Dilema

Víte, přemýšlela jsem nad jedním docela zásadním rozhodnutím. Asi vám to bude připadat, jako kdybych byla pyšná arogantní mrcha, která si o sobě hodně myslí, ale opak je pravdou. Nicméně, řeknu vám tedy svůj problém. Inu, dejme se do vypravování.

Asi bych měla zprvu zmínit, jaká jsem. Převážně zamilovaná, což je ten hlavní problém. Zamilovaná, docela bezhlavě, ale co nadělám no. Ale to je jedno. Další zauzlení spočívá v tom, že mám celkem dva cíle. Oba dva jsou stejně staří.

Jeden je tichý, nespolečenský brunet, který mluví jen málo. Naše konverzace jsou chudé. Proč je tedy jeden z mých cílů? Může za to jeho hypnotický pohled. Už jen proto se ho… bojím. O to víc mne ale přitahuje. I přes svou nepřístupnost mi ale většinou vždy vyjde vstříc. Je milý, jen… přehnaně tichý. A někdy je schopen navázat řeč zcela sám. O jejím průběhu ale mluvit nebudu. Špatné ovšem je, že nemáme zoufale nic společného. On žije v naprosto odlišném světě než já a přece spolu dokážeme mluvit. Myslela jsem si, že ho nebavím, ale on se tak prostě chová ke každému. Nejsem tedy výjimkou.

Druhý je zcela odlišný. Společenský je tak normálně, klidný, milý, chytrý. Má ovšem jednu vadu, dokáže se bavit jen pod podmínkou, že začnu já. Je mi to trapné, začínat. Není ovšem jiná možnost. Na druhou stranu máme spoustu společných zájmů. Má stejný pohled na svět. Je vcelku znuděný. Pak mi je už trapné dál začínat a neminuly dny, kdy bychom spolu nepromluvili ani slovo.

Tak kdo je tedy lepší, pan tajemný, co mi vždy vyjde vstříc, nebo Příšerný unuděnec, který nikdy nezačne mluvit první?