Doba shinobi

Dvě postavy se pomalu blížily k velké bráně skryté Listové vesnice. Slunce, jako kdyby se stále nemohlo rozhodnou zda by nebylo lepší zůstat schované nebo těšit lidi pod sebou svým teplem, se chvíli skrývalo a potom zase vystrčilo paprsky. Mraky pomalu, jakoby líně pluly po obloze.
Všude byl klid, klid před bouří? Možná, snad se něco mělo stát, nebo měl být další z nudných dní, které většina obyvatel vesnice strávili ve svých domech, a jen málokdo šel ven když nemusel. Prostě vše bylo jako obvykle, jako normálně stráže čekaly útok. V této chvíli nikde nebylo bezpečí, vesnice spolu bojovali o moc, i když ještě před několika desítkami roků to bylo naopak. Všichni se spojili, k tomu byl ale potřeba útočník, kvůli kterému to dokázali.
Po nějakém času se začali šířit hádky, a hlavně několik lidí chtělo raději zničit to vše, pomluvy, intriky i vše podobné zničily křehkou smlouvu míru a válka začala. Byla podobná jako před už skoro dvěma sty lety. Snad ještě krvavější a děsivější.
Ale ty dvě postavy jako kdyby žádné peklo okolo sebe nepozorovali. Bez strachu procházeli okolo tmavých lesů, hučících řek i na porostlých loukách kde přes dlouhou trávu neviděly dále než několik desítek centimetrů před sebe. Beze strachu před válkou, krví nebo nenávistí. Bolest jako kdyby se jim vyhýbala velkých obloukem. Nebo se to jenom zdálo? Možná se pod bezstarostným povrchem ukrývala bolest ze ztráty blízkých, kamarádů. Snad viděli všude okolo sebe krev, jež vytékala z jejich hrudníků. Slyšely, jak někoho volají, jak z posledních sil chtějí vidět někoho. Viděli, jak z očí jejich nepřítele vychází jenom bezmezná nenávist. Třeba znaly všechny tyto pocity přinášející válka.
Nikdo to nemohl vědět, možná ani ony. Zapomenout na minulost pro ně mohlo být lepší.
Ale teď tady pomalu procházely. Poměrně nahlas se bavily. Ne, tahle hlasitost dřív byla úplně normální. To jenom poslední dobou všichni chtěli být potichu. A když kdokoliv promluvil normálně tak jim to připadá nahlas, jenom kvůli jejich strachu, který je připravil o normalitu.
Z malé budovy vedle brány ihned vyskočili dva ninjové. Pomalu je obešli každý z jedné strany, ale ony si jich ani nevšimly. Nejprve je to překvapilo, ale nakonec to jeden nevydržel a s tlumeným výkřikem chytl postavu za rameno.
Obě to byly dívky, mohlo jim být jenom kolem patnácti. Jedna měla dlouhé vlasy, kromě několika kratších pramenů na každé straně, svázané tmavě zelenou gumičkou. Měli tmavou barvu, ale nebyla to úplně černá. Triko na ramínkách bylo tmavěji žluté a na rukou měla ninjovské chrániče. Polodlouhá červená sukně byla podivně zakončená, ale celé její postava vypadala jako postava shinobiho.
Naopak druhá měla podobně dlouhé blonďaté vlasy všechny kromě dlouhých pramenů na obou stranách svázané hned u hlavy. Dlouhé triko bez rukávů a krátká sukně měli podobnou světlou barvu, až téměř čistě bílou. Vůbec nevypadala, že by mohla ovládat cokoliv z umění ninjů v této zemi.
Až teď se obě zastavily a podívali se na dva strážné. V obličeji to vypadalo, že jim je úplně jedno, co se s tímto světem prohnilým válkou stane. Ikdyž skutečnost může být jiná.
„Nemůžeme ani přijít do tak známé vesnice?“ Usmála se ta s delší sukní.
„Nahlaste svá jména, jsme ve válce, každý může být špehem jiné vesnice.“
„Tobiume Atashi,“ ukázala na sebe, „a Takusi Nakyuki,“ oznámila i jméno kamarádky vedle sebe. Stráže se zamračily a jeden z nich otevřel ústa, ale v tom okamžiku si jeho tělo začalo dělat, co chtělo. Nejdříve ho nohy odnesli zpět do budovy, a tam si už vůbec na žádnou z událostí před několika sekundami nevzpomněl. Jeho kolega na tom byl úplně stejně.
„To jsi nemusela, Atashi,“ pokárala tmavovlásku druhá.
