manga_preview
Boruto TBV 07

V písku

Bylo vedro k zalknutí. Hromový rachot. Zvířený prach a písek. Pach železa ve vzduchu.
Kankuro ztěžka polykal. Ústa měl vyschlá jako troud. Kolem něj létalo šest loutek. Ze sedmé už dávno zbyla jen hromada třísek. Chudák Karasu. Jedna z mnoha obětí dnešního dne. Kuroari a Sanshouou se již stěží odlepily od písku. Další čtyři sloužily pořád dobře.
Díky, Sasori!
Dole pod dunou byl jeho nepřítel. Obrovská jednolitá masa vojáků. Slabých, nahraditelných, bezejmenných vojáků. A každý z nich měl prokletou hromovou hůl chrlící železo. Jedna z jeho loutek, za života krásná žena s vlasy barvy písku, vrhne desítky jehel směrem k nepříteli. Vojáci se kácí. Jen aby je mohli nahradit další.
Od rána Kankurův malý oddíl zabil desítky, či spíše stovky nepřátel. Jakoukoliv skrytou vesnici by takovéhle ztráty položily. Jenže jejich nepřítel byl ohromnou bezejmennou masou.
Kankuro pocítil záchvěv beznaděje.
Bylo vedro k zalknutí.
Jeden z ninjů vedle něj zakolísal a padl k zemi. Možná ho zradil písek, možná se zamyslel, nejspíš ale už prostě podlehl vyčerpání a nezvládl tanec mezi kusy rozpáleného železa.
Kankuro neměl čas ani si vybavit jeho jméno. Prostě kryl jeho tělo, dokud ho spolubojovníci neodnesli do blízké oázy. Možná i přežije. Alespoň do další bitvy. V takových chvílích pocítil hrdost. Vycvičil jednotku, která bez nutnosti rozkazů fungovala jako organismus. Přímý protiklad nepřátel. I přes ohlušující rachot hromových holí, mohl slyšet, jak velitelé nepřátelského vojska vydávají své rozkazy. Schovaní v bezpečí za svými vojáky.
Jaké to hrdinství!
Sucho v ústech se stávalo čím dál tím nesnesitelnějším, jazyk se mu lepil na patro. V jeho nádobě na vodu zela díra od střely, která se dostala příliš blízko.
Na poslední chvíli před sebe nastavil loutku. Kolem něj vybuchoval písek. Dostal se mu do očí. Toho dne již poněkolikáté začal přemýšlet o ústupu. Chladivý stín palem, studená voda a smyslná náruč ženy.
Vyhnal z hlavy myšlenky na domov. Nemohl ustoupit. Za ním se v oáze choulilo několik stovek uprchlíků. Unavených, zoufalých a bezbranných lidí. Kankuro nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby selhal. Armáda, proti které bojoval, nebyla jako skupina ninjů. Ti by neměli proč vraždit obyčejné lidi a co se týče jiných věcí… Ninjové byli jako rytíři, je jedno že nepřátelští, ženy šly skoro dobrovolně.
Zatímco masa vojáků by se na lidi v oáze vrhla jako smečka vlků na stádo ovcí. Ti, co by to přežili, by si přáli milosrdnou smrt. Tak, jako před ani ne půl rokem v Mlžné.
Slunce pořád pražilo.
„Gaaro, kde jsi?!“
Nepřítel postoupil blíž, než Kankuro pokládal za dlouhodobě udržitelné. Jenže neměl kam ustoupit, pokud nechtěl vystavit oázu ostřelování. Rozeznával jejich obličeje. Všichni mu připadali na vlas stejní. Šedí, jako kamenná poušť.
„Pokleknout! Zamířit! Pal!“
Strojené pohyby. Už nezbylo místo pro iniciativu, vlastní rozhodnutí.
Tak tomuhle patří budoucnost?
A kulky svištěly. Další desítky nepřátel padly. Jenže k čemu, když na jejich místo dorazili další?
Prach; za nepřítelem se zvedal oblak. Kankuro uslyšel dusot koní.
„Ne!“
V dýmu a prachu nad nepřátelským vojskem probleskovaly velké kovové roury.
„Ne!“
Kankuro věděl, že by se měl stáhnout, jenže za ním ležela oáza.
Bylo vedro k zalknutí.
„Ne!“
Jeho rty se hýbaly samy od sebe. Oáza. Na evakuaci už nezbyl čas. Proč na ni nemyslel dřív?
„Ne!“
Zatracené vedro, přinutilo ho myslet si, že má šanci je zastavit.
„Ne!“
Kdyby jen nebylo takové vedro a oni měli dost sil, podnikl by rychlý výpad. Jako na začátku bitvy. Zničil by ty těžké, neohrabané stroje. Jenže síly už nejsou. Unikly do písku jako obsah jeho čutory. Jen zasyčely.
„Ne!“
Hřmot přehlušil všechno a všechny. Opanoval poušť a pokryl ji, jako sníh pokrývá vysoká pohoří.
„Ne!“
Kolem Kankura se zvedaly vodopády písku. Zaslepovaly ho. Ztratil kontakt s třemi loutkami. Jeho oddíl se začal rozpadat. Ninjové utíkali. Nezazlíval jim to; sám věděl, že by měl utéct.
Oáza.
Tři minuty, nejvýše čtyři do další salvy. Pokud jich nemají víc. Jeho pobočník ho zatahá za ruku a něco mu říká. Neslyší ho, ohluchl kvůli výbuchům. Stejně ví, co říká.
„Měli bychom se stáhnout, pane!“
Měli jich víc.
Kankuro se do běhu dal pozdě. Do boku ho udeřilo - něco. Ocitl se ve vzduchu. Snažil se dopadnout tak, aby si moc neublížil. Jenže země se přibližovala příliš rychle.

