Smutné narozeniny

Velká vesnice se právě probouzela do nového dne. Slunce, které zatím nemělo tolik síly, aby zahřálo zmrzlou půdu, se líně přehouplo přes obzor vytvořený nekonečnými lesy. Dlouhé paprsky se jako tenké prsty natahovaly do každých skulinek, až k postavě malého kluka.
Snad ho chtělo utěšit, místo rodičů které nikdy nemohl poznat. Nebo jenom zahřát mladé tělo skryté jenom pod oranžovým oblekem. Mohl tam takto sedět už několik desítek minut, nevnímat realitu a stačilo mu sledovat nekonečnou prázdnotu před sebou. Modré oči zkoumaly to „nic“ a vypadaly téměř bez života.
Právě začínal den jeho jedenáctých narozenin. Jako obvykle kdesi seděl, sám bez jakýchkoliv přátel. Smutně pohlédl na první občany Listové, modř v očích nabyla docela normálních barev a zase se ukazovala jeho většinou normální povaha.
Odhodlaně vstal a vydal se na cestu do akademie. Procházel místy, kde to naprosto dokonale znal. Stromy lemující cestu mohly být jeho novým domovem a lavičky okolo dobře znaly přesnou váhu jeho těla.
Ale přesto se na něj ostatní lidé dívali jako na někoho naprosto neznámého. Připadal si jako host u neznámých lidí, kteří byli donuceni snášet ho. Věci a rostliny mu byly o mnoho bližší.
Tyto pocity si uvědomoval jenom jednou v roce. Každý jiný byl rád, když měl narozeniny. Dostávali dárky a milé úsměvy. Docela jiná realita než pro blonďáčka. V tento den ho pohledy pronásledující na ulici děsily a pálily. Ničily jeho rozhodnost a dobrou náladu, podle které byl charakteristický. Uvědomoval si jejich nenávist víc než jindy a opravdu ho to bolelo.
Rychle zabočil do menší uličky. Tady, jak předpokládal, nikdo nebude.
Po prvních pár krocích se ujistil o svém omylu. Před sebou uslyšel hlasy. Nemohlo jich být nijak moc, jenom pár lidí. Jedna nevelká skupina.
Nenapadlo ho nic lepšího, než uskočit mezi dva polorozpadlé domy do vysoké trávy. Rychle se v ní skryl a pokusil se nevydávat žádný zvuk. Na těch pár sekund, než se ztratili za zatáčkou vedoucí k větší cestě, zadržel dech a pokusil se ještě víc přikrčit. Tímto pohybem hlavu úplně přitiskl k zemi. Její ranní chlad ho utěšoval a zároveň mu připadal tak nějak neosobní. Jako kdyby už ani ona ho neznala. Ne, Jako kdyby ho už ani ona nechtěla znát.

Zahalená postava v plášti procházela po nevelké cestě vedoucí do největší z pěti Skrytých vesnic. Okolo sebe viděla jenom zelenou trávu a vysoké stromy dosahující až deseti metrů. Nebe dostávalo světle modrou barvu. Třeba tím chtělo přislíbit slunečný den. Přesně takový, jaký by v létě měl být. A voda hučící nedaleko dodávala celé přírodě potřebnou volnost, nesvázanou civilizací ani člověkem. Ano, taková byla příroda v době, kdy ještě žila v Listové.
Teď už pod pohledem jejích zelených očí získávala barvu podobnou železné šedi. Všechno bylo... Nudnější, smutnější, bez radosti ani života. Jako kdyby se na to dívala přes brýle s tmavými skly a ještě bylo zamračeno.
I přes prahnoucí slunce osoba zůstávala zahalena pláštěm a nesundala ho. Pomalu kráčela kamsi do vesnice, tam, k jejímu cíli.