„Myslíš? Asi ne, ale vážně mě nebaví čekat na nějaký vyřízení. Takhle se jim nic nestalo.“
„Na rozdíl od této vesnice,“ Nakyuki se zahleděla na cestu před sebou. Byly tam téměř sami. „Pamatuješ, když jsme tu byly tehdy? Všude po cestě běhaly děti, hráli si s míčem, kdejaká blbost je rozesmála. A teď?“ Rozhodila rukama.
„Chybí mi to. I ten pitomec Sasuke, nikdy jsem ho neměla ráda, ale teď je mi líto, co se s ním stalo. Stejně jako všichni shinobi v době, kdy žil Uzumaki Naruto. I ty stráže… Jako kdyby se navzájem vůbec neznaly, držely se od sebe, co nejdál to šlo. Když jsme minule přišli, Izumi i Kotetsu byli úplně jiní.“ Atashi pohlédla na skálu, kde bylo vytesáno několik obličejů. A ten poslední patřil hrdinovi Konohagakure no sato, člověku, který dokázal porazit osud. Beze slova na něj ukázala rukou.
„Chtěla bych, aby se ty doby vrátily. Připadá mi to, jako kdybych to zažila včera.“
„Jedno století nám všem připadá jako možná deset dní, na to nezapomínej. Ale i tak máš pravdu. Co se to stalo s tím hrdým národem? Se všemi, kteří bojovali, aby ochránili svoje blízké…?“ Dobrá nálada příchodem do vesnice zmizela. Zůstaly jenom vzpomínky na hrdiny. I když by si to většina lidí určitě přálo, ty doby se už nikdy nevrátí.
Atashi se zhluboka nadechla.
„I ten vzduch už mi připadá jiný. Snad proto, že ho dýchají jiní lidé? Lidé bez naděje na jinou, lepší budoucnost?“
„*Něco jako: ,ztratil vše, kdo ztratil víru´?“
„Tohle je ta bolest, o které nám říkal? Bolest těch, kteří mohou žít několikrát déle než normální lidé.“
„Možná, to všechno, co jsme viděli je to o čem mluvil. Už chápu, proč to tehdy udělal. Nechtěl toho více zažít, a takto aspoň mohl pomoc lidstvu.“
„Porušil nejdůležitější zákon, ale nikdy toho nelitoval, tím jsem si jistá,“ Blondýnka souhlasně přikývla Atashiným slovům.
„Slyšela jsem, že se nakonec zabili navzájem…?“ Nakyuki se na ni podívala.
„Já nevím, Naruto byl blázen, který nepochopil, že je nemožný dostat Sasukeho zpět. Nikdy jsem o tom už nechtěla slyšet,“ nemohlo to skončit jinak, než že zemře aspoň Naruto… Nemohl by jinak žít s pocitem, že zabil svého nejlepšího přítele. Zároveň bylo jasné, že jeho pokusy, vrátit ho do Listové byly nanic. Poslední možnost byla ta, že ho ten blbec zabije a on zůstane živej.
„Sakura?“ Zeptala se radši na další postavu z té doby.
„Dost dlouho poté ještě zůstávala v nemocnici, pro ni to byla práce, u které zapomínala na osudy ostatních jejích přítel, poté ji jednou nový Hokage poslal na misi. Podle vyprávění lidí, kteří tam byli s ní, se prý dostali do situace, kdy nemohl přežít celý tým…“
„Takže ona se obětovala, aby je zabavila a oni mohli utýct? No jo, jako obvykle, aneb hrdinská smrt.“
„Nepřerušuj mě, když se chceš něco dozvědět,“ dala jí lehký pohlavek, „ale jinak máš pravdu. Potom další byli… už vím, celý tým deset byl zabit, když jim písečná, která do té doby byla na jejich straně, a tvořily poslední spojení vesnic, dala špatné informace. Prostě se jich potřebovali zbavit, a tak je vlákali do pasti několika skupin shinobi.“ Ano, báli se jich. Ino se stala skvěleou lékařkou, Chouji byl ve válce jednou z nevětších posil Listové a Shikamaru…? Nejgeniálnější stratég ve vesnici, možná i na celém ninja světě. Tenhle tým byl hrozbou pro každou vesnici, pro každou skupinu.
