Žánr

Vzpomínám si, že Ebizou-jiichan jednou mluvil o něčem, co nazval „Pyrrhovo vítězství“. Nevím už, kde k tomu přišel, ale to není až tak podstatné. Král Pyrrha byl prý dávný a legendární válečník z jiného světa, který dosáhl kýženého vítězství, ale za cenu těžkých ztrát. Obecně vzato bylo to prý příliš tvrdě zaplacené vítězství, které bylo získáno omylem. Snadno získaný cíl tak může být bezcenný anebo dokonce přinese vítězi namísto zisku mnoho ztrát.

„Ech, jak trapně to skončilo ?“ Muž přešel ke stolku, na něm stál malý deník. S bolestmi zvedl zraněné ruce a deník otevřel. Vlastně to ani deník nebyl, spíše pouze prázdná kniha.
„Říkal mi ať tam něco napíšu…“ Pousmál se a otevřel šuplík. V něm byly hromady papírů a propiska. Tu zvedl, a posunul si k sobě židly.

Strana první, pomyslel a nic ho nemohlo napadnout. Začal listovat vzpomínkami.
Měl začít útěkem nebo narozením. Či zkoumáním lidí nebo útokem na vesnici.

Větrný večer, mladá žena se utíká před větrem schovat do kostela na hřbitově. Když vejde dovnitř musí za sebou zavřít masivní dřevěné dveře o které se zvenčí opíral vítr. Když je konečně zavřela pohlédla k oltáři osvícenému svíčkami. Kolik těch svíček už dnes zapálila. Najednou se rozběhla a tichým kostelem se ozývaly dopady jejich střevíců na zem. Její teplý plášť za ní jen vlál. Žena poklekla před oltářem, sepjala ruce a zadívala se nahoru ke kříži.

[i]Ani nevím, jak se to stalo. Všechno se semlelo tak rychle… Vážně, ani nevím jak.

Tak tohle znamená být opuštěn… tohle znamená vrazit dýku do zad… nechtěl jsem nic jiného, než udržet klan na té úrovni, kterou si po právu zaslouží. Jsem jediný, kdo si tohle myslí? Co se to s nimi se všemi stalo? Kdy?
Vždycky jsme byli slavní a obávaní… tak, jak se patří… nejmocnější klan mezi všemi… obávaní bojovníci se šarlatovýma očima. Ninjové, proti kterým nikdo nemá šanci.
Co se stalo?
Co se změnilo?

[i]Věděli, že jsou v nebezpečí.Báli se, ale nedávali to najevo. Báli se tak moc, že po nocích brečeli do polštářů. Sami o sobě věděli, že mají obrovskou sílu, ale přesto strach a lesk v jejich očích se stále zvětšoval. Kam zmizela jejich dávná síla bojovat a nikdy neprohrát? Zmizela spolu s nadějí. S nadějí že až příjdou, neztratí všechni iluzi o tom, že lidé nejsou zlí. Ale oni jsou. Jsou na každém rohu, každé ulice. Proč ta nenávist a touha zabíjet? Dělá jim to dobře?

Jsem se před Vánoci trochu nudila, takže mě napadlo sepsat jakou kratší povídku. A tady jí máte. Jedná se o tragické čtení o tom, jak se Yoshina rozhodla, že Shikamarovi a Temari zorganizuje život, respektive svatbu.

„Kde je Shikamaru?“
„Tady ne.“
„Tady taky ne.“
„Ani tady.“
„A neviděl někdo Temari?“
„Taky ne.“
„Kde ty dva sakra jsou?“
„Nemám tušení.“
„A jak to má vůbec proběhnout, když se ty dva vypaří?“
„Co já vím, ale Yoshina bude zuřit, připravovala to už pěkně dlouho.“
„Vyšleme pátrací tým?“

Kapky deště dopadaly na bledé tělo. Oči byly otevřeny dokořán. Oči černé jako noc. Muž přerývaně dýchal. Ještě žil, ale ne na dlouho. Dva slabé pramínky krve mu vytékaly ze rtu. Nad ním se tyčila hnědovlasá dívka. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Nesnažila se je zastavit. Poklekla vedle něj. Ohlédl se na ní z posledních sil.
„Suki?“ zachraptěl. Dívka kývla hlavou. „Miluji tě, víš to?“ Pevně semkla víčka a prkenně přikývla.

Nespi... probuď se.
Nemá to smysl, nemá to cíl... prosím...
Já... Já jsem znovu tady...
Když neuspěju příjdu zase a pak zase...
Já se nevzdám... Nevzdám se nikdy!

Je to dlouho a přitom tak nedávno...
Proč mi tvůj hlas pořád zvučí v hlavě, proč se tvůj obličej neustále zjevuje před očima, proč musím svírat poslední věc co mi po tobě zbyla?
Proč?
Protože jsem dal slib... Který nikdy nehodlám porušit...

Ty... Dohnal jsem tě...
Ale ty přesto... Utíkáš...

[font=Verdana]Víte, přemýšlela jsem nad jedním docela zásadním rozhodnutím. Asi vám to bude připadat, jako kdybych byla pyšná arogantní mrcha, která si o sobě hodně myslí, ale opak je pravdou. Nicméně, řeknu vám tedy svůj problém. Inu, dejme se do vypravování.