Blonďák vyšel z domu i s nutnými věci do akademie a pomalu se loudal k budově. Stále mu zbývalo skoro půl hodiny, než začínalo vyučování, takže bez přemýšlení zamířil k jeho obvyklému místu na jídlo – Ichiraku rámen.
Nebojácně kráčel vpřed a snažil se nevnímat pohledy ostatních. Připadalo mu, jako by se brodil po kolena v bahně, které ho nechtělo pustit ani o centimetr dál. Hnědá hmota lidské nenávisti, pomluv i lží. Vlastností pro člověka obvyklých.
Zhluboka se nadechl, snad tím chtěl získat odvahu k pokračování, a se zvláštním smutkem došel až ke stánku. O trochu šťastněji se posadil na svoje obvyklé místo, pro staříka to muselo vypadat, že ho cesta ke stánku naprosto vyčerpala, a objednal si dvě misky.
Při podávání spatřil úsměv. Bez jakéhokoliv důvody mu v hlavě začal nějaký hlas našeptávat, že i ten je jenom falešnou známkou lásky. Že jediný důvod proč tu je, je ten, že Naruto je zákazník. Chtěl ho zahnat, tomu přece nemohl uvěřit! Ale on se stále vracel a nevšímal si jeho pokusů. Místo úsměvu náhle spatřil jenom vypočítavost skrývající se za to maskou.
Zavřel oči aby se toho zbavil, opět bez úspěchu.
Co nejrychleji do sebe naházel celé dvě porce a vytratil se zpět na ulici. Ve stánku nemohl být více než deset minut, přesto se mezi tím ulice docela naplnila lidmi spěchajícími do svých obchodů a kamkoliv jinam. Připadalo mu, že jich je tu nejmíň dvakrát tolik.
Měl chuť utíkat. Jenom utíkat, pryč od všeho. Do stínu lesa a jeho léčivých účinků. Zvláštní pocit, že jeho podivná vůně může pomoct před lidskou nenávistí a zajistit mu bezpečný úkryt.

Zvláštní osoba prošla okolo brány a bez povšimnutí stráží nebo někoho jiného se vydala do nitra vesnice. Zvědavě si prohlížela domy, většina z nich tady v její době vůbec nebyla, anebo se třeba právě stavěly. Místo bílé barvy, která dříve dominovala, se zde objevovaly různé odstíny žluté, oranžové, zelené a někdy i modré. Celé toto území se změnilo, ne jenom kvůli jinému pohledu osoby, ne jenom kvůli tolika prožitým letem. Za to mohl čas.
Ten, který neúprosně běžel dál a zanechával za sebou bolest, smutek i šťastné chvíle. Bral životy lidem a jejich příbuzným poskytoval jedninou naději – že tu charakteristickou bolest s sebou vezme pryč… Že ho s sebou vezme čas.
Zabodla pohled někam do dálky, kde tušila místo svého domu. Nevěděla, jestli tam stále stojí jako vzpomínka na hrdinu. Snad… Třeba ho tam nechali, nemusely přece všechny věci podlehnout té zkáze, která se skrývala za tím slovem se třemi písmeny.
Ale jednu věc nikdy nemůže zničit – naději.

