Démon Alkohol

Schody skřípěly a vrzaly, když jsem po nich kráčela dolů. Bylo mi jedno, jak velký hluk způsobí. Vždyť bydlím sama.
Studená místnost tonula ve tmě. Nahmatala jsem kliku a trhnutím otevřela dveře lednice. Tvář mi ozářil žlutý kužel světla. Hladil mě po unavené kůži, laskal růžové rty sevřené do šklebu. Jen oči utěšit nedokázal. Mé oči těšilo něco jiného.

„Kde jsi, když tě potřebuju? Přijď, zavři tu lednici, obejmi mě a šeptej, že to bude dobrý.“

Natáhla jsem se a neomylně sevřela skleněnou láhev. Nebylo pomoci.
Lháři, říkal jsi, že tu vždycky budeš. Lháři, místo tebe jsem objevila jiného rytíře. Má hnědavou barvu, na jazyku se rozlévá do trpkosti a zahaluje okolí do barevné mlhy. Odhání mé sny kamsi daleko a ony se nevrací. Tančí se mnou a já se lehce vznáším, tělo nic neváží. Je mým ochráncem, šeptá mi konejšivá slůvka. A pořád je ho všude dost, pyšně se nakrucuje v regálech obchodů.
Vidíš, lháři? Už tě nepotřebuju. Mám jeho. Pomáhá mi zapomenout. Nežít. Neprožívat ty děsivé sny, ze kterých jsem se budila každou noc zpocená strachy. Křik dusila polštářem.
Jsou reálné. Ty pitomé sny jsou krutou realitou. Špatně se z nich budí, špatně se na ně vzpomíná. Ještě hůř se přemýšlí, jestli náhodou nemají pravdu. A jestli se opravdu nedějí.
Častokrát jsem se bála jít spát. Spánek nebyl balzámem pro mé tělo, mou duši. Spánek mi bral i to poslední, co ze mě ještě zbývá. Užíral mě. Pohlcoval.
Snažila jsem se víc pracovat. Naházet na sebe hromadu povinností, myslet na něco jiného, unavit se. Dřela jsem jako kůň. A ony v noci stále přicházely.
Snažila jsem se nespat. Místo saké jsem si hromadila sklenice s kávou. První noc se dala přečkat, nechtělo se mi spát. Do pěti ráno jsem prošetřovala staré případy a mise z archivu. Pak se prošla po probouzející se vesnici a v sedm opět zasedla za stůl. K večeru jsem začínala zívat, ale míru únosnosti jsem zatím úspěšně nepřekročila.

Druhá noc mě zmáhala. Pročítala jsem zprávy a hlášení, často se zvedala a přecházela po kanceláři, abych neusnula. Nepomáhalo mi to, klátila jsem se ze strany na stranu. Připadalo mi, že na mě všechno padá, fotografie mých předchůdců se děsivě smějí a šeptají, abych si šla lehnout. Stejně přijdou. Ty sny přijdou a já se jim nevyhnu. Proč to dál protahovat?
Doháněly mě k šílenství. Držela jsem si hlavu v dlaních, tlačila k sobě spánky a modlila se, aby se mi nerozskočila bolestí.
Ve čtyři za mnou zapadly dveře. Na tři hodiny jsem se ztratila ve vesnici, ani si nepamatuju, co jsem přesně dělala. Nakonec mi to vyšlo. Druhá noc byla za mnou.
Sedm hodin ráno, stav: kancelář. Byla jsem podrážděná. Zavíraly se mi oči. Shizune nestačila nosit lejstra, jak jsem se je snažila co nejrychleji udělat a přitom neusnout. K tomu si přišli ti staří paprikové z rady a chtěli něco řešit. Měla jsem chuť je poslat tam, kam slunce nesvítí a snad ještě dál, ale díky rozbitému šuplíku jsem se udržela. Radní dvojka ohrnovala nos, ale po prudším tónu a prošláplé parketě si dali říct a vzali roha.
Myslím si, že kdyby neodešli, byla bych už tenkrát prohlášená za labilní. Možná bych si trhla ostudu, ale nedopadla bych takhle. Možná bych žila jinak. A možná by bylo všechno stejné.
Nenávidím to slovo. Možná a já bych vraždila.

