Pyrrhovo vítězství

Vzpomínám si, že Ebizou-jiichan jednou mluvil o něčem, co nazval „Pyrrhovo vítězství“. Nevím už, kde k tomu přišel, ale to není až tak podstatné. Král Pyrrha byl prý dávný a legendární válečník z jiného světa, který dosáhl kýženého vítězství, ale za cenu těžkých ztrát. Obecně vzato bylo to prý příliš tvrdě zaplacené vítězství, které bylo získáno omylem. Snadno získaný cíl tak může být bezcenný anebo dokonce přinese vítězi namísto zisku mnoho ztrát. Tehdy jsem dost dobře nerozuměl, co tím chtěl říci, ale nyní to již vím přesně. Stojím tu proti ní a vím, že je v podstatě jedno, který z nás vyhraje. Vlastně je úplně jedno, který z nás přežije a který zemře. Vždy nakonec padne jedna celá vesnice a zaplatí mnoho nevinných lidí. Jak si chcete zvolit, když nemáte volbu? Koho upřednostníte před kým? Mám bojovat, co mi síly stačí a chránit svoji vesnici? Zachráním tím skutečně všechny lidi v ní? Koneckonců jsem nyní jejich Kazekage a je to moje povinnost. Zachráním tím všechno, oč jsem se tak dlouho snažil. Zachráním všechny své studenty, ale i lidi, kteří mne konečně uznávají pro mne samotného. Nebojí se mne, jako dříve. Nejsem pro ně již víc pouhopouhou zbraní se zapečetěným démonem ve svém nitru.

Anebo snad je to jinak? Měl bych ji snad nechat vyhrát? Koneckonců je to žena a má také důvod tvrdě bojovat, ač by to do ní nikdo neřekl. Prohlížím si ji a kriticky měřím a porovnávám naše schopnosti. Proti mně tu stojí mladá žena stejné výšky jako já. Vlasy má velmi krátké střapaté a jasně stříbrné. Už teď její tělo splývá dokonale se svým okolím a to je pouze šero. A proč tomu tak je? Odpověď je snadná, protože je oblečená celá v černé barvě. Jediné, co ji prozrazuje – kromě pohybů – jsou její vlasy. No, snad také mírně i její ninja vesta v sytě tmavě modré barvě. Není zelená, jak je tomu všude jinde. Také má neobvykle světlou pleť, což ovšem může být pouze klam, vzhledem k tomu ostatnímu. Její duhovky mají barvu půlnoční oblohy, kterou se slabě sem tam rozlévají jasné hvězdy. Oči má, stejně jako já, kolem dokola lemovány černou barvou. Dost pochybuji, že u ní by to bylo nedostatkem spánku, jako u mne. Spíš se jedná o podobné malůvky, jako nosí Kankurou na svém obličeji. Když tak nad tím přemýšlím, i její jméno je výjimečné, stejně jako ona sama. Jmenuje se Amaya, což znamená deštivá noc a pochází z vesnice Ukryté ve vodopádu. A skutečně jí dělá její jméno čest, protože právě kolem nás prší a stmívá se. Jedná se prozatím pouze o slabý a nevinný deštík. Takových se během nejdusnějších dní v letních měsících spustí i několik za den. Vzpomínám si, že je pokaždé slyšet, jak dopadající kapky vody, slabě zasyčí a hned zmizí.

Vlastně je to, jako by před sebou stály dva přírodní živly. Oheň a voda. Smrt a život. Dva odvěcí nepřátelé. Ale kdo může zodpovědně říci, co je horší? Oheň může být velmi nebezpečný a zrádný. Může také zahřát v těch nejchladnějších nocích prokřehlé poutníky a opéci jim chutné maso, které by jinak museli jíst studené a syrové. Fuj! Voda naproti tomu dokáže vykřesat jiskřičku naděje a života i na tom nejpustějším místě na zemi. Svěží voda dokáže povzbudit znavené tělo víc než kdejaká léčivá bylina, kterou máme u nás ve vesnici ve skleníku. Ovšem i voda dokáže být velmi zrádná a nebezpečná. Může se dostat a protéci naprosto všude. Nemilosrdně se probíjí skrz jakoukoli překážku. Dříve nebo později se dostane prakticky všude a zaplaví vše, co má na dosah ruky. Oheň a voda. Oba dva mohou být dobří sluhové, ale zlí pánové. Záleží na tom, kdy a kde se právě ocitneme.

„Tak co, jsi připraven zemřít?“ ozve se z jejích úst prostá, ale jasná otázka.
„Nehodlám zde ještě zemřít. Dnes ještě není můj čas,“ odpovím jí pouze.
„Hm, kdo ví přesně, kdy je nebo není jeho čas?“ zeptá se mne.
„Nehodlám zde prozatím zemřít,“ zopakuji pouze a dál ji sleduji.
„Pak mne ovšem budeš muset zabít. Já si také nesmím dovolit prohrát. Mám dost silný důvod bojovat, stejně jako ty,“ ozve se jen Amaya.

Místo odpovědi pouze sleduji, jak vytváří rychle za sebou potřebné pečetě. Pochopila již naprosto přesně, co je nevýhodou písku a v čem tedy tkví její výhoda. Písek se chová naprosto jinak, když je mokrý. Nemohu s ním pracovat a používat ho tak, jak bych chtěl. Jako by bohové měli zvláštní smysl pro humor. Téměř jakékoli precizně a rychle provedené vodní jutsu, může být pro mne nyní nebezpečné. Náš boj již trvá dost dlouhou dobu a oba dva jsme značně oslabeni. Ale ani tak se nehodlám vzdát. Cena za mou prohru by byla neúměrně vysoká a já ji nehodlám zaplatit. Ne dnes a ne tady.

