Na věčnost

K poslechu

„Slyšíš mě?“
.
.
.
„Tak slyšíš...?“
„…Jo.“
„Jsi mnohem víc ticho než normálně.“
„Promiň.“
„Souvisí to s ním?“
„Samozřejmě…“
„Oni to zvládnou… On to zvládne.“
„Já vím, o to se nebojím. Jen to přináší vzpomínky…“
„Neplakej.“
„To ta bezmoc.“
„Víš, že to jinak nešlo.“
„Stejně mě to trápí. Chtěla bych už zase vidět tvoji tvář.“
„Aspoň jsme spolu. Slyším tě, vím, že tam jsi. A přijde den, kdy se zase setkáme tváří v tvář.“
„Možná. Bude to záviset na náhodě a štěstí.“
„Ne, je to osud. Prostě to tak bude.“
„…Miluju tě, Minato.“

Odsouzeni k čekání. Ač tak blízko, tak zároveň nepředstavitelně daleko. Dělí je tenká zeď někde v nevědomí jejich syna. Není jim přáno trávit tento čas ruku v ruce, musí pouze sledovat z povzdálí, jak se osud odvíjí a čekat, až nastane jejich chvíle. Každý ve své místnosti, a od úplné nicoty je dělí pouze hlas milovaného.

„Kushino?“
„Ano?“
„Mám pocit, že se to blíží.“
„Taky to cítím. Půjdeš první.“
„Nejspíš už to tak bude.“
„Bude se mi stýskat.“
„Mně taky. Bojím se a zároveň se na něj neuvěřitelně těším. Vím, že to říkáme pořád, ale… Pořád mě strašně bolí, že nám vzal život s ním.“
„Nejsi sám.“
„Cítíš to?“
„Jo. Už musíš jít.“
„Zvládneš to tu?“
„To si piš. Teď mu ukážeš správnou cestu ty, pak chvíli vydržíme sami, přijde řada na mě, a když všechno vyjde-“
„Tak zase uvidím tvůj úsměv.“
„……Kdybys to nevěděl, tak jsem se právě usmála.“
„Vím to.“
„Je nejvyšší čas.“
„Tak já vyrážím. Na viděnou, Kushino. Miluju tě.“
„Miluju tě. Na viděnou. A nezapomeň, máš s ním jen málo času.“
„Na nic jiného nemyslím.“

„Po těch letech mi tahle samota už ani nevadí. Pokud mě na jejím konci opravdu čeká shledání s mým synem a s Minatem, přečkám tu sama klidně roky. Delší než tamta noc nebude stejně už nic.
Tahle pitomá zeď… mě donutila si všechno v hlavě srovnat. Nemohla jsem udělat nic jinak, nic líp. Ani Minato. Udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli. Z Naruta se stal skvělejší člověk, než jsme mohli doufat, i přes to všechno, nebo spíš právě proto, čím vším si musel projít, když jsme nebyli s ním. Dokázal změnit svůj osud tak, jak my to nedokázali. A to, že mu můžeme podat pomocnou ruku alespoň dvakrát za život, mi prostě musí stačit.
Zajímalo by mě, jak to tam teď probíhá…“

„Naruto byl tak úžasný. Kushina z něj bude mít radost. Určitě je teď celá na nervy, co jsme si řekli, a jak se s ním setká sama. Tak mě mrzí, že neměla příležitost být mu matkou. Když si představím, jak by spolu vycházeli… Chtěl bych vidět, jak se Kushina rozzlobí, kvůli nějaké Narutově rošťárně, ale on se usměje a jí se na tváři vykouzlí ten samý usměv jako na jeho… A bude po problému. A já bych se jen spokojeně uculoval v povzdálí. I když sem Kushinu neviděl tak dlouho, tak když jsem viděl Naruta, vím, že její tvář jsem nezapomněl ani v nejmenším.
Jak ještě dlouho?“

„Mi-Minato!“
„Kushino!“
„Já-“
„Bojím se doteku. Co když mi zmizíš pod rukama, jako už tolikrát.“
„To byly tvé sny, tenhle je už náš.“
„Máš tak zářivé vlasy.“
„Víš, že mi je Naruto pochválil? Byla jsem tak šťastná.“
„Je to prostě můj syn.“
„Vyrostl z něj skvělý…muž.“
„Když byl kluk, tak jsme ho sledovali zvlášť. Teď už na něj budeme dohlížet vždycky spolu.“
„Konečně. Trvalo nám to dlouho.“
„Teď už je před námi jen věčnost.“
„Bude to stačit?“