„Gaaro, kde jsi?!“

Bylo vedro k zalknutí. Kankuro ležel pokrytý silnou vrstvou písku. Horká krev mu stékala po boku. Rychle zasychala. Zatnul zuby a donutil své bolavé, rozpálené tělo se zvednout. Písek ho škrábal v ústech. Nemohl se ho zbavit.
Oáza plná nevinných lidí, které měl chránit. Už teď věděl, že zklamal.
Hledal své loutky. Našel jen jedinou. Ženu s pískovými vlasy, kterou připravil Sasori. Ztratila veškerou svou bývalou krásu, výbuch ji připravil o půlku tváře. Jen polovina těla jí trčela z písku.
Konečně si ho všimli. Desítka jezdců se rozjela přímo na něj. Písek odlétal od podkov vysokých, krásných, černých koní.
Bylo vedro k zalknutí.
Už neměl dost síly, aby vzdoroval. Vedoucí jezdec si přiložil k líci hromovou hůl. V tváři krutost a nedočkavost. V dálce vykřikla žena.
Oáza!
Příliš pozdě se loutka vyhrabala z písečného zajetí. Příliš pomalu a neobratně se Kankuro vrhl doprava. Kus rozpáleného železa se mu zaryl do ramene. Ztratil cit v levé ruce.
Dívka se vznesla do chvějícího se vzduchu. Její břicho skrývalo smrtící past - desítky jedem potřených jehlic.
Těch koní přišlo Kankurovi líto.
Padl na kolena.
Necítil nic než únavu, bolest a vedro až k zalknutí. Chtěl zavřít oči a spát.
Jeden z koní bolestivě ržal, nebo to plakalo nějaké dítě? Oáza je pořád tady.
Kankuro zvedl oči. Desítky malých otvorů, které rozsévaly smrt, se na něj smály. A pozdravily loutku s pískovými vlasy. Rozpadla se na kousky, nevydržela soustředěný nápor rozpáleného železa.
Vojáci začali horečně nabíjet zbraně. Skočil přímo do jejich středu. Rána na boku začala znovu krvácet. Bodal nožem do změti těl. Chakra mu umožňovala se hýbat. Bezejmenný voják mu rozsekl tvář. Dál se bil. Nepočítal, kolik z nich zabil, nebo zranil.
Jednomu z nepřátel se podařilo nabít. Vystřelil na něj, z blízkosti a zezadu. Kankuro padl k zemi. Nestačil před sebe dát ani ruce. Umíral a věděl to.
Rozhostilo se ticho. Slunce dál pražilo na nekonečnou poušť. Na Kankura dopadl stín. Jeden z vojáků mu chtěl dát ránu z milosti. Namířil hromovou hůl na jeho hlavu.
Zrnka písku se začala pohybovat, jakoby měla vlastní vůli. Nenápadně.
Kankuro sevřel kunai, poslední co měl, v levé ruce. Ovládal svou ruku stejně jako loutky. Už to ani nebolelo. Nepřítel klesl s nožem v hrdle, jeho výstřel zvířil písek několik centimetrů od Kankurovy hlavy.
Pak vystřelili ostatní; do Kankurova těla se zabořilo žhavé železo. A pak znova, jakoby se báli, že jeho rozstřílené tělo ožije. A znova s panickým strachem. A znova. Dokud bitevní pole nepokryla nadpřirozená písečná bouře.