Třetí noc byla kritická. Vypadla jsem ze cviku. Ve Třetí ninja válce jsme častokrát nemohli pořádně spát, ale byli jsme zvyklí. Teď už bych tak dlouho nevydržela. Pravda, nevydržela jsem. Nešlo to. Příliš se mi klížily oči. Třetí noc jsem usnula.
Padala jsem, pořád jen dolů a dolů. Gravitace funguje vždy a všude. Slyšela jsem hlasy. Kolem mě bylo příliš světla, clonila jsem si rukou oči a dívala se do míst, kde jsem postřehla nějaký pohyb. A pak už jen křičela.
Ječela jsem opravdu příšerně. Probudila jsem se ve své pracovně, před sebou pomačkaná a oslintaná extra důležitá lejstra. Musela jsem se kousnout do ruky, abych přestala křičet. Místnost se ponořila do ticha, ale ne na dlouho. Byl slyšet chřestot a cinkot skla. Beze smyslů jsem se vrhla k nejspodnějším zásuvkám obrovité skříně.
Nevím, kde jsem k tomu přišla, ale ke svému štěstí a později i smůle jsem narazila na pár pěkných, velkých lahví alkoholu. Nalila jsem to do sebe snad všechno. Pak... pak si nic nepamatuju. Dál je jen černá plocha, po které bloudím a kolem mě nic není.
Nebo je bílá?
Probudili mě na cvičišti, ležela jsem u prostředního kůlu a chrápala prý na celou vesnici. Tak šílenou kocovinu jsem neměla pěkných pár let.
Dva dny kolem mě museli chodit po špičkách, při každém sebevětším a hlasitějším zvuku byli všichni ve stavu kritického ohrožení. Na Shizune jsem mručela, podepisovala jsem jen pečlivě vyřazené papíry a na čele se mi usídlil mokrý, studený hadr, který mi Sakura vyměňovala v pravidelných intervalech.
„Tsunade-sama, možná byste si měla jít lehnout... Můžeme říct, že jste nemocná. Každý občas -“
„Nesmysl.“
To, že se Hokage ožrala a ztřískala pod obraz Izanagiho bylo veřejné tajemství. Šuškali si o tom snad i v prudérní Kamenné. Proto tyhle Shizuniny rady nebyly k ničemu. Její rozhodně ne.

Dvě noci se mi nic nezdálo. A já pochopila, čím to je.
Ty láhve skrývaly odpověď na mou otázku. Už bych nemusela dřít, abych zapomněla na spánek. Nemusela bych se bát v noci zavřít oči. Ovšem musela bych se smířit s jistými následky, které se časem budou prohlubovat.
V tu dobu mě ani tak moc nezajímalo, co bude pak. Jen abych v noci nemusela prožívat ty věci.
Chvíli to tak šlo. Noci byly klidné, rána ostřejší, ale dalo se to snést. Možná jsem nemusela tak vyskakovat, ale ještě se mi na tváři udržel sem tak jakýsi úsměv. Fungovalo to. A já byla šťastná.
Mohla jsem tušit, že to tak nepůjde věčně. Vždyť jsem doktorka. Nebo jsem jí aspoň bývala. Z elity zbyl jen prach vzpomínek.

Začala mě pobolívat hlava, nemohla jsem se soustředit. Ječela jsem na všechny ve svém okolí, nic mi nebylo k vůli. Listová zažívala další krizi. Tentokrát kvůli mně. Neschopné, sobecké princezně.
„Tsunade, myslíme si, že by bylo lepší, kdyby ses vzdala svého postu. Lepší pro vesnici...“
Nemůžu vyčítat radě, co udělala. Kdybych byla při smyslech a na jejich místě, jednala bych stejně. Můžu jim být ještě dokonce vděčná, že mi zachovali tvář. Pátá je v Konoze stále legendou, vzorem pro mladé kunoichi. Poslední chvíle mé vlády byly zahrány do autu.
Lhala bych, kdybych řekla, že toho nelituju. Lhala bych, kdybych řekla, že lituju. Je těžké vybrat to správné. Zbavila jsem se svých děsivých snů. A zbavila jsem se snů, které do mě vkládali mí nejbližší. Zbavila jsem se toho, co mi odkázali. Stala jsem se směšnou sama pro sebe.
Lituju. Že jsem tenkrát sáhla po těch mizerných flaškách.
Lituju. Že jsem se neudržela a takhle skončila.
Lituju. Že je ze mě to, co je.
Lituju. A možná je mi to všechno už fuk.

Kdes byl, když jsem potřebovala oporu?! Kdes byl, když šlo všechno do kytek a mohla jsem za to já? Kdes byl, Jiraiyo... Našla jsem si jiného rytíře, ale nedokázala jsem prokouknout jeho falešnou masku. Senilním.
Snad jsem byla dobrá Hokage. Ale každého jednou doženou vlastní duchové. U mě to začalo nevinnými sny, které jsem řešila alkoholem. Noční můry mám dodnes. Kage už nejsem dávno. Ti, které jednou posedl Démon Alkohol, hledají cestu zpátky do společnosti jen těžko. Proto se divím, že mi pár věrných zůstalo.
Každou noc se zpocená budím a ptám se, jestli to byl jen sen, nebo skutečnost. Kamarád Alkohol už nepomáhá, ani mi ho nechtějí dávat. Vím proč, vždyť jsem byla doktorka. Teď je ze mě jenom troska.
Snad jsem byla dobrá Hokage...

Zabouchnu dvířka lednice a světlo zmizí. Vždycky si zapomenu rozsvítit a většinou to schytá stojan na deštníky v hale, když jdu ke schodům. Láhev mě příjemně chladí do ruky. Doktorům by se to nelíbilo, ale já se svého rytíře nevzdám. Ti páprdové si stejně myslí, že se k němu teď nemám jak dostat.
Zavrzal pode mnou první schod.
Byla jsem dobrá Hokage. Mám své zdroje.