Blonďák to vzal nejbližší cestou do akademie. I když po cestě utíkal jak nejrychleji mohl, nepomohlo mu to a přišel o pár minut pozdě. No co, jako kdyby to něco znamenalo. Zapadl na svoje obvyklé místo pozorován trochu nechápavými pohledy ostatních. Asi byl trochu jiný, než jak ho znali. Jednou se přece výjimka udělat může.
Celou dobu polehával na lavici a zase nevnímal okolí. Učitel si toho nevšiml, anebo spíš byl rád, že konečně nedělá problémy. Takže ho nechal, ať si klidně nevnímá.
Pozoroval nerovný povrch své lavice, dřevo už mělo dost rýh. No, většinu tam udělal on sám, i když si to už ani nepamatoval. Podivné kresby beze smyslu byly taky docela časté. Neuměl samozřejmě nijak hezky kreslit, ale když je nuda, udělá všelicos.
Hluk... Co je to sakra za otravnej hluk?!
Překvapeně zvedl hlavu z pohodlí lavice. Sensei už odešel a zábava byla v plném proudu. Pár lavicí před ním se utvořila skupinka holek – až na růžovlásku tam nikoho pořádně neznal a ani se nezajímal, ale už dříve pozoroval, jak tam sedí téměř každou přestávku. A ani tentokrát neudělaly výjimku, proč by taky...?
Asi zase kecaj o Sasukem, co? S ironickým úšklebkem se mu zvedly koutky do zvláštního úšklebku, snad to měl být úsměv.
Změnil polohu hlavy a podíval se z okna. Nebylo tam moc lidí, jako obvykle v této době. Dospělí pracovali, děti zůstaly v akademii a ostatní se poflakovali anebo měli misi. Ale téměř nikdo se nedostával až k budově.
„Slyšela jsem, že máš narozeniny. Hodně štěstí,“ vytrhl ho známý hlas z přemýšlení. Nenamáhal se ani s odpovědí, nebylo to ani směřované jemu. To se jenom Sakura chtěla zalíbit tomu blbečkovi Sasukemu a vybrala si k tomu jeho. V jiné chvíli by byl nadšený, teď to jenom podpořilo jeho špatnou náladu.
„Hinata ti taky přeje hodně štěstí, jenom se stydí,“ zašeptal mu do ucha za ním sedící Kiba. Rukou ho odehnal a otočil pohled co nejdál od čehokoliv živého. V koutku pohledu ještě spatřil Hin, jak se zklamaně podívala do země.
V tu chvíli se za své jednání zastyděl, ale neměl náladu nic spravovat.
Potom se jí někdy omluvím, odbyl svědomí, a zase zabořil smutný pohled někam pryč.
Z budovy akademie se vyrojil roj radostných dětí. Konečně skončilo vyučování a to znamenalo konečně pořádnou zábavu.
Jenom Naruto pomalu odcházel bez jakéhokoliv náznaku radosti a vydal se do lesa. Do úkrytu.
Netrvalo dlouho a už seděl ve stínu pod vysokou borovicí. Slunce sem nemohlo nijak moc dosáhnout, i když se o to mnohokrát pokoušelo. Tady nebylo místo pro jeho naději.
Z modré oblohy jeho očí začaly padat kapky, podíval se na nebe a čekal, až také z ní začne pršet. Tak to přece je vždy. Kde někdo zemře nebo je smutný, tam začne pršet. Nic. Ani jeden mráček.
Vážně to jsou jenom příběhy. Jenom příběhy mají dobré konce.

Trochu podivná postava se zastavila. Pod temný plášť k ní do obličeje vniklo pár paprsků. Ozářily světlou pleť, krásně zelené oči a dlouhé rudé vlasy. Jako krev právě vytékajícího ze stydnoucího těla shinobiho. Toho, který se obětoval pro svoji vesnici.
Na nic nečekala a prudce se rozběhla. Vlastně ani nevěděla kam, jenom prostě dál. Tam, kam ji vedlo srdce, aspoň jestli ještě nějaké měla.
Dlouhé kroky střídaly ty kratší, až se dostala do nádherného lesa. Cítila jeho vůni, pronikala všude. Do každého zákoutí i uliček. Mírný vánek jí shodil kapuci a do světa vykoukl krásný obličej mladé ženy.
Ale ji upoutalo něco jiného. Malý kluk sedící pod borovicí. Smutně, sám, opuštěně… neviděl ji a ani nemohl a to ji bolelo. Jako tupá bolest u místa, kde by mělo být srdce. Aspoň pro každého normálního smrtelníka.
Stoupla si vedle něj.
„Promiň Naruto. Já... moc bych tu chtěla být s tebou…“ Zašeptala, i když věděla, že ji neuslyší. Pro něj to mohlo být jenom jako jemný vánek, hrající si s listy.

Překvapeně se kolem sebe rozhlédl. Cítil tu někoho, ale jeho rozum mu říkal, že tu nikdo není. Místo samoty náhle ucítil lásku a další z těch krásných pocitů, které vůbec neuměl pojmenovat. Vždy je u tebe někdo. Třeba tady stojí moji rodiče, zamyslel se Naruto, a na tváři se objevil úsměv. Přesně takový, jako měla v té chvíli osoba vedle.
Cítil, jak se někdo dotkl jeho pravé dlaně, a vítr sem přivál jeden malý lísteček. Pomalu dopadl na rozevřenou dlaň a on ho pevně sevřel. Sevřel svůj malý lísteček naděje…