Bylo vedro až k zalknutí.
Stovky lidí opouštěly oázu v obrovském konvoji, směřujícím do pochybného bezpečí hradeb Suny. Doprovázelo je bzučení much a stíny supů.
Gaarovy oči byly vyschlé jako poušť.
„Váš bratr…“
Jeden z mála přeživších ninjů podával hlášení.
„Vím!“ stroze ho odbyl kazekage.
„Bojoval statečně.“
„To mně nemusíte říkat!“
Ninja unaveně pokrčil rameny a nechal Gaaru samotného.
Slunce žhnulo a písek pálil snad ještě víc než předtím. Gaarovi pot stékal do očí. Zíral na kus pouště, který poznal jeho hněv. Na kus pouště, kde navždy odpočíval jeho bratr. Místy z písku trčely proklínané zbraně nepřítele.
Někde tam ležel Kankuro. Gaara věděl, že nemá cenu hledat, protože poušť jen zřídkakdy vydá to, co pohltila. I když to pohltila na jeho příkaz. Jen nevěděl, jak to bude vysvětlovat Kaname. Proč je její manžel mrtvý, a hlavně proč nemá jeho tělo?
Gaara věděl ještě jednu věc. Tahle válka neskončí, dokud Suna nepadne, nebo nezmizí. Nemohl s tím nic udělat. Mohl to akorát pozdržet.
„Baki!“ zavolal svého bývalého učitele a nynějšího vrchního velitele.
Objevil se skoro okamžitě.
„Ano, pane!“
„Stáhneme se do Suny, ale nejdřív zničíme tuhle oázu. Nesmíme ji nechat nepříteli!“
„Ale pane, vždyť tím přerušíme nejkratší cestu do Konohy,“ namítl překvapeně Baki. Nechtěl uvěřit tomu, že Gaara opouští Listovou.
„Udělejte to!“
Gaarův tón zaskřípal stejně drsně jako pouštní písek.
„Ano, pane!“

Na světě není nic vhodnějšího básníků, nežli mladá truchlící žena. Strohé černé šaty, síťkou zakrytý truchlící obličej, skleslá ramena prosící o objetí. A Gaara chtěl udělat jeden krok kupředu a obejmout Kaname. Jenže to by bylo nevhodné.
Vlastně ho nikdy nepřitahovala, ani nezajímala. Nelíbil se mu její protáhlý obličej, připadala mu nudná a rozčilovaly ho její žárlivé výstupy. A vzala si jeho bratra. Nakonec by se mohlo ještě povídat, že poslal Kankura na smrt. Jenom kvůli jednomu objetí.
Gaarovy oči byly suché jako poušť. Píseční si vody příliš cenili, než aby jí plýtvali na něco tak bezvýznamného, jako je zármutek.
Kaname klesla na kolena a začala nahlas truchlit. Bez slz. Stejně jako další vdovy, matky, sestry a dcery hrdinů zemřelých v bitvě.
Z davu se ozývaly vzlyky. Voda však nebyla promarněna.
Jiskra ze zapálené pochodně mu připomněla jeho úkol.
Gaara se nadechl. Nesnášel tuhle povinnost. Jako už tolikrát vychvaloval hrdinství padlých. Několik vět věnoval svému bratrovi.
Rychle, ať je konec.
Zapálil hranici. Vyprahlé dřevo se vzňalo, hned jak ho olízly plameny.
Bylo vedro k zalknutí. Navíc ještě násobené žárem. Gaara poodstoupil. Démon by si pach spáleného lidského masa tak užíval.
A Gaara?
Ten viděl jen zoufalou nesmyslnost jejich smrti. Smrti svého vlastního bratra. Svět ninjů jejich hrdinství nezachrání, ten skončil s prvním výstřelem z hromové hole.
Gaarovy oči suché jako poušť sledovaly, jak se fotka té známé tváře mění na popel a pak, jak i ten odnáší horký vítr do náruče pouště. Lidé už dávno odešli.
„Zlato, není ti nic? Už tady stojíš hodiny.“
Matsuri mu ochranitelsky položila ruku na rameno. Vždycky se o něj starala. Vždycky věděla na co myslí. Proč už jí dávno nevyšel vstříc? Možná se jen bál, že zraní dalšího blízkého člověka.
„Nic mi není. Jen chci být ještě chvíli sám.“
Odešla, jako vždycky. Pak odešly i sluneční paprsky.

