak velký hluk způsobí. Vždyť bydlím sama.
Studená místnost tonula ve tmě. Nahmatala jsem kliku a trhnutím otevřela dveře lednice. Tvář mi ozářil žlutý kužel světla. Hladil mě po unavené kůži, laskal růžové rty sevřené do šklebu. Jen oči utěšit nedokázal. Mé oči těšilo něco jiného.
„Kde jsi, když tě potřebuju? Přijď, zavři tu lednici, obejmi mě a šeptej, že to bude dobrý.“
Natáhla jsem se a neomylně sevřela skleněnou láhev. Nebylo pomoci.
Dvě postavy se pomalu blížily k velké bráně skryté Listové vesnice. Slunce, jako kdyby se stále nemohlo rozhodnou zda by nebylo lepší zůstat schované nebo těšit lidi pod sebou svým teplem, se chvíli skrývalo a potom zase vystrčilo paprsky. Mraky pomalu, jakoby líně pluly po obloze.
Když mi jednoho dne řekli, co se děje a dít bude, málem jsem dostala infarkt. Nevěděla jsem, zda se smát nebo brečet, řvát strachem, úzkostí nebo štěstím. V jeden jediný moment mě napadlo, že je to konec mého života. Že je to zkáza, žal a stres. Nic jiného mě už čekat nebude. Budu navždycky upoutaná a pak, když konečně budu zase volná, se toho nebudu chtít vzdát. Budu brečet, řvát, šíleně se smát.
Bylo vedro k zalknutí. Hromový rachot. Zvířený prach a písek. Pach železa ve vzduchu.
Kankuro ztěžka polykal. Ústa měl vyschlá jako troud. Kolem něj létalo šest loutek. Ze sedmé už dávno zbyla jen hromada třísek. Chudák Karasu. Jedna z mnoha obětí dnešního dne. Kuroari a Sanshouou se již stěží odlepily od písku. Další čtyři sloužily pořád dobře.
Díky, Sasori!
Pairing: Konan/Nagato
Jsem lapena v temnotě, takové, ze které neuniknu. Není zde světlo. Připadám si ztracená a bezmocná. Jenže pomoc i přesto stále někde je.
Je tu kolem, ale já ji nevnímám. Jako poslední cítím tvé rty na svých.
Tvůj poslední polibek. Budeš mi chybět, má lásko, ale vím, že se jednou znovu setkáme. Budu čekat, než přijdeš a znovu mě uchopíš do objetí a přitiskneš své rty na mé.
Ino vzhlédla k modravé obloze a přemýšlela, kdy bude zase padat sníh.
„No tak, netvař se tak vyděšeně. Je to jenom mise, brzo budeme zase všichni zpátky,“ usmál se na ni.
„Já vím. Ale i tak... mám z toho špatný pocit. Všichni odcházíte, dokonce i Hokage, jenom abyste dostali nějaké povstalce. Kdo bude Konohu chránit, jestli se něco pokazí?“
Není v lidských silách pochopit naše pocity. Po většinu života jsme uvěznění v klecích, zacházeli a zacházejí s námi jako s něčím nebezpečným. Když si to tolik mysleli, my jsme se nebezpečnými stali.
Ještě si stále pamatuji na ty dny, kdy jsme vládli světu a přitom jsme byli neškodní. Snažili jsme se, aby celý svět vzkvétal a žil v harmonii. Byly to opravdu krásné časy plné míru. Pak se ale začalo objevovat stále více a více lidí. Začali poznávat moc naší energie a nazývali ji čakra.
„Slyšíš mě?“
.
.
.
„Tak slyšíš...?“
„…Jo.“
„Jsi mnohem víc ticho než normálně.“
„Promiň.“
„Souvisí to s ním?“
„Samozřejmě…“
„Oni to zvládnou… On to zvládne.“
„Já vím, o to se nebojím. Jen to přináší vzpomínky…“
„Neplakej.“
„To ta bezmoc.“
„Víš, že to jinak nešlo.“
„Stejně mě to trápí. Chtěla bych už zase vidět tvoji tvář.“
Písnička k povídce tady
Kushina ležela na plochém kameni uprostřed louky poblíž Konohy. Před ní se tyčil osvobozený Kyuubi jako mohutná věž plná nenávisti. Poprvé panikařila.
"Co mám dělat?" Muž s maskou, který všechno tohle způsobil vypadal teď oproti obří lišce jenom jako pěšák na šachové desce. Zdání však klame. Devítiocasému zářil v očích jeho sharingan. Na dosud kamenné tváři se objevil letmý úsměv.
Domov skupiny Akatsuki tvoril jednoposchodový panelový dom. Nad dverami sa vynímal veľký nadpis napísaný červenou farbou: Akatsuki.
Bola jar, bolo príjemné ráno. Akatsuki práve raňajkovali. Každý sa s chuťou napchával ovsenými vločkami, keď Itachi vstal od stola a pomaly odkráčal do svojej izby. Ostatní členovia sa nahli a pozreli sa do Itachiho misky. Pein zľahka poznmenal:
„Ten de*il tu nechal skoro všetko.“
Pozrel sa na Nagata, ktorý sedel na vozíčku na konci stola. Opýtal sa ho:
„Nechceš to dojesť?“
Ešte aj teraz, po takej dobe, si spomínam, kto bola moja prvá obeť. Pamätám si aj radosť, ktorú som cítil, keď mi dali moju prvú misiu.
„Odteraz sa budeš volať Yomi. Nikto, okrem mňa, nebude vidieť tvoju tvár a nikomu, len mne, sa budeš zodpovedať. Teraz bež a splň rozkazy.“
Odkedy mi veliteľ povedal tieto slová ubehlo veľa rokov. Tváre mi splývali, prichádzali a odchádzali ako slnko na oblohe.
Mladá žena sklesle seděla ve své pracovně. Nebo jen mladě vypadala? Byla to jen zástěrka?
Tiše si vychutnávala jednu z těch vzácných chvil klidu, kdy jí Shizune nevyřvávala do uší, že nemá spát, že povinnosti čekají. Jí se to řekne.
a pálí na jazyku.
„Jenom o půl hodiny, to je skoro remíza!“ snažil se smlouvat Naruto.
„Půl hodiny, půl dne, nebo půl minuty, pořád je to porážka,“ nenechal se Sasuke obměkčit, „víš, co to znamená?“
Blonďák nasupeně přikývl.
„Dobře,“ pochválil ho Sasuke, „už se moc těším, tak ne že z toho za ty tři až čtyři měsíce vycouváš!“
