Nenávist či láska?

Nenávist či láska?
Každá minuta jakoby působila bolest, každá slza jakoby se pořád vracela, každá vteřina aby nám připomněla, že chceme žít. Život je nespravedliví, ale někteří si to neuvědomují a slepě bojují za spravedlnost. Tohle je jejich chyba, ta odporná naivita.
Pomalu se blížil nový den, odbívala půlnoc a slunce se rozhodlo vrátit k nám, osvítit naše temné dny a pohladit nás po tváři. Ona to tak neviděla, měla raději tmu a raději byla sama. Ale nebyla nikdy sama.
„Hej, Amayo, co tam zas děláš?“ zeptal se mužský hlas.
Blonďatá dívka s kratšími vlasy povyskočila, mohlo jí být sotva patnáct, ale přesto viděla mnoho věcí, které ani dospělí nespatřili. Probodla pohledem svého společníka, svalnatého muže s arogantními zelenýma očima a černými kundrnatými vlasy.
„Kdyby ses staral o sebe, Nanashi!“ odsekla naštvaně dívka.
„Malá, ale dovoluje si.“ Ušklíbl se Nanashi, její společník.

„Malá, ale schopna Tě zabít.“ Zavrčela Amaya.
„Jo a to budeš vysvětlovat jak?“
„Nedovoluj si, já stále mám své Kekkei Genkai.“ prskla naštvaně.
„Kekkei Genkai a myslíš, že to je všechno? Gagyougan, je možná výhoda, ale jak pro koho, nezapomeň, že já klan Shigeru studoval více než dobře, A-ma-yo.“
Blonďatá ho jenom protnula pohledem a otočila se k němu zády, poté tichým a tajemným hlasem řekla, byl sice pln nenávisti, ale jako by tam byl i smutek:
„Nezabiji Tě, jenom proto, že Tě stále potřebujeme.“
„Ale ty bys nezabila ani mouchu.“ Řekl pouze Nanashi.
„Chceš se vsadit?“
Amaya se otočila prudce, zatvářila se nebezpečně a udělala pár kroků k muži. Hleděla na něj tím nejvražednějším pohledem na který se zmohla, kdyby mohla ihned by jej zabila, ale to skutečně zatím nemohla.
Věděla, že jednou přestane být užitečný a ona jej bude konečně moci odstranit. Jediné čím jí přispěl byli jeho hloupé kecy a narážky na její osobu, nechápala k čemu jej potřebují, ale to ona chápat přece nemusela.
Muž se rozesmál, její postoj ho pobavil, ale pravdou bylo, že on neznal její schopnosti. Nevěděl, jak to, že je tak mladá a přitom již Třída S. Byla silná, to beze sporu, její Kekkei Genkai bylo taktéž nebezpečné v mnohých ohledech.

Amaya se na chvíli přestala ovládat a tasila svou zbraň, dlouhou katanu, po chvíli ji zasunula a ovládla svou touhu zabít jej. Stále si opakovala v mysli:
Nesmíš… Nesmíš… Nesmíš jej zabít… Madara-sama jej potřebuje… Nesmíš jej zabít… Nesmíš!
„Jakmile přestaneš být potřebný pro naši věc, zabiji Tě... A tím nejbolestnějším způsobem, jaký znám.“ Sykla.

„Amayo, nee-chan!“ křikla starší dívka pobaveně.
„Akemi! Co tu děláš? Já… Já myslela, že o tomhle místě nikdo neví.“ Hlesla mladší blonďatá holčička.
„Řekla mi o něm Kiyo, před pár lety.“ Pokrčila Akemi rameny.
Byla to její starší sestřička, měla dlouhé černé vlasy a modré oči, na tváři téměř vždycky úsměv. Byla zvláštní, měla zvyk, vidět na lidech vždy to lepší, Amaya taková nebyla. Nejenom, že překonala svou sestru o 3 roky starší v Ninjutsu, Genjutsu, Taijutsu i klanovém Doujutsu, ale dokonce překonala i sestru, která je o 15 let starší. Možná byla génius, možná dříč, ale hlavně byla Shigeru.
„Nee-san?“
„Ano? Copak potřebuješ?“ usmála se Akemi.
„Jenom abys věděla, že Tě budu mít vždycky ráda.“ Řekla mladší holčička a objala svou sestru.
„Však já Tebe taky.“

Dětská naivita… Lidé se pohádají, nesouhlasí s tím co dělá ten druhý a už jsou nepřátelé. Akemi i Kiyo chrání Konohu, já ji chci zničit. Ironické, ale i tohle stačí aby se z nejlepších kamarádek staly nejhorší nepřítelkyně.

„Nee-san…“ pípla blonďatá na brunetku.
„Co potřebuješ?“ povytáhla obočí brunetka.
„Já jen chtěla říct, že Tě mám ráda, Kiyo, nee-san.“ Vypískla holčička.
„Jasně.“

Zapomeň už na to, Amayo, stalo se… Ony si vybrali, stejně jako ty.
„Děje se něco?“ ozvalo se náhle ze zadu.
Blondýnka s sebou trhla ke shrbenému muži, který tu ještě před chvíli nebyl. Lehce provedla úklonu a usmála se, mírným úsměvem.
„Ale nic, jenom vzpomínky na další prašivou vesnici, která bude za chvíli zničena silou mocné Akatsuki, Madara-sama.“ Řekla.
„Konoha bude brzy zničena… Dnes zaútočíme.“ Řekl Madara.
„Plnou silou?“
On pouze přikývl a pohlédl na patnáctiletou dívku, která se ohlédla aby ještě spatřila svou Konohu, kterou až do teď sledovala. Byl to její domov, ale přesto toužila ji zničit. Ona věděla, že tohle nebude jednoduchý tah, setkat se se svými bývalými přáteli.
„Zničíme Konohu.“ Řekla po chvíli ticha.

„Chci chránit Konohu stejně jako zbytek rodiny!“ zasmála se malá holčička.
„Taky že budeš, a budeš v tom dobrá. Nedovolíš aby se Konoze cokoliv stalo, že ne?“ usmála se na ní Akemi.
„Ano! Dokud budu živá, bude vesnice v bezpečí!“
„Skutečně?“ zeptala se náhle její druhá sestra, Kiyo.
„Vážně! Já Konohu ochráním za každou cenu!“ přikývla Amaya.

Vzpomínky… Nenávidím je… Nenávidím tu vesnici… Nenávidím svou rodinu… Ale proč cítím, že ji nemohu zničit? Proč nemohu zničit svůj domov? Proč?!
„Chceš aby byla ochráněna?“ ušklíbl se náhle Madara.
Amaya s sebou trhla a nechápavě pohlédla do obličeje starého muže, chvíli mlčela, zvažovala svou odpověď, ale nakonec promluvila:
„Ne, chci ji zničit. Ta vesnice již není mým domovem, mým domovem je Akatsuki.“