Všechno se hroutilo. Mlžná a Vesnice skrytá v mraku padly. Vesnice skrytá v kameni se zaprodala nepříteli. Listová doufala v zázrak, který podruhé už nepřijde.
Jenom Suna, skrytá hluboko v poušti, zatím čekala na svůj osud.
Shinobi z Písečné věděli, že poušť dokáže být mocným spojencem. S její pomocí mohli porazit čtyři, pět armád. Jenže co když jich nepřítel vyšle deset?
Gaara věděl, že nepřítel jich vyšle klidně i víc.
„Musíme pomoct našim spojencům z Listové!“
Mladý, bouřlivý, plný ideálů, to je celý Koh. Gaara si matně vzpomínal, jestli kdy byl takový. Možná před válkou. Jak dlouhé byly ty dva roky?
Slunce se na ně smálo. Bylo vedro k zalknutí.
Koh nepřestával vykřikovat nesouvislá hesla, nebo Gaarovi to tak alespoň připadalo.
„Zachráníme je z jejich svízelné situace!“
Svízelné? Nechtěl říct zoufalé?
„Pak můžeme válku otočit v náš prospěch.“
Válku už jsme ztratili. Teď jde jen o to, jakou za to zaplatíme cenu.
„Naše čest to vyžaduje!“
Čest? To je možná dobrý důvod, proč zemřít.
„Jinak klesneme v očích našich spojenců!“
Azuma, jeden z nejstarších členů rady, se ozval.
„Jací spojenci? Po pádu Konohy zbude tak možná Hvězdná, a to jen protože je tak malá a bezvýznamná, že o ni ještě nikdo nezakopnul. Musíme se starat o naší obranu.“
Gaara stisknul pěsti. Ta horká hlava to teď přežene.
„Ó jistě! Zalezeme do naší ulity a nevystrčíme nos. Vlastně to už děláme, od doby, kdy kazekage nařídil vypálení…“
„A dost!“ zařval Gaara. Obličej měl zrudlý vztekem (a taky všudypřítomným vedrem k zalknutí).
„Já nebudu posílat svoje muže na smrt.“
Svá slova podložil několika písečnými víry poletujícími kolem jeho pláště.
„A co vaše ses…“
Koha přerušil muž v zakrváceném oblečení.
„Konoha padla!“
Už je to tady! Gaarovi se rozbušilo srdce. Teplá krev se mu nahrnula do spánků. Mohl ji slyšet v nastalém hrobovém tichu.
Temari?
„Hokage a jeho žena jsou mrtví.“
Temari! Proč si Temari musela vzít zrovna Shikamara? Proč si nevybrala někoho ze Suny?
„Hyuugové byli vyvražděni, Kiba, Sakura, Hanabi, Konohamaru jsou mrtví.“
Udon! Přiběhl k nim, celou tu cestu přes nepřátelskou poušť. Bez vybavení, bez zásob vody. Vždycky to byl dobrý posel, ale až takhle? Najednou se Gaara za své rozhodnutí nechat Konohu napospas osudu styděl. Jen na chvíli.
Gaarovy oči byli suché jako poušť.
„Kakashi zmizel…“
Udon se sesunul k zemi, hned ho obklopilo několik mužů a rychle ho odnesli na ošetřovnu.
Zmizel? Zvláštní vyjádření něčího úmrtí.
Zmizet! To je ono, měl by zmizet. Suna by měla zmizet.
Bylo vedro až k zalknutí.
V sále to vřelo. Radní se navzájem překřikovali.
Gaara tloukl pěstí do stolu tak dlouho, dokud na něm nevisel každý pohled v sále.
„Suna zmizí.“
„Kazekage?“
Nikdo ho nechápal.
„Suna musí zmizet. Copak nevidíte, že už je konec! Že už jsme prohráli? Už nemůžeme udělat nic, jen odejít.“
Zachvátilo ho zvláštní nadšení, které bylo silnější než únava nastřádaná za poslední dva roky. Konečně konec.
„Nebo si myslíte, že přijde nějaký hrdina? Nepřijde. Hrdinů už není.“
Dívali se na něj jako na šílence, ale on byl ten nejpříčetnější v místnosti. Viděl jim to na očích.
„Nebo si myslíte, že nás znovu zachrání Naruto? Ten zemřel před měsícem při obraně Konohy, a k čemu to bylo? Dal jí jeden měsíc. Jeden zatracený měsíc. Pitomý, naivní Naruto.“
Šlapal po památce svého vzoru. Svého bývalého vzoru. Šklebil se.
„Nebo třeba ctihodný rytíř Kankuro? Leží rozsekaný pod pískem a vy ani netušíte, že většině z vás obtáhl ženu.“
Bylo to venku. Tajemství, kterým ho obtížil jeho bratr. Kaname bude plakat.
„Nebo ta čubka Temari? Vyměnila nás za teplé místečko po boku Hokageho.“
Ne, ty kapky na jeho tváři nejsou slzy. Dospělí ze Suny nebrečí.
„Ne nikdo nepřijde, není naděje.“
Pravda bolí.
„Zmizíme do legend a bájí. Nadobro!“
Chtěli ho umlčet. Jenže chakra, která z něj vyzařovala a zlověstné hučení vířícího písku, je zastavily. Stáli jako banda zbabělců a čekali, až pozuráží všechny, na kterých mu kdy záleželo. Všechny, kteří zemřeli v té dlouhé, prohrané válce. Za okny mohli spatřit písečnou hráz vně hradeb vesnice.
Pak se rozhostilo ticho.