Vidím, jak se za ní vytváří ohromná vodní stěna, která stále stoupá. Hučí a pění tak silně, že by z toho jednomu zalehli obě uši najednou. Místy z ní vystupují zdánlivá malá chapadla, která se po ní natahují. Vždy se přiblíží téměř na dosah, mazlivě se k ní natáhnou, zlehýnka se jí dotknou zad a opět zmizí. Zajímavé, vskutku velmi zajímavé. Ta masa vody za ní je vskutku dost velká, ale pokud to stihnu včas, nebude jí to nic platné. Zdánlivě v klidu sleduji, jak se na mne všechna ta voda žene. Mám možná pár vteřin, ale to nic nemění na mém klidu.

„Sabaku Fuyuu,“ pronesu pouze.

Můj písek mne dokáže dostat dostatečně vysoko na to, abych se úplně vyhnul jejímu vodnímu jutsu. Veškerá její voda odezní do prázdna. V příštím momentu pronesu další slova, která mohou znamenat v konečném výsledku její smrt a konec této bitvy.

„Ryuu Sabakuryuu“.

Za mnou se v tu samou chvíli, kdy pronáším slova, začíná tvořit obrovská stěna z písku. Naprosto jasně cítím, jak písek nasákl veškerou tou vodou, kterou na mne před chvílí poslala. Nestačí to ovšem ale zdaleka na to, abych jej neměl možnost ovládat. Jde to pouze víc ztuha a stojí mne to mnohem více chakry než normálně. Vidím, jak tvoří pečetě rychlostí blesku, ale vím, že to nestihne.

„Nemá to smysl,“ pronesu k ní pouze.

Přesto se nevzdá a nepřestane, i když se na ní právě valí tahle obrovská masa. Převalí se přes ni a zasype ji přesně v tu samou chvíli, kdy dokončí potřebné pečetě. Neslyším již její slova, která právě chce pronést. Neměla čas promluvit dost rychle. Také nevidím šok v jejích očích, protože je to vůbec poprvé v mém životě, kdy během boje zavřu svoje oči. Jak neopatrné, napadne mne. Mohl bych za to zaplatit a to velmi tvrdě. Nechci ale vidět její zoufalý výraz plný bolesti a poznání z neodvratné smrti. Prostě nechci! Otevřu je za pár minut. Všude kolem je jen ticho. Naprosté ticho! Snesu se na zem a pozvolna dojdu k místu, kde ještě před chvílí stála Amaya. Pozvolna pokleknu a svou levou ruku si opřu o koleno. Pravou ruku přitisknu přímo na písek. Cítím skrze veškerý ten písek, jak několik sáhů pode mnou právě vyhasíná jeden život. Život neobyčejné ženy a silného ninji v jednom. Život, který skončil příliš brzo na to, aby byla objevena veškerá jeho tajemství. Život, který byl nenahraditelný a jedinečný, stejně jako život každého jednotlivého člověka v mé vesnici. Vůbec poprvé v životě se mi z očí řinou slzy. Mnozí by toto prosté gesto nejspíš považovali za projev slabosti. Jen já jediný ale vím, že to tak není. Jen já jediný vím také, že můj protivník si je plně zaslouží. Zvednu prostředník levé ruky a otřu si jednu slzu z tváře. Pak se prodívám přímo na ni. Opět žasnu nad tím, jak jsou skutečné a prosté emoce zvláštní věc. Naruto, tys to věděl moc dobře již tehdy, pomyslím si. Jako by mé myšlenky byli strůjcem činů, ozve se mi jmenovaný za zády.

„Gaaro, Gaaro – jsi v pořádku?“ huláká blonďák na celé kolo.

Otočím se za tím podmanivým zvukem jeho hlasu. Vidím, jak ke mně běží, co mu síly stačí. Spolu s ním přibíhá také značná skupinka ninjů z Písečné vesnice v čele s Temari a Kankurem. Neskutečně se mi uleví, že jsou všichni ti lidé přede mnou v bezpečí.

„Gaaro, je vše v pořádku?“ zeptá se mě starostlivě Temari.
Pouze přikývnu.
„Kde je ta žena?“ zeptá se Kankurou.
„Je mrtvá,“ odpovím pouze.
„Takže jsi vyhrál?“ zazubí se na mě Naruto.
Přikývnu, ale nedá mi to a doplním. „Bylo to ovšem Pyrrhovo vítězství.“
„Cože to bylo?“ zeptá se mě hyperaktivní ninja s vykulenýma očima.
„Pojďme zpátky do vesnice a já ti po cestě povím, kdo to byl král Pyrrha,“ řeknu mu jen s mírným úsměvem na tváři.

Naposledy se otočím a rozhlédnu se kolem sebe. Vidím místo našeho boje, jak je celé obklopuje můj písek. V duchu pošeptám: „Odpočívej v pokoji, padlý Anděli, nechť je ti země lehká.“ V dávných dobách prý těmito slovy úcty vyprovázeli své hrdiny na věčnost a ona si to rozhodně zaslouží. Pak se otočím zpět na své přátele a vykročím spolu s nimi do Písečné vesnice, která už navždy pro mne bude znamenat víc než můj vlastní život. Všechno nebo nic. Prostá tři slova…