Asi bych měla zprvu zmínit, jaká jsem. Převážně zamilovaná, což je ten hlavní problém. Zamilovaná, docela bezhlavě, ale co nadělám no. Ale to je jedno. Další zauzlení spočívá v tom, že mám celkem dva cíle. Oba dva jsou stejně staří.

Sasuke:
„Pomohl jsi někdy někomu? Jedině do hrobu.“

Nagatovi přes oči spadli vlasy. Sklopil je k zemi aby se nemusel dívat pravdě do očí. Kruté pravdě, ale přece jenom pravdě. Pravda je zlá.
„Pomohl…“ namítne a já se jen zasměju. „Vážně, pomohl!“ brání se. „Pomáhal jsem všem!“
„Lžeš…“
„Ne!!“
Nevnímám ho a otočím se na karin, která je na řadě.

Karin:
„Dodržel jsi někdy slib?Možná párkrát.“

„Naruto, pozri sa hore.“ Počul Naruto slabý hlas.
„Kde hore?“ spýtal sa Naruto.
„Sem, na mňa.“ Odpovedal milý hlas.
„Kto si?“ spýtal sa vysokého blonďavého muža s hravým úsmevom a veľkými modrými očami, presne takými, aké mal on sám.
„Nespoznávaš ma?“ spýtal sa ho muž.
„Yondaime?“ nesmelo sa opýtal Naruto.
„Áno, synček, som to ja.“ Usmial sa muž na Naruta.
„Synček? Veď vy nieste môj otec!“ preľaknuto odpovedal Naruto.

Pomaly otvorila jedno oko. Potom druhé... Jemne odsunula perinu, nenápadne sa obzerajúc.
„Tentokrát nie... tento raz ma nedostanú...“ mrmlala si pod nos. Tento rok to bude iné... Nedám sa nachytať len tak ľahko! A naviac, dôrazne som ich varovala...
Zvesila nohy z postele a stúpila do...

Konečně jsem se odvážila něco napsat. Nic extra převratného to není. Je to trochu odfláklejší, ale číst se to ( snad ) dá .

,,Tak! Vánoce jsou za námi! A teď nás čeká silvestr!“ prohlásil Pein na důležité poradě Akatsuki: ,,Kakuzu, napiš si: na oslavy potřebujeme 10 ks. Pyrotechniky....“ když v tom ho vyrušil Dedara: ,,To rád zařídím! A zadarmo!“ ,,...hmm...Dobře! Kakuzu, škrtni si to! Dále je potřeba: občerstvení! A to bude asi stačit! Zařiď, ať to vyjde co nejlevněji!“

Nenávist či láska?
Každá minuta jakoby působila bolest, každá slza jakoby se pořád vracela, každá vteřina aby nám připomněla, že chceme žít. Život je nespravedliví, ale někteří si to neuvědomují a slepě bojují za spravedlnost. Tohle je jejich chyba, ta odporná naivita.
Pomalu se blížil nový den, odbívala půlnoc a slunce se rozhodlo vrátit k nám, osvítit naše temné dny a pohladit nás po tváři. Ona to tak neviděla, měla raději tmu a raději byla sama. Ale nebyla nikdy sama.
„Hej, Amayo, co tam zas děláš?“ zeptal se mužský hlas.

Čo vás napadne, keď počujete slovo cesta? Mňa asi tmavosivomodrý asvalt, po ktorom denne prejdú tisícky áut. Ale vo svete ninju cesta znamená niečo celkom iné, odlišné. Hocikto zo sveta ninju by vedel o ceste rozprávať celé hodiny bez toho aby zopakoval čo i len jednu myšlienku.

V Konoze byl nádherný slunečný den. Naruto spokojeně pochrupoval ve své posteli, převalený na bok. Najednou někdo zaklepal na dveře. Ale Naruto spal tak tvrdě, že nic neslyšel. Zabouchal podruhé, ale Naruto zase nic. Zabouchal potřetí, ale pak už to vzdal.
Vyskočil na okno, kde zaklepal. Naruto se převalil zádami k oknu. Tajemná postava vešla dovnitř otevřeným oknem a začala Naruta pošťuchovat. Naruto se vzbudil, zazíval a protáhl se.
,,Co tu děláš?!“, najednou vykřikl Naruto. Byla to Sakura.

Začátek konce

Dneska jsem ho zase sledovala. On je tak úžasný! A nadaný! Když se na mě podívá, úplně se mi podlamují kolena!

,,Jste mi odporní. Jak se vůbec můžete divit, že vás nenávidí? Každý kdo věří své krvi, by se proti vám obrátil," usykla se zlobou v hlase.
,,Ale on je zrádce! Musí být popraven!" vyřkl starý muž rázně a prudce se postavil. Prstem ukázal do Itachiho tváře.
,,Ne! On není zrádce!" vykřikla Mira rozhořčeně a zabodla krvavou katanu prudce do stolu.
,,Byl to váš příkaz! Vy jste mu přikázali vyvraždit všechny Uchihy!"
Muž nevěřícně zalapal po dechu.
,,Jak se opovažuješ?! Vůbec nic o tom nevíš!" vykřikl.