Suna zmizela v poušti.
Jinak se nic nezměnilo; pořád bylo vedro k zalknutí.

Poznámky: 

Téhle povídky mám plný zuby. Četl jsem jí po sobě tolikrát, (pak víc jak to četla beta Aife a HimiTsume a našly dalších X chybek a to jak gramatických, tak stylistických, za což jim děkuju) že už jí nemůžu ani vidět. Což je vlastně jedině dobře.
Mám pocit, že se opakuju, ale: „Hrdinů už není.“
Gaara má stejný osud jako královna Mab z Artušovských legend.
No ještě k vzniku a trochu k zasazení povídky. Je to jedna ze dvou verzí budoucnosti; ta depresivnější a beznadějnější. (Ta druhý je skryta v životě Asumy.)
Příběh bude pak pokračovat dál. Jakousi novou generací (jo povídky typu nová generace by si taky zasloužily občas originální myšlenku.) To je ale jedno protože to nejspíš nikdy nenapíšu a tohle může stát samo o sobě.
Takže doufám, že se vám tahle povídka líbila. Budu rád za vaše komentáře.
A že měl ten Kankuro hezkou anime smrt?

4.833335
Průměr: 4.8 (12 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Isilmee
Vložil Isilmee, Út, 2011-06-07 11:45 | Ninja už: 4937 dní, Příspěvků: 135 | Autor je: Prostý občan

nečetla jsem sice všechny tvoje povídky, ale už teď mám favorita na tu nejlepší Smiling líbí se mi, jak píšeš a nezbývá mi, než se se skřípajícími zuby sklonit a obdivovat Laughing out loud

Obrázek uživatele Satora no smradlavé sandálě
Vložil Satora no smrad..., So, 2011-02-12 21:43 | Ninja už: 5608 dní, Příspěvků: 425 | Autor je: Pěstitel rýže

A bylo vedro k zalknutí. Tož to je dobrá věta.
Pěkná povídka, moc pěkná, ale nějak jsme nepochopili jednu větu: "Ninjové byli jako rytíři, je jedno že nepřátelští, ženy šly skoro dobrovolně." Mohl by jsi nám vysvětlit, cp jsi touto vdětou měl namysli? Protože já fakt ať se snažím jak chci nemůžu přijít, jak tam zapadají ty ženy, co šly dobrovolně.
Jinak, velmi dobře nastíněná atmosféra.

Obrázek uživatele Aife
Vložil Aife, Ne, 2011-02-13 07:28 | Ninja už: 5426 dní, Příspěvků: 369 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Že ženy ninjům rády daly.

Obrázek uživatele Yamata no Orochi
Vložil Yamata no Orochi, Ne, 2010-07-18 22:15 | Ninja už: 5889 dní, Příspěvků: 3064 | Autor je: Prostý občan

Hrdinů je vždycky dost, protože hrdnové mají idály i vize, jenže autoři jim je odpírají nebo rozmluví...
Napsané dobře ale zároveň nedobře... s realitou se setkáváme na každém kroku... já beru růžové konce a naději... xD

FFkaři, prosím, čtěte Pravidla FF sekce!!! Evil

Kdo umí číst a psát, je gramotný. Kdo umí pouze psát, stává se spamerem!