„Gaara to dovolil?“
„Ne. Když se o tom dozvěděl, ihned to chtěl zastavit. Ale Rada ho jasně přehlasovala a nemohl nic udělat. Nakonec se svými sourozenci udělali převrat. Ale i přesto, že se k nim přidalo dost lidí… byl to boj bez možnosti vítězství. Nakonec ho zabili shinobi z jeho vlastní vesnice, kterou si tolik přál ochránit.“
„Nenávidím shinobi. Ne ty v této době. Jak se všechno mohlo tak rychle změnit? Copak tu není nikdo, kdo by dokončil práci, co Naruto začal? Vždycky byl tolik přátelský, pomohl všem vesnicím k vítězství nad Madarou, kdyby stále žil, nikdy by nedovolil, aby se tento svět tolik změnil. Tak proč nikdo nechce pokračovat v jeho stopách?“ Atashi mluvila tišeji, v hlase byl znát smutek.
Dlouhé, svázané vlasy rozfoukl vítr. Když znovu dosedli na její záda, náhle se z nich stala temně černá. Každý, kdo by se na ni podíval, ucítil by nekonečnou hloubku tmy. Hloubku její opravdové bolesti, smutku a hlavně vědění.
Vůbec nebyla pravda, že nikdy nezažila pocity války. Právě naopak. Znala to lépe než kdokoliv z lidí. Jako každý, který byl stejný jako ona. Ale všude musel přece být někdo, kdo ostatním dodá naději, bez toho by nikdo nemohl přežít. Ale tam už nebyla, nikdo kdo viděl a poznal tolik, jako oni neměl naději na lepší zítřek. Možná to byl důvod, proč šli zrovna do místa, kde se narodil Uzumaki.
Ale nakonec je přivítalo jenom zklamání.
Unaveně si sedla na zem, opřela se o polorozpadlý dům.
„Víš, že nedaleko žije Hanabi?“
„Kdo je to?“
„Poslední žijící člověk, který zažil Uzumakiho, nebo spíš poslední, který si ho pamatuje. Je to mladší sestra Hinaty, v minulosti byla kvůli její brzké smrti vůdkyně klanu. Prý byla opravdu silná,“ usmála se. Nakyuki ji vzala za ruku a tím, že se sama rozběhla, ji donutila udělat to samé. Vedla ji směrem ke čtvrti starobylého klanu Hyuuga s úžasnou Kekei Genkai, kterou chtělo získat mnoho zemí i v této
době. Několikrát obě málem spadly, takže po cestě byla docela zábava.
Za pár minut se dostaly k velkému domu. Ihned si jich všimla nějaká služebná, měla polodlouhé vlasy a vypadala, že může mít okolo padesáti. Ale obě moc dobře věděli kolik jí doopravdy je. Vrásky i pohled očí ji jen udělal o mnoho starší.
„Můžeme si promluvit s Hanabi-sama?“ Zeptala se zdvořile Nakyuki a porozhlédla se okolo sebe. Na rozdíl od jiných míst, zde šlo po ulici pár lidí.
„Samozřejmě, dovedu vás k jejímu pokoji,“ pohybem ruky je vybídla, aby ji následovaly.
„Cítíš to taky, že?“ Zeptala se Atashi když zůstaly sami před dveřmi do pokoje Hyuugi. Druhá dívka jen jemně přikývla. Obě cítily, jak je její tep nepravidelný. Zanedlouho zemře. Pár minut, možná trochu více, ale její život se chýlil ke konci.
A náhle se něco změnilo. Za pokojem už nic necítily. Nakyuki otevřela ústa, jako kdyby něco chtěla říct, ale ihned je zase zavřela. Jen udělala několik kroků k východu.
„Tady už taky nemáme co pohledávat.“
Obě postavy vyšli znovu na denní vzduch. Nic se nezměnilo, jenom bylo o jednoho člověka na této smutné zemi míň. Prošli ulicí a dostali se tak do bývalého hlavního centra. Mohli vidět uličku, ve které kdysi dávno stával stánek, kde Naruto trávil velkou část svého volného času. I ten vzal s sebou čas.
Ale něco se přeci jen změnilo. Před postavami dívek se z rohu vynořil malý kluk. Krátké tmavé vlasy se jemně třásly v rytmu, jak poskakoval.
Tím přitáhl pozornost obou osob před ním. Pohrával si s míčem bezstarostně, jako kdyby se nic nedělo. Někteří lidé se na něj nechápavě dívali, jiní se ptali, odkaď se mohl vzít někdo… takový.
Nakyuki si však všimla ještě jedné věci. Letícího střepu rozbitého skla. Letěl dost rychle a přesně na hlavu toho kluka. Neměla možnost rozhodovat se, co má udělat.
Jedním skokem rozhodla o své budoucnosti, ale taky možná o budoucnosti celého shinobi světa. Nebo taky ne. Kdo ví…?