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Ne, 2010-07-18 22:19 | Ninja už: 5876 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Ideální svět nepotřebuje hrdiny. To jen kdyby náhodou ty brýle ještě více zrůžovely.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Aki no sakka
Vložil Aki no sakka, Ne, 2010-07-18 19:28 | Ninja už: 5363 dní, Příspěvků: 701 | Autor je: Prostý občan

Nějak poslední dobou pořád narážím na samé tragické Fanfiction bez nové naděje. Ale tohle se mi líbilo.
Reálné, skvěle napsané, jen ta fráze Bylo vedro k zalknutí mě opravdu děsí. Dalo by se říci, že je to takový obrázek posledních dní.
Odpočívej v pokoji, Kankuro.

Obrázek uživatele Luca-sama
Vložil Luca-sama, So, 2010-07-17 19:06 | Ninja už: 5251 dní, Příspěvků: 30 | Autor je: Prostý občan

Líbí se mi to. Četla jsem už od tebe pár povídek.. některé byly přeplácané, jiné jakoby bez námětu, další zase jiné... si říkám, že v psaní nebo spíš stylu psaní se ještě hledáš. Ale tenhle by ti mimochodem slušel Smiling Hezké, civilní. Za postavy máš u mě plus Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2010-07-17 12:02 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Bylo vedro k zalknutí. A možná proto mě to i víc děsí, protože ten hic cítím na vlastní kůži.
Realista Tall. Líbila se mi, ale... nechtěla bych, aby to takhle dopadlo. Nějak v sobě pořád nemůžu uvěřit tomu, že by hrdinů už pak nebylo.
A souhlasím s Ahoudori.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Die
Vložil Die, Pá, 2010-07-16 21:06 | Ninja už: 5159 dní, Příspěvků: 2749 | Autor je: Prostý občan

Gaara byl vždycky realista... a ve spojení s Tallem vznikne až zoufale báječná povídka.

Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Pá, 2010-07-16 19:33 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Reálné, přímé, bez příkras a růžových konců. Žádné sny, jen realita. Prostě Tall. Líbilo se mi to. Jak poznamenala akai, tvé povídky jsou "víc". Protože není těžké si to doopravdy představit. Skutečnost bez mašliček.
A ty špatné konce jsou vždycky tak nějak uvěřitelnější, ne?

Jinak, lehce OT... Musím říct, že když jsem poprvé četla tu tvou větu "Hrdinů už není", dostala jsem chuť nějakou tu hrdinskou napsat.
Pak mě napadlo, že v mém podání by beztak ta postava tím ideálním nadšeně sebevražedným typem hrdiny nebyla. Ach jo...

Mimochodem, bety, styďte se xD Na vlas?

Obrázek uživatele Aife
Vložil Aife, So, 2010-07-17 10:58 | Ninja už: 5426 dní, Příspěvků: 369 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Beta Aife se odmítá stydět! Byla atakována pozdě večer, když se zrovna chystala jít se vyspat z migrény! A sestra mě vyhodila z počítače, sotva jsem se dostala do poloviny.

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Ne, 2010-07-18 18:50 | Ninja už: 5876 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Beta Aife byla atakována ještě neúmyslně a ne mnou ale Srandou. Takže ta za to doopravdy nemůže.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Srandistka
Vložil Srandistka, Ne, 2010-07-18 18:53 | Ninja už: 5727 dní, Příspěvků: 641 | Autor je: Prostý občan

Když jsem ti vyčítala, že jsi mě nezmínil, nemyslela jsem tím, ať tak učiníš co nejdřív a co nejkritičtěji, ale dobře, zasloužím si to Laughing out loud Laughing out loud Jinak Aife, omlouvám se ^^" Smiling


Aneb: Když Já byla ve Vašem věku, Pluto bylo planeta.

Obrázek uživatele Aife
Vložil Aife, Ne, 2010-07-18 19:10 | Ninja už: 5426 dní, Příspěvků: 369 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Nikdy... Nikdy vám to neodpustím...

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Ne, 2010-07-18 19:14 | Ninja už: 5876 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

To si vyříkáme na Advíku.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Pá, 2010-07-16 19:19 | Ninja už: 5627 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

depresivní a beznadějnější... hm, tak to bylo přesné. Připadá mi to, jako kdyby všechny Tvoje povídky byly víc... prostě jsem se do nich více vžila, ale to není vždycky jenom dobře Tak teď ti nevím...
Představa tohoto konce mě opravdu děsí Smiling

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”